Nástup Temnoty 15

Předchozí kapitola: Nástup Temnoty 14

Učedníci

Je to již pár dní co na nás ta holka zaútočila. Strávil jsem u ní dost času na to, abych ji poznal. Dinosauři byli použiti jako jídlo, ona ze spaní prosí Lachima aby ji ušetřil. Zřejmě ji poslal aby mě zničila. Chudák, neví do čeho se zapletla. Zaslechl jsem povzdech. Stoupl jsem si vedle její postele a sledoval ji. Pomalu otevřela oči a když mě spatřila, začala panikařit. ,,Ne, ne, Lachime, prosím ne, já, já…“ Přiložil jsem jí ruku na tvář a pošeptal: ,,Neboj se, nic ti už nehrozí, já jsem Michal, rad tě poznávám, nechceš se projít?“

Nejistě kývla a já pokynul doktorům, ať z ní sundají všechny ty hadičky. Doktoři ji převlékli do toho nemocenského hábitu, a tak jsem jí přinesl zpět její vyprané oblečení. Když se převlékla, vzal jsem ji na procházku do lesa. Procházeli jsme se mechem, keři a trávou, dokud jsme nenašli malou mýtinku. Posadil jsem ji na pařez a sám si sedl na další, co nejbližší. ,,Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se jí opatrně. Neodpověděla, pouze začala brečet. Sedl jsem si k ní a sevřel ji v pevném objetí. Objala mě nazpět.

,,Nikola.“ zaslechl jsem vzlyk. Tak takhle se jmenovala. Hezké jméno. Tu najednou zašustilo nedaleké křoví. Nikola přestala brečet a teď se dívala, co vyleze. Šustění přestalo a z křoví vyskočil koloušek. Pomaličku k ní přicupital a složil jí hlavu do klína. Pustila se mě a začala si s tím kolouškem hrát. Vypadala opět šťastně.

Ne vše je zničeno

Pohodlně jsem se usadil a pozoroval ji. Zavřel jsem oči a když jsem je otevřel, stál jsem opět v tom šamanově domku. Přistoupil jsem k němu a chtěl se ho zeptat, kdyby mě ale nezarazil. ,,Vím nad čím přemýšlíš a já ti to mohu jen potvrdit. Štěpána zasáhly dvoje oblaka. Radiační a s dinosauří DNA. Radiace zasáhla vás všechny a dala vám schopnosti. Ano, zdá se že Nikola umí ovládat a komunikovat se zvířaty.“ Poděkoval jsem mu, zavřel oči a objevil se zpátky na mýtině.

Vysvětlil jsem Nikole všechno co jsem nyní zjistil a ona to potvrdila. Vydali jsme se zpět do tábora. Když jsem to všechno vysvětlil i ostatním, nestačili se divit. Ale nikdo mi to nevyvracel. Jak jsem následně zkoumal, tak někteří mají opravdu schopnosti.

Jiní

David se dokázal lehce měnit v materiály a dělat se tak např. zlatým či hliněným.Matěj byl velmi, snad až moc, inteligentní. Tereza dokázala vyléčit cokoliv. Eliška byla super-rychlá. Tadeáš (člověk z Karlovy skupiny) uměl dělat iluze a hologramy. A spousty spousty dalšího. Ale než se vypracovali na tuto úroveň, musel jsem je vytrénovat. Trénoval jsem s každým z nich co nejdelší dobu. Byl jsem krutý, nedával jsem jim téměř žádné přestávky. Učil jsem je, jak ty schopnosti využívat v boji, ale i v obraně. A s nimi jsem se to učil i já. Učil jsem se vlastně s nimi jak to ovládat. Brzy jsme měli elitní tým.

Jednou takhle když jsem pozdě večer dokončil trénink s Veronikou, která měnila fyzickou formu těla, jsem si sedl v chatě na postel, vzal si knihu a začal si číst. Byl to jakýsi Jules Verne. Moc mě to nebavilo, a tak jsem vstal a za úplné tmy jsem vyšel na pozorovatelnu. Jak dlouho jsem tu u kamer a plánů nebyl. Tentokrát tu ale bylo více obrazovek, ať už s kamerami nebo plány tábora. Za nimi seděl, jako obvykle, Matěj a když mě zpozoroval, řekl: ,,Před chvílí jsem viděl, že se k nám blíží člověk. Není nepřátelský a teď se schovává poblíž klubovny.“ ,,Jasně, vidím ji.“ poznamenal jsem, ,,půjdu za ní.“ ,,Tak to ani náhodou!“ rozkřikl se Matěj. ,,Ty jsi z nás ten nejdůležitější, nesmíš tam jít!“ ,,Já jsem vůdce a ty mě musíš poslouchat!“ zvýšil jsem na Matěje hlas. Zalekl se a šeptnul ať teda jdu.

