ČlánkyCreepypasty

Trhlina ve zdi

Trhlina ve zdi

Na hlavní ulici se kupily staré domy jeden vedle druhého, kdysi přepychový městský styl se desítky let loupal a padal na chodník lemující obě strany ulice. Zaprášená okna vyhlížející na protější obchůdky a galanterie jakoby se mračila a těžké dveře se jevily ještě více nedobytně než kdy dřív. Temné mraky nad městem spustily déšť.
Právě v jednom z těch domů už patnáct let přebýval muž jménem Martin Koudele. Nebyl ničím významný, nijak zvlášť chytrý či nadaný a ani zrovna neoplýval krásou.

Člověk by si ho snad nevšiml. Vždy přehlížen, nikdy však obtěžován. Být takovýmhle typem člověka mělo své nevýhody, ale ve všem zlém je i kapička toho dobrého. V práci se mu dařilo jen tak, aby na sebe nepoutal pozornost a vydělal si, pár těch přátel měl, ale ti ho o nic nežádali a málokdy ho zvali někam ven. Pro někoho, kdo si cení své soukromí, by se to zdálo jako splněný sen.

Jeho dny naplňovaly rutinní úkony a málokdy se mu podařilo ze zajetých kolejí vyjet. A Bůh – či snad Ďábel – to tak chtěl, aby ten plačtivý den byl jeden z mála, kdy musel přerušit svou naprogramovanou činnost a potýkat se s problémy mimo jeho malinkou bublinu.

Zrovna si čistil zuby

a pochodoval ve stísněném prostoru koupelny, tak, jak to měl ve zvyku, když zakopl o vlastní nohu a čelem vyrazil vstříc nástěnnému zrcadlu visícímu nad umyvadlem. Rána to kupodivu nebyla veliká a podařilo se mu narazit jen do plastikového rámu a stěny za ním, zrcadlo ovšem spadlo, sesunulo se po kraji umyvadla na zem a roztříštilo se. Martin si chvíli mnul čelo a zíral na podlahu, zatímco mu pomalu docházelo, co se právě stalo. A s pochopením přišla panika. Nebál se, že by ho snad pronásledovalo neštěstí kam se hne po dalších sedm let – ne, považoval se za realistu a jako realista panikařil kvůli střepům, které by se mohly zabodnout do jeho chodidel.

Po možná až příliš dlouhém otálení nepořádek uklidit, se vydal pro lopatku a smeták a přitom potichu nadával, jak se jeden titěrný střípek zabodl do jeho pravé nohy. Jen co byly střepy odstraněny, a jeho noha ošetřena, zvedl plastový rám zrcadla a zkoumavě si ho prohlížel a tvářil se přitom, jako by takový předmět viděl poprvé v životě a ještě stále nepochopil, k čemu slouží.

Rám se rozhodl pro danou chvíli položit na umyvadlo, přímo pod časem sešlý hřebík, na kterém předtím viselo. Na okamžik ještě pohlížel na rám – možná aby se ujistil, že už nespadne – když jeho pozornost zaujal poněkud jiný úkaz.

Tam, kde ještě před necelými patnácti minutami viselo zrcadlo, se táhla prasklina o délce Martinovy dlaně a zanedbatelné šířce. Nijak veliká, ovšem Martina hlodala v skrytu mysli myšlenka. Ta trhlina tam dozajista nebyla, když se přistěhoval. To zrcadlo si přivezl sám a zeď tehdá byla neporušená. Ale staré domy, jako by měly duši. Sténají spolu s větrem, parkety praskají a znějí jako kroky dávno mrtvých lidí, jako ozvěny času. Dveře skřípou a potrubí ožívá s každým otočením kohoutku. Staré domy žily, i když ne tak jako lidé a tak také odůvodnil trhlinu. Nic, čím by se měl zabývat, protože to se ve starých domech dělo často.

I když si trhlinu jaksi vyjasnil,

jeho mysl k ní stále zabíhala. Nedokázal si odůvodnit proč, jelikož v celém jeho bytě se porůznu skrývaly jiné, daleko větší praskliny a tato nebyla ničím jiná. Nakonec si přeci jen vyčistil mozek ode všech myšlenek a zalezl do postele.

