Projekt: Creepypasta 8
Projekt: Creepypasta 8
Předchozí část: Projekt: Creepypasta 7
Odplata
Skupinka se shromáždila s ostatními vojáky ve velké tělocvičně. U dveří stál Jacob a nabádal k dalšímu hledání. Tělocvična se začala pomalu vyprazdňovat, až zbyla jenom skupinka a Jacob. Pohlédl na skupinku se zaraženým výrazem, než k nim přistoupil.
,,Co tu ještě děláte?“ zeptal se, ,,Běžte hledat toho chlapce!“ Vojta se ohlédl na kamarády a pak pravil: ,,Ale, pane, nemá náhodou náš výcvik?“ ,,Když o tom mluvíš, tak ano má.“ podrbal se Jacob nervózně na zátylku. Vojta odhodil svou masku, protlačil Jacoba ke stěně a o hruď mu opřel hlaveň.
,,Nemyslíš si, že by mě kvůli tomu bylo těžké najít?“ Jacob stál s klidným výrazem. Schoval ruce do kapes a začal se smát. ,,Ani nevíš, že jsem si tuhle chvíli představoval. Přestaň hrát tu pošetilou hru a řekni mi, jak vytvořit Creepytanium!“ ,,Chceš ho vědět? Fajn.
Tak oživ Michala, pouze on a Edward věděli recept!“ prskl Vojta. Jacob vytáhl z kapsy jakýsi ovladač a zmáčkl jedno z tlačítek. Vojta i jeho přátelé klesli k zemi pod náporem elektrického proudu, jenž začal proudit jeho tělem. Jediný kdo zůstal stát, byl Daniel. Danielem také proudila elektřina, avšak stále stál na nohou.
Terka se pokusila Jacoba srazit, ale klesla pod úderem v tvář z jeho strany. Daniel rudl vztekem. Chytil Jacoba za jeho hnědý kabát a odhodil ho stranou, čímž donutil Jacoba pustit tlačítko. Ihned, jak do něj přestala proudit elektřina, klekl k Terce. ,,Terko jsi v pohodě?“ držel ji v náručí.
Terka neodpovídala. ,,Idioti…“ smál se Jacob chraplavě. Zvedl ze země ovladač a zmáčkl velké zelené tlačítko. Nic se nestalo. ,,Myslím, že to máš rozbitý.“ pousmál se Viktor, ale Jacob se jen pousmál. Tohle tlačítko dá signál vědcům, kteří vpustí do krevního oběhu dobrovolníků část creepytania. Budou to dokonalí vojáci.“
Zvrhlé plány
Vojtovy oči se rozšířili. ,,A jak bys je ovládal?“ pravil. ,,Co?“ zarazil se Jacob. ,,Jsou to vojáci, budou mě poslouchat, to je jasné.“ Vojta se zamračil. ,,Jednou jsem s Michalem tvořil část creepytania, není to jenom prvek! Je to organická hmota!
Pokud neuděláš rituál, poslouchat tě to nebude!“ Jacob, myslejíc si, že se ho Vojta snaží vyděsit, se začal smát. ,,Dobrý vtip.“ pousmál se. Ale lživý!“ Vytáhl pistoli a střelil Vojtu do hrudi. Vojta klesl k zemi, díky neprůstřelné vestě se mu nic nestalo ale i tak to bolelo. Než se Vojta vzpamatoval, byl Jacob pryč a ze školy vybíhali vojáci ven.
. . .
Jacob vběhl do laboratoře, aby viděl, jak jeho pokus selhal. Všude byly mrtvá, poškrábaná těla, rozbité vybavení a zkumavky. Takováto spoušť ho čekala i v dalších laboratořích. Klekl k zemi a tupě zíral. Když tu náhle vypadla elektřina a on za sebou uslyšel vrčení.
. . .