Další přeživší

Slezl jsem zpět na zem a vydal se směrem ke klubovně. Šel jsem pomalu, ale i tak jsem vydával příliš zvuků. Netrvalo dlouho a byl jsem u klubovny. Rozhlížel jsem se kolem dokola, ale ani se zbystřenými smysly jsem nikoho neviděl ani neslyšel. V tu ránu na mě někdo zezadu skočil. Svalil mě k zemi obličejem napřed až se mi do tváře zabodlo pár smrkových jehliček.

Teleportoval jsem se za tu osobu a odkopl ji na nejbližší strom. Magií ji zvedl do vzduchu a vytáhl na měsíční svit. Přede mnou se vznášela holka, asi tak 13-ti letá. Špinavě blonďaté až hnědé vlasy jí zakrývaly polovinu obličeje. Černé roztrhané oblečení povlávalo na vyhublém těle. Odvedl jsem ji do vazby a zavolal Vojtu na hlídku.

Zásoby

Byl to další perný měsíc. Týna, holka kterou jsem v noci potkal, byla nyní platným členem skupiny. Taky uměla čarovat. Dovedla ovládnout jakéhokoliv tvora na jak dlouho chtěla. Zásoby se tenčili, a tak jsem vzal Vojtu s Eliškou na výpravu. Už jsme chtěli vyjet, když tu náhle přiběhla Týna, jestli může jet s námi. Souhlasil jsem, alespoň se sblíží. Nasedli jsme do pick-upu a vyjeli. Netrvalo dlouho a dojeli jsme na druhý konec města do supermarketu. Cestou jsme míjeli kráter od výbuchu. Vešli jsme dovnitř. Trochu jídla a pití tu ještě bylo, ale ne moc. Pobrali jsme všechny zbytky co jsme našli.

Ptáte se, proč nevyčaruju víc? To je jednoduché. Pokud v boji s Lachimem zemřu. Nebude tu nikdo kdo by to jídlo čaroval. Ostatní si nesmí zvyknout na takový přepych.

Vzal jsem pár balených vod a nesl je do auta, když jsem zaslechl Eliščin výkřik. Vběhl jsem zpět dovnitř. Na Elišku spadlo několik regálů a všude kolem ní byly zombie. Vojta za ní ihned skočil a odhodil svou robotickou rukou regál pryč. Zombie však byly všude. Vyčaroval jsem si sekeru a začal je kosit ze zadu ale moc to nepomáhalo. Náhle se jeden zombie téměř u Elišky otočil a začal útočit do ostatních. Zpoza Elišky vyšla Týna s jednou rukou před sebou a druhou namířenou na tu zvláštní zombie.

Šamanova prosba

Naneštěstí to nestačilo, a tak se pár zombií dostalo až k Vojtovi. Ten urval kus regálu a začal se s ním rozmachovat. Zombie se pořád blížily. Vojta se tak musel začít bránit mechanickou rukou. Zombie po ní rafaly jako divé a překousaly mu pár drátů. Už jsem se na to nemohl dívat. Zvedl jsem zombie do vzduchu a nechal je scvrknout do malých kuliček hnijícího masa. ,,Vypadá to,“ řekl jsem jim pak, ,,že vás musím naučit, jak předávat své schopnosti jiným. Odjeli jsme se zásobami zpět do tábora a já začal cvičit pár lidí. Potom jsem zašel na pozorovatelnu, nově zbudovanou laborku a a dílnu, abych zjistil, jak Matěj vylepšil Vojtěchovu ruku.  Byla opět celá z kovu, ale tentokrát větší, s dráty uvnitř a ne venku. Šel jsem zpět za učedníky a i Vojtu jsem vycvičoval znovu a důkladněji. Uplynulo pár dní. Z učedníků již byli mistři. Lehl jsem si na postel v chatě a odebral se do šamanova domu.

,,To jsi již zpět Michale? To jsou již všichni vycvičeni?“ zeptal se. ,,Ano, všichni do jednoho.“ sedl jsem si na pohodlný rudý polštář. Sedl si naproti mně, podíval se mi do očí. ,,Mohl bys pro mě něco udělat?“ ,,Jasně, proč ne?“ odpověděl jsem. ,,Mám dceru Michale a nechci aby zůstala tady. Je to telepatka a telekinezistka. Prosím vycvič ji jako ostatní, vem ji sebou ven.“

