Ztracená výprava

Ztracená výprava

Bylo už pár týdnů co se do Himalájí vydala skupina studentů s učitelem. Měl to být geologický průzkum, ale nikdo z nich se nevrátil. Jejich stany, oblečení i zásoby, vše bylo nalezeno opuštěné, jako kdyby se náhle do vzduchu vypařili.

Byl jsem jeden z dobrovolníků, kteří se vydali dál po horách hledat ztracené studenty. Byli to mí spolužáci, takže věřili, že jim budu nápomocen, neboť jsem je dobře znal. Dále se mnou šli dva profesionální průzkumníci a druhý učitel.

Původně jsme sem přijeli celá třída čítajíc dvacet studentů, třídní učitel a doprovod na harmonizační den. Měli jsme po maturitě a chtěli jsme to s učiteli na konci roku oslavit. Pár dní zpátky, by mě ani nenapadlo, že se jednoho rána zjistí, že osm mých spolužáků a oblíbený učitel záhadně zmizeli. A už vůbec bych nevěřil, že se o pár týdnu dále vrátím na to místo, kde se to stalo.

Vyšli jsme do hor časně z rána.

Měli jsme na průzkum okolí jenom dva dny, protože se blížila silná bouře a průzkumníci radili, že není vhodné v ní zkejsnout. Zrovna tahle má údajně být silným blizardem. Budeme časně vstávat a pozdě chodit spát. Vyvineme maximální úsilí, abychom alespoň zjistili, co se s těmi nebožáky stalo. Není totiž šance, že by v této zamrzlé pustině mohli přežít.

Kráčeli jsme neochvějně sněhem, který zde byl už vyježděn snowmobily horských služeb. Na místo zmizení jsme se dostali ani ne za tři hodiny. Stany už byly ty tam. Sníh byl udusán od tuctů sněžných bot. Z tohoto místa se podle detektivů studenti rozeběhli několika různými směry. Jako kdyby je vyplašilo něco uvnitř jejich vlastního velkého stanu.

„Nemáme možnost vyzkoušet všechny směry. Vybereme jeden a tím se vydáme!“ zavelel jeden z průzkumníků. Nikdo mu neodporoval. Věděli jsme, že času je málo. Nebyli jsme blbí.

Vydali jsme se jedním směrem

a pochodovali dlouho. Velice velice dlouho. Ale naše hledání přineslo své ovoce. Nebo tedy spíše maso. Po několika hodinách jsem totiž po něčem uklouzl. Rozplácl jsem se do sněhu jak široký tak dlouhý k smíchu jednoho z průzkumníků. Učitel mi pomohl vstát a koukl dolů k mým nohám. Sehnul se a vytáhl kus látky. Látka se rozmotala a vypadl z ní zachovalý kus ohlodaného pahýlu ruky.

S plesknutím spadla ruka zpět do sněhu na místo, kde bych stále ještě stál, jetliže bych s vyjeknutím neodskočil stranou. I učitel a dobrodruzi udělali kvapné povážlivé kroky zpátky. Znovu náš samozvaný vůdce byl tím kdo prolomil ticho.

„Alespoň víme, že jsme na správné stopě.“ vyřkl chladně, otočil se a šel dál. Můj učitel padl k nohám a začal zvracet. Mně samotnému z toho pohledu nebylo pranic dobře. Jestliže je tu ruka, po týdnech takhle zachovalá, někde dál musí být i stejně zachovalé zbytky těla. To pomyšlení mě tížilo.

„Jedno mi ale není jasné.“

řekl náhle druhý průzkumník, než se rozhodl ve spěchu doběhnout svého kolegu. „Jsme na místě, kam by žádná zvěř nezašla. Tak co sem tu ruku doneslo?“
Jeho slova projela mi hlavou. Měl pravdu. Co za zvíře by odneslo svůj pokrm do takové pustiny? Co za zvíře by bylo vůbec schopné odtáhnout celého člověka až tak daleko?

