Lolitka – Creepypasta

Lolitka

Každý den u snídaně jsem koukala do oken toho nádherného bílého domu. Bydleli jsme ve čtvrti, kde se to víceméně hemžilo pouličními gangy, bezdomovci a dealery drog, ale tenhle dům tu stál jako vytržený z Hollywoodu.

Klasické mexické domy s barevnou fasádou neměly čistou bílou barvu, neměly krásně upravenou zahradu a už vůbec ne bazén. V téhle části města na takový luxus nikdo peníze neměl. Dům vlastnil jistý muž jménem Miguel, táhlo mu už na padesátku a černé vlasy mu prorůstaly stařeckou šedinou, stále ale vypadal plný života.

Nedivím se mu, být zazobaný chirurg, co každý den svačí kaviár, člověku musí přece dělat radost. Ale jak se ukázalo, spokojený nebyl.

Žil hodně izolovaně, moc nevycházel ven z baráku

V domě byl vždycky jen on a jeho gigantická sbírka panenek, které byly vždycky v perfektních ozdobných šatech se spodničkami, jako pro lolitky. Sousedé, ani táta, se kterým jezdil rybařit, o něm toho moc neví, ale co se mezi lidmi šeptá, nikdy nikoho neměl. Možná pár úletů v nedalekém klubu, ale žádné randění, žádné manželství, prostě nic. Osamělý život.

Ale když jsem se jako každé ráno dívala do jeho gigantických oken, lemovaných semišovými závěsy, spatřila jsem, že si adoptoval holčičku. Bylo jí odhadem okolo 9 let a vypadala hodně šťastně.

Po dobu asi tří týdnů jsem je sledovala

Jak si ráno hrají, jak s ní pán domu hraje deskové hry a jak spolu koukají na pohádky v televizi. Bylo vidět, že z toho snad má i větší radost Miguel, doslova zářil. Po té době, co žil sám, bylo hezké ho vidět tak šťastného.

„Jaké je to mít za tátu takovýho boháče?“

stoupla jsem si na špičky, abych viděla přes plot na jeho novou dcerku. Když jsem ji viděla zblízka, bylo vidět, že je asi starší, než jsem si myslela. Tak 11 let. A také jsem si až teď všimla, že byla na vozíčku.

„Kupuje mi hodně, věcí, hlavně panenek. Mám ho ráda.“

řekla jen s úsměvem a zamrkala těma obrovskýma modrýma očima. V ruce svírala jednu z Miguelovo lolita panenek, která byla oblečena do růžových šatiček a ve vlasech měla spousta krásných sponek a mašliček. V duchu jsem žárlila, já dostávala panenky jen výjimečně a to jen ty ošklivé hadrové.

Nedokázala jsem si ani představit, jak se musí holčička jako ona mít

Žít v baráku, co je v podstatě dům pro panenky. A ne ledajaké panenky. Ty, co Miguel kupoval, byly od malinkých, co se vešly do ruky, až po obrovské, co byly veliké jako já.

„Jak se jmenuješ?“ vyhrkla na mě najednou a upřela na mě svá zvídavá očka.

„Silvia, a ty?“

„Táta mě pojmenoval Camilla.“ kníkla tiše a přejela pohledem na panenku v jejím náručí. Vypadala šťastně. Opravdu šťastně.

Pár dní po našem krátkém rozhovoru jsme si povídaly přes plot znova. Mluvila o tom, že ji Miguel našel na ulici, že byla vyhublá, dehydratovaná a rozdrásané nohy do krve, do kterých se jí dostala infekce.

Bylo to s ní hodně zlé a s úrovní mexických ulic by tam brzy zahynula, ale naštěstí se zjevil její nový táta a postaral se o ní. Jelikož byl sám doktor, postaral se jí o nohy a sehnal jí vozíček. Nakrmil ji, ošatil a udělal šťastnou.

Bohužel Camilla začala pociťovat, že nohy už asi nebudou fungovat. Svěřila se mi s tím, že se táta snaží najít nějaký lék, který by jí infekci ještě nějak zastavil, ale údajně to už když ji našel, nebylo moc nadějné.

První týden bez Camilly byl smutný

Ona byla smutná. Viděla jsem ji zase v tom okně, jak jen bez života kouká na pazourky, které jí nyní zbyly z nohou, které jí musel táta amputovat.

Naštěstí Miguel měl asi tolik pochopení pro její ztrátu, že za ní každý den chodil do pokoje a hrál si s ní, mluvil s ní a nosil jí nové lolitkovské šaty, jen pro to, aby jí udělal radost a aby se i bez končetin cítila jako princezna.

Takhle to šlo po pár týdnů, když jsem si všimla, že Camilla už v pokoji nebyla.

Bylo mi to divné, nikam nemohli odjet, auto bylo na dvoře. Usoudila jsem, že byli v hracím pokoji, o kterém Camilla často mluvila a vrátila jsem se ke svým věcem.

Po pár dnech jsem ji konečně viděla v okně jejího pokojíčku

Byla zase v krásných šatech a vypadala moc spokojeně. Chtěla jsem s ní hrozně moc mluvit, tak jsem vzala do hrsti několik kamínků, vylezla na plot a začala je házet na okno, aby si mě všimla.

