ČlánkyCreepypasty

Nástup Temnoty 14

Nástup Temnoty 14

Předchozí kapitola: Nástup Temnoty 13

Radiace

,,Věz, že tohle jsem nechtěl.“ křikl na mě Lachim a zmáčkl tlačítko odpalu. Bomba explodovala, Lachim se teleportoval pryč. V tu samou chvíli jsem pocítil že mohu opět čarovat. Napřáhl jsem ruce pred sebe a pomocí magie zachytil explozi v ohromné silové kouli. ,,Utečte!“ vypálil jsem do hlav svým kamarádům. Exploze stále sílila a mně docházely síly. V poslední chvíli jsem se teleportoval k Vojtovi a Matěji, chytil je a společně jsem nás přenesl zpět do tábora.

Dopadli jsme na zem. Kolem nás se sběhli přátelé a pomohli nám vstát. Když jsem se otočil zpět k městu viděl jsem oslepující záři. ,,Michale?“ zaslechl jsem Eliščin hlas. Otočil jsem se a spatřil Elišku a Vojtu bok po boku. ,,Díky,“ poděkovala mi a se smutným výrazem mi sdělila, ,,ale musíš se rozloučit s postem vůdce. Teprve nyní jsem si všiml nově rozrostlého tábora. Všude byla spousta lidí. Přistoupil ke mně jakýsi  postarší muž s knírem a vojenskou uniformou. ,,Mohli bychom vše probrat v tvé pracovně?“ zeptal se mě a já jen pokýval hlavou.

Sedl jsem si do svého křesla a voják začal mluvit. ,,Já jsem Karel. Cestujeme už od začátku a nedávno jsme objevili tenhle tábor. Tak jsme postavili pár dalších domů s tajnýma cestama jak jsme okoukali od ostatních budov. K tomu ošetřovnu a zbrojnici. Vaše budovy jsme nechali tak jak byly.“ ,,Děkuji.“ odpověděl jsem mu. ,,Myslím že v řízení tábora můžu  pokračovat.“ ,,Tak to ani náhodou!“ rozzlobil se Karel. ,,Já to tu povedu, ty jsi ještě dítě!“ ,,A přitom jsem tu nechal postavit hradby a zbavil nás osoby, která tu to tak zničila!“ Karel se zarazil. Naklonil se ke mně a zašeptal: ,,Takže ty jsi TEN Michal?“ Kývnul jsem hlavou a sledoval ja si sedl na zem. ,,Takže měl pravdu.“ říkal si sám pro sebe. ,,Chlapče,“ podíval se mi zblízka do očí, ,,vím kde je tvůj otec.

Zem bez života

Uběhlo pár dní. Nic moc se nestalo. Našli jsme pár lidí, nashromáždili zásoby a já s Karlem jsme debatovali o mém otci. ,,Když to začalo vzal brokovnici a přitáhl mě k vám do čtvrti. Střílel a lákal tak zombie pryč. Jakmile jsem zachránil ostatní přišel, napsal ti dopis a odešel. Prý do Evropy, kde se má nacházet zbraň k Lachimově naprosté destrukci. Celou dobu o tvých schopnostech věděl, ale s tvojí matkou tě chtěli vychovat normálně.“ uvízla mi jeho slova v hlavě již týden. Ale nepřemýšlel jsem pouze o tátovi.

Lucka se mi začala z nějakého důvodu vyhýbat. Vyhnal jsem z hlavy pochybné myšlenky a vyšel ze své pracovny. ,,Štěpáne!“ zavolal jsem na malého osiřelého kluka. Bylo mu teprv sedm a zombie ho připravily o oba rodiče. Vzal jsem ho pod svá křídla a dělal mu takového náhradního tátu. Samozřejmě jsem ho musel vycvičit v boji a střelbě, ale, věřte nebo ne, šlo mu to dobře. Přiběhl ke mě a já mu řekl ať si vezme potřebné věci na průzkum. Po nějaké době se vrátil, já si došel pro věci a vyrazili jsme. Procházeli jsme lesem a on mi mezitím vyprávěl co se mu zdálo. Štěpán je hodně zodpovědný, ale taky je pořád ještě dítě. Musím ho zaopatřit. On a ostatní musí přežít, pokud já selžu.

