Pacientův spis
Tento týden jsem měla digitalizovat všechny spisy pacientů doktora Marmena. Pracovala jsem rychle, práce mi šla od ruky. Když tu jsem si všimla druhé kartotéky, jíž jsem si nikdy předtím nevšimla. Byla schovaná za poličkami. Znavena jsem otevřela první šuplík a vytáhla složky ze sekce „A.“
ABERDEEN CARLA
„Dobře, Carlo, podíváme se, zdali jsi v systému.“ položila jsem složku na stůl a na počítači vyhledala její jméno. Nic nebylo nalezeno. Ale notak, nechci přepisovat ručně celou tuhle kartotéku! Povzdychla jsem si, otevřela složku a začala zapisovat data. Carla Aberdeen…narozena 24/4/1972…175cm…80kg…
Konečně jsem se dostala k poznámkám lékaře. Byly těžko čitelné, zjevně je psal ve spěchu. Nasadila jsem si brýle a začala číst.
- Stížnosti na ekzém
- Svrbění po požitý nějakého ovoce
- Plíce mohou být užitečné
Zastavila jsem se a znovu si přečetla poslední poznámku.
Plíce mohou být užitečné. Pokrčila jsem rameny. Asi to byla nějaká chyba v odkazování. Přepsala jsem zbytek do počítače a vzala další spis – pan David Akowski. U něj ale poznámky lékaře byly ještě zvláštnější.
- Rodinná historie zástav srdce
- Velká plocha kůže
Zapsala jsem ho do systému a zírala na obrazovku. Velká plocha kůže. Co to vlastně znamená? K čemu to je? Když jsem vzala do rukou další spis – Katerina Alanson – sevřel se mi žaludek. Byl to spis malé holčičky.
- Noční můry od šesti let
- Matka hovoří o narustajících úzkostech
- Perfektní velikost chodidel
Uskočila jsem od počítače.
Srdce mi prudce bušilo. Zvedla jsem kupu složek a začala je pročítat, někde tu přeci musí být nějaké vysvětlení! Ale nic jsem nenašla a mě samotnou taky nic nenapadalo.
Zhluboka jsem se nadechla. Pak jsem zvedla telefon a vytočila číslo na složce Kateriny Alanson. Ale co jim řeknu? Neměla jsem vůbec ponětí. Měla jsem pouze tenhle hrozný, obtěžující pocit, že s tím musím něco udělat. Ale štěstí mi nepřálo.
Tůt – tůt – tůt. „Omlouváme se, ale volané číslo bylo odpojeno-“
„Co to děláte?“ ozval se čísi hlas. Otočila jsem se. Doktor Marnen stál ve dveřích se zkříženýma rukama přes svůj bílý plášť.
„Digitalizovala jsem složky, jak jste po mě chtěl.“ vykoktala jsem a zavěsila.
„TYHLE složky ne!“ vzal si doktor hrubě složky k sobě a hodil je zpět do šuplíku. Vytáhl z kapsy malý klíček a každý šuplík v kartotéce zamkl.
„Dodělejte to tu, pak můžete jít domů.“ řekl. Já poslušně kývla. A doktor zmizel. Odešel.
Nastalo ticho.
Čekárna už byla prázdná. Čas 16:45 mě ujistil, že žádní další pacienti už neměli přijít. v budově jsme tedy byli jen já a doktor Marnen. takže jsem udělala to, co by udělal každý rozumný člověk. vypnula jsem počítač, popadla svůj kabát a vyrazila ke dveřím.
Jak jsem spěchala k východu, zahládla jsem doktora Marnena na konci chodby. Otevíral dveře. Říkal že je tam sklad. Ale já mohla zřetelně vidět schoody, sestupující do tmy…
Originál: Creepypasta.com
Další Creepypasta: Všichni nakonec zemřeme
