ČlánkyCreepypasty

Kosa Smrti

Neslouží ke sběru duší

Kosa Smrti

Neexistuje strach stejně silný jako strach z neznáma. Žádný monstrózní zjev, který byl objeven, není tak hrůzostrašný jako nekonečný potenciál děsu, který existuje než je mu odstraněna maska.

Proto jsme my lidé v naší naivní představě o chápání vesmíru svázáni až deprimujícím strachem ze smrti. Je to poslední hranice – největší představitelné neznámo z jehož stinných břehů se ještě nikdo nevrátil. A tak se zoufale držíme i těch nejpochmurnějších a nejmučivějších životů, trápíme se jakýmkoliv známým zlem, než jsme vydáni tomu neznámu.

Ale smrti se nemusíme bát, jelikož jí už celkem dobře rozumíme. Viděli jsme ji, způsobili ji, zaznamenáváme si ji do poslední křeče nervových přenosů. I když jsem ležel umírající, přišlo mi hloupé bát se té prázdnoty, kterou jsme přesto očekávali.

Když jsem naživu, nemohu smrt nijak zažít, takže bylo zbytečné se jí teď bát. Když jsem mrtvý, nemůžu zažít nic, takže strach ani tak neměl žádný smysl. Tato myšlenka mi přinášela velký klid, během souboje mého srdce s nevyhnutelným koncem, k němuž jsem se rychle blížil. Teprve když jsem už naposledy usínal mi v hlavě bublalo pár pochybností:

Co když smrt není to, čeho se máme bát? Co když je to to po ní?

A tak jsem ustaraně proklouzl za lidské porozumění a vstoupil do světa tak daleko opuštěného rozumem, jako jsem teď byl od života. Pořád jsem byl v nemocničním pokoji, ale shon sester a pípacích strojů ztratily svou neprůhlednost, jako bych byl zajat v rychle klesající mlze. Vypadalo to, že každý zvuk byl ozvěnou toho, co kdysi bylo; každá věc, každý odraz. S každým dalším okamžikem se svět stával méně a méně skutečným…

Ale všechny ty zvuky a věci – všechno to bytí – se nestávaly pouze méně reálnými. Transformovaly se do osoby po mém boku. Čím méně reálný byl můj pokoj, tím reálnější byla ta postava, dokud neexistovala tak ostře, že se nic krom ní nezdálo reálné.

Jeho plášť byl černý. Ne barvou, ale podstatou. Byl to ten pocit, jako kdybyste poprvé viděli tygra, po tom co jste se celý život koukali na dětskou kresbu a mysleli si, že právě to je tygr. Realita tekla kolem jeho kosy jako štětec vodovými barvami a já mohl vidět každou maličkou částici a čas samotný jasněji než ostří.

Proto nás život beze slov učil strachu ze smrti.

Sevřel jsem přikrývku, abych unikl té intenzitě přítomnosti Reapera. Ale dříve jemná bavlna mi nyní tekla mezi prsty jako průhledná mlha. Věděl jsem, že mě nic nemůže schovat před tím přízrakem, jelikož on jediný byl v tomto světě reálný.

Jdeš pozdě.

To nebyla slova. Moje hlava třeštila z toho vědění, zpoždění bylo vypáleno do mého vědomí jako klasický zákon fyziky, obyčejný jako gravitace.

Na klasický rozhovor nemáme čas. Pospěš si!

Cítil jsem, jak se mnou bylo zameteno jako hlínou v hurikánu. Než jsem si to uvědomil, stáli jsme před nemocnicí a pohybovali jsme se tak zběsilým tempem, že se svět kolem mě rozmazal do závratného tunelu blikajících světel.

Pokud máš štěstí, bude se TO nudit z čekání na tebe.

Měl jsem tolik otázek, všechny bojovaly o pozornost v mé hlavě, ale žádná se nedostala ven.

Jsi tichý, toho si vážím. Obvykle se lidé až moc ptají.

„O co tu jde?“

vyšlo mi z úst. Můj hlas se porovnání s jeho ohromující podstatou zdál plochý a mrtvý. „Jak se mohu pokusit porozumět něčemu tak mimo smrtelné chápání?“

Nemůžeš. Ale stále je v lidské povaze ptát se a zkoušet to.

Nezpomalovali jsme. Ba naopak, naše tempo nabývalo na rychlosti. Neběžel jsem, ani neletěl, nic takového. Spíše se zdálo, že se svět pohyboval kolem nás, zatímco my jsme poklidně stáli. Nejasná temnota a těžký pach vlhka mě nutili hádat, že jsme se odebrali do podzemí, ale nemohl jsem si tím být jistý.

