Hnízdo Pavouků / Nest of Spiders
Před týdnem, po několika letech života mimo rodinu, jsem se konečně vrátil zpátky. Co jsem dělal, kdo jsem a proč jsem tam byl není důležité a nemá to nijak velké spojitosti s tím, co se stalo. Můj soukromý život ani není něco, co by mohlo někoho zajímat. A taky bych teď mohl říct, že jsem se nikdy předtím nebál pavouků, nevšímal si jich.
Bylo mi jedno, že byli za nábytkem nebo venku. Chci teď povyprávět o tom, co se mi stalo a že to, co jsem tehdy cítil, nebyl obyčejný strach z pavouků. Bylo to něco víc, něco mnohem víc, než strach, něco na způsob arachnofobie. Odteď mám důvod se jich bát. Ráno toho dne bylo obyčejné, prostě rutina. Byl jsem ve svém domě a jen málokdy jsem vycházel ven, jen nakoupit nebo navštívit přátele.
Bydlel jsem na vesnici, kde můj život nebyl tak zábavný, ale na druhou stranu jsem měl klid, na rozdíl od mého bývalého bydlení v rušném městě. Měl jsem v plánu tenhle den strávit sám, sem tam se procházet prázdnými lesy nedaleko mého domova. Na tohle místo jsem měl hodně vzpomínek, často z dětství, než jsem se odstěhoval z domova.
Za tu dobu se toho hodně změnilo
Sousedství tu bylo místy skoro zcela v dezolátu, polorozpadlé, prázdné domy tu lemovaly cesty. A nejvíc mě znepokojoval les. Místa, která byla dříve zarostlá zelenými rostlinami, se stala skládkou pro odpad z ještě obydlených domů. Ale kromě toho to tu vypadalo tak, jak jsem si to pamatoval.
Stejná stezka, podél které stály stromy, mnohem vyšší, než tehdy. A také si pamatuji na to, že uprostřed lesa žil se svou ženou a dětmi polesný. Oba jeho synové byli starší jak já, ale jako děti jsme si spolu dost vyhráli. Často jsem je vídal. Ten dům byl obyčejný a skoro celý jen ze dřeva, porůstal ho mech, břečťan, a další podobné rostliny.
Vypadalo to vcelku úžasně. Ten domek měl přízemí a jedno patro, takový dům střední velikosti. Vedle něj stávala stodola, také ze dřeva, kam dávali klacky, vybavení na práci v lese, třeba jako pila, sekera a srp. Na zahradě neměli stromy, ale krátkou, zastřiženou trávu. S přáteli jsem tam velmi často chodil si hrát.
Rozhodl jsem se ten dům najít
Neměl jsem dnes nic na práci. Je sice možné, že už se přestěhovali, anebo že to tam nenajdu, ale i tak to za pokus stojí. Pokoušel jsem si vzpomenout, kterým směrem jsem chodil, protože kdybych prostě někam zamířil a BUM našel to tam to bylo jaksi nemožné. Tak jsem se rozhodl vsadit na štěstí a vybrat jeden z oněch směrů.
Vzal jsem si kameru, takže kdybych to nenašel, alespoň si nafotím pár přinejmenším ucházejících snímků, a přeci jenom bych je taky mohl použít jako záchytné body, kdybych se ztratil. Asi po hodině pořizování fotek jsem si všiml, že jsem se konečně dostal na správnou cestu. Pár metrů od sebe jsem zahlédl povědomý tvar budovy.
A mimo jiné jsem si taky všiml, že za tu hodinu, co jsem v lese, jsem nepotkal žádného člověka. Lidi, co žijí na takových místech, jako je tohle, se musí cítit docela sami, ne? Nejbližší barák je asi půl kilometru daleko. A navíc to tu není nejbezpečnější místo k životu, při jakékoliv nehodě je obtížné získat rychlou pomoc. Po nějakém čase ztichl i zpěv ptáků, a celé se to tady zdálo takové prázdné.
Pomalu jsem se dostal až k chatrči
Budova neměla žádný plot, tedy kromě dřevěných, ztrouchnivělých zbytků, ohraničujících prostor, takže se mohl kdokoliv dostat do zahrady. První věc, která mé pozornosti neunikla, byla okna. Buďto byla roztříštěná, anebo žádná. Jinak se to ani tolik nezměnilo, jen některá červy prolezlá dřevěná místa se začínala drolit a rozpadat.
