ČlánkyCreepypasty

Opuštěno Disneym – Abandoned by Disney (1/3)

Opuštěno Disneym – Abandoned by Disney

Někteří z vás možná slyšeli, že Disney má na svědomí už několik doopravdových měst duchů. Disney nechal postavit „Ostrov pokladů“, letovisko v Baker’s Bay v Bahamách. A NEZAČALO to jako opuštěné místo. Disneyho lodě tu doopravdy zastavovaly, vyloďovaly turisty a nechávaly je odpočívat v luxusu.

Tohle je FAKT. Klidně si to vyhledej. Disney kvůli tomuhle místu vyhodil 30.000.000 dolarů ven oknem… ano, třicet milionů dolarů. Pak místo opustili. Disney vinil mělkou vodu (byla prý až moc mělká pro jejich lodě) a pracovníky. Jelikož byli z Baham, byli líní, aby normálně pracovali.

Tady doopravdovost jejich příběhu končí. Nebylo to kvůli písku nebo kvůli tomu, že „cizinci jsou líní“ Obojí to byly jen výmluvy. Opravdu pochybuju, že ty důvody byly odůvodněné. Takže, proč nevěřím oficiální verzi? Kvůli Mauglího Paláci. Nedaleko od přímořského města Emerald Isle v Severní Karolině začal Disney stavět „Mauglího Palác“

Někdy kolem roku 1990

Konceptem bylo letovisko ve stylu džungle a centrem celé téhle věci měl být -ano uhodli jste- PALÁC. Pokud nevíte, kdo Mauglí je, tak byste si měli přečíst „Knihu džunglí“ A pokud jste ji nikdy nečetli, tak si možná budete pamatovat Disneyho animovanou adaptaci.

Mauglí je opuštěný kluk, který vyrůstal v džungli a byl vychován hodnými zvířaty, zatímco ta zlá mu usilovala o život. Ten projekt byl sporný už od začátku. Disney na to nakoupil hafo drahé půdy a dokonce tu byl i nějaký skandál co se pozemků týče.

Místní zastupitelstvo prohlašovalo, že se jedná o „významnou doménu“, když přišlo na domy obyvatel, a pak otočilo a prodalo všechny pozemky Disneymu. V jednom případě byla bez vysvětlení strhnuta konstrukce jednoho z budovaných domů. Půda uzmutá zastupitelstvem měla být pro nějakou fiktivní dálnici. Jelikož obyvatelé dobře věděli, co se děje, pojmenovali pomyslnou dálnici

„Dálnice Mickeyho Mouse“

Pak tu byl výtvarný koncept. Skupina lidí nacpaných v tričkách od Disney co. vedli městské jednaní. Chtěli všem prodat, jak je tenhle projekt prospěšný pro všechny. Když jim ukázali ten výtvarný koncept, tenhle gigantický indický palác obklopený DŽUNGLÍ doplněný o muže a ženy v bederních rouškách z kůží no, můžeme klidně říct, že se mohli zbláznit.

Mluvíme o velkém indickém paláci, džungli, bederních rouškách nejen v centru relativně bohaté, ale také trochu „xenofobní“ části jižní USA. Byl to diskutabilní mix v téhle části příběhu. Jeden z davu chtěl zaútočit na jeviště, ale byl rychle spacifikován ochrankou hned poté co zlámal jednu z desek na papíry přes koleno.

A stejně tak přerazil tu komunitu přes koleno i Disney. Domy byly zbourány, celá plocha vyklizena a nebylo tu nic, co by kdo mohl říct nebo udělat. Místní televize a noviny se proti tomu letovisku stavěly už od počátku, ale nějaké šílené spojení mezi Disneyho a místními médii všechny jejich argumenty smetly z povrchu.

Nicméně, Ostrov Pokladů, Bahamy

Disney do toho narval miliony a pak odešel

To samé se stalo i s Mauglího palácem. Projekt byl hotový. Návštěvníci ve středisku doopravdy zůstávali. Komunity okolo byly zaplavené vysokým provozem a obvyklými naštvanými, otravnými a ztracenými turisty. Pak to všechno najednou přestalo.

