ČlánkyCreepypasty

Nástup Temnoty 13

Nástup Temnoty 13

Předchozí kapitola: Nástup temnoty 12

Vstupte do doupěte!

,,Lucko, Adame, odveďte ostatní zpět do tábora. Nečekejte na nás, může se to tu prodloužit.“ řekl jsem všem a otočil se zpět k Matějovi. ,,Vyrazíme?“ zeptal se nesměle. Už jsem mu to chtěl odkývat, když mi někdo zaťukal na rameno. Byla to Eliška. Se slzami v očích se na mě podívala a požádala abych ji přivedl Vojtu zpátky. Slíbil jsem jí, že ho najdu a přivedu. Na to jsem se otočil a sešel s Matějem schody do nižších pater. Přičaroval jsem si baterku, do druhé ruky kulomet a následoval Matěje spletí chodeb. ,,Každé patro je specifické svými pastmi.“ řekl mi. ,,Na každém z padesáti pater je past jiná. Tyto pasti jsou smrtící.“ ,,Žádný problém,“ zasmál jsem se, ,,moje moc to hravě zvládne.“

Došli jsme ke dveřím, na nichž se vyjímala zlatá dvojka. Kolem ní byl stříbrný obrys Rmuta. ,,Co to znamená?“ zeptal jsem se Matěje. ,,No,“ zapřemýšlel, ,,určitě to znamená druhé podzemní podlaží, ale nejsem si jistý tím Rmutem. Ale čekal bych, že tam budou Rmuti.“ Pokrčili jsme rameny a otevřeli ty dveře. Už jsem chtěl vejít dovnitř, když mě Matěj chytil. ,,Hele, proč se rovnou neteleportujeme do posledního patra?“ zeptal se a zkřížil ruce. ,,Neuděláme to,“ vysvětlil jsem, ,,protože pokud půjdeme místnost za místností, tak nebude mít tucha.“ Matěj zavrtěl hlavou a pokračovali jsme dál. Přesto to bylo tak jednoduché. Pokud půjdeme každým pokojem, nebude mít podezření s bude se spíš věnovat Creepypastám.

Level ???

Plížili jsem se temnými chodbami pomalu a neslyšně. Občas jsme narazili na Rmuta, ale ten byl ihned zastřelen. Netrvalo to dlouho a byli jsme u dveří číslo 3. Tentokrát tam bylo stříbrné bludiště. To nebylo už tak jednoduché, ale nakonec jsme našli další a další dveře. Další dveře měly číslo 9. Zlatou devídku propichovaly dva stříbrné šípy. ,,Jasný takže teď se bude střílet.“ řekl Matěj a vběhl dovnitř. ,,Počkej!“ pokusil jsem se ho zdržet, ale bylo pozdě. Vběhl jsem za ním do naprostého chaosu. Všude se střílelo. Všude létaly rychlé šípy, sotva jsem stačil uhýbat.

Bohužel jsem ale nevyl moc rychlý. Jeden šíp se mi zapíchl do ruky. Další do nohy a jeden přímo do krku. Padl jsem k zemi a zasténal. Matěj ležel kousek opodál, a tak jsem využil veškeré síly a přišoupal až k němu. Naštěstí měl šípy jen v noze. Vytáhnul jsem je a začal ho léčit. Nic. Žádná magie se neobjevila. ,,Ty šipky, ty tě na půl hodiny zbaví magie. Na druhé straně je vypínač, chtěl jsem to vypnout.“ zaskuhral Matěj. ,,To už je teď jedno.“ odvětil jsem mu. ,,Nemohl jsem to vědět. A navíc jsme už tady, nemůžeme to teď ukončit. Zabiju toho hajzla i bez schopností, pokud budu muset! Zvedl se na nohy a pomohl mi vytáhnout šípy z mého těla. Pak jsme se doplazili pod salvou šípů k dalším dveřím, které na sobě měly disko-kouli. Možná to budou sítě.“ navrhl jsem, ale shodnout jsme se nemohli.

Tancuj!

Vešli jsme dovnitř. Naproti nám stál obr. Oděn do teplákové soupravy dupl na zem, která následně zahrála všemi barvami. ,,Jestli chce projít dál,“ zahulákal, ,,musíte mě porazit! V TANEČNÍM SOUBOJI!!!“ ,,To si ze mě děláš prdel.“ šeptl jsem si. Rozjela se hudba. Obr začal tancovat jednoduchými kroky. Jedna dopředu, překřížit, zpátky, druhá noha dopředu, překřížit a zpátky. Hned na to se zastavil, začal pohupovat pánví a zasmál se. ,,Zkus to líp.“

No tak jestli si ten obr myslí, že bude lepší, tak teď půjde rovnou pod kytky. Začal jsem stepovat. Step, otočka, step, výskok, step, otočka, výskok. Obr si odfrkl. Zřejmě z agrese. Začal skákat, dělat piruety a dupat jako pominutý. Já na místo toho šel do podřepu a jel kozáček (ruský tanec). Dělali jsme věci od baletu po break-dance. Byli jsme zpocení a unavení, až nakonec obr konečně explodoval a já padl vyčerpáním.

