ČlánkyCreepypasty

Nástup Temnoty 7

Nástup Temnoty 7

Předchozí kapitola: Nástup Temnoty 6

Ne! Ty nezastavíš mě!!!

A v tu chvíli se na mě všech padesát Rmutů vrhlo.

Zapřel jsem se nohama o zem a ruce dal před sebe v obranném gestu. Z mých plic vyletěl ten nejbojovnější výkřik, který kdy svět slyšel. Mým tělem projela vlna energie a Rmuti se s trhnutím zastavili. Držel jsem je silou vůle, ale proti mě působila síla taky. Byla o dost menší, ale i tak mě rychle zbavovala energie. Potřeboval jsem pomoc.

V tu chvíli přiběhla Lucka a začala nehybným Rmutům sekat hlavy. Krev stříkala všude kolem. Když byli všichni o hlavu kratší pustil jsem je na zem a padl na kolena. Před očima jsem měl černé tečky od nedostatku kyslíku. ,,Do háje, proč se tak vysiluješ?!“ pomohla mi Lucka vstát. ,,Musíme hned vypadnout, blíží se padesát robotů.“ ,,Já si říkal proč je těch Rmutů tak málo.“ zasmál jsem se.

Rychle pryč

Spěšně jsme vběhli do chaty a vzali si připravené batohy. Byly obří. Zem už se začala chvět. Přistoupil jsem k jedné polici, s věcmi které tu ostatní nechali, a zatlačil. Potřeboval jsem aby cvakla pojistka a skříň tak působila jako dveře. Tlačil jsem ze všech sil které mi zbyly a konečně jsem uslyšel cvaknutí. Otevřel jsem tajnou chodbu a vhnal Lucku dovnitř. Chodbu jsem pak zavřel a uvolnil jsem pojistku.

Vyndal jsem z batohu baterku a vydal se napřed. Sešli jsme schody a zastavili se. Chodba tu byla už úplně temná. Baterka byla naštěstí velmi silná, a tak jsme viděli hodně před sebe. Cesta byla docela dlouhá. Chodba byla chvílemi úzká, chvílemi rozbahněná. Nebyla to moc příjemná cesta.

Konečně jsme došli po chvíli bloudění k poklopu, vedoucímu zpět na povrch. Začnu šplhat po žebříku a zastavím se až u již zmíněného poklopu. Pořádně se zapřu a otevřu. Vylezu na čerstvý vzduch a pomůžu Lucce. Zem se otřásá a já tak řeknu Lucce: ,,Pojď jdeme, ale hlavně nenápadně. Z dostatečné vzdálenosti se budeme držet cesty do města. Ta je tudy. Pojď.“

Jemně jí stisknu ruku a táhnu ji lesem podél stezky. Jdeme pomalu a opatrně, bůh ví jak dobré mají ti roboti sluchové senzory. Zrovna když jsem na to myslel, šlápla Lucka na větev a ta praskla.

Nepřitahuj pozornost

Prasknutí se neslo snad celým lesem. ,,Do prdele.“ procedil jsem skrz zatnuté zuby. ,,Lucko, dělej, rychle na strom.“ pošeptal jsme jí do ucha. Chytil jsem ji potom za pas a vysadil na nejnižší větev, která byla i tak dost vysoko. Ohlédl jsem se. Zem se pod kroky robota otřásala. Byl skoro u nás. Vší silou jsem se vyšvihl na větev a šplhal víš, když tu náhle mě velká ruka chytila a strhla dolů.

Hodila mě na jehličí a spousty jehliček jsem tak měl v zádech. Co nejrychleji jsem se posadil a stanul tak tváří v tvář robota, dřepícího přede mnou. ,,Ach Michale,“ ozval se hluboký hlas z míst kde byla robotova pusa. ,,jsi ještě tak nezkušený. Vzal jsem ti přátele, vzal jsem ti rodinu a ty si pořád myslíš, že se mnou můžeš soupeřit.“ Temným způsobem se zasmál. ,,Jsme si víc podobní než si myslíš.“ ,,My dva si nikdy podobní nebudeme, protože ty jsi jen vraždící stroj.“ křikl jsem na něj.

,,Michale, Michale, Michale. Cožpak sis nevšiml, že je tento robot celý černý?“ otázal se. Až tehdy jsem si toho všiml. ,,Já ho jen ovládám a je to skvělý pocit.“ s těmito slovy mě Titanoid chytil pod krkem a zvedl. ,,Dám ti jednoduchý návrh. Přidej se ke mně a já tě udělám svou pravou rukou. Společně, s našimi schopnostmi dokážeme velké věci.“

Žádná přátelství nebudou!

,,Vyliž si svou přeolejovanou prdel kriple.“ vzkázal jsem mu, což jsem neměl dělat jelikož mě ranou do břicha poslal k zemi a čtyři metry daleko. Titanoid ke mě přistoupil a zas mě chytil pod krkem. Zvedl  mě do úrovně svých gigantických očí a promluvil ještě jednou.

