Safe place – Už se doma necítím bezpečně
Určitě nejsem jediný člověk na světě, který to takhle má. Nejsem jediná dívka, která má otce, který ji mlátí. Nejsem jediná dívka, která má mámu alkoholičku. Nejsem jediné dítě, které hledá bezpečné místo, kam se schovává před realitou.
Někteří hledají únik na dně půllitru piva, někdo v cigaretách a drogách. Mým úkrytem se stala knihovna. Zním asi trochu zvláštně, ale nikdy v životě jsem se necítila tak dobře, jako v knihovně. Příjemní lidé, okouzlující ticho a hlavně spousta koutů, kde se můžete schovat a číst až do zavíračky.
Mezitím se dokážete naprosto odpojit od reality, nevnímat čas, který vám proplouvá mezi prsty. Jste tu jen vy a vaše kniha, ve které se ztrácíte, seznamujete s postavami a zažíváte dobrodružství, o kterých se vám může jen zdát.
A samozřejmě nemusí jít jen o fantasy, ježdění na dracích a bojování s démony. Mohou to být obyčejná dobrodružství. Jako večeře s imaginárními milujícími rodiči.
Bylo mi vždycky dobře
Když jsem se nemusela vypořádávat s realitou a jen se toulat v příbězích. Rodiče si často ani nevšimli, že jsem zmizela. Nevěděli by, kdy jsem. Nikomu z nich jsem neřekla, kam chodím. Nechci, aby věděli o mém úkrytu.
Jednoho dne, kdy jsem seděla jako vždy a severní straně knihovny, za mnou přišla jedna z knihovnic. Byla to jistá stařenka, která tu pracuje skoro celý život. Neslyší na jedno ucho a paměť má už trochu opotřebovanou, ale na mě si pamatuje. Znala jsem ji, a ona mě. Byla jsem v knihovně nejznámější a nejčastější návštěvník.
„Zlatíčko? Máš chvilku?“ usmála se na mě a já okamžitě odložila knihu. Samozřejmě jsem nezapomněla na záložku.
„Jistě, copak potřebujete?“ oplatila jsem jí úsměv a uvolnila jsem jí místo na křesle. Slušně ho ale odmítla a místo toho mi rukou pokynula, abych ji následovala.
„Chtěla bych ti něco ukázat.“
Většinou, když tohle říkala, zavedla mě k nově dovezeným knihám, nad kterými se vždycky její stařecký obličej jakoby rozzářil radostí, ale tentokrát vypadala vážněji. Drala mě mezi poličkami na knihy pro děti až k odborné literatuře, kam jak už z vlastní zkušenosti vím, nikdo moc nechodí.
Došly jsme až na kraj obrovského oddílu a zastavili se před nenápadnými dveřmi, které na sobě ovšem měly velkou žlutou výstražnou ceduli s nápisem „Vstup pouze pro zaměstnance“.
„Allie, chtěla bych ti něco dát, ale nesmí to nikdo vidět. Jakoby to neexistovalo. Rozumíš?“
Poslušně jsem pokývala hlavou, ale na tváři jsem měla rozpolcený výraz. Čekala jsem, že dostanu nějaké speciální členství, že mě bude chtít zaměstnat jako knihovnici a vyndat mi z kumbálu, který za dveřmi byl, nějaké zapovězené knihy. Ale ona jen vyndala z kapsy stříbrně se lesknoucí klíč, vtiskla mi ho do dlaně se slovy;
„ Buď tam jak dlouho chceš, jen za sebou zamkni. Na tři západy.“ Narovnala si brýle na nose. „Ať tě nikdo nevidí drahá, jinak ti budu muset klíček odebrat.“
„Co tam je?“ naklonila jsem hlavu na stranu a hledala v jejích očích odpověď.
„Uvidíš.“ mrkla na mě, otočila se a tak, jak se objevila, tak zase zmizela. Jen jsem stála v prázdném oddělení s klíčkem v ruce a váhala jsem. Hlavou se mi honily všechny možné scénáře, které jsem znala z knih.
Možná mi dala klíč od místnosti, kde mě zamkne a já tu zůstanu, dokud nevyhladovím, nebo se nezblázním. Možná tohle nalíčil můj sadistický otec a čeká tam na mě, aby mě zmlátil bez toho, aby na něj sousedi z vedlejšího pokoje volali policii. Možná tam bude kult, který si mě vyžádal, abych se k nim přidala.
Nakonec jsem se nad svou hloupou fantazií musela pousmát – pokud se budu příliš dlouho rozmýšlet, svoji šanci na zjištění toho, co za dveřmi je, propásnu.
Klíč krásně vklouzl do zámku a po otočení jsem uslyšela, jak uvnitř mechanismu něco povolilo, a dveře se otevřely.
Vkročila jsem do tmy a rychle jsem za sebou zavřela a zamknula dveře, přesně podle instrukcí. Chvilku jsem marně nahmatávala spínač světla, a když jsem ho konečně zapnula, odhalilo se mi dlouhé točité schodiště do sklepa knihovny.