Došel jsem k jednomu z oken a nahlédl do domu. Tam to vypadalo jako kdyby dovnitř po několik let nevkročila ani jedna lidská noha. Nábytek byl pokryt silnou vrstvou prachu a špíny. Navíc, všude byly pavučiny. Nikdy jsem je v tak hojném počtu neviděl. Ale celkem mě to nijak nepřekvapovalo, hmyz jako pavouci nebo brouci se sem může dostat nanejvýš snadno.
A další věc, které jsem si všiml, byl onen fakt, že ačkoliv byl dům už nějakou tu dobu opuštěný, na zemi se povalovaly rozházené každodenní věci, a to mi přišlo nenormální. Kdyby se rodina odstěhovala, tak by si to přece všechno vzala s sebou, nebo ne? Plus, teď by tady nikdo žít asi nemohl. Vzhledem k tomu, v jakém je barák stavu.
Tady prostě nemohl nikdo žít
Čím déle jsem zíral do té jedné místnosti budovy, tím víc mě lákalo to tam alespoň trochu víc prozkoumat a najít věci pro mě zatím neviditelné. Rozhlédl jsem se okolo sebe, abych zjistil, zda mě někdo nesleduje. Když se v tu chvíli ozval od mého mobilu zvuk. Zvedl jsem to a zjistil tak, že po mě mamka chce, abych se domů vrátil brzo.
Rozhodl jsem se, že pokud budu moct, vrátím se sem zítra, a alespoň se pokusím zjistit víc. Otočil jsem se čelem k cestě, kterou jsem přišel, avšak náhle mi k uším dolehlo vrzavé otevírání se dveří. Rychle jsem se otočil a zahlédl dveře stodoly, jak jsou lehce pootevřené a slabě sebou kývají. Avšak jsem stál až moc daleko na to, abych viděl, zda mezi futry a dveřmi něco není. Viděl jsem pouze tmu.
Ale ani jsem se tam nedíval pořádně, událost jsem připisoval větříku, avšak tohle letní počasí větrné skoro vůbec nebylo. Pohlédl jsem tam pořádněji a projel mnou špatný pocit. Jako kdybych viděl něco ve tvaru člověka. Vytáhl jsem kameru a přiblížil si ono místo, abych viděl líp, a najednou to černé místo připomínalo víc interiér stodoly.
Z dálky jsem nahlédl do stodoly
Byla tam prostě podlaha, obklopená dřevěnými stěnami, po které byl rozsypán prach. Pro dnešek jsem se rozhodl, že se od prozkoumávání trochu vzdálím, navíc na to nemám čas, mamka mě čeká, a cesta domů není nejkratší. Cesta domů mi nějakou tu chvíli zabrala, obzvlášť když jsem nebyl zvyklý na chůzi v tomhle terénu.
A stále mě obklopoval pocit, že mě někdo nebo něco sleduje. Avšak kdykoliv jsem se, ať už sebe opatrněji, porozhlédl, nespatřil jsem nic podezřelého. Ani nevím, co jsem očekával. Ohlížel jsem se i po nepatrném šustění trávy. Pokaždé, když mé smysly zachytily pohyb, jsem se ohlédl, bylo to, jako kdyby mě sledovala nějaká neviditelná postava.
Za svými zády jsem zaslechl zašustění a mé kroky zrychlily. Namlouval jsem si, že to je pouze má představivost, navíc mohou být lesy plné zvířat, která by mohla třeba takhle beze stopy zmizet a nechat mě v pocitu, že jsem sledován někým. Ale strach mě nehodlal opouštět až do doby, dokud jsem nevkročil domů.
Když jsem přišel domů, strach opadl
Po návratu někdy okolo večera už nebylo nic moc, čeho se bát. Takže jsem se rozhodl si zjistit o chatrči v lese něco víc, no mamka byla docela překvapená z toho, v jakém stavu to bylo. Prý si nepamatovala, že by někdy slyšela o tom, že se obyvatelé odstěhovali nebo se s nima něco stalo. Prý viděla před pěti dny lesníkovu ženu, jak nakupuje v obchodě s potravinami, a na jejím chování nebylo nic neobvyklého.