Opět jsem vyhnal pesimistické myšlenky z hlavy a pokračoval do města, než jsem zaslech praskání. Vycházelo to ze Štěpánova batohu. ,,Co ti tam cvaká?“ zeptal jsem se ho, na čež se začal přehrabovat v batohu. Zanedlouho vytáhl žlutý stroj, s displejem. Ten stroj cvakal. ,,Začíná zase cvakat,“ řekl mi, ,,poslední dobou to dělá často. Okamžitě jsem poznal, co to je. Tenhleten stroj zaznamenával velikost radiace ve vzduchu. Nyní šipka začínala naprosto bláznit. Štěpán se otočil padnul na kolena a začal zvracet. První příznak ozáření. Vzal jsem ho do náručí a sprintoval zpět do tábora. Musíme je varovat.

Návrat Jury

,,Chceš mi říct, že se sem blíží oblak radiace?“ obořil se na mě jeden z lidí, jenž přišli s Karlem. ,,Ano,“ přiznal jsem, ,,musíme okamžitě utéct! Štěpána to už chytlo a podle jeho výpovědi je stejná radiace i tady v táboře!“ Polovina z lidí se zachvěla, druhá začala bědovat. Poslal jsem je aby si zabalili věci, musíme odejít. Zašel jsem za Štěpánem a vše mu řekl. ,,Není to radiace,“ řekl mi, ,,táta to měl když hledal dinosaury u vykopávek.“ Zarazil jsem se. Pokud to snímalo přítomnost dinosaurů, nebo minimálně jejich DNA, museli by žít.

Zaschlechl jsem jekot a řev, načež jsem vyběhl ven. Všude pobíhali raptoři. A mezi tím vším stála postava. Opět oděna v černém, s černými vlasy a křídly na zádech. Když se otočila spatřil jsem černé oči plné veselí ze strachu ostatních. Vykouzlil jsem si pistol a začal střílet, ale osoba se vznesla. Dívčí hlas na mě promluvil a zasmál se: ,,Tak Páníček měl pravdu. Budeš bojovat. Hua kra saka!“ Raptoři přestali děsit ostatní a zaměřili se na mě. Začal jsem posílat meče široko daleko. Jeden raptor to schytal do hlavy, další přímo do srdce.

Přesto se ke mně jeden dostal a povalil me na zem. To už u něj byl Vojta a prodral skrz něj svou mechanickou ruku. Pomohl mi vstát a vyhodil mě vysoko do vzduchu. Začal jsem létat a střílet ohnivé koule po té osobě. Když se ukázalo, že je ta dívka velmi obratná, pokusil jsem se jí svázat křídla. To se již povedlo a já na jejích zádech spadl na zem. Svázal jsem ji celou a odnesl do své pracovny. ,,Dolemtu doska febs!“ prskla na mě. Nerozuměl jsem tomu jazyku, a tak jsem vyšel ven. Zem se začala otřásat a z lesa se vyřítila pěti metrová zrůda. Bílé tělo, kost a kůže, hlava plešatá, žádný nos. Zaběhl jsem zpět do klubovny a vzal si kulomet, lehce pootevřel dveře a začal střílet.

Karta se obrací

Ta zrůda byla odolná jak prase. Popadl jsem meč a šel to skoncovat. Zrůda mě popadla a mě vypadl meč na zem. Kolem mě létaly kulky. Přivolal jsem si meč zpět a sekl jsem. Těsně jsem minul oko a usekl tak velkou část pod ním. Příšera mě odhodila ke klubovně a já vpadl dovnitř. Přistál jsem na té osobě, která hned začal ječet. ,,Slez ze mě ty idiote! Víš ty, kdo já jsem?!“

Musel jsem začít logicky uvažovat. Tu příšeru ovládá tahle osoba, takže…jsem do té osoby zabodl meč. Zrůda venku zařvala, zčernala a rozplynula se, stejně jako šat té osoby. Dinosauři usnuli. Přede mnou nyní ležela naprosto obyčejná holka. V černých džínách, mikině a triku.

