Udělali jsme chybu
Udělali jsme chybu
Jako malý jsem se strašně bál, že mě rodiče zapomenou ve škole. Že budou mít moc práce a já budu muset zůstat v temných prostorách školní budovy a ubránit se všem příšerám, které by na mě mohly vyskočit. Kéž by mi ten strach zůstal.
Mohlo být asi po půlnoci. Měsíc jasně svítil velkými okny dovnitř a my se mohli radostí rozskočit. Žilami nám proudil adrenalin. Škola ve dne nemá žádné kouzlo, zato v noci se z ní stává labyrint tajemství a záhad. A aby toho nebylo málo, ve dne jen tak nemůžete sedět na podlaze a odříkávat tajemné říkanky. Vůbec jsem jim nerozuměl. Zněly jako dětská patlanina, ale všem nám připadaly tak krásné. Našla je Lenka.
Hádám, že jsme většinu ani nerecitovali správně. Mohla za to jedna z nich? Krátce na to jsme se uložili ke spánku. Stalo by se to, kdybychom nespali? Probudil jsem se ještě před východem slunce. Můj močový měchýř na mě úpěnlivě řval. Po cestě zpátky k našemu tábořišti jsem mimoděk vyhlédl z okna. Venku před školou stála dívka. Aspoň myslím.
Neměl jsem za ní jít.
Napadlo mě, že by to mohla být Lenka. Myslel jsem, že nás chtěla po těch říkankách vystrašit a já jí to chtěl oplatit. Potichounku jsem se vyplížil ven a schoval se za sloup, aby si mě nevšimla. Počítal jsem dolů od deseti a na ,,raz“ se zpoza něj vyřítil. Dívka nikde.
Stál jsem tam jako kůl v plotě. Asi mě viděla a šla se schovat nebo zašla zpátky do školy. Rozhodl jsem se ji hledat tam a jak jsem prostupoval hlouběji do budovy, stále více mi docházelo, že je tu něco špatně. Nejdřív mě zasáhl hnilobný puch a těžký vzduch nevětraných místností. Pak se začaly odlupovat kousky omítky.
Začaly, nebo tak už byly? Vrátil jsem se zpět k našim spacákům. Nikdo jiný než já tam nebyl. Nejdřív mi hlavou proběhlo, že je to jen hloupý sen, ale čím déle tu jsem, tím víc to zavrhuji. Slunce pořád nevychází. Měsíc visí na tom samém místě. Vysmívá se mi?
Les vzadu za školou nenávistně ševelí.
Jakoby se přibližoval. V koutech vidím oči. Nevím, komu patří. Od temnoty se do měsíčního svitu občas odlupují obrysy postav. Chvíli mě sledují a pak zase zmizí. Někdo občas něco napíše na tabuli. Snažil jsem se o to taky. Křída nepíše. Po zádech mi přebíhá mráz. Chodby jakoby nekončily. Zkoušel jsem jít do lesa. Po dlouhé cestě jsem došel znovu před školu.
Chce se mi křičet. Udělali jsme chybu. Skončili mí přátelé taky tak?
Nebo jsem ji udělal jen já?
Další Creepypasta: Trhlina ve zdi