Po dlouhé a vyčerpávající cestě jsme sešli ke dveřím s číslem 49.  Museli jsme projít mnoha, mnoha výzvami. Například kyselinou, padajícími bodci, krysami…bylo to hrozný. Ale teď už jsme tady. Posadili jsme, o ty dveře se opřeli, zhluboka dýchali a odpočívali. Po nějaké době jsme se zvedli a dveře  pokusili otevřít. Ale nic. Proč to nejde otevřít? Nechápal jsem to. Prohmatal jsem číslo i…znak. Na těch dveřích chyběl stříbrný znak. Zvláštní. Sledoval jsem ty dveře až do chvíle, kdy se začaly měnit. Ze zlatého čísla se začaly šířit kusy zlata, které následně ztvrdly, změnily se ve stříbro a tím vytvořily Vojtův obličej. ,,Co to je?“ zhrozil se Matěj. ,,Doufám že ne to co si myslím.“ odvětil jsem mu a konečně otevřel dveře. Stáli jsme v obrovské jeskyni, na jejímž dnu bylo vytesáno město. Přes toto město vedl most. Dlouhý, široký a pln prachu. Vedl přímo skrz to zvláštní město, které jako by začalo ožívat.

Nezabiješ bližního svého

Vydali jsme se s Matějem po mostě, obdivujíc tu architekturu. Vypadalo to jako spojení antiky, gotiky, renesance a dalších a dalších umění. V oknech se začala objevovat záře, tudíž když jsem zhasl baterku. Bylo to jako vznášet se mezi hvězdami.

Ze snění nás vytrhlo odchrchlání. Znovu jsem rozsvítil baterku a posvítil na postavu před námi. Přímo uprostřed mostu stál Vojta. Oděný celý v šedém až černém oblečení si odtrhl levý rukáv a odhalil tak robotickou ruku, omotanou dráty. Na hrudi měl měl rudou kouli s šesti výčnělky. ,,Ani nevíš,“ zamračil se, ,,jak jsem kvůli tobě trpěl!“ Teprve pak jsem si všiml kybernetického obojku, který měl kolem krku. ,,Vojto, poslouchej mě, přišli jsme pro tebe, odvedeme tě zpět do tábora a…“ ,,Nechci zpět do tábora!“ rozkřikl se. ,,Chci zpět co bylo, ale tys to zničil. Ty už nejsi mým pánem. Nedáváš mi jinou možnost, než tě zabít.“

Vojtovy oči zrudly, obojek se spustil. Rozběhl se ke mě a uštědřil mi takovou ránu do břicha, až jsem odletěl zpět ke dveřím. Zasténal jsem a znovu se postavil na nohy. Vojtěch byl napumpovaný nepředstavitelnou silou. V mžiku byl zase u mě a chytil mě pod krkem. ,,Jak vidím, tak ten tancující budiž-k-ničemu udělal něco pořádně a zbavil tě schopností.“ zasmál se. Hned na to ho do hlavy udeřila baseballová pálka, naneštěstí se Vojtěch ani nepohnul. Místo toho chytil pod krkem i Matěje a odhodil nás doprostřed mostu.

Najdi své já!

Dopadli jsme a já přepadl přes okraj. Nebylo tu žádné zábradlí a tak mi po chvíli došly síly a já spadl na střechu jednoho z domů. Než jsem se stačil postavit, stál Vojtěch nade mnou a botou mi šlapal na krk, za účelem mě udusit. ,,Pozdravuj v pekle!“ zasmál se. ,,Vojtěchu,“ zachraptil jsem, snažíc se vojtovu botu sundat, ,,co by na to řekla Eliška?“ Tímhle jsem mu dal ránu pod pas. Vojtěch sundal botu z mého krku a ustoupil dozadu. ,,Neber do huby její jméno.“ zavrtěl hlavou a opět zaútočil. Tentokrát jsem se ale vyhnul a pokračoval. ,,Takhle by tě nevyděla ráda. Nezačala by tě milovat, ale nenávidět.