Sevřelo se mi hrdlo úzkostí, nikdy jsem neměla ráda tyhle stísněné prostory. Zvlášť točité schodiště. Je vždycky takové matoucí a nekonečné, jako byste chodili ve spirále a nemohli se dobrat konce.
Každopádně jsem překonala svůj strach a vydala se kupředu. Chodbou se ozývalo tiché klapání podrážky mých bot, které později přešlo v příjemnou hudbu. Nastražila jsem uši a poznala jsem, co to je.
Někdo hraje na klavír
Hnala jsem se dál a dál, dokud jsem nespatřila jemné oranžové světlo, ten typ barvy, kterou má knihovna v zimě, když se topí v krbu a všude je útulně a vy můžete popíjet horkou čokoládu, odkud vám není zle a jazyk není celý spálený. Jakmile jsem dorazila na určené místo, brada mi poklesla úžasem.
Přede mnou se rozkládaly stovky metrů, ne-li kilometrů malých i velkých knihoven, které byly celé přeplněné knihami. Všude byly prostory k sezení, koberce, dokonce klavír, na kterém zrovna hrál tmavovlasý muž, a bylo vidět, že je ve svém živlu. Jakmile spatřil můj stín, hru utnul a pomalinku se na mě otočil. Kupodivu se mu na obličeji objevil milý úsměv.
„Nový člen, že?“
„Um.. co je tohle za místo?“ vykoktala jsem ze sebe, stále fascinovaná krásou téhle zapovězené části knihovny. Muž se jen unaveně pousmál. Vypadalo to, že tohle není poprvé, co tohle zažil, a že to nechce zbytečně okecávat.
„ Není důležité, co je zač, ale co v něm najdeš.“ Zvedl se od klavíru.
„Jak se jmenuješ?“
„Mary.“ podala jsem mu ruku a on mi ji jemně stiskl. Měla jsem z něj strašně zvláštní pocit. Měl neustále na tváři ten potměšilý úsměv a v očích mu dokola pobíhaly jiskřičky, jakoby se měl po mě každou chvíli vrhnout a rozsápat mě. Ale jen klidně stál na místě a koukal mi hluboko do očí.
„Takže Mary, kdo tě sem poslal?“ zeptal se mě s optimistickým tónem v hlase. Polkla jsem a pohledem přejela po jeho podivně bledé kůži.
„Paní Connollyová.“ odpověděla jsem suše a koukala jsem do hlubin knihovny. Zachytil můj zvídavý pohled a jen se pousmál.
„Chtěla by si, abych tě provedl?“
Asi jsem neměla na výběr, tak jsem kývla hlavou. Muž s potěšeným výrazem vyrazil společně se mnou mezi nekonečné regály plné knih. A když myslím nekonečné, myslím to doslovně. I po půl hodině vytrvalé chůze jsem v dálce neviděla konec.
Muž mi ukazoval knihy v policích, které už četl a všimla jsem si, že ten seznam byl až pozoruhodně dlouhý. Bylo také vidět, že má ke každé knize hluboký citový vztah, nad každou alespoň několik minut vzdychal nadšením a opěvoval postavy, o kterých mluvil poněkud komicky jako o svých „dětech“.
Po cestě jsme také narazili na alespoň tucet dalších lidí. Byly to většinou postarší ženy a muži, sem tam dvacetileté studentky, ale můj osobně nejoblíbenější člen tajné knihovny byl Carl, muž ve svých šedesátkách, který seděl na vozíčku a s každým, kdo okolo něj prošel si chtěl povídat.
Vypadal strašně šťastně
Když byl obklopen knihami, vypadalo to, že zažívá nejšťastnější okamžiky svého života. Divný pocit z muže ihned zmizel, když jsem poznala lidi z knihovny. Byli to prostě všichni knihomolové, kteří prostě mají někdy až nezdravou obsesi s knihami. A já teď patřila mezi ně.
Když jsem ten večer odcházela a zamykala jsem za sebe dveře s nápisem „Vstup pouze pro zaměstnance“, cítila jsem se šťastně. Měla jsem pocit, že jsem našla svoje místo odpočinku a klidu, kam se můžu jít každý den schovat před rodiči a realitou.
A tak začalo mé každodenní docházení do tajné knihovny. Každý den, ve tři hodiny jsem se setkala s klavíristou Allanem a Carlem a společně jsme četli knihy, upíjeli kafe z automatu a když byla nouze, poslali jsme jednoho z nás pro něco k zakousnutí. Povídali jsme si také o svých životech a dozvěděli se, že v podstatě nikdo z nás nevede „na povrchu“ zrovna šťastný život.
„Knihomilové to asi mají holt v krvi.“ poznamenal vždycky se smutkem v hlase Carl a mi mu přikyvovali. Ale už nás to tolik netrápilo. Utápěli jsme žal v knihách. Byli jsme šťastní. Jako rodina.
Vždycky jsme nabrali do košíku velkou haldu knih a přinesli si ji k našemu stolu, a když jsme měli dočteno, vždycky jsme někoho z nás poslali pro další knihy. A jednoho dne byla řada na mě.
