Když jsem byl malý, moje rodina se neustále stěhovala
Dohodli jsme se, že zůstaneme na Rhode Islandu. Bylo mi osm a bydleli jsme tam až do té doby co jsem začal chodit na vysokou školu v Colorado Springs. Většina mých vzpomínek se vztahuje k Rhode Islandu, ale hluboko v mé paměti byly zakořeněny i vzpomínky z mého nejútlejšího dětství.
Většina z těch vzpomínek byla matná a nejasná. A taky stejná jako u každého dítěte – hra na honěnou s kamarády v našem domě v Severní Karolíně, zkouška o postavení vlastního voru na řece v Pennsylvánii. A tak dále, a tak dále…
Je tu jedna vzpomínka, kterou si pamatuju až dodneška
Pamatuju si jí tak čistě a jasně, že mám pocit, že se to stalo včera. Často si říkám, jestli tato vzpomínka není jenom výplod nočních můr, co jsem měl při své nemoci. Ale hluboko v srdci vím, že se to stalo doopravdy…
Bydleli jsme v domě hned vedle rušné metropole New Vineyard. Byl to velký dům na to, že jsme byla tříčlenná rodina. Také tam bylo několik místností, do kterých jsem se za celých pět měsíců našeho pobytu nepodíval.
V pár ohledech je to plýtvání místem, ale byl to v té době jediný dům na trhu, alespoň co se týče otcovy pracovní příležitosti, co se naskytla nedaleko toho domu.
V den mých pátých narozenin
Pouze za účasti mých rodičů, jsem začal mít horečku. Doktor říkal, že mám mononukleózu, což znamenalo, že budu muset zápasit s horečkou po dobu nejméně tří dlouhých týdnů. Bylo to příšerné načasování, jelikož jsme se v té době balili do Pennsylvánie.
Moje matka mi nosila zázvorové pivo a knihy i několikrát denně. To byla jediná zábava, co jsem měl. Nuda se projevila rychle, čímž se ještě zhoršil můj zdravotní stav.
Nevím přesně, jak jsem se setkal s panem Widemouthem
Myslím, že to bylo asi týden potom, co mi doktor diagnostikoval mononukleózu. Moje první vzpomínka na toho malého tvora byla, že jsem se ho ptal na jméno. Řekl mi, abych mu říkal pan Widemouth, protože měl obrovskou, širokou pusu. Ve skutečnosti to bylo všechno, co měl, včetně křivých uší, očí a nosu, které byli oproti jeho puse, maličké.
,, Vypadáš trochu jako Furby.“
řekl jsem mu, když jsem pročítal jednu svojí knihu. Pan Widemouth se zastavil a věnoval mi nechápavý pohled.
,, Furby? Co je to Furby? “ Zeptal se mě.“
Pokrčil jsem rameny
,, To víš… To je takový robot s velkýma ušima. Můžeš si ho pohladit a nakrmit, skoro jako skutečné zvíře.“
,, Aha.“ Pokračoval pan Widemouth ve své zábavě.
,, Ale já nejsem jako on, já jsem tvůj kamarád.“
Vzpomínám si, že pan Widemouth mizel pokaždé, když mě přišla zkontrolovat moje matka.
,, Ležel jsem v posteli,“ vysvětlil mi později.
,, Nechci, aby mě tvoji rodiče uviděli. Zakázali by nám si spolu hrát…“
Moc jsme toho pár následujících dní nedělali. Pan Widemouth se jenom díval na mé knihy, fascinován příběhy a obrázky které v nich byly. Třetí nebo čtvrtý den ráno, když jsem se s ním setkal, mě přivítal s velkým úsměvem na tváři.
,, Mám novou hru, kterou si můžeme zahrát!“ řekl
,, Musíme ale počkat, aby nás tvoji rodiče neviděli. Je to TAJNÁ hra.“
Poté co mi matka přinesla další knihy a sodovku, pan Widemouth vyklouzl zpod postele a zatahal mě za ruku.
,, Musíme jít do místnosti na konci této chodby.“ řekl. Namítal jsem, protože mi moji rodiče nedovolí opustit postel, ale pan Widemouth mě přemlouval, dokud jsem nepovolil.
Pokoj neměl žádnou tapetu a ani obrázky na stěnách. Jeho jediný rozlišovací znak byla okna naproti dveřím. Pan Widemouth přeběhl přes pokoj a otevřel okno. Pokynul mi, abych k němu přistoupil.
Byli jsme v prvním patře domu, ale bylo to na kopci
,, Líbí se mi hrát si na tomhle místě… Vymýšlet si tu různé věci…“ vysvětloval pan Widemouth.
,, Někdy předstírám, že pod oknem je měkká trampolína. A tak na ní skočím. Pokud opravdu hodně věřím tomu, že je skutečná tak se odrazím a letím nahoru lehký jako pírko. Chtěl bys to zkusit? “
Bylo mi pět let a měl jsem horečku. Nevěděl jsem moc, co dělám a tak jsem zvažoval možnosti.
,, Je to velká výška.“ řekl jsem.
,, Ale to je součást zábavy. Kdyby to byla malá výška nebyla by to zábava. Když budeme věřit tomu, že je tam trampolína, tak se krásně odrazíme a nic se nám nestane… Zkusíme to. “
Pohrával jsem si s myšlenkou toho, že létám ve vzduchu a v pořádku zase přistanu na okenní římse. Ale realista ve mně zvítězila.
