ČlánkyCreepypasty

The Last Step

The Last Step – Poslední schod

Co právě teď děláš? Ležíš na gauči, zatím co projíždíš televizní pořady? Hledáš dnes už po patnácté nové příspěvky na Facebooku? Tak to všechno vypni a zvedni svou línou prdel, protože vyrážíme na dobrodružství.

Co? Je jedna ráno? Ano, všiml jsem si, ale tenhle druh dobrodružství se může podnikat pouze takhle pozdě v noci. Je to čas, kdy si všechna stvoření, která nechtějí být přes den viděna, vychází ven hrát… s tebou. Je to čas, kdy tě schovají prsty husté, sametové temnoty omotané kolem tebe… Nebo tu věc za tebou. Všechno, co se schovává před denním světlem, se teď může bezpečně vyplazit ze svého úkrytu a pronásledovat tě… Krmit se na tvém strachu… Je to jediný čas, kdy se na to můžeš podívat zblízka…

Je to bezpečné, ptáš se?

Následuj mé instrukce a nic se ti nestane. Poslouchej má slova, udělej si celoživotního přítele a žij dost dlouho, abys o tom mohl vyprávět.

Tak jo. Máš obuté boty a zapnutou bundu? Výborně. Je čas vyrazit.

Nemusíš ani chodit nějak daleko. Proč? Protože to stvoření, jež se chystáme navštívit, nežije moc daleko od tebe. Přes den jsi už určitě několikrát prošel kolem jejího úkrytu bez povšimnutí…

Ale neboj, nejsi jediný. Žije to v anonymitě. Ty jsi to ještě neviděl, ale ono tebe ano… Nejméně stokrát. Tvůj obličej zná nazpaměť – od tmavé barvy tvých očí až po tu pihu, co máš na tváři. Ale neboj – právě to, že tě to tak zná, tě udrží naživu… Dost dlouho na to, aby ses dostal ven.

Proč? Určitě máš spoustu otázek. Řeknu ti to jednoduše – tahle věc žila sama už velmi dlouho, plazící se v temných, zatuchlých místnostech pod zemí. S každým pohybem to sténá a naříká…

Jeho dlouhé, ostré drápy pištěly pokaždé, kdy je to táhlo přes popraskanou, betonovou podlahu. Jeho vrásčité pařáty byly pokryté krví už tolikrát, že kůže na jeho tlapách už není bílá, ale tmavě rudá – tak rudá, že až vypadá černě.

Nemá to nikoho, což je vlastně dobře. Právě touha po společnosti občas překoná jeho žízeň po krvi – lidské krvi, opravdu. Tvojí krvi.

Hele, ty jsi to dokázal! Překvapený? Vidím uznání na tvém obličeji. Ano, tohle je ta budova jen pár bloků od tvého domu. Ta, která byla odjakživa ve stavu „renovace„. Ale je tomu doopravdy tak? Viděl jsi někoho vcházet… nebo lépe… vycházet?

Ah, už ti to začíná docházet. Děsil tě ten pocit neklidu pokaždé, když jsi procházel kolem té budovy? Ten pocit, že tě někdo… nebo něco, sleduje? Pravděpodobně jsi jen zrychlil a ignoroval chloupky, co ti vstávaly na krku, nebo husinu přebíhající ti po těle, zatímco jsi se přesvědčoval o tom, že jen pospícháš domů odpočívat.

Dobře, teď už není cesty zpět.

Pomalu vyjdi k přednímu vchodu. Dveře nebudou zamčené. Neptej se proč, otevři je a vstup do předsíně. Ano, je tam tma, ale s tím se musíš smířit. Jak jsem řekl, nic žijícího ve tmě nemá rádo jakýkoli druh světla.

Vidíš ten velký prázdný stůl přímo před tebou? Výborně. Jdi k němu a levou rukou sáhni přes dělič. Ne – Nekoukej se přes něj… Nelíbilo by se jim to. Jen se nahni a prozkoumávej hmatem. Možná se dotkneš předmětů, který by se mohly zdát… pochybně. Ignoruj je. Na tom stole bude spousta věcí, ale nám jde jen o klíč.

