Ztráta
Pomalu jsem otevíral oči. Prudké bílé světlo osvětlovalo nemocniční pokoj v němž jsem ležel. Krev v hlavě mi tepala, jak jsem se snažil pohnout. U mé postele stály tři osoby. Máma, táta a můj dobrý kamarád Toby. Jedno oko měl schované pod obvazy. Sestřička, která právě odnášela tabulku na tvrdých deskách málem narazila do doktora, který naopak vycházel. ,,Hou, opatrně slečno!“ promluvil hlubokým hlasem. Sestřička mu předala desky a odcupitala pryč.
,,Tak jak se cítíte?“ zkřivil vrásky v úsměv. ,,Je ti už mnohem líp, že ano?“ odvětila mu moje máma. ,,Dovolíte, madam?“ zamračil se doktor, a tak odstoupila. ,,Takže, jmenujete se Samuel Friezer, je vám 21 let a měl jste autonehodu. Z ní jste vyvázl jen s lehkými zraněními. Pamatujete si něco?“ podíval se na mě. Zavrtěl jsem opatrně hlavou. Z mého hrdla se vydralo suché ,,Ne.“ ,,Co se mi stalo?“ zeptal jsem se a podíval na rodiče s Tobym. Ten se díval přímo na doktora.
,,Narazil do vás kamion.“ řekl suše a začal popisovat jaké štěstí mám. ,,Narozdíl od vašeho kolegy…“ sklonil hlavu. Otočil jsem se na Tobyho a zen se jen zasmál a pokrčil rameny. ,,Cos dělal tyvole?“ zasmál jsem se, ,,Budeš teď retardovanej?“ Smál jsem se na celé kolo. Ale vypadalo to, že rodiče s doktorem neopětují můj humor. ,,Prosím?“ zamračil se doktor. ,,Nebojte, to nebylo na vás, ale támhle na Tobyho.“ odvětil jsem. Všichni se zaraženě zaraženě podívali Tobyho směrem.
,,Dovolte.“
Přistoupil doktor a začal mi svítit do očí. Pak mě požádal, abych sledoval jeho prst. ,,Je v pořádku?“ zeptal se táta. Toby se na doktora díval s hloubavým výrazem. Doktor si nikoho nevšímal a promluvil přímo ke mně. ,,Nemáte nějaké bolesti hlavy?“ „Jen trochu.“ pokýval jsem hlavou, „Je to problém?“ Doktor se podrbal na bradě a pravil mým rodičům, že pro jistotu nechá udělat CT hlavy, což zavolal i na sestřičku.
Hlava se mi začínala motat a tepalo mi v ní o trochu více. „Same, řekni mi, co vidíš!“ chytla mě máma za ruce. „Já? Já nic nevidím! Proč se vy chováte, jako kdybyste támhle Tobyho neviděli?“ „Řekl jste Toby?“ podíval se na mě doktor s výrazem strachu. Mí rodiče sklopili pohledy a Toby se díval z jednoho na druhého. Doktor se posadil na mou postel, odkašlal si a řekl: „Váš přítel, Toby Ackerman, autonehodu nepřežil…“ Vytřeštil jsem oči. Tepání v hlavě opět zesílilo.
Prudce jsem se posadil ruku vztaženou k Tonymu. Hlavu mi pohltila prudká bolest. Moje ruka byla už jen centimetry od jeho těla. Musel jsem se ho dotknout! Už jen centimetry mě dělily od jeho těla. Už jen dva, jeden! A tu moje ruka projela skrz jeho tělo, jako kdyby bylo pouhým kouřem, či mlžným oparem. Doktor a táta mě zatlačili zpátky na postel. Slzy mi tekly po tvářích, řev se dral pryč, jak se duch rozplýval, dokud zcela nezmizel…
Další Creepypasta: Oheň