Takže mou matku tahle situace docela dost zaujala, a slíbila mi, že se následující den po práci zeptá lidí, kteří by mohli vědět víc. No ono mojí mamku vlastně ani drby nezajímají, většinu novinek ze sousedství se dozví později, anebo o nich neví vůbec. Po promluvě s ní a vykonání věcí, o které mě požádala, abych udělal, jsem vešel do svého pokoje.
Byly prázdniny, takže jsem měl možnost být vzhůru poměrně dlouho do noci. Seděl jsem a projížděl internet, následně jsem vzal foťák a prohlédl snímky, které jsem dneska pořídil. Bylo jich docela dost, a navíc, tam na tom místě je docela pestrá škála rostlin a živočichů, takže by se tu mohl parádně vyřádit nejeden milovník přírody.
Další den jsem vstal později, než bylo obvyklé
Před tím, než jsem vyběhl ven, jsem ještě proběhl náš dům a vzal si baterku a mobil. Pak jsem nasedl na kolo a rozjel se směrem k záhadné budově, kterou jsem ten den měl v plánu prozkoumat. Fajn bylo to, že mi jízda na kole nezabrala tolik času, jako chůze z předchozího dne. Počasí ke mě bylo laskavé a vytvořilo skvělé podmínky na akce, jako je tahle, takže slunce ani silně nepálilo, ani to nevypadalo, že se schyluje k dešti.
Když jsem tam dojel, všiml jsem si, že se tam ani nic moc nezměnilo, ale kdo by sem asi tak chodil. A dneska jsem k tomu všemu ještě začal pociťovat osamělost a prázdnost, a to jen díky pobytu na tomhle místě. Upřímně jsem měl strach z neznámého. Kdo ví, co by mohlo číhat veprostřed domu, ve kterém není ani známka po tom, kam se předchozí obyvatelé poděli?
Ale na druhou stranu jsem zatraceně chtěl prohledat tohle zapomenuté, tajuplné místo. A pokud se příležitost sama ukáže, má zvědavost mě přemůže. Došel jsem k prázdnému oknu, ve kterém nebyly závěsy, jednalo se přesně o to okno, kterým jsem dovnitř nahlížel včera. Bylo umístěné poměrně nízko, díky tomu pak nebylo dostat se dovnitř nijak obtížné.
Přišlo mi, že jsem právě vkročil do něčí ložnice
Na dřevěné podlaze se povalovalo spoustu listí, které sem nafoukal vítr chybějícím oknem, a další věci z poliček v pokoji. Zvedl jsem několik knih a začal je rychle jednu po druhé prolistovávat. Když mě to ale rychle omrzelo, položil jsem je na svá místa a vykročil k zavřeným dveřím, za kterými byl zbytek domu.
Doufal jsem, že bych tam mohl najít cokoliv, co by mohlo alespoň trochu objasnit okolnosti toho záhadného zmizení rodiny. Stlačil jsem kliku a zatlačil do dveří, ty se však nepohly. Všiml jsem si drobnosti. Klíčová dírka. S povzdechem jsem rezignovaně odmítl další pokusy otevírání těchto dveří, stejně jsem na to neměl vybavení.
Sklopil jsem oči a zahlédl něco, co vypadalo jako pozůstatky hlodavce, nejspíš krysy. Úplně vyschlé tělíčko, hromada kostí potažená kůží. Najednou jsem nad sebou zaslechl šum a kvílení. Něco mi spadlo do vlasů, okamžitě jsem se po tom natáhl a pozvedl hlavu. A očividně jsem držel ruku sevřenou až moc pevně, protože se ozval praskavý, křupavý zvuk, jako když se rozbije tělíčko brouka.
V tu chvíli se má ruka zastavila, jako kdyby zmrzla
Nade mnou, na stropě, odkud se zvuky ozývaly, bylo obří hejno pavouků. Jako miliony mravenců cupitajících okolo svého hnízda. Nikdy jsem neviděl, že by tahle zvířata udělala něco podobného, a dost pochybuji o tom, že by tohle bylo jejich přirozené chování. Čím déle jsem se na ně díval, tím více mi bylo nevolno. Začal jsem couvat.
Miliony pavoučích očiček, které byly teď upřené na mě, jako kdyby mě pronásledovaly pohledem. Mohlo být to vysušené zvíře na podlaze jejich práce? Ani jsem se nepodíval na to, co jsem měl na ruce, otřel jsem to do závěsu a rychle vyskočil z okna, až několik metrů dál od budovy jsem se zastavil a pokusil se uklidnit.