Ihned jsem přinesl lékárničku, vyndal obvazy a omotal jí ránu, dnesl do ošetřovny a šel za Štěpánem. ,,Michale, to je tvoje holka?“ zeptal se mě. ,,Ne, ne,“ zasmál jsem se, ,,moje holka je…“ zarazil jsem se. Lucka se ke mě blížila, držíc se s Adamem za ruce. ,,Michale, potřebovala bych ti něco říct.“ postavila se Lucka s Adamem ke mně. Poslal jsem Štěpána do chaty, že za ním hned přijdu. Stoupl jsem si rovně, přímo před nejistou Lucku. Pustila se Adama a přistoupila ke mně blíž.

Zlomené srdce

,,Michale, jsem ti vděčná za všechno co jsi pro mě udělal. Pravda je, že jsem se do Adama zamilovala. Už od první třídy. A teď,“ chytila ho za ruku, ,,bych s ním chtěla být.“ Moje vidění se rozostřilo. Viděl jsem rudě. Rázovou vlnou jsem odstrčil Adama a kolem sebe a Lucky jsem vytvořil kopuli z plamenů. Řekla mi, že mě bude milovat navěky. Přičaroval jsem si do ruky kosu. Musel jsem jí potrestat za její lži. ,,Michale, nedělej scény. Miluješ mě, nedokázal bys mi ublížit.“ řekla s kapkou nervozity v hlase. Neposlouchal jsem ji. Zaútočil jsem a způsobil jí velkou ránu na hrudi. Skácela se k zemi, ale ihned se zase postavila a pokusila se zaútočit.

Vyhnul jsem se a tupým koncem kosy jsem ji praštil do hlavy. Opět upadla na zem. Chytil jsem ji za nohu a vyhodil ji do vzduchu. Vyskočil jsem a odkopl ji na ohnivou bariéru. Spálila si záda a dopadla zpět na zem. Chytil jsem ji pod krkem, zvedl do výše svých očí a řekl: ,,Buď šťastná, a
nelez mi na oči!“ Uhasil jsme bariéru a hodil Lucku Adamovi do náruče. Otočil jsem se a odkráčel, již byz kosy, do kanceláře.

Klidné místo

Sedl jsem si a nechal veškerý vztek odplout pryč. Usnul jsem.

Probudil jsem se na poli. Na rozlehlém poli. Všude byla jen měkká zelená tráva. Vydal jsem se jedním směrem a doufal, že objevím…něco. Cokoliv, horu, potok, dalšího člověka. Šel jsem ale strašně dlouho a stále se nic neobjevovalo. Pořád jen stále rovná plocha. ,,Co tu hledáš?“ ozval se za mnou stařecký hlas. Za mnou stál jakýsi indiánský šaman. ,,Ani nevím,“ řekl jsem, ,,hledám tu cokoliv. ,,Tak pojď za mnou.“ řekl šaman a odvedl mě asi 1000 km až k jeho domu. ,,Řeknu ti tři věci Michale. Za prvé, vím kdo jsi, jelikož toto je tvá mysl a vytvořil jsi mě. Za druhé, můžeš sem kdykoliv přijít a s čímkoliv ti poradím a za třetí, láska není pro každého.“

Probudil jsem se. Byl to divný sen. Vyšel jsem z pracovny a šel za tou holkou na ošetřovně. Posadil jsem se k ní a vyměnil jí obvazy, změřil teplotu a zkontroloval látky, které jí dávali. ,,Děláš si prdel?“ ozval se za mnou Adam. ,,Moji holku zrasíš a o tuhle pečuješ?!“ Magií jsem ho zvedl a přisunul k sobě. ,,Běž za ní a nechoďte mi na oči. Oba dva jasný?!“ prskl jsem mu do jeho vyděšeného obličeje a vyhodil jsem ho ven. Neměl jsem na zrádce náladu.

Pořád jsem se staral o tu holku. Nevím co, ale něco mě na ní přitahovalo. Něco mě nutilo se o ní starat. Někdo mi položil ruku na rameno. Byl to Karel. Přišel mi říct, že chápe co jsem Lucce udělal, že by udělal to samé. Poděkoval jsem mu. Alespoň někdo mě chápe. Prý to všem vysvětlil a jediný kdo je naštvaný je jen Adam. To chápu, ale teď se musím postarat o tuhle dívku. Přece jen byla úplně nevinná.

Další kapitola: Nástup Temnoty 15
Další Creepypasta: Homicidal Liu

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close