ČlánkyCreepypasty

Vražda která mi zachránila život

Vražda která mi zachránila život

Skončil jsem! Tentokrát jsem to myslel vážně. V životě jsem se několikrát přistihl, že jsem to zvažoval a uvažoval o cestě na druhou stranu. Naposledy jsem zavolal na sebevražednou linku a nakonec jsem se rozhodl dát životu ještě jeden pokus. Ale tohle není ten případ.

Byl jsem s tím kompletně smířený. Tentokrát jsem byl připravený. Utáhl jsem si provaz kolem krku. Provaz byl přivázán k železnému trámu, takže bylo garantované, že vydrží. Zvedl jsem jednu nohy připraven sestoupit ze židle. Ale pak někdo zaklepal na dveře.

Kdo by mi sakra klepal na dveře? Utratil své poslední peníze za pronájem téhle vzdálené chaty, kde bych strávil můj poslední víkend v klidu a pokoji. Nejbližší další chata byla půl míle daleko. Zvědavost mě zcela ovládla, ne že by ten provaz někam zmizel.

Pohledem z okna jsem mohl vidět,

že před vchodem stál muž v natažené černé kapuci. Znovu zaklepal, tentokrát o něco hlasitěji. „Do háje!“ zaklel jsem nahlas. Chtěl jsem, aby to bylo mírumilovné a tenhle kretén bořil celou náladu, zruinoval můj plán!

Vyšel jsem z ložnice, sešel schody do přízemí, kde byla kuchyň, obyvák a vstup. Jelikož to vypadalo, že jen tak sám neodejde, otevřel jsem dveře a vykoukl ven. „Co chcete?“ řekl jsem otráveně.

„Dobrý večer, pane.“ řekl ten cizinec možná až moc mile. Měl krátké černé vlasy a dobře upravené vousy. „Porouchalo se mi auto asi míli po té lesní cestě. Chtěl jsem se zeptat, jestli bych nemohl použít váš telefon.“ Ten chlap zněl jako nějaký prodejce aut. Jistě a pln falše.

„Nemám telefon.“ řekl jsem chladně. Samozřejmě jsem lhal.
„Já myslím že máte. všechny chaty jeden mají.“
„Ne tahle.“ zavíral jsem dveře, ale on strčil do mezery botu.
„Zabere mi to jen půl minuty, pak zmizím.“

Bez komentáře jsem ho odstrčil ode dveří

a zabouchl dveře. pro jistotu jsem zamkl na petlici. Asi jsem měl být více znepokojen, ale v tu chvíli jsem byl spíše podrážděný kvůli jeho načasování, které mi zruinovalo poklidnou smrt. Proč bych mu měl vůbec sakra pomáhat? Mně nikdo v životě nepodal pomocnou ruku. Přesně takhle to v krutém světě funguje, nikdo se s váma nehodlá srát. A ještě měl tu drzost strčit svou bodu do dveří?!

Vyšel jsem schody opět nahoru a podíval se ven z okna, abych ho viděl odcházet. Ale nezahlédl jsem ho, byl pryč. Měl bych být schopný ho vidět odejít, protože cesta od chaty je přímá a nekrytá. Musel jsem se ujistit, že vypadl, abych mohl být opět kompletně v klidu.

Vyhlédl jsem ze všech oken, hledaje toho podivína. Nic. Musel asi běžet, že jsem ho nestihl. Vypudil jsem toho kreténa z mysli, bylo načase opět nalézt svůj klid. Uvědomil jsem si, že slunce začalo zapadat za daleký horizont hor. Proč se na to nepodívat? Tohle by byl můj poslední západ, byla to ta nejlepší věc, která by mi přinesla trochu toho zaslouženého pokoje.

Odtáhl jsem si k oknu nastavitelné křeslo.

Oblohu pomalu zaplnily pásy oranžové a růžové barvy. Mraky se trhaly na jemné tekoucí cáry. Mezi nimi vedla moje krásná cesta do záhrobí. Byl čas vstoupit na tuto cestu. Stoupajíc si znovu na židli, utáhl jsem si kolem krku smyčku. Otočil jsem se, abych se díval na západ slunce. A v ten moment jsem byl znovu v klidu a připraven zemřít.