Ne, nehodlal jsem opustit tohle místo, ne tak brzo. Ale chování těch malých potvor bylo beztak znepokojující. Pokusil jsem si vzpomenout, zda jsou tahle zvířata schopna vysát ze své oběti krev a jiné tělní tekutiny. Dřív jsem si hodně četl o zvířatech, a hmyz nebyl výjimkou, ale pavouci ti se zrovna nechytali mé pozornosti.
Obešel jsem dům, abych tam jen tak nestál
Pokoušel se najít nějaké podobné okno bez skla, kterým by se dalo dostat dovnitř. Nic jsem nenašel. Zamyslel jsem se. Pokud nemůžu vidět zbytek tohohle domu, mohl bych se alespoň podívat do stodoly. Když jsem tam vešel, neviděl jsem zhola nic, takže přišla řada na baterku. A taky jsem se pokoušel nechat sem proudit trochu světla otevřenými dveřmi, ale každý pokus skončil nezdarem, dveře se pokaždé zavřely.
Taky jsem si všiml, že baterie nebyly v baterce poslední dobou vůbec měněny, a proto zářila hodně slabě. Z toho, co bylo přede mnou, jsem tak viděl jen malou část. A stodola byla dost velká. Při chůzi jsem taky kolikrát klopýtl o rozsypané kusy dřeva, pod mýma nohama křupaly piliny. Jedna ze zdí byla zastavěná krabicemi, tak jsem do jedné z nich nahlédl.
Bylo tam obilí, nic víc. Rozhlédl jsem se, ale nebyl jsem schopen posvítit na větší část budovy, jenom a pouze určité věci. Mé oko zachytilo rozmanité vybavení stodoly, očividně přestěhované z chatrče kvůli nepotřebnosti, nebo byly prostě až moc staré. Přešel jsem blíž a začal prohledávat, ale moc věcí jsem nenašel, bylo to tam převážně plné rozbitého řeziva.
Ve stodole jsem toho moc neviděl
Jedinou takřka použitelnou věcí, kterou jsem našel, byla ohnutá, kovová tyč. Napadlo mě, že by se to dala použít jako páčidlo, kterým bych mohl otevřít dveře. Jenže náhle byly moje myšlenky přerušeny zablikáním baterky, která mi pak zhasla úplně a ponechala mě ve tmě. Takže jediným zdrojem světla byly teď úzké škvíry mezi prkny, která tvořila stodolu.
Náhle jsem zaslechl stejný zvuk, jako ten v domě, ale tohle bylo mnohem hlasitější a obohacené o zvuky, které připomínaly tiché našeptávání. Dalo se tam rozlišit několik různých hlasů, kterým jsem ale nerozuměl, protože to neznělo jako lidský hlas. Znělo to jakoby seshora, kde však byly jen trámy, které držely strop.
Měl jsem divný, zatraceně divný pocit, jako kdybych byl úplně paralyzovaný, nedokázal jsem se hnout ani na krok. Srdce mi bilo jako splašené. Prudce jsem se otočil několik kroků ode mě byl východ. Nemám ponětí, jak nebo proč, ale zavřené dveře byly zcela pokryté pavučinami. A pobíhajícími pavouky. Přes ně nebylo vůbec nic vidět.
Cítil jsem něčí přítomnost
A ani náhodou to nebylo kvůli pavoukům. Pomalu jsem otáčel hlavu zpátky. U sloupu za mnou se cosi pohnulo, až jsem z toho leknutím upustil páčidlo na podlahu, které s dopadem na tenhle povrch vytvořilo docela slušně hlasitý zvuk. Ve tmě jsem vůbec nic neviděl, avšak to, co jsem zahlédl, vypadalo jako lidská silueta, které ze zad čouhaly dva páry nohou, které vypadaly jako pavoučí.
Ulehčovaly mu pohyb i ve svislé poloze, nebo to tak působilo. Projel mnou mráz. Věděl jsem, že nemám kam utéct, a to moje obavy ještě víc podněcovalo. Začínal jsem mít větší a větší závratě. Postava se už dotkla země a pomalu na ni slézala celá, chystajíc se jít za mnou. Postavu to mělo jako muž, stálo to na dvou nohách, ale na rozdíl od toho, aby ke mě šel, tam jen stál naproti mě, tak nehybný, jako jsem byl já.