,,A teď hlavní fáze.“ pravil Michal z nahrávky. ,,Napoj energii na nádobu s creepytaniem. Kdyby tenhle postup chtěli znát, nemusíš se bát jim to říci. Není to klasický a bezpečnější postup.“ Vojta opatrně připevnil baňku s energií k baňce s černou tekutinou. ,,A teď uvolni ventil pouze na dvacet procent!“ řekl Michal, než nahrávka skončila.
Vojta strávil s přípravami čtyři dny. A dnes by to mělo být kompletní. Přehrával si totiž poslední kazetu. ,,A že by mi řekl proč jenom na dvacítku, to ne!“ pousmál se. Opatrně otočil ventilem.
Z obou baněk vyšlehla oslepující záře, tak oslnivá, že si Vojta musel zakrýt oči. Praskání elektřiny a hluboký řev ho ale donutilo opatrně otevřít oči. Po zemi se válely zbytky baněk a mezi tím stála postava. Bledá kůže kontrastovala s černým oblekem.
Černo-černá kštice vlasů byla sčesaná na stranu a z pod pár spadlých pramenů hleděly dvě oči s červenými duhovkami. Michalovo temnější já se opatrně rozhlédlo po laboratoři. „Tys to zvládl.“ pravilo nesměle, „Ty jsi mě doopravdy přivedl zpátky!“
Znovuzrození
Vojta, stále ještě trochu oslepený, se pomalu zvedl ze země. Michal mu položil ruce na ramena a v další chvíli ho drtil v pevném objetí. „Věděl jsem, že to zvládneš.“ Vojta odstrčil Michala a užasle se zeptal: „Jaktože žiješ a jaktože máš své vzpomínky?“ „Na to není čas, pověz mi, kolik monster se teď pohybuje ve městě?“ odbyl ho Michal.
„Jacob mluvil asi o tisícovce dobrovolníků.“ odpověděl potichu Vojta, načež se Michalovy oči rozšířily úděsem. Bylo to víc než očekával. Michal přešel na druhou stranu a vzal dvě pušky. Jednu hodil Vojtovi a poukázal na výtah na znamení odchodu. „To chceš prostě jít do města a ty potvory střílet?!“ pozvedl Vojta obočí, když vycházeli z paneláku. „Napadá tě jiné řešení?“ zasmál se Michal.
„My dva máme schopnosti, které normální lidé nikdy nezískají! Je mou povinností ty lidi zachránit! To já to začal, já to i ukončím.“ Vojta byl ohromen Michalovým odhodláním, přesto byl ale přesvědčen, že jít jen tak lovit příšery je sebevražda. Pokoušel se Michala jakkoliv zadržet, ale jeho snažení bylo marné.
Nemohl ale jen tak nechat kamaráda jít samotného, a tak šel s ním. Pomalu se stmívalo. Pouliční lampy byly rozbité, budovy rozbořené, okna vysklená. Tmou se dva kluci plížili ke zdroji podivného vrčení. Michal chytil svůj kulomet pevněji a přiblížil se k rohu budovy. Opřel se o zeď a zavřel oči.
„Co to kurva děláš?!“ zašeptal agresivně Vojta načež mu Michal přitlačil ruku na ústa. „Ššš…“ zamračil se Michal a chytl pod krkem stvoření, které právě vylezlo zpoza rohu. Přimáčkl ho k zemi a ihned zlomil vaz, nechaje Vojtu beze slov. „Na co čekáš? Jdeme!“ sykl Michal a v pokrčení šel dál.
Schoval se ve stínu a počkal, než k němu Vojta došel. Na obloze vyšel Měsíc, kolem skrytých kluků proběhl další zmutovaný voják. Jeho žíly a tepny byly černé, tudíž dobře viditelné, oči kompletně rudé, zuby naostřené a smysly zocelené. Kluci přeběhli do dalšího úkrytu. Vojta zamířil na to stvoření a vystřelil.
Lovec či kořist?