Mohla utéci hodina nebo dvě od chvíle, kdy zhasl lampičku na jeho nočním stolku a zavřel oči, když se mu podařilo konečně usnout. A další hodinu mohlo trvat než se mu konečně začaly zdát sny. Většina z nich nedávala smysl. V některých na něj zírala temnota – nebo aspoň tak ten sen ráno popisoval ve svém deníku – a v jiných se díval skrze velké i malé škvíry a vídal nejrůznější výjevy.

Skoro ve všech viděl lidi. Jak spí. Jak jedí. Jak se milují a jak se baví. Kousky jejich životů a kratochvílí. Nic znepokojujícího ani divného, jen si chvílemi připadal, že těm lidem narušuje jejich soukromí. Těch kratičkých momentů viděl tolik, že mu splývaly v jedno. Jedna událost, které se stal svědkem mu přesto utkvěla v paměti. Nejspíš proto, že byla tak odlišná.

Skrze teď již mnohem větší škvíru v jeho koupelně,

tu, kterou ten den objevil, se díval sám na sebe, jakoby se díval do zrcadla. Jeho odraz jeho snovému já ale nepřipadal skutečný. Bylo na něm něco špatně. Ne. Nejenom něco, všechno. Od vlasů rozcuchaných do všech stran po neholenou tvář a ztrhaný výraz v ní. Jeho odraz těžce oddechoval. Z očí mu vytryskly slzy, ale odraz si jich nevšímal. Dále zíral a do tmavě hnědých očí se mísila zelená. Slzy přestaly téct a namísto nich se zpod víček řinula rudá krev. Odraz otevřel ústa v němém výkřiku. Martin se s trhnutím probudil, oči náhodou fixované na trhlině ve stropě přímo nad ním. Jakoby mě sledovala. Problesklo mu hlavou.

Slunce sotva vyšlo a v pokoji ještě vládlo šero. Martin se vysoukal z přikrývek a vydal se zahájit svůj den. Měl ještě hodinu k dobru, ale jaksi tušil, že se mu nepodaří znovu usnout. Pomalým krokem se došoural do koupelny. Opláchl si obličej a dlaněmi se opřel o umyvadlo. Kapičky vody mu pomalu stékaly po obličeji, jak se díval dolů do odtoku. Se zavřenýma očima se napřímil a když je znovu otevřel, spočinul jimi na trhlině.

Zdála se mu větší a širší. Soustředěně a dlouze se na ni zadíval. Ukazováčkem a prostředníčkem pravé ruky po ní lehce přejel. Jen co tak udělal, ze stěny se sloupl kousek omítky a rozšířil jí ještě o něco víc. Martin rukou rychle ucukl, jakoby si ji spálil. A chvíli si to dokonce myslel, dokud se nepodíval na své prsty, aby se o svém omylu ujistil. Potom se ještě jednou a naposledy podíval na prasklinu a skoro by přísahal, že v ní zahlédl zářivé zelené oko.

Jeho den pak pokračoval nepřerušeně a tak, jak měl,

i když ho celou dobu dráždila myšlenka, že je někým nebo něčím pozorován. Ten pocit se ještě znásobil, když vešel zpátky do svého bytu. Ze všech stran jakoby se na něj upíraly nemrkající oči, které viděly přímo do nejtemnějších zákoutí a skrytů jeho duše. Žádné doopravdy neviděl, ale nemohl se té otravné paranoie zbavit. Chloupky na rukou a na krku mu vstávaly, když si odkládal tašku na židli vedle gauče. Srdce mu bilo v hrudi jako zvon, jak se blížil ke koupelně, aby si umyl ruce a jen co do ní vstoupil ovládl ho nezkrotný třas.

Jeho nohy vypověděly službu a on se sesunul na kolena, zoufale se objímajíc pažemi. Rozhlížel se na všechny strany. Jeho tělo musí mít dobrý důvod, proč se takhle chová, ne? Musí vědět, kdy reagovat na to, co mu říkají instinkty a kdy ne. Jídlo a pití si zásadně bere vlastní a od nikoho si nic za celý den nevzal, takže to nemůže být jed. V tom případě to musí být hrozba uvnitř domu. Uvnitř jeho zázemí, jeho pevného bodu v tomto proměnlivém světě. A musela být v koupelně. Ale kromě něho tu nikdo jiný nebyl. Nikdo nestál s nožem za závěsem sprchového koutu. Nikdo se neskrýval v masce a za dveřmi. Nikdo neprolezl oknem s vřískotem a zbraní v rukách.

