Opuštěno Disneym – Abandoned by Disney
Room Zero (2/3)
Už to bude nějaký ten čas, co jsem napsal cokoli spojené s Disney co. a myslím si, že chápete proč. Od mého posledního příspěvku se stalo spoustu věcí. Dostal jsem mnoho otázek od lidí, kteří četli moji zkušenost s Mauglího Palácem, hotelem, který byl postaven a následně opuštěn Disneym.
Chtěl bych poděkovat všem, kteří můj článek posílají dál. Z několika stránek, hlavně těch, které byly snadno naklonitelné na stranu Disneyho, byl smazán. Každopádně za každý smazaný článěk nebo téma, se objevilo snad sto dalších. Tohle je něco, čemu budou muset čelit. Už pro ně není cesty zpět… Stejně tak i pro mě.
Definitivně mě sledují. První, druhý měsíc jsem to přikládal pouze paranoi. Jakýkoli náznak úsměvu nebo pohled, směřující ke mně, mě děsil. Chloupky na krku mi vstávaly a tak. První, teda spíš první, kterého jsem si všiml, byl telefonní pracovník, který neustále chodil okolo mého bytového komplexu. Byl asi tak středního věku a oblečený tak, jak byste všichni čekali, ale něco mi na něm nesedělo.
Nevěděl jsem co to bylo
ale byl jsem si jistý, že to není jen výplod mé fantazie. Choval se jakoby neohrabaně a nemístně, ne jako někdo, kdo je sžitý se svou denní pracovní rutinou. Sledoval jsem ho za roh, ale jen jsem ho ztratil. Když jsem se vrátil zpátky domů, byl tu. Zíral přímo na mě. Deset stop za mnou. Chladně a odměřeně. „Zkoumáme, zkoumáme?“ zeptal se takovým tím obviňujícím tónem. To bylo vše, co řekl.
No řekni , který kravaťák nějaké telefonní společnosti tohle dělá? Mám takový dojem, že tohle je nejhorší část. Pocit, že se nikdy nebudu cítit v bezpečí. Že nikdy nebudu sám. To a ještě občasný Disney merch, zanechaný někde tak, abych ho našel. Malý gumový Mickey v poštovní schránce, časopis Disney Adventures na mé poličce.
Všude schovávají malé myšáky. Tři kruhy, jeden velký a dva menší, tvořící siluetu hlavy znamé myši. Začal jsem si psát seznam všech těhle obrázků Mickeyho. Kruhy po hrncích na mém konferenčním stolku. Jeden velký a dva malé. Barevné skleněné lahve u vchodových dveřích, tak abych na ně viděl zvrchu. Červené. Graffii na stěně po cestě do práce velká Země, malé Slunce a měsíc na správných místech. Jsou všude.
Lidé mi posílali emaily o tom, že se jim děje to samé
Jestli jsi přeposlal nějaký z mých příspěvků, tak za chvíli ta zkurvysynská kolečka najdeš taky, to ti garantuju. Zatím nejlepší, který mě přinutil se i zasmát, kvůli tomu, jak strašné to bylo, byl obrázek nakreslený křídou vedle mého auta. Nejdřív jsem si toho nevšiml, procházel jsem garáží a po očku kontroloval, jestli mě nikdo nesleduje. Obrys přesně seděl na… No na oběť. Pokud jste četli mé dřívější články, pravděpodobně víte, co myslím.
A žlutou… barvou, jsem si jistý… bylo napsáno jediné slovo. „ODVOLEJ“ Jediné, co mě na tom těší je, že vím, že nejsem jediný, kdo viděl něco, co neměl. Nebudu tu teď říkat jejich jména, protože… Pokud vážně potřebujete důvod, tak jste asi nedávali pozor. „Průzkumník“ jde do Disneyho parků kdykoli může, přes celý rok.
Není tam, aby si užil zábavu a horské dráhy, nebo něco podobného. Hledá „Gascoty“. Očividně je to dlouhá skoro tradice, kdy lidé hlásili spatření zvláštních příznivců Disneyho napříč parky. Tiší, nehybní, zírající lidi každého věku a velikosti. Muži, ženy, děti, dospělí a mladiství.
Všichni s Disneyho plynovými maskami
Disneymu přicházely tuny stížností ohledně „zvláštně oděných“ lidech, kteří pochodovali za ostatními návštěníky parku. O lidech, kteří pak mizeli v davu. Později plynové masky vedly lidi k domněnkám, že se jedná o případné teroristy nebo útočníky. Všechny tyhle zprávy šly s největší pravděpodobností rovnou do koše.