Cítíš ho? Malý studený předmět s tvrdými hranami? Výborně. Seber ho.

Počkej! Ještě nestahuj ruku zpět – je tu ještě jedna věc, kterou budeš potřebovat, jestli se chceš odsud dostat nedotčený. Mělo by tam být něco, co připomíná malou, skleněnou lahvičku. Neptej se, co je uvnitř – jen ji vezmi.

Dobře. Teď už můžeš vrátit ruku zpět.

Než vyrazíš, ujisti se, že máš klíč i lahev uloženy bezpečně v kapse. Abys mohl pokračovat ve svém dobrodružství, musíš najít jedny konkrétní dveře. Na vteřinu mrkni a lehce je přehlédneš, ale neboj – to je důvod, proč jsem tu já. Projdi chodbou přilehlou k hale, ve které stojíš. Měla by být lemována spoustou dveří, ale nesnaž se je otvírat. Všechny jsou zamčené z dobrého důvodu. Každopádně bys ale měl každé spočítat.

První.

Druhé.

Třetí…

Ššš! Nedupej tolik! Tvoje kroky jsou až moc slyšet.

Ještě to o tobě nesmí vědět.

Čtvrté.

Páté.

Šesté.

Dobře, teď bys měl být na konci chodby. Kolik dveří jsi napočítal? Šest, říkáš?

Špatně. Podívej se znovu. Ne, neotáčej se úplně… ani neotáčej hlavu. Tam v koutku oka. Vidíš je? Ty malá černá dvířka přímo za tebou? To jsou ony.

Copak? Nejsi si tím jistý? Nemáš důvod se teď otáčet. Popravdě… ani nemůžeš. Je tu jen jedna cesta pryč z téhle budovy, a to přes ta malá dvířka. Ne, nemůžeš se vrátit zpět touhle chodbou, protože cokoliv, co se schovává za těmi ostatními zamčenými dveřmi, tě nechá projít pouze jednou. Ne dvakrát. Pokud se o to pokusíš… řekněme, že je ty dveře neudrží.

Rozumíme si? Výborně.

Teď pomalu otoč klikou o přesně sto osmdesát stupňů. Ne víc, ne míň. Cokoli jiného to upozorní o tvé přítomnosti.

Pomalu… skoro tam… a – perfektní. Málem ti sklouzla ruka, viď? Utři si ty zpocený ruce do kalhot, než tu chcípneš kvůli takový hlouposti! Svatá dobroto…

Dobře, teď ty dveře pomalu pootevři a protáhni se vzniklým otvorem. Snaž se moc nedýchat, protože se na tebe vyvalí zatuchlý zápach. Co je zač? Sám nevím. Můžu jen hádat, ale asi bude lepší, když si to nechám pro sebe.

Whoa! Opatrně! Před tebou je strmé schodiště vedoucí do sítě podzemních chodeb. Je mi to líto, musíš za sebou zavřít dveře a zbavit se tak veškerého světla. V téhle chodbě bude ta největší tma, jakou kdy zažiješ, ale brzo si na ní aspoň trochu zvykneš.

Neboj, nic ti tu neublíží… myslím.

Tak dost. Tvoje jediná možnost je jít dopředu a nerozmýšlet se. Radši přilož ruku ke zdi. Některé schody jsou kluzké, tak si dávej pozor.

Kluzké od čeho, ptáš se?

Rád bych ti řekl, že od kaluží vody, ale myslím, že oba víme, že to není voda.

Počítej každý schod, bude toho třeba později.

Je děsivé, slyšet dopadat tenisky na kamenné schody, aniž bys cokoliv viděl, že? Zbytek tvých smyslů teď pracuje na plný výkon – dohání ztracený zrak. Slyšíš každý chraplavý výdech vycházející z tvého hrdla. Cítíš každou nerovnost a prasklinu v chladných cihlách tvořících zeď pod tvou rukou. Můžeš doslova chutnat vzduch – kovový puch s nádechem hnijícího odpadu, který tě nutí neustále dávit.