„Mám jednu otázku,“ pravil jsem, „co jiného tu krom tebe je?“

A to je důvod, proč jsou otázky zbytečné. Smrt není místo, nebo osoba. Je vším tady.

Zneklidňující myšlenky zintenzivněly spolu s vytím kamení kolem mě. Stále jsme sestupovali do Země, vzduch totiž houstl a nabýval na teplotě. Hukot kolem mě nadále pokračoval, jako kdyby sám svět trpěl.

„Takže, co je TO?“

To před čím tě mám ochránit.

Máchnutím kosy roztříštil kameny a zem se tak ještě hlouběji otevřela odhalujíc rozvalitou jeskyni, jejíž dominantu tvořilo podzemní jezero.

„Ale vždyť jsi řekl, že jsi všechno, co tu je.“

Ne, řekl jsem, že Smrt je vším tady.

Už jsme se nepohybovali. Na ostří kosy tančily paprsky světla z neznámého zdroje a pronikaly do vodní hladiny. Jakmile se dotkly vody, neodrazily se, ani nerozptýlily, ale vířily a tančila na hladině jako světélkující olej.

„Myslel jsem, že ty jsi Smrt.“

Smrt není osoba.

Světlo získávalo ve vodě vlastní život. Poklidná hladina se začala vířit z té záhadné energie. Zabralo to mé zbloudilé mysli dost času, než jsem si uvědomil, že jsem tou energií, která proudí do jezera. Stále jsem byl po boku té osoby, ale v tuto chvíli jsme zároveň byli paprskem světla vstupujícím do vody.

Věděl jsem, že tomu nemohu nijak porozumět, ale i tak jsem se cítil frustrovaně. Pokud je Smrt vše kolem, tak co je TO? Co na mě čekalo? Voda obalila celé mé tělo a já už nemohl mluvit. Přesto jsem ale mohl volně dýchat.

Přichází TO.

Cosi bylo ve vodě kolem.

Jakési ruce uchopily moje nohy a začaly mě tahat do hlubin. Byl jsem ohromen, že mám zase končetiny. Zdály se mi tak cizí, že jsem to tělo nechtěl přijat za své. Z kosy se zablyštělo – a znovu. Ruce mě pustily a rozeznělo se kvílení. Reaper s něčím bojoval, ale nemohl jsem pochopit s čím. Nemohl jsem vnímat nic než zuřivost vody.

Kvílející Země přidala na síle a křiky zmítaly vodou, jako kdyby byla živou bytostí. Co Reaper udělal? Zranil TO? Byl jsem v bezpečí? Snažil jsem se ovládnout své tělo. Když jsem myslel, že konečně získávám nějaký cit, chytly mě ruce znovu. Potápěl jsem se, zbytečně bojoval proti jejich pevnému úchopu.

„Co tu je?“ pokusil jsem se křiknout skrze vodu v níž jsem se náhle dusil. „Co se děje?!“

Už jsem nemohl nadále cítit Reaperovu přítomnost.

Teplo narůstající v mém těle se nedalo snést, ale studené hlubiny, ke kterým mě ty ruce táhly, byly ještě nesnesitelnější. Všiml jsem si oslepujícího světla na dně jezera a přestože jsem se se stále kroutil a vrtěl, byl jsem rukama tažen neúprosně dál.

Omlouvám se, že jsem TO nezvládl porazit. Přicházelo to ke mně z veliké dálky. Zkusíme to znovu přístě.

Tlak – teplo – rámus – ruce které mě táhly k oslepujícímu světlu. Zavřel jsem oči a křičel. Byl jsem už mimo vodu, ale stále jsem křičel. Nemohl jsem snést pohled na TO – cokoliv co mě unášelo. Cokoliv co bylo Smrtí, ale vlastně nebylo – cokoliv co ani Reaper nemohl porazit.

A pak se ozvala slova. Reálná, lidská slova z reálných lidských úst. Moje smysly byly natolik rozrušené, že jsem jim nerozuměl přesně, ale myslím že to bylo něco jako:

„Gratuluji! Je to zdravý hoch.“

Většina lidí si nepamatuje den kdy zemřela, nebo den kdy se narodili. Já si je pamatuji oba. A vím, že jsou jedním a tím samým…

Autor: Tobias Wade
Originál: Creepypasta.com
Další Creepypasta: Poslední tejemství starce

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podívej se
Close
Back to top button
Don`t copy text!