ČlánkyCreepypastyZáhady

Oni – Bytosti z lesa

Oni – Bytosti z lesa

Byly to nádherné časy. Léta strávená běháním po polích, teplé sluneční paprsky na bělostné kůži, vítr uhánějící mezi pšenicí. Každé ráno jsem se budil s tou krásnou září na obličeji a vůní ovesné kaše, kterou máma dělala o patro níže.

Unaveně jsem si promnul oči, abych se zbavil ospalek a zvykl si na tu přemíru světla, která mi ráno vždycky dělala takový problém. Ani jsem se neobtěžoval převléct z pyžama a tiše jsem po schodech sešel dolů do kuchyně.

Všichni už byli vzhůru

Máma seděla u stolu a nandávala sestře a malému bráškovi lívance, zatímco táta četl noviny. Byl to učebnicový farmář, měl na sobě ušpiněné montérky, na nohou holinky a v levé ruce mu dohasínala cigareta.

Máma nenáviděla kouření a vždycky ho prosila, ať alespoň kouří venku, aby nepáchly koberce a záclony po kouři, ale on se vždycky jen vymluvil na to, že kdyby od něj náhodou něco chytlo, spálilo by to pole a i les, který naší vesnici obklopoval.

Máma ho jen probodávala očima a krčila nos, ale s tátou nic nepohnulo, ani kdyby se na hlavu postavila. Když mě uviděla, jen se na mě sladce usmála a uvolnila mi židli vedle sebe. Poděkoval jsem a nabral si jeden lívanec, který jsem hned nato polil javorovým sirupem. Táta složil noviny, podíval se mi do očí a řekl:

„Moc se nepřejídej, čeká nás západní část pole.“

„Jasně tati,“ odvětil jsem, ale uvnitř jsem jen tiše umíral.

Nenáviděl jsem to. Nenáviděl jsem práci na poli. Když jsem byl menší, mohl jsem si jen každý den na tom poli hrát a nemusel jsem se o nic starat. Teď, když jsem starší, musím tátovi pomáhat se sklizní, zaséváním a se všemi možnými kravinami, které musel „správný farmář“ dělat.

Nechtěl jsem být farmář jako táta. Uměl jsem celkem slušně hrát na kytaru, ale koukám, že rodinnému dědictví se asi nevyhnu. Budu stejně jako táta vstávat každé ráno v pět hodin a končit v osm večer, budu smrdět po hnoji, oblečení budu mít od hlíny a ramena spálená od neúprosného slunce.

Budu mít děti a stejně jako táta je budu nutit pracovat na poli, pravděpodobně kvůli tomu, abych si vyléčil svoje komplexy. A stejně jako táta jim budu říkat, aby nechodili na severní stranu pole. Aby nechodili k lesu.

Jsou to jen idiotské povídačky, které si mezi sebou šuškají děti ve školce, většinou je na vině rodič nebo prarodič, který se chce ujistit, že se nemusí bát o to, že mu děcko uteče při dne na poli. Mohou se tradovat třeba i stovky let a stále mají na ty malá písklata stejný efekt.

Bohužel rodiče často neznají hranice a mohou dítě i trošku traumatizovat

Pamatuju si, že když mi bylo okolo devíti let, neustále jsem nedbal na jejich varování a schválně jsem si hrál na krajní části lesa. Byl hodně rozlehlý a v horkých dnech poskytovaly veliké borovice příjemný stín, ve kterém jsem často při obědech sedával a jedl svůj sendvič. Ani jednomu z rodičů se to nelíbilo, tak se rozhodli, že mi udělí lekci.

Jednoho večera nám oznámili, že se jdou projít do lesa. Pochopitelně sestra i mladší bráška začali šílet, ať tam nechodí, že jsou tam příšery. Ale mě to zanechalo chladným, věděl jsem, jak tyhle povídačky fungují. Nicméně rodiče vyrazili na cestu. Uplynula hodina, dvě, tři, a stále se nevraceli.

Začala mě popadat nervozita

Poručil jsem sourozencům, aby šli nahoru do pokoje a zamkli za sebou, že se půjdu po rodičích podívat. Vyšel jsem z domu a vyrazil jsem k lesu. Přes den vypadal tak poklidně a mírumilovně, ale teď, když je bezmála po jedenácté hodině, se stíny, které se lesem míhaly, proměňovaly ve zrůdy se šílenýma žlutýma očima a ostrými drápy.