Na jakém jsi čísle? Padesát sedm? Výborně. Nepřestávej počítat. Nezapomeň to číslo.

Oh? Co to je? Cítíš, jakoby ti něco dýchalo za krk? Teplý, vlhký vzduch proudící ti po zádech?

To proto, že tam něco vážně je.

Ne, nereaguj. Nezastavuj se. Ano, řekl jsem, že ti nic neublíží…ne, že tu není nic, co by ti mohlo ublížit. Jen pokračuj v počítání kroků – udrží tě to příčetným. Tahle věc se tě pokusí podrazit a rozptýlit tě tak od počítání.

Ale snaž se si toho nevšímat. Věnuj pozornost číslům.

Ano, bude se to přibližovat víc a víc dokud… Ne! Co to děláš ? Nesahej si tam! Nesahej na to! Ne-

Cítil jsi to, viď?

Cítil jsi slizkou strukturu rozpadajícího se masa. Cítil jsi mastné pramínky neudržovaných vlasů padajících ti přes klouby.

Udělal jsi chybu – jediné, co ti zbývá, je pokračovat a nereagovat. Jednej, jako by ten dotek byl jen nehoda a ty sis myslel, že to byla jen zeď. Protože pokud zareaguješ… pokud znechuceně couvneš nebo vykřikneš hrůzou, bude to vědět. Bude to vědět, že o tom víš. A ono to nechce, aby o tom kdokoliv věděl.

Nerad posloucháš, že? V každém případě…

Konečně! Došel jsi na konec schodiště! Počítal jsi každý schod? Ano? Výborně.

Ano, pořád to tam je… vím, že to cítíš, ale musíš to ignorovat. Udrž to číslo v hlavě a nezapomeň ho! Tím, že tě děsí, se snaží, aby jsi ho zapomněl. Nenech ho uspět.

Nyní, když jsi sešel všechny schody, musíš udělat deset kroků dopředu k dalším dveřím. Teď ale ta horší zpráva. Ta věc, co tě pronásledovala po schodech, teď stojí před tebou… hned vedle těch dveří.

Aby ses odsud dostal, musíš se chovat, jako bys viděl. Vím, bude to těžké, ale musíš mi věřit. Natáhni ruku a hledej kliku. Neměla by být moc daleko, jelikož stojíš hned před dveřmi. Pokud omylem sáhneš na tu věc, pokračuj dál v hledání.

Nereaguj.

Ah! Tady je! Teď vem ten klíč ze stolu z horního patra a vlož ho do zámku. Pokus se moc nepoškrábat kliku, nebo to zjistí, že nevidíš, co děláš, a plně toho využije.

Dobře! Podařilo se ti zastrčit klíč do zámku! Teď otoč klikou a rychle otevři dveře. Ne, teď je úplně jedno, jak tou klikou otočíš. Jakmile ty dveře otevřeš, vběhni dovnitř a zavři za sebou jak nejrychleji můžeš. Nechceš přece, aby tě ta věc dál pronásledovala.

Nezapomeň… Bacha! Dávej pozor na ten schod! Nechceš o něj přece zakopnout a celou tuhle akci zkazit. Určitě ne, když jsi tak blízko svobodě.

Phew! Dokázal jsi to.

Tohle je poslední místnost na cestě pryč odsud. Ano, teplota klesla dosti drasticky, viď? Vydrž to, už jsi skoro venku!

Pořád je tu dost tma, já vím, ale někde z rohu místnosti by mělo vycházet slabé světlo. Vidíš ho?

Ano, je to svit uhasínající svíčky. Co tu dělá svíčka? Prostě a jednoduše… je to návnada. Návnada na tebe.