Martina polévalo čiré zoufalství smíšené s ostrými vlnami strachu. Neměl tušení, co se děje, jen chtěl aby to přestalo. Po tvářích mu začaly stékat slzy. Bylo toho na něj moc, bylo toho na něj moc, bylo toho na něj moc, bylo toho na něj moc… Martin vysílením upadl do neklidného spánku. Ač se snažil, jak chtěl, nic si ze svých snů nepamatoval. Jen to, že ho něco sledovalo.

Probudil se uprostřed noci, mátožný a rozbolavělý.

Tep i dýchání už měl v pořádku a v hlavě příjemné prázdno. Mohla tahle epizodka být tím stresem? V práci toho měli více než dost, to je pravda, ale bylo by to dost na takovýhle záchvat? Nic jiného ho však nenapadalo, takže se spokojil s tím, že na vině je stres. Vytáhl se do stoje a chvíli si mnul oči od ospalek. Znovu je otevřel a zadíval se přímo na trhlinu, teď již mnohem větší a hrozivější než předtím. I přes tmu okolo z ní dočista sálala temnota. Černá černější snad než prostor mezi hvězdami. A uprostřed se vyjímalo neuvěřitelně zelené, krví podlité oko.

Zíralo přímo na něj. Ochromilo ho v jakémkoli dalším pohybu. Jediné, co mohl, bylo tupě civět zpátky.
Děsilo ho to. Nešlo to nijak objasnit. Nejdříve ho napadlo, či snad neblouzní, ale to jistá část jeho mozku zavrhla.
Prvotní šok ho konečně pustil a on pozpátku vycouval z koupelny. Pomalu a potichu a oko se zdálo, že sleduje každý jeho krok, byť se mohl zdát sebemenší.

Nohou zavřel dveře místnosti a oddechl si. Vyrovná se s tím ráno. Za světla. Ano za světla, to bude nejrozumnější.

Jakýmsi opilým krokem se odšoural do ložnice

a tam, stále ještě v pracovním se svalil do změti přikrývky a polštářů. Už pomalu přestával vnímat okolní svět. Ještě naposledy otevřel oči, aby zkontroloval kolik hodin ukazuje jeho budík na stolku. Následovaly tři hodiny nesmyslných nočních můr z nichž si ani jednu nepamatoval. Dny ubíhaly neskutečně pomalu. Martinův byt se roztahoval a bortil spolu s jeho vnímáním času. Ošuntěné stěny pokrývaly praskliny stejně jako jeho mysl pokrývaly černé díry nicoty. Koudelův svět se ponořil do temnoty a paranoie. Pokud nemusel, nevytáhl paty z domu.

Zelené oko ho sledovalo do každé místnosti. I když ho nikde neviděl, věděl, že tam je. Po čase se jich začalo objevovat více a více. Jedno malé pod obrazem. Jedno obrovské nad vstupními dveřmi. Další zlověstně svítící do tmy pod parapetem. Nebylo před nimi úniku. Ať už se schoval kamkoli, po čase ho to našlo.

A ani spánek ho od nich nezachránil. Jeho sny naplňovala bludiště zrcadel a prasklin. Nad ním se vznášel oblak černého kouře, hustého a zlověstně inteligentního. Občas mu zatarasil cestu nebo ho naháněl do užších a strmějších chodeb. A vždy něco šeptal. Martin těm slovům nerozuměl, ale pokud se kdy zastavil nebo se jen na oblak zpříma podíval, šepot se změnil v křik tisíců duší v různých stádiích bolesti a nepříčetnosti.

Ať už se snažil jak chtěl, každý sen skončil s okem.

