Amnézie
První pocity byly nejasné. Zmatek, strach, bolest a hlavně velká žízeň. Když jsem otevřel oči, viděl jsem prázdný pokoj. Ležel jsem na lůžku. Jen nebylo moje. Další věc, které jsem si všiml, bylo nepříjemné pípání. Otočil jsem se a uviděl EKG.
„Já jsem v nemocnici?“ V tom se otevřely dveře a do pokoje vešla sestra. Přinesla konvici, kterou postavila na stolek u mé postele. Otočila se a už byla na odchodu, když jsem na ni promluvil. ,,Co se stalo?“ Sestra se otočila přímo na mě. ,,Pane Kaisere, víte kde jste? Co přesně si pamatujete?“ Nechápal jsem co se děje. ,,Jak to myslíte? Co přesně se stalo?“
,,Měl jste autonehodu. Máte naštíplou lebku“ Sáhl jsem si do vlasů a ucítil obvaz. ,,Jak-jak dlouho jsem tady?“ ,,Pár hodin.“ Snažil jsem si vzpomenout, co přesně se stalo, ale paměť však zůstala prázdná. ,,Na nic si nepamatuju.“ ,,Máte poraněný mozek v té části, kde je centrum paměti. Postupně se vám časem vzpomínky vrátí. Ale teď musíte zůstat v posteli. Zůstanete tady na pozorování.“
A tak jsem tam ležel.
Amnézie mě tak otravovala. Koukal jsem na bíly strop a usilovně se prokopával hlouběji do své mysli. Musel jsem roztrhat ten závoj nevědomosti, který se táhl jako hradba mou pamětí. No tak! Vzpoměn si zatraceně! Tak ukrutně mě rozbolela hlava, jak jsem se snažil rozvzpomenout na jakoukoliv informaci.
A tu náhle se mi v mysli zablesklo. Zrovna když jsem to vzdal. Elizabeth. Dívka která se přistěhovala z Anglie. A moje přítelkyně. Proč jsem si na ní vzpomněl? A proč tu teď není se mnou? Hned za ní přišla další vzpomínka. A v ní byla krev. Spousty krve!
Zavřel jsem oči ve snaze se soustředit na přicházející vzpomínku. Všude na zemi byla krev. I nábytek byl pocákaný. Elizebethino tělo bylo zohavené. Jen tak tak jsem jí mohl poznat. A u jejího tělo kdosi stál. Kdo to je? Proč jí to udělal?! V jeho očích se blýskalo vzrušení. Počkat, vždyť to jsou moje oči! U Elizabeth jsem stál já. Celý od krve. A usmíval jsem se. Proč jsem se proboha usmíval?!
Věděl jsem to jasně.
To já ji zabil. Všechno se mi to vracelo. Ta vražda. Ta touha cítit něčí teplou krev. Útěk a sražení autem. A pocit… Ten ďábelský pocit slasti a neukojitelné touhy. Chtěl jsem víc. Toužil jsem znovu zabít! Nemohu se ovládat. Chci už jen jedno. Znovu cítit lidskou krev. Jaké to mám ale štěstí, že se ta zdravotní sestra právě vrací…
Další Creepypasta: Ztráta
