ČlánkyCreepypasty

Všichni nakonec zemřeme

Všichni nakonec zemřeme

Hleděl jsem, neschopen nahromadit dostatečnou kuráž na to, abych skočil za ní, jak moje sestra spadla z kraje útesu. Můj hlas byl ochraptělý z volání jejího jména a viděl jsem, že se její tělo ponořilo do vody. Křičel jsem o pomoc, volal jsem kohokoliv, kdo by to celé zastavil. Obrázek se vpálil do mé mysli, jak se její nehybné tělo roztříštilo vodní hladinu. Její dlouhé černé vlasy se proplétaly s chaluhami.

Byl jsem kompletně ochromen. Svět okolo mě byl pouze vzdáleným hukotem v mých uších, jelikož jsem se nesoustředil na nic jiného než na ni, jak tam jen tak ležela, když se k ní blížili záchranáři. Nemohla být zachráněna. Stál jsem na srázu a hleděl na tu hororovou scénu.

Probudil jsem se.

Opět se mi zdála ta noční můra. Je to rok od smrti mé sestry, před rokem zemřela. Čekáte, že by se to postupem času zlepšilo, ale to není můj případ. Přichází každou noc. Ani jednu nevynechá. Většinou sedí na kraji mé postele, mumlá si sama pro sebe a vlasy se jí vlní kolem obličeje. Ojediněle sedí na židli vedle mě tichá a otočená zády.

Nejděsivější je to ale tehdy, když se probudím s tíhou na hrudi a zjistím že na mě sedí. Nikdy jsem neviděl její obličej. Vždy byla pouhou matnou září, což bylo i celkem uklidňující, ale každým dnem se její tělo stávalo hmatatelnějším a barvy jejích vlasů a šatů byly viditelnější. Už je skoro kompletní, ještě jednu poslední noc a bude znovu vypadat jako moje sestra. Zítra to bude přesně jeden rok od její smrti. Zítra bych mohl vidět její tvář.

Po tom co sluneční paprsky osvětlily můj pokoj a já se vzbudil, došel jsem na hřbitov a na hrob své sestry jsem položil kytici lilií. Vždycky to byly její oblíbené květiny.

***

Ulehl jsem do postele a usnul. A jako obvykle jsem byl probuzen ve tři hodiny ráno. Skrze svá víčka jsem mohl vidět jasnou záři. Otevřel jsem oči a spatřil sestru stojící u kraje mé postele. Dívala se na mě. Měla oči propadlé a rty popraskané od soli, ale přesto nevypadala děsivě.

Nepromluvila ani jediné slovo, ale vedla mě ven z domu na ten sráz. Její úmysly jsem pochopil až tehdy, kdy mě chytla za ruce. V očích se mi blýskl strach, když skočila dolů a stáhla mě s sebou. Narazil jsem několikrát do kamenné zdi a dopadl paralyzovaný do vody. Její vlasy mi obalily obličej a hladina se mi vzdalovala. Bylo to vlastně celkem…klidné, osvobozující…

Přeci jen, všichni nakonec zamřeme…

Originální creepypasta: Creepypasta.com
Autor: Megan Kate P
Další creepypasta: Kosa Smrti

4.17/5 (6)

Jak se ti líbil příspěvek?

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!