Výstřel ze zbraně se nesl daleko. Vojtovi chvilinku pískalo v uších. Příšera lehla k zemi, její, teď už lidské oči hleděly skrz Vojtu. Michal ho chytil za rukáv a zatáhl ho do jednoho ze stínu, než se přihnala horda asi o sedmi dalších potvorách. Michal opatrně nasadil na svou i jeho zbraň tlumiče a kývl hlavou k té skupině. Kluci zamířili a horda padla. „Zas tak těžký to není co?“ uchechtl se Michal a šťouchl do Vojty. Ten se jen zamračil a šel dál.
Noc ubíhala a město se pomalu osvobozovalo od příšeří nadvlády. Vojta byl po celé noci silně znaven, už se skoro neudržel na nohou. Posadil se, jeho oči se pomalu zavíraly, když tu vedle sebe zaslechl vrčení. Vedle něj se krčila příšera. povalila ho, znehybnila, Vojta nedosáhl na zbraň. Mohl by natáhnou ruku, ale monstrum by mu jí ukouslo.
Monstrum se pousmálo, otevírajíc tlamu plnou ostrých zubů. Když tu náhle se přihnal Michal a praštil toho tvora lopatou. Monstrum se odkutálelo, ale hned bylo na nohou a vrčelo. „Tak pojď!“ řval Michal, „Zaútoč! Tak dělej!“ Ale příšera neútočila, a tak Michal vytáhl kulomet a zastřelil ji.
Vojta se zvedl ze země a oklepal se. „Jsem rád, že jejich pud poslušnosti stále funguje.“ pousmál se. „To je na nich alespoň pozitivní. Mě tedy nezraní, navíc jsem jako oni, dvě mouchy jednou ranou.“ Kluci pak odešli zpět domů. Na cestě zastavil Vojta Michala a pravil: „Nějací tví agenti jsou stále ještě v Korporaci!“ „Do prdele!“ zaklel Michal a běžel do Korporace. Vojta za ním hulákal, ale nakonec se za ním také rozeběhl.
Do temnoty…
Korporace byla nyní potemnělou budovou bez života. Když se kluci dostali dovnitř, přivítalo je ohlušující ticho, všude se válely kusy nábytku, rozbité vybavení a mrtvá těla. „Co se tu stalo?“ zhrozil se Michal. „Zjevně vypojili elektriku a pak se ty věci dostaly ven.“ konstatoval Vojta. Michal hlasitě polkl a vešel dovnitř.
Procházeli budovou pomalu a tiše. Občas zaslechli vrčení, a tak se hodně často zastavovali. Michal se v jednu chvíli otočil na Vojtu: „Řekl jsem jim, ať se schovají v podzemních bunkrech, kdyby se něco posralo. Bohužel, je to asi dvanáct pater pod nás. Tyhle bytosti jsou aktivní hlavně v nočních hodinách, proto jsme je šli lovit v noci.
Jelikož je tu ale tma, znamená to, že během dne to tu bude jejich útočištěm. Bude to dlouhá cesta a pokud nechceš jít, chápu tě, ale tohle je tvá poslední šance se otočit a odejít, tak, jak se rozhodneš?“ Vojta na Michala mrkl a odpověděl: „Jestli jdeš ty, chci jít i já.“ Michal se usmál a s Vojtou se vydali ke schodům, v jednu chvíli si ale Vojta začal stěžovat, že nevidí ani na krok.
Michal byl teď živoucí creepypastou, tudíž ve tmě viděl, ale pro Vojtu to bylo až příliš obtížné. Michal nastavil ruku před svůj obličej a vydechl, čímž vypustil rudou kouli plynu ze svým úst, ta vlétla do Vojtových očí a fungovala jako noční vidění. Vojta se usmál, ale veselí ho přešlo hned jak se tři monstra vynořila přímo před nimi. „Vojto, střílej!“ zařval Michal. Než se nadáli, příšery ležely na zemi a oni mohli jít dále.
Zachraň mě!