Disney to všechno zavřel a nikdo nevěděl, co si kurva myslet. Ale obyvatelé byli rádi. Disneyho ztráta pro byla vtipná a úžasná pro nemalou skupinu lidí, která tam ten palác nechtěla. Upřímně jsem nijak nevěnoval pozornost zprávě, kterou jsem tak deset let zpátky slyšel, o tom, že se to zavírá.

Bydlím možná 4 hodiny od Emerald Isle, takže jsem naslouchal drbům, ale neměl žádnou zkušenost z první ruky. Pak jsem četl článek od někoho, kdo prozkoumal Ostrov pokladů a udělal celý blog jen o těch šílených věcech co tam našel. Věci jen tak pohozené a nechané na pospas osudu, zničené zaměstnanci, kteří přišli o práci. Do prdele.

Lidé z celého okolí pravděpodobně pomáhali s ničením toho místa

Byli asi tak naštvaní, jako ti u Mauglího paláce. Plus se tu a tam vyskytly drby, že Disney vypustil své akvárium do místních vod… Jop, prej i se žraloky. Kdo by pak teda nechtěl něco rozbít, že?

Dobře, k čemu se chci dostat je, že celý tenhle blog o Ostrově pokladů mě donutil přemýšlet. I když už uběhlo dost času od doby, kdy to celé uzavřeli, myslel jsem, že by bylo cool udělat takový menší průzkum Mauglího paláce. Udělat pár fotek, vypsat své zkušenosti a podívat se po něčem zajímavém, co by se dalo si vzít domů na památku.

Nebudu říkat, že mi to nezabralo hodně času se tam dostat, protože upřímně mi trvalo rok po natrefení onoho článku, než jsem se dostal na Emerald Isle. V celém tom roce jsem o tom letovisku hledal informace… Teda, spíš jsem se o to snažil.

Žádná z oficiálních stránek Disneyho existenci toho místa nezmiňovala

O to bylo postaráno. Co je ještě divnější je to, že nikdo přede mnou se očividně nepokoušel tam zajít a udělat fotku nebo o tom napsat na nějaký blog. Žádná z místních televizních stanicí nebo novin se o tom místě nezmínila ani slovem. Ale to se dalo očekávat, když je měl Disney pod palcem.

Neroztrubovali by to, za co se stydí. Nedávno jsem se dověděl, že velké společnosti mohou například požádat Google o smazání některých odkazů v podstatě bezdůvodně. Když se na to tak podívám, tak to nebylo tím, že by o tom hotelu nikdo nemluvil, ale kdo jo, tak byl umlčen.

Takže jsem ve výsledku mohl jen těžko najít přesné místo. Vše co jsem měl, byla kurevsky stará mapa, která mi přišla poštou v devadesátých letech. Rozesílalo se to lidem, kteří byli, v té době nedávno, v Disney Worldu.
Ne, že bych si to chtěl schovat. Prostě jsem to jako dítě založil mezi komiksy a knížky.

Vzpomněl jsem si na to až měsíce, kdy už jsem rozjel „vyšetřování“

a i potom mi trvalo pár týdnů, než jsem našel box, do kterého to moji rodiče všechno nacpali. Ale našel jsem to! Místní mi nebyli nijak nápomocní. Většinou to byli lidé, kteří se sem přistěhovali nedávno. Pak tu byli ještě staří usedlíci kteří mi zavřeli dveře před nosem při větě: „Dobrý den, nevíte kde bych mohl najít Mauglího pal..“

Cestou jsem projel neuvěřitelně divoký porost. Tropické rostliny se rozrostly a smíchaly s původními rostlinami a skoro vystrnadily většinu původních druhů. Zamrazilo mě, když jsem dojel ke branám hotelu. Velké monolitické dřevěné trámy vypadaly, jakoby byly vysekané z obrovských sekvojí.

Brána sama o sobě měla na pár místech důkazy o náletech datlů a spodní část byla ožraná červotoči. Na bráně visel kus starého, železného šrotu, s ručně naškrábanými černými písmeny. „OPUŠTĚNO DISNEYM“ Očividně protest bývalého zaměstnance nebo starousedlíka.

