ČlánkyCreepypasty

Creepypasta Podzemí

Podzemí

Jako patnáctiletý jsem si zamiloval prozkoumávání opuštěných budov

Sledování videí o prozkoumávání starých budov na youtube mě už nebavilo, a tak jsem přemluvil sestru, aby šla se mnou a prozkoumala ho se mnou. A tak jsme se vydali prozkoumat jednu starou a opuštěnou budovu na kraji města, co byla jen pár ulic od našeho domu.

Tehdy jsem nevěděl co to bylo za budovu. Myslel jsem že byl nějaké rodiny. Kdybych to byl věděl, kdybych věděl co se stane, nikdy bych do toho nezatáhl svou mladší sestru. Připravil jsem si vše potřebné. Baterku, foťák, šátek, rukavice, černé oblečení a tajně jsem taky přibalil teleskopický obušek a nějaké své nože. Napsal jsem pár přátelům kam jdu a připojil taky fotografii, kde mám srovnané věci připravené na výlet, když Adriana vešla do pokoje. ,,Jdeme?“

Usmál jsem se a přikývl. ,,Máš svůj šátek?“

Adriana chvíli stála a pak odešla. Za chvíli se vrátila s šátkem v ruce. ,,Tady.“ Prohlásila a ukázala mi svůj zelený šátek. Zavrtěl jsem hlavou a pak jí podal jeden ze svých šátků. ,,Na, tady. Potřebujeme se maskovat.“ Adriana šátek vzala a uvázala si ho kolem krku.

,,Už můžeme?“ ,,Jo, můžeme.“ S těmito slovy jsem si nasadil batoh na záda a odešli jsme hlavním vchodem. Když už jsme stáli před budovou, pokynul jsem sestře, aby si nasadila šátek. Když to udělala, vytáhl jsem z batohu nůž a podal ho Adrianě. ,,Co to je?“

,,To kdyby nás někdo ohrožoval. Neboj, nic se nestane. Je to jen pro jistotu.“ Nic neřekla. Jen si vzala nůž a já s rychlým máchnutím otevřel teleskop. Rozsvítil jsem baterku a posvítil na vchodové dveře. Na zemi ležely střepy z vymlácených dveří, plechovky a v rohu jedné přilehlé místnosti vykukoval roh matrace. Posvítil jsem na ni a řekl ,,Podívej, třeba tu žije Pepa.“

Sestra se rozesmála nad vzpomínkou na místního bezdomovce

Vešel jsem dovnitř otevřenými dveřmi a posvítil na dveře v chodbě. Bylo to jako na videích z internetu. Bílá omítka, vymlácená okna, vysazené nebo rozbité dveře a stěny pokryté grafity. Nahlíželi jsme do dveří v chodbě, až jsme došli ke schodům. Pousmál jsem se a otočil se na Adrianu. ,,Bojíš se?“

,,N-Ne.“ Dalo mi práci udržet svou tvář nehybnou, abych se nezačal usmívat. ,,Fajn, tak mě prosím doprovoď.“ Položil jsem nohu na první schod a Adriana už začala couvat ke vchodu. ,,Já na tebe počkám venku.“ Otočil jsem se na ni trochu podrážděně. ,,Co? Ne! Proč jsem tě sem teda bral? Máš mi krýt záda, potřebuji tě.“
,,Mně se to nelíbí, pojďme radši domů.“

,,Hele, chceš zůstat tady a sama? Nebo půjdeš se mnou?“ Nemusel jsem dlouho čekat. Přiběhla ke mně a přitiskla se k mému boku. Baterkou jsem namířil na schody a najednou jsem si vzpomněl že jsem si s sebou vzal foťák. ,,Počkej chvíli, chci si to natočit, abychom měli památku.“

Hrabal jsem v batohu, vytáhl velký Nikon a spustil nahrávání

Abych natočil celé horní patro, pomalu jsem posvítil na celý prostor zleva do prava. Všude kolem byl nepořádek. Poházené nedopalky, špinavé kusy látky a v rohu místnosti byla hromádka no… Zřejmě tu už delší dobu žil bezdomovec.

,,Ségra, byl tady Pepa!“ Ikdyž jsem to vyslovoval s pobavením, ještě pevněji jsem sevřel rukojeť teleskopu.
,,Ahhhhh! Tohle je nechutný!“
,,Lidi se někdy prostě neumí chovat.“ Odvrátil jsem se od Adriany a pokračoval v průzkumu patra. Po pravé straně od schodiště byly prázdné dříve prosklené dveře vedoucí na balkón. Venku ležela převrácená židle bez sedátka a kolem ležely kusy střešních tašek a kousky zdiva.