Ta bytost, o které jsem ti říkal, vás studovala už dost dlouho na to, aby věděla, že většinu lidí přitahuje světlo. Vidí, jak se v noci vyhýbáte stínům a zůstáváte pod světlem pouličních lamp. I jeho nevyvinutá a necivilizovaná mysl si dá dvě a dvě dohromady. Konec konců, má mysl lovce. A lovec ví, jak chytit svou kořist.

A právě teď tě sleduje. Nemůžeš ji vidět ani slyšet, protože ví, jak se schovat. Ani ten šestý smysl, který člověka upozorní, že ho něco sleduje, nebude na tuhle věc fungovat.

Opatrně přejdi k tomu světlu. Nedělej žádné rychlé pohyby.

Prosím? Já vím, že jsem řekl, že je to past, ale i tak to udělej. Jakmile dojdeš k té svíčce, sedni si vedle ní a dívej se na ní. Ani se nesnaž rozhlížet, stejně nic neuvidíš. Je tu až příliš velká tma.

Je mi jasné, že jsi teď vyděšený. Cítíš, jak ti srdce bije nadprůměrně rychle, jak se ti zoufale pokouší vyrazit z hrudi. Andrenalin ti proudí žilami sto mil za hodinu, zahřívá ti svaly a udržuje tě při smyslech. Mozek se teď rozhoduje zda bojovat nebo utéct.

Ale ne. Ničeho z toho si nevšímej. Věnuj pozornost jen jediné věci.

Pamatuješ si ještě to číslo z dřívějška? Dobře. Teď z kapsy vytáhni tu lahvičku – ano, tu kterou jsi vzal ze stolu. Pomalu odšroubuj její víčko a postav ji vedle sebe.

Namoč prst do kapaliny uvnitř flakónku a napiš to číslo na krabici pod svíčkou. Ano, já vím, že je teplá a lepkavá, ale to je teď tvůj nejmenší problém.

Co je to za kapalinu? Myslím, že oba známe odpověď.

Podívej, cokoliv se teď stane, rozhodne o tvém osudu. Pokud napíšeš správné číslo, ta věc tě nechá odejít a uděláš si přítele na celý život. Ačkoli přítele, který tě bude sledovat ze stínů, ale který nedopustí, aby ti jakákoliv jiná bytost ublížila, tedy pokud ho jednou za čas přijdeš navštívit… Napiš ale špatné číslo a… no… doufejme, že ho napíšeš správně, protože pokud ne, už ti ani já nebudu moct pomoct.

Máš už to číslo napsané?

Dobře. Zavři lahvičku, sedni si vedle té krabice a čekej. Správně. Budeš muset čekat.

Právě teď leze po místnosti a sleduje tvé číslo. Popravdě, je přímo vedle tebe a studuje číslici, kterou jsi napsal. Lehce znepokojující, že? Ani se září svíčky to ale neuvidíš a ani neuslyšíš. Ale možná… možná, pokud se budeš opravdu snažit… to ucítíš.

No tak, nadechni se.

Už to cítíš? Slabý zápach hnijícího masa a smrti celkově?

Snaž se ještě víc a určitě to ucítíš. Protože ti právě teď přejíždí svými, jako břitva ostrými, drápy kolem krku. Oh, ty sis myslel, že ti ta husina naběhla kvůli zimě? Ne. To protože tvé tělo nějakým způsobem cítí, že ta věc sedí hned vedle tebe… že k tobě natahuje své spáry… A –

Hele! Řekl bych, že už se rozhodla…a-

Oh.

Oh, je mi to tak strašně líto.

To nebylo správné číslo.

Ano… Rozuměl jsi mi dobře. Napsal jsi špatné číslo. O jedno menší.

Jak to, ptáš se?

Sakra. Zapomněl jsem ti říct, ať započítáš i ten schod, na kterém jsi málem uklouzl, viď?

Poslední schod?

Omlouvám se ti. Vypadal jsi jako fajn člověk…

Ale naneštěstí si nemůžu dovolit ztratit přátelství s tou věcí.

Po tom všem, kdo jiný by mě ochránil před nestvůrami?

4.8
06
5/5 (2)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close