Ale nereagovala. Ani se neotočila, jen tak zvláštně koukala do dálky, nahýbala hlavu ze strany na stranu a pila přes brčko něco divného z prazvláštní průhledné lahve. Miguel jí lahev držel jako malému děcku bez rukou.

Stýskalo se mi po mé kamarádce, ale jí po mě očividně ne

Jediné, co mi po ní zbylo, byl dárek, co mi před měsícem dala. Krásná panenka s modrými šaty a velkýma zelenýma očima. Byla zabalená v růžové krabici se stříbrným okrajem, do kterého jí každý večer zase ukládám, protože pro ní bohužel nemám postýlku.

I táta mi panenku pochválil, že je prý moc hezká. Asi si panenky zalíbil stejně jako Miguel, dneska ráno jsem v koši viděla jednu obrovskou růžovou krabici se stejným stříbrným lemováním, ve kterých se kupují panenky v životní velikosti. Snad mi jí dá k Vánocům.

Táta mi dal domov, jídlo, jméno Camilla a svou lásku

Mám tátu moc ráda a on mě

Od té doby, co si mě vzal domů, se cítím jako nejšťastnější holčička na světě. Táta mi kupuje, na co si ukážu. Hraje si se mnou každý den a vodí mě na procházky. Dokonce i párkrát na ryby s tatínkem od Silvie. Chytili jsme ten den spoustu ryb a táta na mě byl moc pyšnej!

Snažil se mi i zachránit nožičky, ale nepodařilo se mu to… A musela jsem být jen na vozíčku.

Ale mě to nevadilo! Táta se o mě stále staral a aby mi zlepšil náladu, řekl mi, že mi splní to, o čem jsem vždycky snila. Budu si žít jako lolitkovská panenka!

Začal mi kupovat krásné šaty se spodničkami a sponky do vlasů. Taky mi ozdobil můj vozíček samolepkami s mašličkami a jednorožci. Šatičky mi zakrývaly to, co mi zbylo po místě, kde jsem měla nožičky, takže jsem na to ani nemusela myslet!

Bohužel ale pak zjistil, že budu muset pryč dát i ručičky

Byly prý stejně nemocné jako nohy. Naštěstí táta byl šikovný a dal mi je pryč tak, že jsem to ale necítila! I když jsem pak měla strach z toho, že se mi lidé budou smát, říkal mi:

„Jsi krásná jako panenka, i když nemáš ručičky, všichni po tobě budou koukat!“

Nemohla jsem se sama o sebe postarat, tak mě začal krmit kašičkou po lžičkách. Nechutná to moc dobře, ale říkal, že je to jídlo pro pravé lolitky! Že po tom budu zdravá a nebudu přibírat, abych byla krásně hubená!

„Jen ať se svému nápadníkovi líbíš.“

Každé ráno mi česal vlásky a mluvil o tom, jak nádherná jsem a jak těžké bude mě opustit. Byl tak smutný, obličej se mu zkřivil a oči začaly slzet. Nechtěla jsem vidět tatínka plakat.

„Nechceš? Mám nápad drahoušku, máš tak nádherná očka ale budou muset pryč..“

Nic nevidím, jen vnímám, slyším jeho krásný hlas a chci se dotknout jeho obličeje, ale nemám čím. Tak mi vkládá svůj obličej do náruče, poslouchá tlukot mého srdíčka a já cítím, jak se usmívá, jak odhaluje všechny zuby a jak má v očích ty jiskřičky radosti.

„Chci si poslechnout, jak tluče tvé srdíčko, můžu ti sundat šatičky?“

A cítím jeho ruce, jsou všude a hladí mě, když mi říká, jak moc se mu bude po mě stýskat, jak nerad mě dává mému princi.

„Ale on by pro to, aby mohl dělat to, co dělám já s tebou, dal cokoliv lolitko..“

Bolí to, bolí to, ale dělá mu to radost, a já mám ráda svého tatínka.

„Malinko to zabolí..“

Nechci odejít

„Ale budeš muset.“

Obléká mě do těch nádherných fialových šatů, ve kterých jsme si hráli na babu. Jsou hedvábné a kloužou po mé kůži tak lehce, že je musí utáhnout, aby nic nespadlo.

„Jsi jako panenka.“

Dělá mi to radost. I jemu

Vkládá mě něžně do krabice, ve kterých si domů vozil veliké panenky, hladí mě po tváři a říká mi, abych byla potichu. Že princ nemá rád, když jeho princezny křičí.

„Lolitko..“

Bere mě do auta a já jen vnímám drncání na kamenech na silnici. Znám tu cestu, cítím ve vzduchu pach rybiny, pach našeho místa na rybaření. Chvěju se nadšením, když mě v krabici předává mému princi. Slyším, jak mu u toho něco říká.

„Neboj se, je naprosto věrná. Neuteče, nevidí, ani si nezavolá o pomoc. Už má z toho všeho vyřvané hlasivky.“

Další Creepypasta česky: Normal porn for Normal people – Extrémní 18+