Chata
S mými kamarády jsme se rozhodli, že si na víkend zajedeme na chatu. Uděláme si klid od manželek a tak. Všichni jsme souhlasili. Přece jen, ženy jsou ženy. Občas od nich prostě potřebujete klid. Nebyl to dobrý nápad. Byla to ta největší sračka, kterou jsme mohli udělat. Ta chata se stala naším hrobem.
V rádiu ten den hlásili blizard. Jako by v Prosinci mohlo sněžit mysleli jsme si. Zas budou Ale ne. Pravdu měli meteorologové pravdu. Jakmile jsme dojeli do chaty a vybalili, přihnala se silná sněhová bouře. Tři z mých čtyř kamarádů uvěznila venku a já s Michalem jsme zůstali uvnitř.
Pokoušel jsem se dostat ven, ale byl jsem sám. Michal mi nepomáhal. Vzdal to hned a vlastně oprávněně. Sníh sahal až nad střechu. Pokusil jsem se zavolat o pomoc ale telefon nefungoval. Sníh kompletně přerušil signál. Muselo to být tak, jelikož elektřina fungovala, takže pojistky byly funkční.
,,Co budeme dělat?“
zeptal jsem se Michala hystericky. ,,Co asi, čekat. Nemůžeme dělat nic.“ pokrčil rameny. ,,A co Karel, Fred a David?!“ vzkřikl jsem na něj. ,,Ti už jsou beztak mrtví, nevidíš snad kolik napadlo sněhu?“ mávl rukou směrem k oknu. ,,To je tam chceš nechat?!“ křičel jsem. ,,Mohli jsme to být mi, sedni si a čekej.“ pronesl Michal chladně.
Měl pravdu. Mohli jsme to být my. Ačkoliv se mi nelíbilo nesnažit se, ale opravdu jsme nemohli udělat vůbec nic. Mohli jsme maximálně sedět a čekat. Bohužel, toto si má tvrdohlavá osobnost nehodlala připustit. Dokořán jsem otevřel okno, čímž se na mě sesypala hrouda těžkého a ledového sněhu.
Kompletně mě pohltil. Neviděl jsem nic než jen bílou barvu. Michal zmizel, chata taky. Mohl bych říct, že jsem se topil ve vší té bílé barvě. Pomalu jsem mrznul a možná bych tím i skončil, ale naštěstí mě cosi chytlo za zápěstí.
,,Ty seš takovej vůl!“
hulákal Michal, když mě tahal ze sněhu ven. Posadil jsem se k le stále ještě funkčnímu radiátoru a hřál se. Ven se nedostaneme. A tak jsme tam seděli. Den, dva. Uplynulo pět dní. Blizard venku pokračoval. Tu se náhle Michal ozval: ,,Nemá náhodou tahle chata okno na půdě?“ ,,Má, ale teď už bude zasypaný sněhem.“ mávl jsem rukou.
Michal se i tak vydal na půdu, prozkoumat to okno. ,,Dělej, pojď sem nahoru!“ ozvalo se ze shora. Vyšel jsem nahoru a našel Michala, jak drží okno lehce otevřené. ,,Pomoz mi to otevřít!“ hekl a já mu ihned přišel na pomoc. Společnými silami jsme okno otevřeli. Vylezli jsme na střechu.
Silný studený vítr nás šlehal do tváří a nám byla rychle zima. ,,Musíme to rychle projít.“ řekl jsem, když jsem Michala natáhl zpět dovnitř. Oba jsme se dobře zahřáli a znovu vylezli oknem ven. ,,Musíme skočit dolů!“ křičel na mě Michal skrz vítr. Poslechl jsem ho a spolu jsme skočili do sněhu pod námi.
Ten byl ale hlubší než jsem si myslel.
Zapadl jsem hluboko a mé oblečení tak začalo vlhnout. Volal jsem Michala, ale nepřicházel. Zkoušel jsem se vyškrábat ven. Marně. Mrzl jsem a pomalu mi docházely síly. Řeknu vám jen jedno. Měl jsem zůstat radši u vždy nespokojené ženy…
Další Creepypasta: Recept na Kanibalovu Bábovku