Celý interiér byl vymalovaný na bílo, ale stěny byly buď hnědé od špíny nebo prostě plesnivé. Zřejmě od toho, jak sem při dešti zatékalo. Vykoukl jsem ven, vyfotil jsem si balkón a šel dál k další místnosti.

,,Máš ten nůž, co jsem ti dal?“

,,Jo tady.“ řekla a ukázala motýlek. ,,Fajn, támhle je nějaká místnost. Na boj je to příliš těsné, takže zůstaneš tady, dobře?“

,,Cože? Ne! Já tady sama nezůstanu!“ ,,Adriano. Kdyby se tam někdo schovával a chtěl ti ublížit, nebudu tě moci ochránit. Na boj je ten prostor moc těsný, takže tě nemůžu ochránit, rozumíš mi?“ Adriana jen tiše přikývla a postavila se ke stěně. ,,Máš baterku?“ Nebyla to otázka, spíš jen formalita.

Při tom jsem automaticky sáhl do kapsy od batohu a podal jí malou svítilnu. ,,A ne že ji odřeš!“ Otočil jsem se a vyrazil vpřed ke vzdálené místnosti. Při průchodu chodbou jsem držel v levé ruce baterku a v pravé ruce teleskop. Přes rameno mi pak visel foťák. Na levé straně byla nějaká místnost s velkým oknem do chodby. Na bocích a vrchní hraně okna byly ještě zbytky z obložení.

Byla to úzká chodba

Přes kterou byla natažená šňůra až dozadu do poslední místnosti, kde na ní byla pověšená bunda. Tedy, alespoň jsem si chvíli myslel, že je to bunda. Na zemi se povalovaly konzervy od různých salátů a taky igelitky z obchoďáku ve městě. Vešel jsem do zadní místnosti, kde jsem sejmul z ramene foťák a chystal se fotit, když jsem si něčeho všiml. Byl to zvuku kapek, které padaly na podlahu.

Podíval jsem se na strop a hledal skvrny, kterými by mohla prosakovat voda, ale žádnou jsem tam nenašel. Nakonec jsem se rozhlížel po místnosti, až mé oči upoutala bunda vysící u vchodu. Odkapávalo z ní něco tmavého. Ve světle baterky to mělo jasný rudý odstín. Hrůzou jsem vyjekl, když jsem si uvědomil, na co se to dívám.

Byla to horní půlka lidského těla. Když se ta věc pomalu otáčela, jasně jsem rozpoznal ruce a hlavu. Vlasy mu visely přes obličej, takže jsem nepoznal o koho tehdy šlo. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že by mohlo jít o někoho, koho bych znal a ani jsem to nechtěl vědět. Zastavil jsem se směrem a otočil se ke schodům, když Adriana zaječela. ,,Adriano?“ Rozběhl jsem se za Adrianou. V tu chvíli jsem dostal ránu do hlavy.

Probral jsem se na zaprášené podlaze na kraji chodby

Místnost byla naprosto prázdná a tichá. Jen na zemi byly rozpoznatelné stopy, které vedly schodům. Snažil jsem se co nejrychleji postavit, ale neměl jsem dostatek síly, takže jsem se zvedal jako bych byl opilý. Sešel jsem schody dolů a zavolal. ,,Adriano!“ Nakonec jsem se zkusil podívat do sklepa.

Když jsem stál pod schody opíraje se o stěnu, rozhlédl se kolem. Tohle jsem čekal. Byla to slepá ulička. Jen malá místnost. Pak jsem si ale všiml stop po vlečení, které vedly do zdi. Odsunul jsem dřevěné palety a uviděl průchod. Klekl jsem si na kolena a vlezl dovnitř.

Věděl jsem, že bych měl zavolat policii, ale měli bychom problém i my, protože jsme vlezli na soukromý pozemek, rodiče o tom nevěděli, a když jsem se vydal dolů do chodby, nebyl zde žádný signál a kdybych ztratil čas návratem na povrch a telefonátem na linku 158, má sestra už mohla být mrtvá.

Tu možnost jsem sice zavrhl, ale vždycky existuje jistá pravděpodobnost

Takže jsem neměl na vybranou. Pokračoval jsem dál v šoupání po kolenou úzkou chodbou. Nakonec jsem prolezl na konec chodby a  vylezl ven. Byl to zvláštní pohled. Chodba s asi deseti dveřmi po obou stranách. Na všech byly štítky.

Sklad 1 až 10. Přešel jsem ke dveřím na konci chodby a vzal za kliku. Dveře trochu zapískaly v pantech, ale jinak nedělaly žádný hluk. Za nimi byla místnost ve tvaru obdélníku a celkem 5 dveří. Všechno to mělo zvláštní, až vojenský režim. Na každých dveřích byl štítek se názvem, jaký účel měla plnit. Nakoukl jsem do všech. Jídelna, ložnice, koupelna, strojovna, pracovna…

U těchto dveří jsem se zastavil se svíravým pocitem v břiše. Otevřel jsem dveře a to co jsem uviděl, mě opravdu šokovalo. Na stěnách bylo nářadí jako u nás doma v dílně, jenže s tím rozdílem, že my v dílně neseřizujeme zbraně. Jako první tam byl stůl se samopalem ve svěráku. Na stole ležely různé kolimátory, optiky, a dokonce i lasery.

