ČlánkyCreepypastyVidea

Šílenec 2/2

První díl zde: Šílenec 1/2

Hned další den jsme měli odjet na Moravu,

kde jsme měli přepadnout bezpečnostní vůz, který přepravoval peníze do banky. Ve voze mělo být ten den šest milónů korun. Jel jsem já, Reas a další dva, které jsem neznal, ale představili se jako Lukáš a Roman. Transportní vůz měl v 15:00 vyjíždět z menší obce Traplice a do další, do Jankovic, mu to mělo trvat přesně 6 minut. Tam se ale nikdy neměl dostat, protože cestu jsme mu měli zkřížit my.

Plán byl následující:

k dispozici jsme měli dvě auta z nichž jedno mělo transportní vůz zablokovat přibližně 2km po výjezdu z vesnice a druhé ho mělo následovat a připojit se za něj již ve vesnici, abychom o něm měli přehled.
Vysílačkami jsme celou cestu měli komunikovat. V autě, které mělo vůz následovat jsem seděl já jako spolujezdec a za volantem seděl Lukáš. Ve druhém, které mělo zablokovat cestu řídil Reas a spolu s ním jel Roman. Každý si měl ten den odnést milion a půl. Akce neměla zabrat déle než 3 minuty a počítalo se s dvěmi strážnými a použitím smrtících zbraní, které měl každý z nás k dispozici.

Jednalo se o ruční pistole ráže 9mm a jeden samopal, který měl u sebe Reas. K penězům jsme se měli dostat za pomocí protitankové střely, ke které bůh ví kde přišel také Reas. Zdá se Vám tohle všechno šílené? I pro mě to bylo zcela nové. Ještě nedávno jsem přepadl trafiku na severu Čech a nyní jsem měl před sebou první velké loupežné přepadení. Víte ale co? Vůbec jsem se nebál. Klepal jsem se, to ano. Ale nebyl to strach ale vzrušení. Nemohl jsem se dočkat patnácté hodiny odpolední a toho, jaké nové pocity to ve mně vzbudí. Už mi to zatraceně chybělo. A byl jsem připravený na všechno.

14:55 – Traplice

Jako čekání na transportní vůz jsme zvolili menší parkoviště v Traplicích u výjezdu z vesnice, kde jsme měli dobrý výhled na hlavní ulici a zajištěn rychlý výjezd za vozem. Na klínech nám ležely kukly, oblečeni jsme byli v neznačkových věcech a na rukou jsme měli rukavice.

Lukáš se zdál být trochu nervózní, protože pokaždé, když se do vysílačky ozval Reas, čekající v autě přibližně 3km od nás na křižovatce, vyděšeně nadskočil. „Tohle nás může vynýst uplně nikam jinam pánové. A nebo taky skončíme v krimu. Takže všichni stoprocentní nasazení, žádný váhání, oni váhat taky nebudou.“ „Žádnej problém,“ odvětil jsem s naprostým odhodláním a klidem v hlase.

Minuty se táhly, sklo se mlžilo,

takže Lukáš stáhl okno a zapálil si cigaretu. Šlukoval velmi rychle a těkal očima ze strany na stranu. Tohle byla bezpochyby jeho první větší akce. V rádiu začala hrát moje tehdejší oblíbená skladba od Hoziera: Take Me To Church. Při jeho úryvku v textu „We were born sick,“ jsem se pousmál. Byl jsem připravený a věděl jsem, že ať se stane cokoliv, žiju pro tyhle momenty.

Skladba dohrála a moderátor zrovna ohlásil přesně tři hodiny odpoledne. Vůz měl kolem nás projet každou chvílí. Jenže neprojížděl. Auto jsme měli nastartované, zbraně v pouzdrech připravené na opascích a určitě nám v tu dobu bylo všem čtyřem dost horko. Začala hrát další skladba. Dohrála a hodiny ukazovaly přesně 15:04. V nedaleké škole jsme viděli, jak vychází děti a přecházejí směrem k nám do parku, který ležel hned vedle parkoviště, kde jsme stáli.

„Do prdele, tak co se děje.

Dáme jim posledních 5 minut a pak to balíme. Sejdeme se na domluveným místě,“ ohlásil Reas a Lukáš klasicky vystrašeně nadskočil. Tentokrát ještě nervózněji než předtím. Domluvené místo byla garáž Romana, který ji měl přibližně 20km od nás u Kroměříže. Tam jsme měli přečkat až odezní sháňka o nás. Byly tam připravené zásoby vody a jídla na dva týdny, televize a postele.

V tom jsem ucítil závan trávy. To ti mladí, právě si v malém hloučku tří kluků a dvou holek podávali špeka.
V tentýž okamžiku, kde jsem ucítil trávu, v mém zorném poli vyjel ze zatáčky černý VW transporter označený nálepkami bezpečnostní agentury. Ve předu seděli dva muži s vestami a na očích měli oba černé brýle.
Ihned jsme za nimi vystartovali a udržovali dostatečný odstup. Zatím. „Jsme na cestě, očekávaný čas střetu je 2 minuty,“ řekl jsem do vysílačky. Ozvalo se krátké: „rozumím, čekáme na vás.“

Kukly jsme stále nechávali na klíně, protože kdyby se náhodou strážný podíval do zpětného zrcátka a viděl za sebou vůz se dvěma muži s kuklami na hlavách, nastal by boj dřív, než jsme plánovali. A to jsme nechtěli.
I tak se samozřejmě počítalo s tím, že až přepadení začne, stačí varovat dispečink. Nicméně k místu, kde se střet odehraje to budou mít ozbrojené složky déle než 12 minut a to už budeme pryč.

