Where the bad kids go / Kam patří zlobivé děti
Muselo mi být šest nebo sedm let, když jsem žil v Libanonu.
Země byla v té době zpustošena válkou a na každém rohu vás čekala smrt. Vzpomínám si, že během mimořádně zlého období, kdy se to jen hemžilo bombovými útoky.
Zůstával jsem doma a na televizní obrazovce jsem sledoval velmi, velmi podivnou show. Byl to dětský pořad, který trval asi 30 minut.
Obsahoval celkem děsivé věci
Domnívám se, že to byl tence zahalený pokus ze strany médií, používat strach na to, aby se děti začaly chovat ukázněně, protože morální poučení každé epizody se točí kolem velmi striktní ideologie:
„Zlobivé děti zůstávají dlouho vzhůru.“
„Zlobivé děti mají ruce pod dekou, když spí.“
„Zlobivé děti kradou v noci jídlo z ledničky.“
Bylo to opravdu zvláštní a navíc v arabštině
Moc jsem to nechápal, ale chytal jsem se alespoň v těch barvitých a obrazech. Ale zasekl jsem se vždycky u poslední scény. Každá epizoda končila stejným výjevem. Kamera se přiblížila ke starým, rezavým, zavřeným dveřím.
Čím blíž byla u dveří, tím víc podivných a někdy i bolestných výkřiků bylo slyšet. Bylo to velmi děsivé, obzvláště na program pro děti. Pak se na obrazovce objevil nápis v arabštině:
„Toto je místo, kam chodí zlobivé děti.“
Ke konci epizody se zvuk ztišoval, až úplně zmizel…
Asi o 15 nebo 16 let později jsem se stal novinovým fotografem
Ten výjev z televizní show mě pronásledoval každý den i noc. Uvízl mi v hlavě a nemohl jsem ho dostat ven. Když jsem toho měl už plný zuby, rozhodl jsem se pátrat. Nakonec jsem našel místo, kde se show natáčela.
Po dalším pátrání jsem zjistil, že je to místo od konce války opuštěné a volné pro přístup.
Vstoupil jsem do budovy s fotoaparátem.
Byla vyhořelá.
Buď oheň vypukl sám od sebe, nebo chtěl někdo spálit všechen dřevěný nábytek, který tu zbyl po natáčení. Po několika hodinách jsem se rozhodl, že půjdu zpátky do studia vyvolat obrázky, když tu jsem si náhle všiml povědomých dveří.
Když jsem se dostal přes pár zrezavělých zámků a prolomil tlusté dřevěné dveře, zůstal jsem stát jako zkamenělý. Na podlaze se válely drobné dětské kostičky, zaschlé výkaly a po stěnách byly šmouhy od krve. Byla to malá místnost s děsivou morbidní scénou, ze které se mi chtělo zvracet…
Ale něco tam uvnitř toho pokoje mě navždy zapřísáhlo, že se sem už nikdy nevrátím.
Ze stropu uprostřed místnosti, visel mikrofon.
Další Creepypasta: Lolitka – Creepypasta