Brána byla otevřená dostatečně na to, abych jí mohl projít

ale ne na to, abych mohl vjet i s autem, takže jsem si vzal svůj foťák, mapu a šel pěšky. Vnitřek areálu byl zarostlý stejně jako vjezd. Palmy, o které se už dlouho nikdo nestaral, stály a zahnívaly v hromadách svých vlastních kokosů. Banánovníky podobně stály ve své, hmyzem pokryté, hromadě uhnívajících plodů.

Připomínalo to něco jako boj mezi pořádkem a chaosem, jak se pečlivě zasazené rostliny míchaly s vysokým plevelem a zapáchajícími, černými houbami. Všechno, co z venkovního zařízení zbylo, bylo zničené. Hnijící dřevo a různě pohozené kusy neidentifikovatelného materiálu.

To, co byly předtím buď Informace nebo venkovní bar, teď vypadalo jako hromada nepořádku rozcupovaná předchozím vandalismem a počasím. Asi nejzajímavější věc, co tu zbyla, byla socha Balooa, přátelského medvěda z Knihy Džunglí, který stál naproti hlavní budově.

Stál tam, mávajíc nikomu

zírajíc s nepřítomným a přihlouplým úsměvem, zatímco jeho „srst“ byla pokryta ptačími hovny a podstavec obepínala nějaká popínavá rostlina. Přišel jsem ke hlavní budově – paláci – jen abych spatřil, že vnější stěny pokrývaly graffiti všude tam, kde ještě zůstala nějaká ta omítka.

Hlavní vchod nebyl jen otevřený, ale rovnou vyrvaný z pantů a dveře ukradené. Nad dveřmi, teda spíše nad zející dírou, která po nich zbyla, někdo znovu napsal „OPUŠTĚNO DISNEYM“. Přál bych si, abych vám mohl říct o těch úžasných objevech uvnitř – zapomenuté sochy, opuštěné pokladny nebo třeba celý tajný sněm bezdomovců… a ono nic.

Vnitřek budovy zel prázdnotou, až jsem si myslel, že lidé ukradli všechno včetně malby ze stěn. Velké stoly, obrovské falešné stromy a pulty – věci moc velké na to, aby si je někdo jen tak vzal, si stále hověly na svém místě v prázdných místnostech s ozvěnou, zesilující můj každý krok. Jako pomalé ra-ta-ta kulometu.

Zkontroloval jsem mapu budovy a vydal se do všech slibných místností

Kuchyň vypadala asi tak, jak byste všichni čekali. Místnost na přípravu jídla se všemi potřebnými spotřebiči a místem, na ničem se nešetřilo. Nicméně to, co bylo předtím ze skla, teď leželo na zemi rozmlácené, dveře vyražené z pantů, každý kovový povrch omlácený a okopaný, doplněno smradem starých chcanků.

Velký mrazák s hromadou prázdných polic měl nyní daleko od chlazení. Ze stropu visely háky, zřejmě na maso, a jak jsem tam tak stál, všiml jsem si, že se pohupovaly. Každý v jiném směru, ale jejich pohyby tak titěrné, nepatrné a skoro nepovšimnutelné.

Napadlo mě, že je to způsobené mými kroky, a tak jsem se zastavil, jeden chytil a po chvíli ho velmi opatrně pustil, ale během pár vteřin se rozhoupal znovu. Koupelny byly ve stejném stavu jako zbytek toho areálu. Stejně jako na Ostrově Pokladů, i tady někdo systematicky rozmlátil všechny porcelánové komody kokosy a dalšími objekty.

Moc dlouho jsem se nezdržel, kvůli více než centimetru, zatuchlé, stojaté vody

Divné na tom je, že ze všech záchodů, umyvadel (a bidetů na dámských toaletách, ano i tam jsem šel), tekla nebo kapala voda. Připadalo mi, že měli už dávno, velmi dávno, zastavit přívod vody. Zbývalo ještě hodně místností, ale přirozeně jsem neměl čas jít do všech.

Těch pár kam jsem alespoň nakoukl, byly podobně vyrabované a zničené a v podstatě nic zvláštního jsem nečekal. Dokonce jsem si myslel, že v jedné z místností běžela televize nebo rádio, protože si jsem jistý, že jsem zaslechl tichou konverzaci.