Vzala jsem spokojeně košík a tlačila ho uličkami knihovny, vybírala zásadně knihy s hezkými obálkami a házela je na hromadu, a opovážil se zajet i o něco dál, než kam jsme obyčejně chodili „na lov“.
Všechno se zdálo v pořádku, dokud jsem neucítila ten zápach
Byla to zatuchlina, kterou jsem nejdřív přisuzovala starým knihám a tomu faktu, že se tajná knihovna prakticky nacházela ve sklepě, ale čím blíž jsem se přibližovala k původci zápachu, byl puch horší a horší. Takhle knihy nevoní.
Když už jsem to chtěla kvůli smradu obrátit a vrátit se, koutkem oka jsem zaznamenala Betty. Betty byla jedna ze členů knihovny a sem tam jsem jí nosila sušenky, byla to hodná dáma. Bohužel jsem za ní přestala po nějaké době chodit, protože byla daleko a já si radši četla na svém oblíbeném místě knihy. Teď jsem si ale všimla, že je s ní něco v nepořádku.
Byla ke mě otočená zády a hlavu měla položenou v rozečtené knížce. Pomalinku jsem k ní přistoupila a poklepala jí na rameno, aby se probudila, ale nezareagovala. Obešla jsem jí a absolutně ztuhla.
Betty byla mrtvá. Doslova hnila na stránkách knihy, při jejímž čtení jí pravděpodobně ranila mrtvice. Kůži měla nafialovělou a napuchlou a z úst jí šel příšerný zápach rozkladu. Zděšeně jsem popadla košík a uháněla zpátky ke Carlovi a Allanovi.
„Betty je mrtvá!“
dýchaně jsem se u nich zastavila a popadávala dech. K mému překvapení ale nikdo z nich nezareagoval tak, jak jsem čekala.
„Betty? Oh… to je škoda.. bude mi chybět.“ odvětil jen Carl a vrátil se ke čtení. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším.
„Děláte si srandu? To tu budete jen sedět?“ nasadila jsem naštvanější tón a jen na ně nevěřícně koukala. Jen naklonili hlavu na stranu.
„Čas se o ní postaral Mary, nejde přece o vraždu, proč tedy vyšiluješ?“
Otevřela jsem pusu a chtěla něco namítnout, ale nakonec jsem ji radši zavřela.
„Doufala jsem alespoň, že byste třeba.. já nevím, někoho zavolal, aby ji odvezl k příbuzným, aby ji řádně pohřbili a.. tak.“
„Ona žádné příbuzné nemá drahá. Proč myslíš, že trávila svůj veškerý čas tady dole?“
Zmlkla jsem. Chvilku jsem jen tak bezvládně stála na místě a přemýšlela, ale nakonec jsem si sedla. Měl pravdu. Nebyl to můj problém.
Čas plynul a já to začala pomalu chápat. Dny se mi slévaly do sebe a tvořily jeden velký časový úsek, při kterém jsem měla jen nos zabořený v knihách a odtrhla se od nich jen kvůli jídlu, spánku nebo hygieně. Je tady ráj. Tady dole bylo vše potřebné, hlavně knihy. Spousty knih, které jen čekaly na to, až se do nich zase ponořím a ztratím pojem o času a realitě.
Nebylo nutné se vracet nahoru
Když jsem chodila pro další knihy, vždycky jsem prošla okolo Betty. Samozřejmě byla stále na stejném místě, pokaždé ale mizela více a více, dokud z ní nezůstaly jen kosti.
Někdy jsem chodila ještě dál. Nacházela lidi v podobném stavu, pokryté pavučinami, zapomenuté.
Všímala jsem si i Carla a Allana. Oběma prošedivěly vlasy a tváře se propadly. Kůže pobledla od nedostatku slunečního světla a objevily se na ní vrásky. Carl chřadl.
I já si všimla, jak jsem se změnila. Vlasy, původně u ramen, mi narostly do půlky zad. Svaly ochably a kůže zesvětlela. Neměla jsem absolutně žádný pojem o čase, ale bože, proč bych taky měla mít?
Jednou jsem došla do rohu knihovny. Trvalo to dlouho, ale uviděla jsem v dálce malé sklepní okénko. Bylo maličké, sotva na protáhnutí ruky. Otevřela jsem ho a já ucítila vůni kytek a čerstvý vzduch. Uslyšela jsem ptáky.
Když jsem se po nějaké době vrátila, spatřila jsem spadané listí. Venku bylo tak chladno, zamračeno a temně.
Věděla jsem, že se musím vrátit.
Věděla jsem, že tady nemůžu být navždy. Ale kdykoliv jsem chtěla opustit dveře knihovny, něco mě táhlo zpět. Nedokázala jsem překročit práh a vydat se na cestu domů.
Takže jsem si sedla zpátky do svého kroužku. Sedla jsem si vedle stárnoucího Allana a spícího Carla. Doufala jsem alespoň, že spal.
Věděla jsem, že se musím vrátit.
Venku už padal sníh.
Ale ještě nejdu.
Přečtu si ještě jednu knihu. Možná dvě.
Můžu přece odejít, kdy se mi zachce.
…
Že ano?
Další Creepypasta: Oni – Bytosti z lesa