Probodával mě pohledem
Zůstal jsem ticho několik minut, ale táhlo se to jako věčnost. Dýchal jsem hluboce a pomalu. A taky jsem byl natolik vyděšený, že jsem ani nesebral odvahu na to, abych se sehnul pro věc, která mi spadla a kterou bych mohl použít na obranu. Prostě jsem nečinně čekal na to, jak se vyvine situace.
Náhle, v záchvěvu zoufalství, jsem hrábl po mobilu, který zůstával stále v mé kapse u svetru. Byla to má poslední šance, chystal jsem se pokusit se navázat s někým nějak kontakt a rychle se zeptat na co nejrychlejší pomoc. Naneštěstí byla však má ruka paralyzovaná strachem, ani neudržela mobil, který spadl na podlahu.
S rámusem svítil jak na mě, tak na toho někoho, kdo stál proti. Moc světla z mého mobilu nebylo, ale na tu věc, která stála naproti mě, jsem viděl dobře.
Vypadal jako vysoký muž
Na sobě měl staré, ošuntělé hadry, na kterých nebylo vůbec nic speciálního, maximálně jen ty díry v nich. Na jeho hlavě se vlnily tmavé, až černé kadeře a jak už jsem zmínil dřív, k zádům se mu připojovaly dva páry obřích pavoučích nohou. To však nebylo to nejhorší, nejvíce mě polekala jeho tvář.
Netuším, zda jsem viděl dobře, nebo ne, nebo zda to byla prostě jen maska, v takovémto osvětlení to dobře vidět není. Na jeho tváři však bylo osm párů očí, dvě velké uprostřed a pod každým z nich ještě tři další. Pod nimi byla dvojice kusadel, stejná, jako u zvířat tady tak často zmiňovaných. Pavouků.
A ještě níž měla postava takovou tu lidskou část, normální ústa zkroucená do úsměvu. A taky byl mimo jiné on sám celý pokryt pavouky a pavučinami.
Světlo zhaslo a já sebou nedokázal ani hnout
Můj tep se mnohonásobně zrychlil. Netušil jsem, co bych měl čekat dál, jen jsem se rozhlédl a pokoušel se najít cestu ven z téhle paralyzující situace. Najednou se ta věc pohla. Otočila hlavu a promluvila klidným, víceméně lidským hlasem.
❝Bojíš se nás…?❞ usmál se.
❝Není třeba…❞
Pak se to rozešlo mým směrem. Jediná věc, na kterou jsem myslel, byl útěk na druhou stranu budovy, avšak to nebylo tak jednoduché, jak se zdálo. Strachem mě nohy neposlouchaly a dělaly si, co chtěly, bylo obtížné tak vůbec chodit. Byl jsem přesvědčen, že mi ta věc něco udělá, nebo že se mě pokusí chytit, jenže se to zastavilo a natočilo ke mě.
Vypadalo to, jako kdyby mi chtěl něco říct, jako že by mi chtěl vysvětlit, že ať udělám cokoliv, nepomůže mi to. V jedné z dřevěných zdí stodoly jsem zahlédl prasklinu, kterou dovnitř dopadal proud světla. Napadlo mě že by nebylo nejtěžší se tudy dostat ven. Jenom bych musel ten otvor násilím rozbít.
Musel jsem se dostat ven
Vzal jsem prkno a s posledním zbytkem odvahy a síly se jím chystal mrštit proti díře, jenže dřív, než jsem to udělal, jsem na rukou pocítil pohyb a následně chladné bodání, jako kdyby mi něco propichovalo kůži. Upustil jsem prkno a pokoušel se zbavit sem a tam pobíhajících pavouků. Nepomohlo to.
Když jeden spadl, ihned se zvedl a utíkal se zpátky ke mě. Porozhlédl jsem se, neviděl jsem okolo sebe nic, co by bylo dál, než čtyři metry. Sklonil jsem hlavu, pohlédl tam, kde se světlo přicházející z pukliny dotýkalo země, a mé oči tak stanuly na něčem znepokojujícím. Byla to seschlá lidská ruka. Hodně tmavá, skoro černá, a neuvěřitelně vyzáblá.