Rychle jsme se blížili k místu,

kde už čekal Reas s Romanem v bílé dodávce značky Ford. Teď byla ta správná chvíle nasadit kukly. Když jsem si jí usadil na hlavu a urovnal, viděl jsem, jak již Ford vyjíždí a míří přímo na černého transportéra. Přesně na téhle křižovatce se to právě celé odehraje, říkal jsem si.

Za námi nejelo žádné auto a my se k dodávce před námi začali rychle přibližovat z důvodu, že až dojde ke střetu, musíme jednat co nejrychleji. Otočil jsem se na Lukáše, byly mu vidět jen oči, ale ty byly plné strachu a nejistoty. Otočil jsem se zpátky a v tu chvíli jsem viděl jak černá dodávka přibližně třicet metrů od nás odlítá mimo cestu v rychlostí kolem 90km/h a bílá, která do ní bourá též letí mimo hlavní cestu a naráží čelně do stromu. VW mezitím padá na bok a končí v přilehlém poli.

My zastavili o dvě sekundy déle těsně u bílého Fordu. Lukáš ihned vyběhl směrem k dodávce přepravující peníze se zbraní v ruce, zatímco já jsem přiběhl zkontrolovat kolegy. Oba byli v pořádku, jen mírně otřesení. Vypotáceli se pomalu z auta, zatímco kousek od nás se ozval hlasitý řev Lukáše, který mířil zbraní do transportéru na strážné, ať nechají zbraně ležet a nic se jim nestane.

Na cestě kromě nás nebyl nikdo,

což byl ideální stav. Alespoň prozatím. Museli jsme ale počítat s tím, že policie je na cestě. Reas vyndal z kufru Forda protitankovou střelu a namířil směrem na vrata transportéru, zatímco Roman běžel na cestu hlídat, že nás nepřekvapí ani policie ani náhodní cestující.

O pár sekund později se ozvala ohlušující rána, jak Reas odpálil střelu. Ta provrtala pancéřové dveře vozu před námi jako nic. V tom samém okamžiku se ozvala o něco slabší rána zepředu obrněného auta a vzápětí bolestný výkřik Lukáše.

Vypadalo to, že strážní využili výbuch a toho, že je hlídající Lukáš na moment spustil z dohledu. Reas hned zařval na Romana ať mu jde pomáhat nakládat schránky s penězi do druhého auta, zatímco já jsem pomalu obcházel auto bezpečnostní agentury se zbraní namířenou na kokpit.

Viděl jsem, že Lukáš leží na zemi a ruku drží někde u srdce.

Všude byla spousta krve, jeho zbraň byla přibližně metr od něj v poli a jeden ze strážných se soukal ven z okna.
Všiml si mě v posledním okamžiku, takže moje střela ho těsně minula. Wow, řekl jsem si v duchu. Tohle mě kurva baví. Načež jsem se začal hlasitě smát. Tohle bylo ono, tohle by to co chci dělat. Tomuhle pocitu se nic nevyrovná.

„Dělej ty magore, máme naloženo,“ slyšel jsem jak řve zezadu Reas a bouchá s kufrem u našeho auta, kam naložili poslední bezpečnostní schránku.

Namířil jsem zbraní na auto strážných a ještě třikrát do něj vystřelil.

„Tak se mějte, šmejdi.“ A za hlasitého smíchu jsem začal couvat k mému odvozu, když v tom jsem slyšel výstřel. Nepřicházel ale od strážných. Přícházel ze zad. Otočil jsem se a viděl mrtvého Romana a Rease stojícího nad ním s pistolí namířenou směrem na mě.

„A víš co, zelenáči? Rozhodl jsem se, že na tom vydělám sám, díky.“ Po téhle větě mě zalilo horko. Snažil jsem se zvednout pistoli a střelit toho hajzla do ksichtu, ale nestihl jsem to. On střelil mě. Pak přišel k mému bezvládnému tělu, sundal mi rukavice a dal mi do nich mou zbraň.

Pamatuji si jen, jak slyším další salvu výstřelů a poté, jak jeho auto mizí v dálce spolu se šesti milony korunami. Já cítím na hrudi horko a dívám se na mrtvé tělo Romana, který leží v trávě u silnice nedaleko mě. Pak jen majáky, vykřiky, výhružky a pláč. Doktoři mě z nejhoršího nakonec dostali, ale byl jsem shledán vinným za zabití obou strážných smrtící zbraní přímo do hlavy.
A tak tu sedím… a čekám na křeslo.

Další Creepypasta: Oči lesa

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Phate

Ahoj. Kdysi jsem si z DarkTownu povídky jen půjčoval a dával je na svůj kanál. (Vždy se souhlasem!) Nyní chci být plnohodnotnou součástí města. Snad se Vám mé počínání zde bude líbit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close