I když se to zdálo jako šepot, a dost pravděpodobně to bylo mé vlastní dýchání nesoucí se ozvěnou v tichu, nebo jen další případ kapající vody hrající si s mou myslí, znělo to nějak takhle:

1: „Nevěřil jsem tomu“
2: krátká neznámá odpověď“
1: „Nevěděl jsem to. Nevěděl jsem to“
2: „Řekl ti to tvůj otec.“
1: *neznámá odpověď nebo možná vzlykání

Já vím, já vím. Zní to směšně.

Jen vám říkám, co jsem zažil a co jsem si myslel, že mohlo proběhnout v té místnosti- nebo to mohlo být horší – třeba nějací vagabundi, kteří by na mě zaútočili. Zpátky u vchodových dveřích Paláce mi došlo, že jsem nenašel nic zajímavého a vlastně jsem plýtval časem.

Když jsem vyhlédl ze dveří, všiml jsem si něčeho zajímavého na nádvoří, co mi předtím uniklo. Něco, co tomuhle výletu dávalo nějakou hodnotu, i kdyby by to měla být jen jedna fotka. Byla tam jako živá socha krajty, možná osmdesát stop dlouhá, obtočená a „vyhřívající“ se na podstavci hned v centru areálu. Byl skoro západ slunce a celé to vytvářelo perfektní možnost pro pořízení fotky.

Přišel jsem ke krajtě a vyfotil ji. Pak jsem se postavil na špičky a vyfotil ji znovu. Popošel jsem k ní blíž, abych získal detailnější fotku její hlavy. Krajta pomalu zvedla hlavu, podívala se mi přímo do očí, otočila se a odplazila se z podstavce, přes trávu mezi stromy. Celých osmdesát stop. Její hlava už se dávno ztratila v porostu, ještě než její ocas úplně opustil své prosluněné místo.

Disney vypustil všechna svá exotická zvířata do areálu

Zrovna tady na mé malé mapce se nacházel „Dům plazů“ Měl jsem to tušit. Četl jsem o žralocích na Ostrově pokladů a tohle jsem měl předpokládat. Byl jsem zaskočený. Pusu jsem musel mít otevřenou hodně dlouho, než jsem se vrátil zpět na Zemi a konečně ji zavřel. Párkrát jsem zamrkal a couval od místa, kde se ještě před chvílí slunil had, zpátky k Paláci.

I když byla doopravdy pryč, nechtěl jsem riskovat a radši jsem zacouval zpět k budově. Musel jsem si dát pár facek a pořádně se nadechnout, abych se konečně vzpamatoval. Díval jsem se po místě, kam bych si mohl sednout, protože v tu chvíli jsem namísto nohou měl želé.

Samozřejmě tu nebylo nic k sezení, tedy pokud bych si nechtěl sednout do skleněných střepů a koberce z mrtvého listí nebo se usadit na stůl pochybné nosnosti. Nedaleko lobby jsem předtím zahlédl schody a rozhodl se posadit se tam. Schodiště se nacházelo dost daleko na to, aby bylo relativně čisté, samozřejmě až na hromadící se vrstvu prachu.

Ze stěny jsem ulomil kus kovu, znovu s nápisem

„OPUŠTĚNO DISNEYM“, motto, na které jsem si za tu dobu už zvykl

Položil jsem kov na jeden ze schodů a sedl si na něj, abych si až tak nezasvinil oblečení. Schodiště vedlo dolů pod zem. Blesk mého foťáku posloužil jako improvizovaná baterka a díky tomu málu světla jsem mohl vidět zbytek schodiště končící těžkými železnými dveřmi se západkou, na nichž visela cedule (tentokrát doopravdová cedula), na které stálo:

„POUZE MASKOTI! DĚKUJEME!“

Tohle mě potěšilo hned ze dvou důvodů. Zaprvé, místnost, kam mohli pouze maskoti, měla rozhodně něco zajímavého i předtím a za druhé, zápatka byla stále na svém místě. Nikdo tam nešel. Žádní vandalové nebo zloději. Nikdo.