Když se teď ohlédnu nazpět, nechápu jak jsem mohl být tak pitomý a jít dál. Ptám se sám sebe, kde jsem našel sílu pokračovat pustinou až do soumraku a rozbít tábor kolem jedenácté v noci. Byl jsem bláhový. Chtěl jsem snad být hrdinou? Chtěl jsem snad být slavný? Dnes už nevím…

Leželi jsme ve svých stanech, když jsem zaslechl jakési šustění. Někdo vylézal ze svého…ne počkat! Ten zvuk. To se látka trhala na kusy. Něco pomalu trhalo něčí stan. Popadl jsem baterku, otevřel stan a posvítil směrem k tomu zvuku. Stan druhého průzkumníka. Odtamtud ten zvuk vycházel. Ale stan byl v pořádku.

„Říkal jsem ať si jdete lehnout kurva!“

otevřel stan náš samozvaný vůdce. Rozespale se protáhl, ale když zaslechl ten zvuk, pochopil. Oba dva jsme vylezli ze svých stanů a oslovili druhého průzkumníka. Žádná odpověď. Upustil jsem baterku a otevřel jeho stan dokořán. Zvuk ustal. Kvůli tmavé noci jsem do stanu neviděl. Ustoupil jsem a znovu uchopil baterku do ruky, když tu se proti mě cosi rozletělo a já byl přitlačen k zemi.

Byl jsem kompletně zmáčen teplou tekutinou. Odstrčil jsem s výkřikem hrůzy tu věc ze sebe, abych se mohl podívat, co na mě ze stanu vyskočilo. Hleděl jsem do očních důlků rozsápaného druhého dobrodruha. Oblečení a kůže byly roztrženy vejpůl jako obyčejný papír. Pod tím vším na mě zel prázdný hrudní koš. Žádné orgány, téměř žádné maso.

Náš vůdce pohotově vytáhl ze svého stanu zbraň, ven se vybelhal i učitel. Všichni tři jsme s hrůzou sledovali jak se sníh kolem nás začal zuřivě pohybovat. V tu samou chvíli nás bez čekání zasáhla plnou silou sněhová bouře. A my tak téměř nemohli vidět jeden na druhého, natož abychom viděli, co je ve sněhu mezi námi.

„Ten bastard je pod náma!“

začal vůdce řvát a střílet na hýbající se kusy sněhu.
V mžiku jsem sám stál na nohou, jen aby mě kus sněhu zezadu nohy opět podkosil. Znovu ležím ve sněhu. Ten samý sníh mi náhle spoutá ruce a nohy, znemožníc mi tak možnost útěku. Učitel byl v tu ránu nabodnut na velký rampouch, který se znenadání vynořil ze sněhu za ním.

Kolem neustále střílejícího vůdce se zvedaly duny, dokud jsem jej už nemohl zahlédnout. Kompletní duna ho posléze rozmáčkla, až krev vyletěla do vzduchu jako gejzír. Už jsem zbýval jen já. Čekal jsem na moment kdy budu rozčtvrcen, ale ten nepřišel. Mrznul jsem uprostřed sněhové bouře a to cokoliv, co mě drželo znehybněného vůbec nic pár chvil nedělalo.

Až po nějaké době, kdy už jsem téměř nemohl ani hýbat končetinami, mě sníh začal vtahovat. Chlad mým tělem už téměř neprojížděl, namísto toho jsem byl nucen sledovat, kterak se propadám do před chvílí pevné hmoty. Jen co mi hlava zajela pod sníh a já se pomalu začal dusit, pocítil jsem na svém pasu tisíce jehel. A bodavá bolest postupovala výš a výš.

Byl jsem žrán zaživa sněhem. Tou věcí, kvůli které tak daleko nezabloudí žádné zvíře.

Další Creepypasta: Smrtidar