Hlubiny Mysli
Už jste se někdy zasnili a představovali si, jaké to je, opustit své tělo a vydat se na cestu vědomím a duší? Já vám to mohu ukázat. Přece jen, jsem tu už hodně dlouho. Už jsem přestal počítat dny, týdny. Co když jsem tu již několik let? Na to nechci ani pomyslet. Pamatuji si, jak jsem otevřel oči a byl tady.
Kolem mě zelená krajina. Nikdy nekončící kopce zelené trávy. Jemně mě hladila mezi prsty. Neviděl jsem nikde žádné jídlo, ale jelikož mě hlad netrápil, tak jsem to zatím nechtěl řešit. Byl to ráj a já byl jediný člověk, kdo o něm věděl. Hlavou mi vrtala jen jediná otázka. Jak jsem se sem dostal?
Procházel jsem se po krajině, když začalo pršet. V dálce jsem zahlédl podivnou stavbu. Takový malý dřevěný domeček s kamenným komínem. Vydal jsem se směrem k němu. Když jsem vešel dovnitř té zvláštní budovy, naskytl se mi pohled na nehybné tělo jakéhosi šamana. Klekl jsem si vedle něj a otočil ho na záda. Jeho šedé oči se zadívaly do mých zelených. ,,Byl jsem tu již dlouho, ale už mě nepotřebuje, vím to. Nezlobím se na něj, věděl jsem, že to jednou přijde.“ řekl.
,,Kde to jsme?“ vysoukal jsem ze sebe otázku. ,,V hlavě hrdiny…“ špitl šaman, než jeho tělo zčernalo a rozplynulo se v oblak mlhy. Musel jsem se dostat ven. Takže jsem v něčí hlavě, skvělé. Co tu kurva dělám?! Musel tu být nějaký způsob jak se dostat ven. Prostě musel! Prohledal jsem domek dívajíc se po čemkoliv, ci vy mohlo být užitečné. A našel jsem.
Nástroj
Byla to zvláštní baseballová pálka na níž byly vyryty starodávné symboly. Jakmile jsem si ji vzal do rukou, cítil jsem jak mnou proudí energie. Švihl jsem jí a byl vtáhnut do víru energie. Nebyl jsem schopen cokoliv cítit, vidět či slyšet! Zanedlouho jsem byl vyplivnut do náruče černé vody. Byl jsem na podloží v tenké vrstvě vody.
Kolem mě se nacházely sutiny kopule a čehosi, co připomínalo kusy obřího mozku. Celé podloží se se mnou vznášelo uprostřed fialového ničeho. Všiml jsem si rozbitých dveří opodál. Přistoupil jsem k nim. Vypadalo to, jakoby je někdo vyrazil. Vznášel se tu komplex. Spleti chodeb, místností. Co je to za místo? Vešel jsem dovnitř a procházel čistě bílými chodbami. Došel jsem ke dveřím a ty se otevřely.
Oranžové šipky ukazovaly směr ke dveřím. Takže jsem šel od dveří. Když jsem došel na konec do slepé uličky, vytáhl jsem pálku a…zastavil jsem se. Kam mě to zanese teď? Má to vůbec smysl? Podíval jsem se na symboly na pálce. Žádný mi nic neříkal. Rozhodl jsem se, že tomu dám ještě jednu šanci. Opět jsem byl vtažen do víru a vyhozen na jiném místě.
Realita
Mé oči si musely přivyknout na okolní světlo, než jsem mohl spatřit kde stojím. Tentokrát jsem byl v ulicích města. Opět bylo vše rozpadlé. Na ulicích foukal mírný vítr. Moment, vítr? Až teď jsem si uvědomil, že se necítím tak otupělý. Tohle muselo být skutečné! Ale nemám důkaz. Město bylo naprosto zdevastované, nevěděl jsem, co se stalo, ale čím dál víc mě to zajímalo. Mé bloudění mě dovedlo na lesní cestu. Šel jsem po ní. Malé kamínky křupaly pod mou obuví. Náhle jsem nedaleko spatřil dřevěnou…hradbu? Byl tu obrněný tábor. Jen tak!
Byli v něm lidé. Vypadalo to, jako kdyby trénovali boj. Náhle se z keře něco vynořilo. Seklo to po jednom dospělém muži a odneslo to holku. Otočil jsem se a běžel pryč. Nohy mě nesly co nejdál od toho. Zastavil jsem se až u jedné samoobsluhy. Vzal jsem pálku a máchl jí znovu. Vír temnoty mě pohltil a já letěl opět bůhví kam. Temnota mě ale obalovala o dost delší dobu. Připadalo mi to jako věčnost, začal jsem panikařit, že se z ní už nedostanu! Naštěstí mě to ale nakonec vyhodilo v jakési temnější laboratoři, kde dva kluci něco míchali.
Odpovědi
Pomalu jsem se pod stoly plížil blíž, abych se mohl podívat, ci to měli na stole za materiál. Světélkovalo to! V jejich rukou se zanedlouho pohyboval malý lev. Cože? Na pálce náhle začaly vyrité znaky také svítit. Schoval jsem ji za sebe, aby na mě nepřišli, ale záře stále sílila. Aniž bych něco udělal, byl jsem znovu vztažen do víru.
Opět jsem tam byl až moc dlouho. Panika udeřila silněji jak minule. Náhle jsem tvrdě dopadl na prkennou podlahu. Byl jsem v nějaké dřevěné místnosti. Vypadalo to jako kancelář. Za stolem, také ze dřeva, seděl blonďatý modrooký kluk v uniformě. Zvedl jsem se ze země a utíkal, ale narazil jsem do dveří, které se přede mnou samy zavřely a zamkly.
,,Nemusíš utíkat, chci ti pomoct, mám odpovědi na tvý otázky.“ řekl mi, když mě neviditelná síla přisunula ke stolu. ,,V mé hlavě je místo, které jsi viděl jako první, ten šaman to tam spravoval, ale věk ho dohnal, a tak jsem vytvořil nového strážce, tebe.“ usmál se, když pohlédl do mého zamračeného obličeje.
Minulost, přítomnost, budoucnost
,,To, že jsi se dostal ven, je hodně zvláštní, ale k tomu potom. To místo kam jsi se dostal pak byl Institut – Nová země a byl také v hlavě, ale tentokrát mého nepřítele Proxy-mana. Pak jsi se dostal do reálného světa a viděl jsi brány našeho tábora. Ale nevím, kam jsi se dostal teď naposledy.“
,,Byla to nějaká laboratoř, a byl jsi tam ty a nějaký robustnější kluk.“ řekl jsem mu na to. ,,Já a Vojtěch?“ zeptal se sám sebe. Zavrtěl hlavou a řekl: ,,Mám pro tebe úkol. Budeš cestovat časem a posouvat lidstvo správným směrem. Budeš našeptávat nápady!“ Ačkoliv jsem se na to necítil, přikývl jsem. Ten kluk si vzal mou pálku a vyril do ní další znak.
,,Nyní můžeš cestovat, stačí pomyslet na dobu ve které se chceš ocitnou. Teleportace je u toho taky.“ usmál se. Vzal jsem si od něj pálku a začal se smát. Bylo totak absurdní! Smál jsem se dál, když jsem máchl pálkou a vydal se na jiné dobrodružství. Jednou o tom možná něco napíšu!
Další Creepypasta: Poslední Dopis