Creepypasta česky oni bytosti z lesa strach stodola darktown.cz strašidelný příběh creepy děsivé

Stáhlo se mi hrdlo a udělal jsem první krok kupředu. Jakmile jsem vstoupil na půdu lesa, objevili se přede mnou rodiče. Matka byla celá bledá a chvěla se, přestože na sobě měla veliký šedohnědý kožich. Otec měl zjizvené ruce, skoro až do krve. A v pravé ruce držel brokovnici. Žhavou od výstřelů.

„Jdi domů hochu.“

Vletěl jsem rychle do baráku a s brekem jsem vpadl do svého pokoje, který jsem zamkl na tři západy. Nemohl jsem celou noc spát, stejně jako moji sourozenci. Nedokážu si ani představit, jak vyděšení byli, když spatřili i takového skeptika, jako jsem já, posraného strachy.

Chvíli ještě trvalo, než rodiče došli domů

Slyšel jsem, jak se smáli. V tom věku mi nedocházelo, že si ze mě jen vystřelili. Druhý den ve škole jsem každému vyprávěl o tom, co se stalo mým rodičům a hádám, že polovina těch dětí tu noc nespala. V té době se staly tyhle povídačky velmi populární a děti se vyhýbali lesu jako čert kříži. Když už se ale dostali dostatečně blízko, jen koukali do jeho hloubi a ukazovali si prstem.

„Je támhle!“

„Ne támhle!“

„Má velké žluté oči!“

„A černé rohy!“

Dětská představivost plodila každý den nové příšery, větší, zubatější a děsivější než den předtím. Někdo dokonce roznesl i pomluvu o tom, že mu monstra zabila babičku.

Pro každého vypadaly jinak, pro někoho to byly bytosti podobné člověku s bílou kůží a černými očima, někdy zase něco jako velcí černí medvědi se šílenými červenými očima, temné stíny s rohy, ježibaby, pro některé lidi zase chodící mrtvola sestry s nepřirozeně dlouhými údy a zlomeným krkem.

Každý měl v hlavě svoji vlastní interpretaci oněch stvůr, ale všichni se shodli na tom, že jim budeme říkat Oni.

A Oni mohli být úplně cokoliv

Povídačky byly tak populární, že jich začínali využívat i rodiče. Když nechtěli, aby děti někam lezly, řekli, že to je místo, kde jsou Oni. Naši rodiče to zneužili také, tentokrát kvůli naší stodole.

Nevím, co tak strašně důležitého tam rodiče shromažďovali, ale brali to smrtelně vážně. Stodola byla každý den zavřená, okna zabarikádovaná a táta tam chodil jen v noci, když jsme spali. Nedozvěděl bych se to, kdybych se jednou neprobudil kvůli zlému snu.

Bavil jsem se o tom ve škole i roky poté, co mánie ohledně lesa upadla. S přáteli jsme přišli na spousty teorií. Od skladování alkoholu po pěstování marihuany, což bylo v té době velmi populární. Vzpomínám si i na to, že když jsme byli malí, někdo přišel s tím, že táta chodí do lesa s ostatními lidmi z vesnice zabíjet ty nestvůry a pak je zavíral do stodoly.

Nikdo netušil jistě, co je v té stodole

Když se pak přidala pomluva o tom, že z nich dělá maso a prodává je pro vesnici, strhla se ve škole masová panika a děcka alespoň rok nejedla nic jiného než chleba s máslem. O roky později, když jsem slavil 15té narozeniny, jsem při uklízení po oslavě pomáhal mámě s tátou umývat nádobí a jen tak okrajově se mě ptali.

„Pamatuješ se na Ně?“

Nadzvedl jsem obočí. Jak si mohli myslet, že jsem na to zapomenul?

„Jasně, děcka ze školy z Nich mají dodnes problémy se spánkem.“

Máma s tátou vypadali celkem pyšně a trochu ztišili hlas.