Vojta vyrazil dveře, vedoucí ke schodům. ,,Proč byly ksakru zabarikádované?“ zamračil se. ,,Asi aby udrželi ty potvory uvnitř. Jak vidno, neuspěly.“ pravil Michal a vydal se po schodech do dolních pater. Sešli ale pouze pět, když narazili na rozpadlé schodiště. Vojta natáhl ruce a zhoupl se na druhou stranu, zatímco Michal zůstal stát.
,,Tak pojď!“ houkl na Michala, ale ten se zamračil. ,,Já neumím létat, omotej kolem mě své ruce a hoď mnou k tobě!“ Jak Michal řekl, tak Vojta udělal. Zanedlouho byl Michal na druhé straně a mohl pokračovat.
„Kudy dál?“ otázal se Vojta, Michal neodpověděl, pouze zatočil za jeden z rohů. Vojta už ho chtěl následovat, když zaslechl Michala. „Nehýbej se!“ Proti Michalovi stála horda o tuctu monster. Vojta stál na místě když mu na záda skočilo další z monster.
Vojta vystřelil, což ale poštvalo hordu, která se po něm ihned rozeběhla, Jen tak tak ho Michal stihl strhnout stranou. Utíkali. Utíkali, jak jen jim to šlo. Občas jim některá z příšer chňapla po noze, ale je to nezastrašilo. V jednu chvíli Michal prudce zastavil, čímž do něj příšery narazily. Otočil se a začal střílet, spousty těl padlo k zemi, ale přesto některé z příšer běžely dál. Vojta zatáčel seč mohl, ale platné mu to moc nebylo. Příšery byly stále za ním.
V jednu chvíli zaběhl do místnosti a skrčil se. Horda proběhla kolem a Vojta tak zůstal sám na nepřátelském území. Prošel rozbořenou zdí a rozhlédl se. Z jedné strany slyšel vrčení a skřeky těch zrůd, z druhé nic. Logicky se tedy vydal tou stranou, odkud se nic neozývalo.
Pohyboval se pomalu, téměř po špičkách. Vždy u rohu se zastavilo a opět poslouchal. Už chtěl znovu odbočit, když mu někdo přiložil nůž ke krku. „Ani se nehni a vyklop kdo jsi, nerad bych zařízl nevinného člověka, Vojtěchu!“
Staří známí
Vojta se vymanil ze sevření a přitlačil neznámého ke stěně. Hleděl do tváře toho Lokátora, který mu pomohl utéct. Pustil ho, zrovna ve chvíli, kdy se z poza rohu vynořil Michal. Objal Lokátora a požádal ho, aby je zavedl do úkrytu. Pomalu se blížili k bunkru. Snad ještě pomaleji než na cestě sem. Když však došli k velkým kovovým dveřím, mohli si konečně oddechnou.
,,Michale!“ vykřikla zrzka a skočila na něj. Michal ji pevně objal, než ji pustil na zem. ,,Taky tě rád vidím, Valerie.“ usmál se Michal a poukázal na Vojtu, ,,Vojtěcha už znáte, pomohl jsi mu utéct, Jacku.“ To bylo to nejmenší, pravil Lokátor a usmál se. ,,Právě že to bylo to největší! Ale o tom jindy, teď musíme vymyslet, jak vás dostaneme ven.“
Věř, že jsme se sami snažili,“ řekl Jack zasmušile, ,,ale ty bestie jsou všude, navíc máme jen jedny brýle s nočním viděním.“ Jack se zarazil a podíval se na dva příchozí. ,,Jak jste to tou tmou prošli?!“ Michal se krátce podíval na Vojtu, povzdechl si a začal mluvit.
Mluvil o své smrti, znovuzrození a o tom ze je teď živoucí creepypastou. Valerie a Jack na to koukali jako péra z gauče, ale všemu naštěstí rozuměli. Michal vydechl a do rukou chytil obláček rudé páry. ,,Tak co, vyrazíme?“
Další část: Projekt: Creepypasta 9
Všechny části příběhu najdete na Projekt Creepypasta