Vím, že nic takového nikde v médiích najít nemůžu (I když byste měli vědět, že Disney vcelku ovládá média víc než ostatní.) Průzkumník jde do parků, promluví s několika lidmi a snaží se nepřitahovat na sebe nepřitahovat pozornost. Zeptá se jen tří nebo čtyř rodin, jestli tu neviděli jeho „přítele“ v „legrační masce“.
Zatím ještě žádného Gascota neviděl. I když jedno dítě prstem ukázalo na městečko před ním. Když se prokousával davem, uslyšel jeden hlas vepředu zakřičet: „Mami! Já chci taky tu Goofyho vzduchovou masku!“ Jeden kluk, kterému budu říkat „Plavčík“ pracoval v Disneyho vodním parku od roku 2001 do roku 2003.
Stál na vršku velké skluzavky a dával pozor
aby žádné z dětí nebylo moc rozdivočelé. Po jednom je posílal dolů skluzavkou a dokola jim opakoval, aby byly opatrné, měly ruce u těla a tak dále. Jednou nějaké tlusté děcko sjelo dolů skluzavkou, ale už se neobjevilo na konci.
Poslal za ním dvě nebo tři děti a jelikož se tlouštík neobjevil, jeden by si myslel, že uvízl a ty dvě nebo tři děti by se sekly s ním.
Ale ne. Zmizel jen ten tlouštík. Ostatní prostě sjeli až dolů. Cákali a usmívali se na sebe, jakoby se nic nestalo. Plavčík skluzavku uzavřel, i přes mrzuté namítání dětí stojících ve frontě. Předtím, než stihl provést jedinou z Disneyho přísných procedur… CÁK… Tlouštík se konečně objevil. Údržbáři dítě vytáhli z vody.
Kleslo ke dnu jako kámen, kůže modrá a oči doširoka otevřené. Jediné co ze sebe dostal bylo „Děti bez tváří“ a „Nemačkejte mě“. Pokud se ptáte, tlouštík byl jinak v pořádku. Hned potom ho odvezli do nemocnice. Když Plavčíkovi řekli, aby znovu otevřel skluzavku, namítal, že to není bezpečné.
Pak mu ale začali vyhrožovat padákem a tak s nechutí skluzavku znovu otevřel. Od téhle chvíle dával na děti větší pozor. Čas od času vyjely ven v jiném pořadí. Nikdy nevypadaly tak jako to tlusté dítě, ale vždy s takovým nejistým, znepokojeným výrazem. Jakési snové otupění, jakoby se snažily zjistit, co je realita. Trochu se nalokaly vody a lehce přidusily znovu už na skluzavku nešly.
Četl jsem jeho emaily s takovým pocitem neklidu, který asi cítíte i vy
Chtěl jsem, aby napsal svůj vlastní příběh, ale nechtěl se prozradit. Nedivím se mu. „Sněhurka“, což nebyla role, kterou hrála, byla „postava“ v parku. Měla pro mě takovou malou hezkou lahůdku. Víš, co se stane, když v kostýmu zemře zaměstnanec? Jednu chvíli se fotí s malým Jimmym a druhou má mrtvici?
Druhý maskot v dosahu sedí vedle mrtvoly na lavičce nebo obrubníku a čeká na příchod speciálního pracovníka (Suchého čističe), aby se tělo odneslo pryč co nejdiskrétněji. Celou tu dobu nemají lidé kolem tušení, že sedí a fotí se s mrtvým tělem. Jestli se na to cítíte, podívejte se do svého alba s fotkami.
Tohle je špatné, ale další člověk, „Údržbář“, zcela překročil žebříčky děsivosti. Disney World (a zřejmě i ostatní) je postavený na hromadě podzemních tunelů hned pod tvýma nohama. Celá tři patra. Cokoliv, co si můžeš představit se nachází tam dole. Všechno pro zaměstnance.
Jmenují se Utilidors (Utility Corridors)
Užitkové chodby. Jednoduše, tohle je důvod, proč nevidíš žádné údržbáře jen tak chodit po parku a maskoty v částech, kam nepatří. Prostě se objevují a mizí za skrytými dveřmi a cestují městem přímo pod tebou. Údržbář mi řekl něco, co asi patří pod kolonku „obecná fakta“, ale pro mě to byla novinka.
Walt Disney si nechal v parku postavit hned několik bytů. Jeden je nad Popelčiným Zámkem. Další je někde zabudovaný v dráze Pirátů z Karibiku. Jsou všude. Víc než to, jsou tu i kluby, bowlingová dráha, kino a mnohem víc. Všechno za dveřmi vestavěnými do rozmarného pozlátka, kolem kterých jsi prošel bez povšimnutí.
