ČlánkyCreepypasty

Nástup Temnoty 6

Nástup Temnoty 6

Předchozí část: Nástup Temnoty 5

Zvraty zvraty zvraty

Minulý den jsem se o Lucku v jednom kuse staral. Měnil jsem jí obvazy, čistil rány od trnů, vařil jídlo. Dnes už jí je opět dobře. Sama se už zvedla z postele. Nechal jsem ji převléct a odjel jsem k lesu. Nechal jsem myšlenky aby úplně pohltily mou mysl.

Nevím jak ale hlavou mi proběhla velmi podivná vzpomínka.
Táta. Učí mě. Učí mě s něčím zacházet. Se zbraněmi z jeho tajné místnosti. Nepamatuji si, že jsem se někdy se zbraněmi učil. Vjel jsem do klubovny a šel k jedné ze skříní. Uvnitř byly vyskládané zbraně ode mě z domova.

Vytáhl jsem meč a rozmáchl se. Meč byl lehký a manipulovalo se s ním velmi dobře. Jako bych to uměl od malička. Což bylo v této chvíli velmi výhodné a pravdivé. Nyní máme něco na záchranu přátel. Ale s tím mečem umím zacházet pouze já. Musíš Lucku vycvičit! Ten hlas jako kdyby úplně zadusil mé myšlenky. Slyšel jsem jen jeho. Problém byl v tom, že ten hlas nezněl nijak povědomě.

,,Co tu děláš?“ Vytrhl mě z myšlenek Lucčin hlas. ,,Jen o něčem přemýšlím. Hele, bojovala jsi s tím někdy?“ podal jsem jí meč. ,,No, ehm, ne, nikdy.“ řekla poněkud rozpačitě. Podal jsem jí jiný meč a chvíli pozoroval jak s ním zachází. Pak jsem pomalu, aby mě neviděla, chytl kola vozíku a roztočil je na opačné strany. To mě roztočilo a já mečem zaútočil na Lucku.

Výpad, blok, úskok…

Jelikož držela svůj meč oběma rukama, dokázala odklonit můj výpad. Přesto ji můj útok překvapil a tak spadla na zem. Vyskočil jsem na svojí zdravou nohu a rozmáchl se. Kdyby se neodvalila, meč by jí rozsekl hlavu. Otočil jsem se. Lucka za mnou stála a v obou rukou držela meč. Rozběhla se se zbraní namířenou na moji hruď. Máchnutím meče jsem ten její odhodil. Lucka bez rovnováhy do mě strčila a tím nás poslala k zemi.

Když se po nějaké době vzpamatovala znehybnila mě (alespoň jsem to pro ni hrál) a obkročmo si na mě sedla. Nebudu vám lhát, velmi mě to vzrušovalo. Vlepila mi takovou facku, až to plesklo přes celý tábor. ,,Ty seš s nima že jo?!“ vyjela mě. ,,Ty seš s těma robotama, že jo?!“

,,Samozřejmě že ne.“ odpověděl jsem. ,,Ne, vůbec ne. Kdybys s nima nebyl, tak bys mě určitě nechtěl zabít!“ pěnila Lucka. ,,Tak, promiň, sama ale víš, že jsou naši přátelé v hajzlu a pokud nebudeme umět bojovat, nedostaneme je zpátky.“ ,,To…to…to ale pořád není omluva za to, že si mě chtěl zabít!“ nedala se Lucka zvyklat. Přiblížila svůj obličej k tomu mému a propichovala mě vražedným pohledem. ,,Prostě tě to neomlouvá!“

Přísahám

,,Tak za prvé, jak říkal můj táta, zacházet s věcí se naučíš nejlépe za pochodu. A za druhé bych ti nedokázal ublížit. Podřezal bych se za to.“ Zarazil jsem se. Teprve teď mi došlo jak to znělo. A to vycházející slunce tomu na romantice ještě přidávalo.

,,Ty mě máš rád.“ zašeptala. ,,Cože?“ pokusil jsem se to okecat. ,,Ne, já jen nechci být vrah.“ Lucka mi přitiskla dlaň na tvář. ,,Michale, to je v pořádku, tak mě milu…“ Shodil jsem jí ze sebe a postavil se. Důstojnými skoky jsem došel až ke kolečkovému křeslu a sedl si. Rozjel jsem se do pracovny.

Lucka za mnou vzteky ječela. ,,Přiznej si to! Nezachránil bys mě ve škole kdyby ti na mě nezáleželo, nebral bys mě sem kdyby ti na mě nezáleželo a kdyby ti na mě nezáleželo klidně bys mi ublížil! Přiznej si to Michale, miluješ mě!“ Zabouchl jsem za sebou dveře a zamkl je.

Chytil jsem si hlavu do dlaní, já idiot. Proč jsem nepřiznal pravou barvu? Proč jsem jí teď neřekl že ji mám rád? Skvěle Michale, skvěle, teď tě bude nenávidět. Co mám teď dělat? Ztratil jsem jedinou šanci, další už nebude.

Zaslechl jsem tiché klepání na své zamčené dveře. Odemkl jsem a stál přímo proti Lucce. Měla velmi smutný a ustaraný výraz. ,,Michale?“ řekla poněkud nervózně. ,,Víš, já se omlouvám. Byla jsem hrubá a to že bys mi neublížil vážně nic víc neznamená. Snad…“ podlomil se jí hlas. Začala vzlykat.

Byla to chudačka. Omlouvala se za moji chybu. Takhle sklíčenou jsem ji neviděl rád. Hlavou mi proletěla jediná možnost jak to všechno napravit. Teda snad. Byl jsem tou myšlenkou úplně napumpovaný. Jediné co jsem chtěl nyní udělat bylo změnit tuhle myšlenku ve skutečnost. Už jsem nemohl déle čekat. Zvedl jsem se.