Scvrklá kůže se skoro pevně přilínala na kosti, jenže pod ní se ještě něco pohybovalo. Vzpomněl jsem si na tu zcvrklotinu myši v domě. Došlo mi, že zbytky těla asi v jiném stavu nebudou. Jistý jsem si nebyl, ale v té tmě určitě ještě něco leželo. Mé oči si na tu tmu začínaly už docela zvykat, ale ne tak, abych všechno skvěle rozpoznal.
Mezitím jsem ze sebe stále shazoval pavouky
A přede mnou byla stále ta postava, která se ke mě teď blížila. Pak natáhla ruku a všichni pavouci se náhle zastavili uprostřed pohybu. Stáli bez hnutí, jako kdyby na něco čekali, a já se pro jistotu taky ani nehýbal, byl jsem zcela paralyzovaný. Nedokázal jsem pochopit, co se to tu k sakru děje.
Jediné, co jsem si dokázal vysvětlit, bylo divné chování pavouků tam v chatrči na stropě. Ten strop musel mít nad sebou, anebo v sobě, něco, co je zatraceně lákalo. Jenže to, co se dělo tady, mě prostě a jednoduše sakra zneklidňovalo. Jak by mohla tahle věc ovládat všechny ty pavouky? A co ta věc vůbec byla zač?
❝Tvoje obavy jsou zbytečné, nemusíš se nás bát. Pokusíme se tvůj strach snížit, podle nás je nejlepší cesta ke zbavení se strachu předávkováním se ním. Nejsem si ale jistý, zda budou mí ❛přátelé❜ ochotni ti pomoct tak, jako ostatním. No, naneštěstí totiž ty tři další lidi docela ošklivě utýrali,❞
Ukázal na mrtvá těla přede mnou a tiše se zasmál
Rychle jsem otevřel pusu, abych něco řekl, avšak nevyšla ze mě ani hláska, navíc jsem si nebyl jistý, co říct, a co bych tím změnil, kdybych vůbec něco řekl. Pavouci na podlaze, doposud nehybní, začali zase běhat sem a tam, lezli po mém oblečení, zarývali mi nožky do kůže, kousali mě kusadly i přes věci, které jsem na sobě měl.
Byli naprosto všude, a minutu co minutu jich bylo stále víc. Najednou jsem ani nemohl vidět, přes mé oči lezlo tolik pavouků, že se to prostě nedalo. Pokud znáš ten pocit, když po tobě chodí brouk, zkus si představit, jak se hromada hmyzu pokouší dostat do tvých úst nebo uší. Upadl jsem na zem, začalo se mi hodně špatně dýchat, hromady pavouků mi blokovaly možnost se o to alespoň pokusit.
Dusil jsem se. Už jsem ani neměl dost síly na to, abych je setřásal. Celé mé tělo se jen chvělo. Byl jsem neskutečně unavený, a to nejen fyzicky, ale taky psychicky. Ty hlasy, co se ozývaly v mé hlavě, jako kdyby působily dojem věčnosti. A ta postava stála nade mnou a očividně si užívala, jak jsem zneužíván.
Ostatní z té chatrče měli nejspíš stejný osud
Najednou se ozvalo zapraskání. Postava se ohlédla za sebe, pak couvla a vypařila se ve tmě. Pavouci se rozptýlili po okolí. A poté ty zvuky a rámus přestaly. Najednou se prostě nehýbalo nic, a mě obklopila tma, samota a ticho. A já přišel o vědomí. Když jsem konečně rozlepil oční víčka, všiml jsem si své matky, jak mluví s jedním mým kamarádem.
Stáli ke mě zády a o něčem hovořili, já však byl tak v šoku z toho, co se stalo, že jsem nebyl schopný porozumět tomu, co říkají. Hádal jsem, že si někdo prostě musel všimnout toho, že jsem byl až hodně dlouho pryč, jinak bych tu asi s nima nebyl. Po ještě nějaké té konverzaci se kamarád rozloučil a odešel, já pak zavřel oči a pomalu zase usnul.
Probral jsem se až po několika hodinách, tentokrát jsem byl v pokoji zcela sám. Světlo jsem neviděl, takže očividně byla právě noc, a jediná záře, kterou jsem mohl zahlédnout, byla ta, která přicházela ode dveří z osvětlené chodby. Ležel jsem na své posteli, jako kdybych byl paralyzovaný.