Klub 22 je jedno takové schované místo. Pokud máte dost peněz na to, abyste se stali členem exkluzivního klubu (na což nemáte), budete mít přístup nejen sem, ale i všude jinde. Klub 22 je místo, kde můžeš všechno. Disney Co. tyhle místa nazývají „Temné Zóny“. Místa, kde ti malá visačka Mickeho Mouse dá přístup k pití, drogám a job i sexu. Zbytek areálu je vlastně „světlá zóna“ s pár „šedými zónami“ mezi tím.
Podle toho, co mi Údržbář řekl, to tak vždy nebylo. Byl to spíš pozvolný pokles sociálních norem v oné elitní skupině. Jak to ví? Už jste to asi uhodli – uklízel tam. Po dlouhém prověřování pracovníka a nezveřejnitelném formuláři se údržbář vyšvihl z obsluhy na jednoho z členů úklidové čety Temné zóny. Před tím, než si začnete představovat nějaké Satanistické rituály s lidskými oběťmi – Údržbář nic takového neviděl.
Prázdné flašky od alkoholu?
Ano. Použité kondomy, které vypadaly jako vyfouknuté novoroční balónky? Ovšem že jo. Uklidil si svůj podíl krve, moči a zvratků, ale všechno to byl jenom produkt neomezovaného chování návštěvníků a ne nějakého kultu. Minimálně to tak vidí. Všechno to smetí, ten propanový humus se dalo do pece a kouř se smíchal s kouřem z komínu idylické chatky.
Pokud jste byli v Disney Worldu, dýchali jste zhuštěný hřích. Informace, které to potvrzují, jsem dostal od „Kladiva“. Kladivo mi psal trochu zastaralým způsobem, i když stále nevím kde sehnal moji domovní adresu. Poslal mi fotokopie dokazující jeho zaměstnání s instrukcí, abych to pak všechno spálil, jakmile budu přesvědčený. Což jsem taky udělal.
Kladivo pracoval v parku Disney World – demolice a konstrukce. Jednou si zašel promluvit se svým nadřízeným ohledně nějakých zvláštních plánů pro konstrukci. Na plánu byla vyznačená široká, obdélníková plocha o velikosti supermarketu. Nebyla pojmenovaná, jen tam stálo „NEKOPAT.“
Jeho nadřízený o tom skoro vůbec nic nevěděl a to schválně
Nechtěl o tom mluvit, nechtěl o tom vědět a konverzaci ukončil „Tohle místo prostě necháme prázdné“. Kladivo to nechápal. Ta prázdná plocha byla prostě plýtvání místem a přímo se bila s prací, kterou dostal jeho tým na starosti. Po práci slídil kolem plochy a našel jen zanedbané železné dveře a hodně betonu hned o kousek vedle.
Byl to šedý, prázdný koberec velký jako supermarket. Chvíli potom začal Kladivo nacházet v davu gascoty. Ne jako v předchozích zprávách, ti lidé, ty věci. Stály přímo v zorném poli muže. Buďto se shlukli dohromady v dálce nebo se namačkali na stěnu, když míjel roh. Řekl, že se „divně hýbali“. Jakoby byli slabí nebo zranění. Jako postřelený jelen, který už nemůže utéct od lovce.
Plynové masky obličeje Disneyho postav s filtry vraženými do nich. Všiml si, že zevnitř vypadaly vlhké. Jako zamlžená okna aut. Malinké kapičky vody zevnitř jim znemožňovaly vidět. Kopajíc hlouběji do téhle záhady se Kladivo začal ptát každého a všech, kteří v parku pracovali deset let a více.
Stále narážel na mrtvé body
dokud ho neposlali za Idou, postarší ženou pracující v restauraci na Hlavní ulici. Pracovala tam už dávno předtím a i když všichni věděli, že má hromadu hrůzných příběhů k vyprávění, nikdo neměl koule na to, aby se jí na ony historky zeptal přímo. Kladivo se zeptal na ten prázdný prostor a na návštěvníky v plynových maskách. Myslel si, že mu nic neřekne, stejně jako ostatní. Mlčela. Podezřele mlčela.
„Místnost nula.“ kuňkla, dávajíc si jednu třesoucí se ruku na líc, jako by byla malá holka obávající se otcova trestu.
Po celý rozhovor se na něj ani nepodívala. Místnost nula, jak se ukázalo, byla další schovaná místnost jako byty a Klub 22. Nicméně, jeho velikost a hloubka pod zemí ji posunula daleko od kdejakých „zábavních“ temných zón.
Byl to protiletecký kryt. Místnost nula byla postavená, aby čelila masivním útokům cizích i domácích nepřátel. Místnost nula měla být naplněná dostatkem jídla pro celý park v případě nouze a mohla kdykoli pojmout průměrný počet všech návštěvníků s tím, že se tu nacházelo pár jakýchsi menších ale bohatších, „bezpečných místností“ pro Disneyho zaměstnance ve vyšších pozicích.