,,Tak jinak. Buď se ke mně přidáš, nebo tvé přátele čeká strašná věc! Je ti to jasný?! Takže zpět k mé otázce, přidáš se ke mě nebo ne?!“

Teď už byl ten kdokoli, kdo toho robota ovládal, hodně nasranej. Přemýšlel jsem nad tím že bych řekl ,,ano“ abych ochránil ostatní, když tu náhle ze stromu slezla Lucka a probodla Titanoidovu nohu mečem. Robot k mému překvapení zařval bolestí a pustil mě Vytáhl si pro něj párátko z nohy a odhodil ho. Rozmáchl se a vlepil Lucce facku. Ve vzduchu se odhozená tou ranou několikrát zatočila a pak tvrdě dopadla na zem.

Zděsil jsem se. Lucka se totiž nehýbala. Robot se nad ní sklonil a řekl: ,,Teď ne, ty čubko, tebe vyřídím později.“ To mě naštvalo. Stoupl jsem ji a vytasil meč. ,,Hej ty bastarde!“ rozběhl jsem se k němu. ,,S mou holkou takhle nikdo mluvit nebude!“ Vyskočil jsem a zabodl meč přímo do robotických zad.

Nevzdávat se

Robot se prudce zvedl a snažil se mě zachytit. Podíval jsem se na meč, který Titanoid odhodil a zasoustředil jsem se na něj. Meč se vznesl a čepelí napřed projel Titanoidovým jádrem.
Titanoid začal vypouštět energii v podobě blesků. Došlo k přetížení a robot explodoval.

Stoupl jsem si a zaslechl robotův hlas. Vycházel z hlavy, která jako jediná byla ještě docela v dobrém stavu. ,,Jsi lepší než jsem si myslel, ale i tak mě nemůžeš zastavit v ovládnutí světa.“ ,,Ne! To se pleteš! Ty nezastavíš mě! Najdu tě ať jsi kdekoli, ať jsi kdokoli a ať jsi jakkoliv mocný! Jednou na tebe narazím a ty chcípneš!!!“ Poslední slovo vyprsknu a nohou tu hlavu rozdupu. Teprve pak se uklidním a… Do prdele, Lucka. Otočil jsem se a rozběhl k ní.

Náklonnost

Přiběhl jsem k Lucce a dal si její hlavu do klína. Nahmatal jsem krční tepnu a přitlačil. Tep ještě měla, ale strašně slabý. Sundal jsem z ní batoh a ze svého jsem vyndal provaz. Svázal jsem naše batohy v jeden a nasadil jsem si je. Pak jsem vzal Lucku do náruče a vyrazil.

Cesta mi ubíhala strašně pomalu. Lucka moc těžká nebyla, ale dva batohy s nákladem byla sakra tíha. Byl jsem neskutečně šťastný, když jsem spatřil konec lesa a začátek své domovské osady. No, nebo spíš zbytku osady.

Domy byly rozpadlé a ohořelé. Tu a tam ležely kusy mrtvol, nábytku nebo aut. Bylo to jak vystřižené z post apokalyptického filmu. Vlezl jsem do jednoho docela slušně vypadajícího domu a položil Lucku na zem. Sundal jsem si batohy a protáhl ztuhlá záda. Pak jsem z jednoho z těch báglů vytáhl spacák a Lucku do něj uložil.

Nanosil jsem nějaké klacky doprostřed místnosti a poskládal je do tvaru kuželu. V okolí jsem posbíral různé papíry a noviny, které jsem později zastrkal do mezer mezi klacky. Vytáhl jsem zapalovač a nechal oheň rozhořet. Sedl jsem si vedle ohně a začal se zahřívat. Začalo zapadat Slunce a já věděl, že noc bude chladná. Blíží se zima.

Neznámý

,,Ano to blíží.“ ozval se ze tmy hlas. Vyděsil jsem se, přeběhl k Lucce a vytasil meč. ,,Myslím že to je zbytečné.“ ozval se zase ten hlas. Nemohl jsem určit odkud přichází a to mě znervózňovalo. ,,Za prvé, nechci ti ublížit a za druhé jsem silnější.“ na to se moje hlava začala zvedat, až jsem se díval na jednu ze zdí. Na vrcholku seděla postava.

Černý klobouk jí z poloviny zakrýval tvář a plášť z vnitřku rudý a z vnějšku černý povlával ve větru. Ostatní opět černé oblečení už nestojí za řeč. Ta osoba seskočila a pohlédla mi přímo do očí. Modré oči a blonďatou kštici bych poznal kdekoli. Proti sobě jsem stál já sám.

Další kapitola: Nástup temnoty 8

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Podívej se

Close
Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close