,, Možná někdy jindy,“ řekl jsem.
Já nevím, jestli mám dost fantazie. Mohl bych si ublížit
Panu Widemouthovi se tvář zkroutila do úšklebku. Ale jenom na chvilku. Dal najevo svoje zklamání.
,, Když to říkáš…“ řekl. Zbytek dne strávil v mé posteli tichý jako myška.
Další den ráno mě probudil s krabicí v ruce.
,, Chtěl bych tě naučit žonglovat!“ řekl.
,, Mám tu pár věcí, které by si mohl použít, až ti budu dávat lekce!“
Podíval jsem se do krabice. Byla plná nožů.
,, Za tohle by mě rodiče zabili!“ Křičel jsem zděšeně, protože pan Widemouth přinesl do mého pokoje věci, co mi rodiče zakázali.
,, Za to bych mohl dostat na zadek, že bych si na další rok nesedl!“
Pan Widemouth se zamračil. ,, Je to legrace s nimi žonglovat. Nechceš to alespoň zkusit?“
Odstrčil jsem krabici pryč.
,, Já nemůžu. Budu mít problém. Není bezpečné si hrát s noži, natož pak je házet do vzduchu!“
Pan Widemouth se zamračil ještě víc. Vzal krabici nožů a vklouzl pod mou postel. Zůstal tam opět po celý zbytek dne.
Začal jsem mít problémy se spaním. Pan Widemouth mě budil v noci a přemlouval mě, ať si s ním jdu zkusit tu trampolínu, co je pod oknem. Vždycky jsem odmítl a pokoušel se znovu usnout, ale pan Widemouth mě nenechal. Někdy zůstal po mém boku až do rána a neustále mě přemlouval.
Hrát si s ním už nebyla zábava
Jednou za mnou přišla matka a řekla mi, že můžu jít ven. Řekl jsem si, že pro mě bude dobré se na nějakou dobu dostat na čerstvý vzduch, zvlášť po tom, co jsem byl téměř izolovaný od okolního světa v jednom pokoji. Obul jsem si boty a vyběhl na verandu. Pocítil jsem hřejivé sluneční světlo na mé tváři.
Pan Widemouth na mě čekal
,, Mám tu něco, co chci, aby si viděl!“ řekl. Podezíravě jsem se na něj podíval.
,, Přísahám. Je to bezpečné!“ utěšoval mě.
Ukázal mi jelení cestu za naším domem, co vedla do lesa.
,, Je to důležitá cesta!“ vysvětlil. ,, Měl jsem spoustu přátel ve tvém věku. A vždycky jsem je dovedl na toto zvláštní místo. Až budeš jednoho dne připraven, tak ti slibuju, že tě tam vezmu také. “
Vrátil jsem se domů a přemýšlel jsem nad tím, co leží na konci té stezky.
Dva týdny poté, co jsem se setkal panem Widemouthem, jsme nakládali naše poslední kufry do stěhovacího auta. Chtěl jsem sedět v kabině náklaďáku vedle mého otce.
Uvažoval jsem o tom, že řeknu panu Widemouthovi o svém odchodu, ale po době strávené s ním jsem tušil, že ho to akorát bude trápit a mohl by mi něco provést.
Po těch věcech ke kterým mě nabádal jsem věděl jaké asi budou záměry tohoto tvora. A z tohoto důvodu jsem se rozhodl, abych držel svůj odchod v tajnosti.
Moje rodina už byla ve čtyři ráno v náklaďáku
Doufali jsme, že v Pennsylvánii budeme alespoň do zítřejšího oběda. Za pomoci nekonečné zásoby kávy a šesti energetických nápojů. Vypadalo to spíše jako výbava maratonce, než jako věci pro člověka, co chce dva dny strávit v sedě.
,, Asi je na tebe příliš brzo viď?“ zeptal se mě soucitně otec.
Přikývl jsem a položil jsem si hlavu na okno auta. Potřeboval jsem usnout dřív, než vyjde slunce. Ucítil jsem otcovu ruku na mém rameni.
,, Toto je poslední stěhování, synu, to ti slibuju. Vím, že je to pro tebe těžké, protože jsi nemocný. Až tátu povýší tak bude všechno v pohodě. “
Otevřel jsem oči, když jsme vycouvali z příjezdové cesty. Viděl jsem siluetu pana Widemoutha u mého okna v ložnici. Stál bez hnutí, dokud náklaďák neodbočil na hlavní silnici. Zamával mi jednou rukou a v druhé držel nůž na maso. Nechtěl jsem mu mávat zpátky…
O několik let později, jsme se vrátili do New Vineyard
Kus pozemku, na kterém stál náš dům už byly jenom základy. Dům vyhořel pár let potom, co jsme se odstěhovali. Ze zvědavosti jsem se vydal po jelení stezce, v plané naději, že tam bude pan Widemouth. Nějaká část mého já doufala, že se vynoří zpoza nějakého keře, ale hluboko uvnitř jsem cítil, že už tu není.
Stezka skončila na New Vineyardském hřbitově
Všiml jsem si, že mnoho z náhrobků patřilo malým pětiletým dětem…