Ležel jsem na posteli nějakou dobu
Nezaslechl jsem jakýkoliv hluk, ale ani hrobové ticho. Protože jsem měl stále ještě v naprosto živé paměti šum a takové to tiché kvílení. Jak jsem takhle vůbec nic nedělal a začínal se nudit, rozhlédl jsem se po místnosti. Nebyla velká ani nijak zajímavá, měl jsem tu vždycky jen nejpotřebnější věci. Mé oči se zastavily na velkých, zpola otevřených dveřích do pokoje.
V naději, že by sem mohl přeci jen někdo přijít, jsem na ně zíral. Po tom, co se stalo, nechci být sám. A celou tu dobu jsem měl strach, že se stane něco špatného, hodně špatného, i když jsem byl v bezpečí domova. Najednou mě začínal děsit jeden znepokojující fakt. Chtěl jsem vstát, ale slabost a bolest z pavoučích kousanců stále ještě nevymizela.
Chtěl jsem jít dolů, jít a varovat rodiče před něčím, co má přijít, nebo spíš co by přijít mohlo. Došlo mi, že od prvního dne, co jsem znovu tu zchátralou chatku navštívil a pak se vrátil domů, jsem nevědomky udělal něco příšerného. Připomnělo mi to, jak jsem se při cestě odtamtud měl divný pocit, jak jsem se cítil sledovaný.
Teď mě každý pohyb neskutečně bolel
Jako kdyby do mé kůže byly zabodány tisíce jehliček, které se s každým pohybem dostávaly hlouběji, až do masa. Navíc, pořád jsem byl takový ohluchlý, a neschopný něco říct. Takže jsem teď mohl jenom ležet a čekat. Pak se ale dveře s zavrzáním pootevřely o trochu víc.
Na okamžik jsem doufal, že tam někdo bude, přesně jak jsem chtěl, ale pohled na malého černého pavouka, který visel v zárubni dveří, mě zcela uzemnil. Viděl jsem, jak spadl a skoro až panicky odběhl do rohu mého pokoje. V obavách jsem se třásl, měl jsem hnusný pocit, že je to někde blízko.
Několik minut jsem se na pavouka díval, sledoval jsem, jak leze po stole vedle mé postele, a začal mezi věcmi na něm tkát pavučinu. S každým jeho pohybem jsem se cítil hůř a hůř, zmocňovala se mě silná nejistota a strach. V rohu oka jsem zahlédl u dveří pohyb, byl to další pavouk. A po něm byl ještě jeden, dva, tři a najednou obrovské množství.
Teď jsem si byl jistý tím, co se stane dál
Počet pavouků se zvyšoval, a ti za chvíli zcela pokrývali mé žluté stěny a začali lézt i na mou postel. Bohužel jsem nebyl schopen se jich nějak zbavovat, takže mi zbývalo jen ležet a čekat, dokud se mnou neskoncují. Pomyslel jsem na svou rodinu. Pravděpodobně byli všichni tady, doma.
Doufal jsem, že je nepotkal stejný osud, že se jim ta věc vyhla a došla si jenom pro mě. Všechno to přeci bylo jen kvůli mě, a jen já bych měl pykat za svou zvědavost. Pavouci mi už začínali lézt i po očích, ale i přes ně jsem mohl zahlédnout lidskou postavu. Věděl jsem, komu patřila. Zase jsem slyšel ony ohlušující skřeky a tiché našeptávání.
K mým uším doléhal lidský hlas
❝Naneštěstí nás někdo vyrušil, věřím, že to byl tvůj přítel. Trochu zasáhl do událostí zavoláním policie, takže to znamená, že už nebudeme moct být tam, kde jsme byli doposud vypadá to, že tam teď bude hodně návštěv, samí lidé a vyšetřovatelé. Budou dělat jen zbytečný zmatek, ale i tak nemůžeme u nás doma zůstat. Ale to je v pořádku, naštěstí jsi nám minule ukázal cestu k tobě domů. Snadno jsme sem došli a třeba se tady ještě na nějakou dobu zastavíme. Tenhle dům teď už stejně bude prázdný.❞
Chcete-li překlad jakkoliv využít, je vaší povinností nejprve se dohodnout s překladatelem.
Překladatel: Nautileen
Autor: Lurid-Motth
Originál: Creepypasta: Nest of spiders
Další Creepypasta: VICTIM – Creepypasta Česky
