Mistr Taijutsu
„To jako b-bylo všechno?“ odplivl si můj protivník. Já jsem nehnutě zůstal v bojové pozici. Věděl jsem, že tohle ještě nebude konec. Jak smutný jsem to měl život. Můj styl boje nablízko byl pověstný. Nikdo se mi nikdy nevyrovnal. Ale každý mě chtěl vyzvat na souboj a přesvědčit se, že je skutečně odvážným. Byl jsem ale rád, že jsem nikdy nemusel použít tajné techniky svého mistra.
„Ještě jedno kolo!“ kašlal můj protivník krev. Postavil se na nohy skutečně od lehce zavrávoral. To už jsem ale v mžiku stál u něj a znovu ho srazil k zemi kopem do hlavy. Omráčený dopadl na zem a už se ani nepohnul. Dav kolem nás začal jásat. pozvedl jsem svoji brašnu ze země a vytáhl popsaný lístek. Byl tam nápis „Odvážný“ v japonštině. Dávám to každému, kdo mě vyzve na souboj. Asi proto mě lidé vyzývají, Ale zavedl jsem to teprve nedávno. I Mistr Taijutsu musí mít vizáž.
Vložil jsem mu lístek do kapsy a opustil bitevní pole. Možná bych se někde mohl konečně usadit. Možná založit rodinu…Ha! To je ale hloupost. Ale to usazení se není. A tak se také stalo. Pořídil jsem si plácek hluboko v lese a postavil si malou chatu. Nedokážu uvěřit tomu, že mě již nikdo neobtěžoval. Ticho lesa bylo tak relaxující. Trénink bez tisíců pozorujících lidí se stal snazším v ohledu soustředění. A vypiloval jsem tolik svých útoků, protiútoků a technik! Byl to splněný sen.
Výtržník
Až do nedávna. Kolem mého obydlí, ve stylu většího doja s místnostmi, se totiž začalo pohybovat nezvané individuum. Jak jsem to poznal? Vskutku jednoduše, ztrácelo se mi jídlo, nepořádek se objevoval sám od sebe. Tak jsem musel nastražit pár pastí. A vyplatilo se to! Do pasti se mi chytil jakýsi pubertální mladík. „Co tu děláš?“ otázal jsem se suše, když jsem ho vymotával. Chlapec neodpovídal, pouze zachoval výraz paniky na jeho obličeji.
„Jak dlouho už o mně víte?“ zeptal se nazpátek. „Už hodně hodně dlouho chlapče.“ zamračil jsem se, „Už takových pár dní to bude. Nejsi moc nenápadný.“ Chlapec sklopil zrak. Stud z něj čišel. Musel jsem se pousmát. „Bude lepší když odejdeš. Nemáš tu co dělat.“ pomohl jsem mu postavit se na nohy. On si ale znovu klekl. „Máš něco s nohama?“ zeptal jsem se opatrně. Ten hoch v kleče se mi tak zvláštně podíval do očí. Viděl jsem tam smutek? Nenávist? Utrpení…
Kluk se přede mnou sklonil s úpěnlivou prosbou na rtech: „Učte mě prosím!“ Kompletně mě to rozrušilo. Bylo to tak neočekávané. „Bude mi ctí, když budu moci být vaším žákem.“ prosil. Připomínal mi mladšího já. Přesně takhle úpěnlivě jsem prosil svého mistra. A on se nade mnou smiloval. Možná, že bych se tentokráte měl smilovat já nad tímto hochem. Opět jsem mu pomohl vstát a položil mu ruku na rameno. Od toho dne jsem nebyl v obydlí sám. Mistr Taijutsu si našel společnost!
Uč se, trénuj, překonávej!
Jeho trénink byl obzvláště těžký. Nastavil jsem mu laťku výš, než nastavil mně můj mistr. Ale, kupodivu, to ten kluk zvládl na výbornou. Učil se u mě už třetím rokem a bylo načase otestovat ho ve finální zkoušce. Díky své rychlosti jsem ho v mžiku vytáhl z postele a vyhodil na malé pláni za domem. Půlnoční úplněk jasně ozařoval naše nynější bojiště. Byl ještě vzhůru, takže byl ihned ve střehu. Není tak čas ztrácet čas.
Vyskočil jsem a zaútočil kopem ze shora. Jednoduše se mu vyhnul. Měl jsem ale štěstí. Jediná věc, kterou ode mě nedokázal pochytit, byla má rychlost. Pokusil jsem se proto ještě jednou zaútočit. Naoko pěstí přímo, načež jsem mu druhou poslal do břicha. A skoro mě odhalil! Chytil tudíž moji druhou pěst, a já tak udeřil tou první jeho obličej. Moje síla byla poznat. Odletěl přes celou plán a narazil do stromu, který se tak skácel k zemi.
„To už je čas?“ pousmál se, „Tak jo dědku, nakopu ti prdel! Na to vytáhl zpoza svých zad velmi dobře nabroušený meč. Netušil jsem, kde ho vzal, ani jaktože jsem si toho nevšiml už dříve. Zaútočil zprava, následně kopl shora a opět se mě pokusil seknout tentokráte ze zdola. Ale ihned jsem se vyhnul a vrazil mu loket do zad. Skácel se na zem a těžce dýchal.
Zrada
„Co má ten meč znamenat?“ odfrkl jsem si. Můj žák se začal lehce smát. Tušil jsem, co mi nyní řekne. A děsil jsem se skutečnosti, že by to skutečně mohla být pravda. Žák se pomalu postavil a zvedl meč ze země. „Víš, co ti chci říct, že?“ usmál se. Jeho výraz byl výraz šílencův. „Jediná možnost jak porazit mistra je naučením se jeho technik. Tím, že se naučíš jeho styl boje, to potom můžeš použít proti němu!“
Posmutněl jsem. Tušil jsem, že se to může stát, ale snažil jsem se věřit v toho kluka. „Je tedy načase, ukázat ti mé tajné techniky.“ sklopil jsem hlavu. Ihned jsem přiběhl k němu a připravil pěst k úderu. Pokusil se zablokovat mou ránu pěstí, ale já byl mnohem, mnohem rychlejší. Moje ruka začala hořet. “Úder tisíce vybuchujících sluncí!!!“ vykřikl jsem a udeřil kluka přímou ranou do obličeje. Výbuch mého žáka odhodil a plameny mu sežehly tvář. Ale já ještě neskončil!
„Tornádový kop miliónu hurikánů!!!“ vykřikl jsem znovu a otočil se k provedení kopu. Vichr kolem mě se roztočil v prudký vír. Kopl jsem stále letícího žáka do břicha. Vítr ho sekal do kůže, kosti popraskaly v jemný prášek. Padl na zem. „Jsi opravdu Mistr Taijutsu, staříku.“ usmál se a zavřel oči. Zemřel. Poklekl jsem vedle bezvládného těla. Věděl jsem nyní spoustu věcí. Třeba to, že žáka nebudu radši nikdy mít, nebo to, že chci vypátrat lidi, kteří na mě poslali tohohle hocha. Svět je zkažený. Odejdu a skryji se lépe. Zmizím a vrátím se, až přijde správný čas, až mě bude potřeba.
Další Creepypasta: Lov šílence
Více záhad: Paraweb