Vojtěch útočil, snažil se mě zabít a já stále uskakoval a prskal nadávky. Dělal jsem to, dokud jsem se nedostal k okraji střechy. Podíval jsem se dolů a spatřil tu hloubku. V tu chvíli využil Vojtěch mé nepozornosti, chytil mě pod krkem, zvedl a podržel nad tou hloubkou. ,,Michale, děkuju…“ řekl a postavil mě zpět. Sundal ruku z mého krku a položil mi ruku na rameno. Oči zmodraly, následně nabraly normální vzhled. Zase to byl Vojta.

Otrokem

,,Abych ti to vysvětlil,“ začal Vojta vyprávět svůj příběh, ,,když nás odnesli, tak jsme skončili ve vězení. Jedinou možností jak utéct bylo hlavním vchodem. Levačkou jsem rozbil mříže, našel klíče a vytáhl ostatní ven. Bohužel nás ale chytli ti roboti a mě pak odtáhli do padesátého patra pod zemí. Ten týpek mě mučil a za trest mi utrhl ruku. Dal mi ale i na vybranou. Buď se k němu přidám, nebo že ostatní zabije. Neřekl jsem mu ani slovo, Michale, jenže on bral mlčení jako souhlas. Udělal mi tuhle ruku a naoperoval tenhle náhrdelník.“

,,To jsem nechtěl.“ omluvil jsem se mu. ,,To je v pohodě,“ zasmál se, ,,alespoň to teď můžu ovládat, tudíž jsem silný a téměř nezranitelný.“ Došli jsme ke dveřím. Ty se před námi automaticky otevřely a my tak stanuli v prostorném velíně. Všude byly obrazovky, kontrolní panely a spousty Titanoidů. Než jsme se nadáli, byli jsme v pevném robotickém stisku bez možnosti útěku.

Dovol, abych se představil

,,Zdravím vás a gratuluji k výhře lístků do první řady.“ ozval se ten hlas, co jsem slyšel ve snech, ten hlas co patřil mě. Z reproduktoru se ozýval můj hlas. ,,Rádi bychom vám chtěli představit anti-hmotovou továrnu.“ pokračoval ten hlas dál. Roboti se i s námi rozešli ke dveřím, za kterými se skrývaly pece. ,,V těchto pecích vaříme a mícháme ingredience.“ ozval se hlas tentokrát v našich hlavách. ,,Samozřejmě se ty ingredience musí i natěžit.“

Další místnost byla plna strojů, jenž těžily různé horniny a nerosty. Když jsme vešli do dalších dveří, čekal na nás už jen majitel toho hlasu. Hned jak nás roboti pustili, chňapl jsem rukou na místo, kde jsem celou dobu měl zavěšený kulomet. Nic tam ale nebylo. ,,Myslím že to bude zbytečné.“ zasmála se osoba pomalu se vynořujíc z temného kouta. Nad hlavou držela můj kulomet, který následně odhodila. ,,Ušel jsi dlouhou cestu Michale, bohužel tu může být jen jeden!“ Postava zcela vystoupila ze tmy. Vypadala jako já. Až na vlasy. Byly sčesané na druhou stranu a byly zcela černé. Kůže zářila čistě bílou barvou. Černé oblečení na sobě mělo podobný znak, jako měl na svém oblečení Vojta.

Nemesis

,,Já jsem Lachim,“ řekla ta osoba, ,,a bez tvých schopností mi nic nebrání tě zcela zničit!“ Lachim vytasil meč a zmizel. Udělal jsem co nejrychleji kotrmelec, přesně ve chvíli kdy se objevil za mnou. Vyskočil jsem zpět na nohy a běžel ke kulometu. Jenže se Lachim objevil přede mnou. Rozmáchl se mečem z jeho levé strany, tudíž jsem uskočil doleva, aby mě rána minula. Doběhl jsem ke kulometu, sebral ho, otočil se a začal střílet. Lachim se teleportoval přímo ke mě. Lusknutím mi kulomet zničil a přiložil mi čepel ke krku. ,,Tohle je tvůj konec.“ zasípal. Naštěstí přiběhl Vojta a srazil ho k zemi. Lachim ho však magií zvedl a odhodil. ,,Když to nešlo po dobrém a ani po zlém, tak to půjde po horším!“ rozkřikl se a vyčaroval si v ruce ohnivou kouli.

Hodil kouli na mě a já se jí v poslední vteřině vyhnul. Jakmile však koule narazila na stěnu, explodovala a odhodila mě. Lachim čaroval další a další. Vyhýbal jsem se a kličkoval mezi explozemi, dokud jsem se nedostal těsně k Lachimovi a vrazil mu jednu pořádnou ránu. Lachim se skácel k zemi, ta se v půli rozlomila a odhalila tak atomový reaktor. ,,Fajn,“ zasmál se, ,,když tě nemůžu zničit normálně, zničím s tebou i tohle město!“

Další kapitola: Nástup Temnoty 14
Další Creepypasta: SCP-239

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close