Hned za stolem byla vysoká plechová skříň

A nakonec na stěně visela mapa s vyznačenými body.Trochu jsem se do ní zahleděl. Uvědomil jsem si, proč tu jsem, a tak jsem pokračoval v pátrání po Adrianě. Najednou se ze strojovny ozval hluk. Rychle jsem otevřel dveře a uviděl velký generátor a jeho zálohu. V zadní části místnosti jsem uviděl pootevřené dveře, ze kterých vycházelo slabé světlo.

Na nic jsem nečekal a rozeběhl se k nim. Rozrazil jsem je a ihned začal křičet z plných plic. Moje sestra ležela na stole rozřezaná na kusy. Vlastně… jen to co z ní zbylo. Na stole ležely její končetiny zbaveny masa. Byla jako rozložená propiska. Končetiny byly odděleny od těla  Jediné co zůstalo pokryté masem, byla hlava a trup. Celý stůl byl pokrytý krví a šmouhami, což dokazovalo to, že Adriana byla ještě naživu, když ji zmrzačili.

Začal jsem brečet. Jistě, v zombie filmech bylo plno umělých těl. Ale vidět to ve skutečnosti a ke všemu vlastní sestru, bylo o hodně jiné. Cítil jsem bolest, jakou jsem nikdy nezažil. Nohy se mi podlomily a já padl na kolena a brečel. Pak jsem se pozvracel na podlahu pod stolem. Hlavou mi míjely vzpomínky na dnešní večer a hledal jsem okamžik, kdy jsem to mohl změnit. Zabránit tomu.

Nemohl jsem uvěřit tomu, že má sestra je mrtvá

Nechtěl jsem tomu věřit. Moje mysl se naplnila smutkem společně s žalem. Postavil jsem se a podíval se na sestřinu tvář. Snažil jsem se ten pohled překonat a ustát to, abych se znovu nepozvracel. ,,Odpusť sestřičko, že jsem tě nedokázal ochránit.“

V rohu stála židle přikrytá nějakým kusem látky. Vzal jsem ji a zakryl s ní tvář své sestry. Pak jsem si ale všiml, že na židli leží notebook. Vzal jsem ho do batohu a zmizel odtamtud. Prolezl jsem úzkým průchodem ven a vyběhl po schodech nahoru. Vytáhl jsem telefon a přivolal policii.

Po příjezdu jsem jim vysvětlil co se stalo a předal jim notebook. Když mě policie odvezla domů, vysvětlil jsem matce a otci co se stalo. Reakce obou přišla současně. Pak mě společně objali a začali naříkat. Já však mlčel. Pustil jsem rodiče a šel do svého pokoje, kde jsem se zamkl a zůstal tam několik dní, přičemž jsem přerušil veškerý kontakt s rodiči a přáteli.

Policie zatím prohledala podzemí toho domu a našla mou sestru

Z notebooku, který jsem předal policii, vytáhli záznamy z kamer rozmístěné v prostorech budovy, ale také i videozáznam, kde znásilnili a umučili mou sestru. Podezřelí se stali 4 bývalí příslušníci 601. skupiny speciálních sil, kteří byli obviněni z vraždy a kanibalismu. Avšak nebyli nalezeni, a tak pátrání stále trvá.

Pak jsem si ale vzpomněl, že jsem na místě pořídil záznamy, a tak jsem se rozhodl je důkladně prohledat. Na žádné fotce jsem nenašel žádnou osobu, která tam neměla co dělat. Pak jsem si pustil natočené video. Už jsem ho chtěl zavřít, když jsem si v jednom rohu místnosti všiml odrazu světla. Rychle jsem záznam přetočil a přiblížil. Ztuhla mi krev v žilách. Byly tam lidské oči. Postupně jsem pak rozeznal rysy obličeje. Nemohl jsem tomu uvěřit, když se za mnou ozvalo tiché zavrzání parket.

Další Creepypasta: Šílený zabiják – Vánoční Speciál

4.5/5 (6)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Mike-K

Zdravím vás přátelé. Má přezdívku Mike K. A píšu gore horory. Jsem ročník 02. Baví mě kreslení/malování a hraní na klavír. Zajímá mě historie 20. století a záhady. Píšu příběhy o zabíjení, protože mi to jde a dávám do toho své myšlenky a úvahy.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close