Tohle bylo jediné místo, které jsem mohl doopravdy prozkoumat a možná najít něco zajímavého k vyfocení nebo něco hodného svévolné krádeže. Přišel jsem tam s tím, že bude v pořádku něco tu ukrást protože je to opuštěné. Nebylo nijak těžké rozbít zámek. Teda, to je špatně.

Nedělalo mi velké potíže rozbít kousek železa na stěně, na kterém byla zápatka zajištěná. Čas a rez udělali většinu práce za mě a já byl schopen kov ohnout natolik, abych mohl vytáhnout ze zdi šrouby. Ostatní to zřejmě asi nenapadlo nebo to předtím nebylo možné.

Místnost pro maskoty pro mě byla velmi příjemná změna

Až na jedno, každé druhé nebo třetí stropní světlo svítilo, i když náhodně blikala a vypínala se. Taky – nic nebylo ukradené ani rozbité a to i přes to, že si věk a rozklad vzali své daně. Na stolech ležely bločky a propisky, byly tu i hodiny… Dokonce i odpichovačky na stěně naplněné kartami zaměstnanců.

Židle byly různě roztroušené a dokonce tu byla i malá odpočinková místnost se starou televizí a dlouho shnilými potravinami. Celé to vypadalo jako vytržené z nějakého postapokaliptického filmu, kde je všechno nechané jen tak, jak se lidé evakuují. Jak jsem procházel bludištěm chodeb sekce pro maskoty, výjevy, které jsem viděl, byly čím dál tím víc zajímavější.

Čím hlouběji jsem se nořil do chodeb, tím více stolů bylo převrácených, papíry rozházené a skoro splývaly s mokrou podlahou a velkým kobercem hniloby, který pomalu zabíral původní červené lino.

Všechno bylo takové mačkací. Všechno dřevěné se rozpadalo na kaši při sebemenším doteku a oblečení visící na hácích v jedné místnosti se prostě rozpadlo na vlhké cáry, jen co jsem se je pokusil odháčit. Co mě docela dost štvalo, byla nespolehlivost světel projevující se hloubš v objektu.

Nakonec jsem narazil na černo-žluté dveře s nápisem

„CHARACTER PREP 1“.

Dveře se napoprvé nechtěly otevřít. Domyslel jsem si, že se tam asi schovávají kostýmy a já vážně chtěl fotku toho hnijícího, zkrouceného hnusu. Ať jsem se snažil sebevíc, jakýmkoli trikem nebo pod jakýmkoli úhlem, dveře se ani nepohly. To ovšem do doby, než jsem to vzdal a měl se k odchodu.

V tu chvíli jsem uslyšel to mírné cvaknutí a dveře se se skřípáním pomalu otevřely. Místnost byla kompletně černá. Jenom tma. Znovu jsem použil blesk foťáku, abych se podíval po vypínači u dveří, ale ten tam nebyl. Jak jsem to tam prohledával, mé vzrušení se vytratilo s hlasitým elektrickým zabzučením.

Všechna světla se najednou rozsvítila blikajíc a zhasínajíc jako ta, jež jsem před tím minul. Trvalo mi pár vteřin, než si moje oči přivykly a vypadalo to, že světlo bude nabývat na intenzitě, dokud žárovky neprasknou a když už jsem si myslel, že se tak stane, světlo se trochu zeslabilo a ustálilo.

Místnost vypadala přesně tak, jak jsem si ji představoval

Nejrůznější kostýmy visely z háků na stěnách, sestavené a vypadající jako zvláštní řada animovaných mrtvol houpající se na neviditelném provaze. Víc vzadu se nacházel celý kopec bederních roušek a „domorodých“ kusů oblečení.

Co mi přišlo divné a chtěl jsem to hned vyfotit, byl kostým Mickeyho Mouse, ležící přímo uprostřed místnosti jako oběť vraždy. Umělá srst na kostýmu hnila a vypadávala. Co bylo ale ještě divnější, byla barva kostýmu. Bylo to jako negativ opravdového Mickeyho. Kde měla být bílá, byla černá a naopak. Jeho obvyklé červené kalhoty byly světle modré.