Bojovník

Chytil jsem si Lucku kolem pasu a přitáhl ji blíž. Obmotal jsem kolem ní ruce a spojil naše rty v jedny. Byl to tak nádherný pocit. Čekal jsem na to strašně dlouho. Cítil jsem její ruce na svých zádech. Stoupaly víš až se dostali k mé hlavě. Lucka mi začala prohrabávat vlasy.

Rozpojil jsem nás, ale pouze na chvilku. Lucka nás se slastným ,,Ještě“ opět spojila. Byl jsem v ráji. Já byl Adam a ona Eva. Vzal jsem si ji do náruče a odnesl do chaty. Lehli jsme si do postele. Lucka mi držela tričko a přitahovala si mě. Líbali jsme se přes hodinu. Až pak jsme už jen leželi v objetí a klimbali.

Blížila se doba oběda a tak jsem se zvedl a šel připravovat jídlo. Lucka za mnou vyběhla z chaty a zastavila mě. ,,Jak to že už chodíš?“ zeptala se. Podíval jsem se na svou levou nohu a vyhrnul nohavici. Koleno, ve kterém jsem měl nohu zlomenou, mělo nazelenalou barvu. Jako kdyby zářilo. Podíval jsem se na Lucku. Měla stejně šokovaný výraz jako já.

Sáhl jsem si na koleno a to se rozzářilo ještě víc. ,,Michale, myslím že vím, jak ovládnout tvé schopnosti.“ řekla Lucka. ,,Musíš si vždycky představit co chceš, aby se stalo.“ ,,To by ale bylo vše až moc jednoduché.“ odvětil jsem. ,,Ano,“ řekla opět Lucka. ,,ale musíš se pořádně soustředit.

Ze začátku to půjde asi hodně těžce.“ Otočil jsem se od ní a soustředil se na meč, který nechala ležet na zemi. Představoval jsem si jak ke mě letí. Meč se opravdu začal lehce vrtět a později i skákat. Nakonec se zvedl do vzduchu a pomalu ke mě přiletěl.

Teď bude teprv boj!

Já i Lucka jsme na to koukali jako péra z gauče. Nevím to jistě ale Lucka si zřejmě myslela, že na ni opět zaútočím, jelikož běžela pro druhý meč. Hodil jsem ten svůj. Zabodl se do stěny přímo před Luckou, tudíž do něj narazila.Vyběhl jsem Luckou a vytáhl ze zdi svou zbraň. Rozmáchl jsem se po ní, ale ona svým mečem odklonila můj útok.

Naše meče do sebe naráželi den co den. Vlastně to nebyly jen meče. Bylo to všechny různé zbraně co jsme tu měli. Trénovali jsme klidně i celé dny bez přestávky. A já se v noci snažil zesílit své schopnosti. Teleportaci  jsem zvládl hned napoprvé. To samé s čtením myšlenek. Čím víc jsme trénovali tím jsme byli silnější, rychlejší a naše smysly se zlepšovaly.

Tréninkem jsme zabili celý týden. Ale stálo to za to. Teď jsme připraveni zachránit životy našich přátel. Pokud není pozdě. Celý ten týden mi jakýsi hlas říkal že ne. Věřil jsem mu.

Bylo pozdní odpoledne a my zrovna cvičili boj poslepu. Lucka se kolem mě točila a útočila. ,,Dobrý, myslím že bychom zítra v noci mohli vyrazit.“ prohlásil jsem po chvíli. ,,Asi máš pravdu, ale já bych vyrazila už dnes. Přece jen, proč čekat?“ přitakala Lucka.

Záchranná mise

,,Dobře tak si zabal zbraň se kterou ti to jde nejlíp, k tomu spousty nábojů a tlumič. Nebo víš co? Střelnou zbraň si neber. Hluk jen přiláká zombie. Oblíkni do něčeho pohodlného, ale nenápadného, nesmí nás vidět. Já nám vezmu headphony (vysílačky které dáte do ucha a mluvíte do mikrofonu u úst) a jídlo nevíme jak dlouho je budem hledat, taky nevíme jestli jedli.“ nařídil jsem jí.

Lucka si šla balit a já vyšplhal na hlídkovací věž. Tak dlouho jsem tu nebyl. Posadil jsem se ke kamerám a podíval jsem se na televizi s venkovními kamerami. Všechny fungovaly, a tak jsem se kouknul na notebook s kamerami vnitřními. Viděl jsem Lucku jak si balí a dokonce jak balí i mě. Jak je milá.

Z přemítání o ní mě vytrhlo pípání detektoru pohybu. Kouknul jsem se na televizi vedle té první. Čtverce a obdélníky značili budovy a v nich pokoje. U chaty, blízko brány byl červený puntík. Ne dva. Počkat sedm. Počet rudých teček rostl až jich byla snad stovka. Otočil jsem se a přeběhl na druhou stranu věže.

U brány byli Rmuti a Titanoidi. Seskočil jsem z věže a vytáhl meč z pochvy. Pár Rmutů zaznamenalo mou přítomnost a rozběhli se ke mně. Vytasili ocasy. Jeden se zabodl vedle mě a druhy mířil přímo na mou hlavu. Máchnutím meče jsem ho odklonil a přistoupil jsem blíž k Rmutovi. Probodl jsem mu hlavu skrz naskrz a škubnutím jsem ji oddělil od těla. Nechutný, ale potřebný.

Než jsem se nadál, zbylí Rmuti už po mě šli taky. ,,Kurva!“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. Já proti padesáti Rmutům. A zrovna v té chvíli se na mě všichni vrhli.

Další kapitola: Nástup Temnoty 7

5/5 (1)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close