„Víš, po tátovi při procházce skočil mýval a podrápal mu ruce, tak jsme si řekli, že by byla celkem sranda vás postrašit. Nevěděli jsme, že to bude mít takový efekt.“

Společně jsme si popovídali o tom, jaké všechny šílené historky díky tomu vznikly, a smáli jsme se celý večer. Tu noc jsem spal velice klidně a na Ně na dlouho zapomněl. Samozřejmě jsme téma Dětské historky vytahovali při vesnických tancovačkách a narozeninách a brali je jako povznášející vtipný element na pobavení, ale stejně jsem při nich měl takový zvláštní mrazivý pocit.

Už dlouho nebydlím na rodné farmě

Jsem celkem rád, že jsem nepřebral žezlo po otci a nebyl farmářem. Přestěhoval jsem se do města, ale i tak jsem se rád čas od času podíval na venkov. Projížděl jsem okolo vesnice, ve které jsem strávil dětství, skoro každý víkend, když jsem jezdil za přítelkyní a vždycky jsem měl ty smíšené pocity.

Slunečné dny plné smíchu se míchaly s nocí, která pro mě byla většinu mládí symbolem děsu a strachu. Bylo pro mě těžké usínat, když jsem hned naproti posteli měl okno, přes které jsem viděl na severní stranu pole. Na les. Ale teď, když jsem dospělý, mě už les tolik nezajímá.

Větší záhadou pro mě byla stodola

Často jsem se po nocích budil ze snů, kde stojím před stodolou a snažím se ji otevřít, zatímco za dveřmi slyším, jak na mě Oni vrčí a vydávají dávivé zvuky. Probouzel jsem se se studeným potem na čele a bušícím srdcem.

Creepypasta česky oni bytosti z lesa strach stodola darktown.cz strašidelný příběh creepy děsivé

Nemohl jsem to dál vydržet, tak jsem jednoho dne vzal auto a jel jsem se podívat do svého rodného domu. Když jsem dorazil na místo, popadla mě nostalgie a smutek. Pole, které táta tak pečlivě obdělával, bylo porostlé plevelem a kam až jsem dohlédl, byly krtiny, které by bylo pro jinak fungující oseté pole zkázou.

Všechno bylo tak opuštěné a zašedlé

Tyhle oblasti vždycky ztratí svoji jiskru, když se odsaď rodiny odstěhují. Lesu na severní straně pole jsem věnoval jeden opovržlivý pohled před tím, než jsem se vydal směrem ke stodole. První věc, které jsem si všiml, byl ten fakt, že byla stále zamčená .

Neměl jsem klíč, ale rodiče už jsem dávno pohřbil a sourozenci bydlí v úplně jiných částech států, takže nebude nikomu vadit, když otevřu dveře násilím.

Vzal jsem krumpáč, který už zde ležel pokrytý plevelem několik let, očistil jsem ho a začal jsem jím rozsekávat těžké dřevěné dveře. Byly odolné a až překvapivě tlusté, ale nakonec se mi podařilo udělat dostatečně velikou díru na to, abych jí protáhl alespoň hlavu.

Odhodil jsem krumpáč na stranu a bušícím srdcem jsem se skrčil k díře, abych se po těch letech konečně podíval dovnitř. Zamrazilo mě.

Po celé stodole byly hromady lidských koster. Ještě v původním oblečení. Byli to rodiče z vesnice. A hned první z kraje leželi na zemi moji rodiče. Matka v šedohnědém kožichu a otec s brokovnicí v ruce.

Další Creepypasta: Where the bad kids go

3.5/5 (4)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Eyeless Jackie

Má přezdívka je Eyeless Jackie, ale říkejte mi jen Jackie. Psaní a překladu se věnuji už něco přes 4-5 let a veřejně své „práce“ publikuji už tři roky. Spolupracovala jsem na knize 13 děsivých těstovin od Marka Veverky, kterého čeští milovníci hororu znají spíše jako Prézu z kanálu Bamuel Seckett, také se hromady mých překladů a originálních prací objevila na Youtubu, kupříkladu Irina u Stay Steaka. Má vášeň je horor a všechno okolo monster pod naší postelí, které díky bohu nemůžeme vidět, ale můžeme o nich číst. A od toho jsem tady.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Podívej se

Close
Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close