Pohled na něj byl tak znepokojující, že jsem se nakonec rozhodl ho vyfotit jako posledního. Mezitím jsem fotil kostýmy na stěně. Zespodu, zeshora, zboku, abych zachytil celou řadu zmrzlých, našpulených obličejů. Některým chyběly i plastové oči. Pak jsem se rozhodl si vytvořit jednu malou scénu pro fotografování.

Jen jedna hlava některé z postav na té nechutné, vlhké zemi

Natáhl jsem se pro hlavu Kačera Donalda a opatrně ji sejmul, aby se mi nerozpadla v rukou. Když jsem se podíval do otevřených očí hnijící hlavy, hlasitý chrčivý zvuk mě donutil vyskočit strachem. Podíval jsem se na moje nohy a tam, mezi mými botami, ležela lidská lebka. Vypadla z hlavy maskota a roztříštila se mi u nohou.

Zbývala jen dolní čelist a kus obličejových kostí, které na mě zíraly. Ihned jsem pustil Donaldovu hlavu, jak byste asi čekali, a běžel ke dveřím. Jak jsem tak stál pod rámem dveří, podíval jsem se zpátky na lebku na zemi. Musel jsem pořídit fotku víte. MUSEL jsem. Pro každý z důvodů, které se můžou zdát hloupé, dokud je nepromyslíš.

Potřeboval jsem důkaz o tom, co se stalo. Zvláště pak, když to bude Disney chtít zamést pod koberec. Vůbec jsem nepochyboval, už od začátku ne, že i kdyby tohle bylo jen strašná nehoda, Disney za to MOHL. To mi běželo hlavou, když se Mickey, ten v negativu, špatný-Mickey na zemi, začal zvedat.

Nejprve si sedl, pak se vyštrachal na nohy

Mickeyho kostým… Nebo kdokoli, kdo v něm byl, stál ve středu místnosti a jeho falešný obličej civěl přímo na mě, zatímco jsem dokola mumlal: „Ne…“ S třesoucíma se rukama, zběsile bušícím srdcem a nohama, které se znovu proměnily na želé, se mi podařilo zvednout fotoaparát a namířit ji na toho tvora, který si mě teď přeměřoval.

Foťák ukazoval jen mrtvé pixely v podobě té věci. Perfektní siluetu Mickeyho. Kdykoli se mi pohnuly ruce, vytvořilo to za Mickeym stín. Pak se kamera vypnula. Prostě tiše ztmavla a .. zřejmě se i pokazila úplně. Zase jsem se podíval na kostým Mickeyho Mouse.

„Hej,“ řeklo to tlumeně a perverzně, přesto znějíc jako Mickey. „Chceš vidět, jak si sundám hlavu?“ Začalo si to sundávat svoji vlastní hlavu. Tlustými, nešikovnými prsty v rukavicích kostýmu se zakleštil do krku, netrpělivě, jako by to byl člověk snažící se dostat se z čelistí šelmy… A čím víc zarýval své prsty do krku… tolik krve…

Tolik husté, žluté krve…

Otočil jsem se jen co jsem uslyšel ten žaludek obracející zvuk trhající se látky a masa… staral jsem se jen o to, abych se dostal ven. Nad rámem dveří z místnosti jsem uviděl poslední zprávu, vyškrábanou do kovu kostí nebo nehty…

„OPUŠTĚNO BOHEM“

Nikdy jsem z kamery nedostal ty fotky. Nikdy jsem o tom nic nenapsal. Když jsem utekl z toho místa, abych si zachránil svoje vlastní mentální zdraví, ne-li dokonce i život, věděl jsem, proč Disney nechtěl, aby někdo věděl o tomto místě.

Nechtěli, aby se tam dostal někdo jako já. Nechtěli, aby se odtamtud dostalo něco jako tamta věc.

Další část: Opuštěno Disneym – Abandoned by Disney – Room Zero (2/3)
Další Creepypasta: Stuffed Animals / Plyšáci

Opuštěno Disneym – Abandoned by Disney (1/3)
5 (100%) 1 vote
Štítky

Beast

Vyžívám se v temných příbězích a poezii a literatuře celkově. Můj smysl pro humor je lehce vybledlá čerň a neumím tvořit souvislé věty v konverzaci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Don`t copy text!
Close
Close