Bylo větší než on a viselo v prostoru zachycené pevnými rudými šlachami. Některé se mohly odpoutat a vymrštit se rychlostí světla. Jako chapadla. Probouzel se unavenější než před tím, s minimálně tuctem různorodých očí upírajích své pohledy na něj. Martinův deník už nenaplňovaly zápisky jeho snů a zážitků. Došlo mu, že ty malé rozdíly v jeho nynějším životě nestojí za to. Přesto do sešitku přibývala jedna skica za druhou. Oblak kouře, dlouhá chodba, zrcadlo, oko, oko, oko… Kresby se den ode dne zhoršovaly, po dvacáté straně by člověk nebyl schopen rozeznat oblak od oka. Černé čmáranice pokrývaly stránku po stránce.

Byl chycen v noční můře a nevěděl, jak ven. Svět se měnil s jeho myslí. Ulice, které se dříve hemžily kočkami a psy, řvoucími dětmi a pár dospělými zpustly a naplnily je mihotavé postavy s jedním zeleným okem. Nikde nebylo bezpečno. Pokud zašel příliš daleko, svět kolem něj zčernal a on se probudil na dlaždičkách jeho koupelny.

Každou stranu deníku naplnil škrábanicí. Každá jeho tužka zlomená, všechna naděje ztracena.
Martin se vytáhl na nohy a odpotácel se do koupelny. Pod očima se mu táhly kruhy barvy čerstvého popela. První prasklina se rozšířila na metr délky a třicet centimetrů šířky. Zelené oko se na něj upínalo, vyčkávajíc. Nespočet dalších očí se zabodávalo svými mrtvými pohledy Martinovi do zad. Dlaněmi se opřel o otřískané umyvadlo. Z prasklin sálaly stíny, olizovaly jeho tělo, jeho mysl a duši. Pocit zoufalství mu bublal v útrobách. Zoufalství a strach ho semkly ve smrtelném obětí. Z jeho hrdla se vydral výkřik agónie.

„Co ode mě chceš?!“

Ticho. Martinovo tělo se třáslo potlačovanými vzlyky. Oči ho pálily a někde z jeho útrob se dralo napovrch skoro zvířecí skuhrání. V návalo vzteku a frustrace popadl rozbité zrcadlo a mrštil jím po oku. Prsty si vjel do vlasů a začal za ně tahat. Křičel. Křičel jako by ho na nože brali a skončil až když už ho zradily hlasivky. Sesunul se k zemi. Němě opakoval jedno a to samé slovo, hlavou třásl ze strany na stranu a trhavými pohyby si rval kousky kůže a vlasů z hlavy.

Chtěl to skoncovat. Už nemohl. Už ne. Jeho hruď se pohybovala nahoru a dolů s každým mělkým nádechem a výdechem. Prsty nahmatal žiletku na holení. Druhou rukou křečovitě nahmatal vršek umyvadla a silou vůle zvedl své roztřesené tělo z podlahy. Oko se na něj stále upíralo. Nikdy nepřestalo. V jeho mysli se nad Martina povyšovalo. Z plastové násadky vytáhl individuální žiletku, větší a ostřejší než by doopravdy měla být. Pramínek krve se vyřinul z palce jeho pravé ruky.

Bolest nevnímal. Kousek ostří přiblížil ke svému oku.
Mě nedostaneš. Jedním rychlým pohybem zabodl žiletku do oka. Otevřel pusu ve výkřiku, ale vyšel z něho jen vzduch a tiché chrčení.

Z důlku mu vytékala krev. Žiletku nechal zabodnutou v oku. Ukazováčkem pravé ruky zajel do levého důlku a se škubnutím oko vytrhl. Zaklonil hlavu a nadechl se. Vzápětí mu z krku vyšel podivně vysoký tón. Bezhlasně se začal smát. Ač už neměl ani jedno oko, pořád viděl. Viděl sebe sama, z různých úhlů, různě zbarveného. Tělem otřásal neslyšný smích a jeho ruce vyletěly k jeho krku. Neupravené a ostré nehty se zaryly do jemňounké kůže a začaly trhat.

Další Creepypasta: Šílenec 1/2
Více záhad: Paraweb

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Beast

Vyžívám se v temných příbězích a poezii a literatuře celkově. Můj smysl pro humor je lehce vybledlá čerň a neumím tvořit souvislé věty v konverzaci.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close