Hlasité panické bušení na dveře mě vyděsilo, až jsem málem spadl ze židle. „Co to KURVA?!?!“ Tentokrát jsem zařval. Zase byl můj perfetkně poklidný moment rozbit! Sundal jsem provaz a přešel pokoj k druhému oknu, abych se podíval, kdo mi sebral mou chvíli. Tentokrát to nebyl ten podivín s kapucí. Byla to nějaká holka. Brečela a s hrůzou v očích opakovaně bouchala na dveře.

Jak jsem se blížil ke dveřím, slyšel jsem jak žadoní o pomoc, stále bušíc na dveře. Jakmile jsem dveře otevřel, nahrnula se dovnitř, odstrčila mě a zamkla za sebou dveře. „Co to sakra…“ začal jsem se ptát, ale než jsem stihl otázku doříct, tak mě ta holka sevřela v pevné objetí. Nikdy v životě jsem nebyl nikým objat tak jako touto plačící dívkou. Ihned se mi změnila celá moje nálada. Objal jsem ji nazpět.

„Copak je? Co se stalo?“

zeptal jsem se jí s upřímným zájmem. Kapku odstoupila a pohlédla mi do očí. Nemohl jsem si nevšimnout, že i přes slzy, které se jí valily po tvářích, byla neuvěřitelně nádherná. Její dlouhé tmavé vlasy neuvěřitelně doplňovaly její velké zelené oči. Na chvilku jsem se v těch jejích očích ztratil.

Do reality jsem se vrátil až když začala mluvit. „On ji zabil, on zabil Jess.“ popotáhla.
„Cože? Kdo je Jess?“ zeptal jsem se.
„K mým dveřím přišel takovej chlap. Chtěl použít telefon, tak jsem ho pustila dovnitř. Ale on pak, on pak vytáhl nůž a zabil ji!“
Dívka začala znovu usedavě plakat a zabořila obličej do mého ramene. Pevně jsem ji objal.

Teprve v tu chvíli mě to trklo. Právě popsala toho samého chlapa co mi před chvíli zaklepal na dveře. Doprdele, ten chlap někoho zabil! Ihned jsem se přepnul do pracovního režimu a odvedl dívku do kuchyně kde jsem vytočil 911.

„911, jaký máte problém?“

„Jmenuju se Dean Johansen, stala se tu vražda, musíte rychle přijet!“
Nadiktoval jsem jim adresu své chaty, naštěstí to bylo napsané na plaketě hned vedle telefonu. Požádal jsem pak dívku o adresu té chaty kde se vraždilo. Bohužel adresu nevěděla, tak alespoň sdělila své jméno – Sára – a uvedla, že jméno zavražděné je Jess.

„Dobře pane…zamkněte všechny dveře a zůstaňte schovaní uvnitř. Úřady tam budou za 30 minut.“ sdělila mi dáma na druhé straně.
„30 minut? Jak to myslíte za 30 minut?! Tady se kurva VRAŽDÍ!!!“
Omlouvám se, ale to je nejbližší policejní složka od vás. Jste v příliš odlehlé oblasti.“

Než jsem mohl odpovědět, ozvalo se bouchnutí na mé dveře. Sarah vyjekla a já upustil telefon. Potichu jsem se připlížil ke dveřím a podíval se skrze kukátko. Byl to on, ten obchodník s auty v kapuci. Byl potřísněn krví a držel nůž ze kterého tato krev kapala.

„Potřebuju si pučit TELEFON!“ řekl.

Jeho falešně příjemný tón se rázem změnil na zcela šílený. PRÁSK! Kopnul do dveří. Vběhl jsem do kuchyně a vzal si svůj vlastní nůž. Sára už taky jeden držela. PRÁSK! Další kopanec do dveří. Stáli jsme v kuchyni naprosto vyděšení, nevěděli jsme co dělat. Připravil jsem se na další ránu, ale ta nepřišla. Bylo ticho.

„Běž nahoru.“ řekl jsem Sáře, „Já tady pro jistotu zůstanu.“ Já jsem přišel do chaty připraven zemřít, Sára ale ne. Sice jsem ji poznal před chvílí, ale měl jsem velmi silné nutkání ji ochránit.

Sára kývla a vydala se nahoru po schodech. Zrovna ve chvíli kdy vystoupala úplně, ozvalo se tříštění skla, jak kámen proletěl zadními skleněnými dveřmi. Muž vlezl dovnitř s mánií napumpovanou adrenalinem. Sebral jsem nějakou hnusnou vázu ze stolku vedle sebe a švihl jsem s ní po něm vší silou. Ale minul jsem.