V průběhu druhé světové války se Disneyho plynové masky prodávaly dětem
aby je mohly nosit v případě útoku. Masky se pro děti měly stát méně strašidelnými, když na nich bude Mickeyho obličej. Ano, uznávám očividné problémy, který s tím mohly nastat. Během Studené války, strašáka šedesátých let, byl postaven Disney World, Místnost nula byla nacpaná podobnými maskami.
Ať už se starali o strachy dětí nebo jen chtěli mít svou značku všude, ty věci si tam dolů cestu našly. Navíc nějaký génius vymyslel, že děti budou vystrašené i z masek, které nosili jejich rodiče, takže všechny masky odpovídaly tomu šílenému obrazu. Ida to popsala jako „Léčení ran limonádou.“
Nic z toho ale nevysvětlovalo to, co Kladivo viděl. Nejenom zdánlivě nadpřirozené jevy, ale i tu prázdnou místnost. „Byl jsem tam,“ vysvětloval Kladivo, „Je tam jen betonový koberec a čtyři stěny.“ „Ne,“ Ida zatřásla hlavou a přiložila si ruku na ústa, zadržujíc vzlyk, „Byl jsi nad tím.“
Někdo nebo něco jednoho dne spustilo alarm
zrovna když bylo v parku maximum lidí. Varování bylo jasné. Byl to nálet. Ochranka směrovala všechny dolů, dolů do toho ohromného krytu. Tam si všichni měli nasadit své masky a po dobu útoku si dřepnout. Třicet minut nikdo nevydal ani hlásku, pokud tedy nepočítáme nářky dětí a vystrašený šepot. Nikdo nechtěl zemřít a všichni byli vděční za tuto, i když divnou, formu záchrany.
Pak se ozval první výkřik.
„Hej!“ zařval nějaký chlap, „Přestaň mě štípat!“ Z davu se ozývalo pištění a ječení, ze předu bunkru dozadu.
„Kdo to tu pobíhá? Uklidněte se!“ zařval někdo.
„Kdo se směje? Tohle není vtipné!“
„Jau! Kdo mi šlápl na nohu?!“
I přes pokusy ochranky dav uklidnit a vybízení k tomu, aby zachovali klid, dav začal být netrpělivější a naštvanější dokud konečně, po skoro hodině šílenství.
Zablikala světla…Pak zhasla nadobro
Co následovalo, se dá popsat jen jako naprostý chaos. Ve tmě se nářky dětí a ztrápené výkřiky dospělých mísily v neuvěřitelný rámus, který rval uši kohokoli, kdo stál v té černé komoře plné ozvěny. Skupina lidí z údržby a pár vybraných jedinců vyšli ze dveří, připravení radši čelit válce tam nahoře, než tomu šílenství v krytu.
Co našli, byl opuštěný však nedotčený park. Hudba dál hrála a nesla se tichými pohádkovými městy. Když se vrátili do Místnosti Nula, těch pár vybraných stojících na vrchu ocelového schodiště vedoucího do černočené tmy dole, neslyšelo žádné známky předchozího mumraje. Bylo tam jen ticho. Sama Ida sešla schody i přes prosby těch, které nechala za sebou.
Natáhla se pro zpevněné dveře, sama v úplné tmě a jediným zvukem jí bylo pískání v uších. Ze tmy se ozval jediný hlas. Ozvěna znemožnila určit, jestli ten posměšný, ochraptělý hlas vycházel z úplného konce krytu, nebo z místa přímo před ní. „Zavři dveře zlatíčko. Pouštíš sem teplo.“
Zaskočená strachem dveře zavřela
Během pár dnů, celá ta věc bunkr, schody, všechno bylo přikryto vrstvami cementu. Ventilační šachty a generátory nad stropem se odstranily a vytvořily tak velký, prázdný prostor. „Pořád tam dole jsou.“ řekla Ida Kladivu, „Dole s tím člověkem, ať už to byl kdokoli.“
Asi jste si všimli, že jsem použil Idino jméno. Naneštěstí zemřela nedlouho po tom, co se podělila o svůj příběh. Údajně nešťastný pád, když lezla z postele, aby rozsvítila světlo.
„Tak oddaná společnosti,“ hlásaly noviny, „Její pokoj byl plný siluet myšáka Mickeyho.“
Předchozí část: Opuštěno Disneym – Abandoned by Disney (1/3)
Další části:
Opuštěno Disneym – Abandoned by Disney – Corruptus (3/3)
Opuštěno Disneym – Abandoned by Disney – A Few Suggestions (Prequel)