Tvorba života

,,Kde ji najdu.“ chytl jsem šamana za rameno. ,,Je venku.“ odpověděl zasmušile. Vyšel jsem ven. Pár metrů od domku seděla dívenka. Již s jejího držení těla jsem poznal, že byla nesvá. Sedl jsem si k ní do měkké trávy, která neměla žádná kvítí ani plevel. Posadil jsem se naproti ní a odhrnul jí její dlouhé černé kudrnaté vlasy z obličeje. ,,Vím co si myslíš.“ ozvala se hned na to. ,,Myslíš jsi že bych to mohla zvládnout, ale já to nezvládnu. Neumím ovládat své schopnosti. Ani nevím co znamená telepatie a telekineze.“ ,,Telepatie je komunikování skrz mysl,“ začal jsem jí vysvětlovat, ,,Telekineze je pohyb předmětů opět pomocí mysli.“

Chytl jsem ji za ruku a řekl: ,,Tvůj táta mě požádal, abych tě odtud odvedl. Abych tě vzal do světa, kde ale nejsou věci jaké si myslí. Náš svět je teď v troskách.“ ,,Chci tam jít.“ zodvážněla najednou, ,,Chci vám pomoct!“ ,,Dobrá.“ přisedl jsem si blíž, ,,Než tě ale přivedu, musím tě naučit alespoň základy.“ Chytl jsem ji za obě ruce a přinutil ji zavřít oči. Sám jsem své taky zavřel.  Začalo pršet. Kapky deště padaly na suchou zem a měnily ji tak v rozblácené moře. Voda mi stékala. V pramíncích po obličeji. ,,V každém kousku čehokoliv, ať už je to živá či neživá příroda, proudí vesmírná energie. Najdi tu energii, přiměj kapky aby se zastavily.“ vyslal jsem k ní do hlavy. ,,Nemůžu.“ ozvalo se v hlavě mé. ,,Jistě že můžeš.“ podpořil jsem ji, zatímco jsem si přečetl její mysl. Míša, to bylo její jméno.

Pocítil jsem změnu. Potůčky vody na mém obličeji zpomalily. Zpomalovaly stále dál, až se zastavily úplně. Skrz magii jsem vnímal vodní kouli okolo nás. Dokázala to! Vyhledal jsem energii a nechal ji rozzářit. Přenesli jsme se do normálního světa.

Odpočívej

Probral jsem se normálně ve svém těle. Ale po Míše ani vidu, ani slechu. Vyšel jsem z chaty a teprve tam ji našel. Ležela uprostřed tábora. Opatrně jsem ji zvedl a odnesl na ošetřovny, ale tam se to zvrtlo. Zrovna tam byla Lucka na kontrole a jakmile spatřila mě a Míšu, začala ječet. ,,Ty zasranej úchyle, sráči! Mě málem zabiješ a jiné máš rád?! Co jsi to kurva za děvkaře?!“ Chtěl jsem ji vyhodit ven magií ale Adam to udělal dřív ručně. ,,Promiň jak jsem tehdá vyjel. A za její chování se taky omlouvám.“ řekl a odešel.

Položil jsem Míšu na postel a nechal ji v péči mediků. Vyšel jsem ven a posadil se doprostřed tábora. Přemýšlel jsem o všem co se zatím stalo. Zombie apokalypsa, Lachimův útěk, devastace města. Pln vzteku jsem praštil do země, až se zatřásla. Ne, počkat! Ona se vážně třásla. Sama. Zem pode mnou se probořila a já spadl do hluboké jámy. Hlava mě třeštila, nedokázal jsem popadnout dech. Pomalu jsem se nakonec posadil, když tu mi na hlavu spadla baterka. ,,Soráč.“ zavolal na mě ze shora Tadeáš. Vrhl jsem na něj vražedný pohled, sebral baterku a vstal. Rozsvítil jsem baterku a posvítil na stěny jámy. Nebyla to jáma.

Starodávný hlavolam

Kolem mě se nacházela budova z mramorových cihel. Nalevo ode mě byly mramorové dveře. Přistoupil jsem blíž k nim a začal je zkoumat. Zámek byl to nejsložitější co jsem kdy viděl. Na dveřích byla vyznačena kruhová síť, v níž byly desky. Desky s obličeji všech táborníků se schopnostmi. Některé desky ale nesly obličeje neznámých lidí a moje deska tam nebyla vůbec. Při bližším zkoumání jsem zjistil ze chybí ještě dvě desky.

,,Co je to?“ objevil se vedle mě Kuba. Kluk s teleportací a zkušený lékař, ,,a proč je tu můj ksicht?“ ,,To netuším ale dokud nebudeme mít všechny desky tak to neotevřeme.“ podíval jsem se na něj. ,,Jo, chtěl jsem ti dát tohle. Ta holka cos přines to měla u sebe.“ Podával mi kus kamene. Mramorového kamene. Otočil jsem ho. Byl na něm Míšin obličej. Vsadil jsem desku do sítě a řekl: ,,Teď najít poslední kus.“

Další kapitola: Nástup Temnoty 16
Další Creepypasta: Where the bad kids go