S nožem stále v ruce

jsem popadl dřevěnou židli a naběhl do něj se statečností jakou jsem dosud nepocítil. Náraz nás oba poslal k zemi. Sekl jsem po něm nožem, míříc na jeho krk, ale znovu jsem se netrefil. Moje rána i tak škrábla jeho obličej. Sekl po mně nazpět, čímž mi udělal ošklivou ránu přes hruď. Odkutálel jsem se zpět, snažíc se postavit na nohy.

Než jsem se ale stačil postavil udeřila mě židle do obličeje a já znovu ležel na zemi. Zvedl jsem se a těsně vyhnul dalšímu útoku nožem. Přiznávám, že nevím jak bojovat. Nikdy jsem to nepotřeboval. Uchopil jsem svůj nůž pevněji připraven znovu zaútočit. Ale já musel klopýtnout.

Muž mi o hlavu rozbil vázu, kterou jsem po něm předtím hodil a dupl mi na obličej, což mě omráčilo. Ke smyslům jsem přišel jen o několik vteřin později. Muž byl téměř na konci schodiště v druhém patře. Sára křičela. Její křik mě napumpoval adrenalinem a já tak ve sprintu vyběhl schody nahoru. Zezadu jsem toho muže povalil a zabodl mu nůž do zad. Snažil jsem se ho držet u země, ale byl silnější než já.

Jak vstával,

zahlédl jsem, jak Sára vyběhla z pokoje s mojí oprátkou. Na její pokyn jsem mu přimáčkl ruce k zemi, zatímco mu Sarah oprátku nasadila přes hlavu. Násilně se vzpíral a já věděl, že už ho moc dlouho neudržím, ani s tím nožem co mu trčel ze zad. Sára se snažila rychle uvázat druhý konec provazu třesoucíma se rukama k zábradlí

S náhlým návalem síly se muž osvobodil z mého sevření a šel po Sáře. Já do něj rychle narazil zezadu posílajíc ho k zábradlí. Sára se přidala taky a s finálním šťouchnutím jsme muže přehodili přes zábradlí a patra dolů.

Lano se napnulo. S hlasitým KŘUP a se zlomeným vazem zůstal nehybně viset. Oba naše uzly byly dostatečně pevné. Ticho v domě přerušovalo jen tiché vrzání provazu, jak se muž, který se nás pokusil zabít, houpal v obyváku sem a tam. Na mé oprátce.

Sedli jsme si se Sárou ven a čekali na policii. Držela přes mou ránu na hrudi ručník z koupelny. Snažil jsem se nemyslet na očividnou pravdu, že viděla oprátku se kterou jsem si chtěl vzít život. Vím, že si dala dvě a dvě dohromady.

Přerušila trapné ticho:

„Chtěl ses dneska v noci zabít?“ zeptala se prostě ale s laskavostí v hlase.
„Ano.“ přiznal jsem.
„Tak to prosím nedělej.“ podívala se mi do očí. Její stéle trochu slzavé oči byly ty nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl.
„Neudělám.“ slíbil jsem sám pouštějíc několik slz po své tváři.

Tohle se stalo před osmnácti měsíci. Mohu vám teď říct, že jsem stále tady. Už nechci umřít. Ale tento příběh není jen o tom, že jsem se nezabil. Je i o tom jak jsem poznal svou ženu, Sáru.

Zrovna jsme na líbánkách v jednom plážovém domku a pozorujeme západ slunce. Zvolili jsme si místo co nejdál od jakýchkoliv lesů. Stále se snažíme setřást to trauma. Ale snažíme se společně. Sára se snaží přenést přes smrt své nejlepší kamarádky Jessiky a já přes roky zanedbávání a sebe-destruktivního chování. Nevěděl jsem jak moc zlomený jsem byl, dokud jsem Sáru nepotkal.

Jak tu tak sedím u jedné z nejkrásnějších ukázek přírody, pomalu mi dochází, co mi v životě chybělo. Byl to ten pocit, že vás někdo miluje. Nebo spíše, že VY máte koho milovat.

Autor: R. M. Staniforth
Originál: Creepypasta.com
Další creepypasta: Pacientův spis

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podívej se
Close
Back to top button
Don`t copy text!