ČlánkyCreepypasty

Nástup Temnoty 8

Nástup Temnoty 8

Předchozí kapitola: Nástup temnoty 7

Příběh

Leknutím jsem uskočil a opět vytasil meč. ,,Jak kurva, jestli je tohle nějakej zasranej vtip, tak si mě nepřej!“ zařval jsem na tu osobu. ,,Vysvětli mi, jak je to možné!“ ,,Dobře.“ řekl neznámý a posadil se. Dal nohy do tureckého sedu a začal levitovat nad zemí. O důvod víc mu nedůvěřovat. ,,Dobrá tedy,“ pravil, ,,povím ti svůj a s tím i tvůj příběh.“

,,Díval jsi se někdy na hvězdy? Přemýšlel jsi někdy jak vznikly, nebo odkud jsou?

Kdysi dávno, hodně, hodně dávno, nebylo nic. Jen tma. A v té tmě se vytvořilo něco, čemu se říká První buňka. Neptej se mě jak, ani já to nevím. Ale prostě to tak bylo.

Z této buňky vnikl člověk, ale ne obyčejný. Byl to super-člověk. Někdo, kdo uměl všechno a své schopnosti ovládal skrz svou mysl, skrz své představy. Byl ale jediný. Proto si vytvořil dvojče. A tihle dva potom vytvořili všechno co se dnes ve vesmíru nachází. Planety, galaxie, různé živočišné druhy. Ale jejich největší úspěch byly Dimenze.

Ve své původní dimenzi si vytvořili neuvěřitelně velký dům. Nebyl v něm však nábytek. Byly tam jen portály do jiných dimenzí. V těchto dimenzích jsou pak ty planety a hvězdy a další věci, o kterých jsem již mluvil.

Zrození

Do každé z dimenzí pak dali jiné  verze buněk které vytvořili život. Za napomáhání ve stavbách či pouhému rozsoudění pak žádali jediné. Úctu a modlení se k nim. Některé z těchto inteligentních druhů ale zapomněli na své bohy, což druhého opravdu rozladilo.

Nedokázal unést to že není středem pozornosti a tak se jal trestat celé národy za jejich hloupost. Po nějaké době začal dokonce zabíjet.

Toho si jeho bratr všiml a strhla se hádka. Dokonce i boj. Nakonec byl uzavřen kompromis, že v každé dimenzi budou dva lidé, stejně mocní jako první dva bratři. V každé dimenzi potom byly vytvořeny další portály, do jiných světů, kam se první dva naklonovali.

Boj

Další a další neshody prvních bratrů však zapříčinily velkou dimenzionální válku, na jejímž konci se vždy ti dva správci dimenze spojili v jednoho, který plnil rozkazy prvních bratrů a hlídal své klony. Těmto správcům se později začalo říkat originály a klonům vyvolení.

První dva bratři dále stavěli dimenze a nastavovali stejný řád jako u ostatních dimenzí. V kulturách pak zůstali zachování jako Bůh a Ďábel.

Já jsem originál a říkají mi Michtoranus. Pro tebe ale budu: Maestro.“

Nemohl jsem tomu uvěřit. Někde v podvědomí jsem věděl že je to všechno pravda, ale stále jsem tomu nechtěl uvěřit. ,,Co tu ale potom děláš? Hlídáš mě?“ Maestro se zasmál. ,,Ne, ty nepotřebuješ hlídat.

Jsem tu abych ti pomohl v boji s tvým temným dvojčetem.

Tunely

Maestro vytáhl zpoza zad svůj meč. ,,Nepřítel jehož chceš zabít je silnější než si myslíš.“ vysvětloval, hned na to zaútočil a povalil mě na zem. ,,Nebude hrát fér.“ pokračoval. ,,Má svoje vlastní pravidla.“ Postavil jsem se opět na nohy a odpověděl: ,,Jak ho mám tedy porazit?“ ,,Jsem rád že se konečně ptáš.“ zasmál se Maestro. ,,Pošlu naše duchovní já na místo kde probudíš své schopnosti. Na to se kolem nás objevil hustý oblak páry a já se cítil lehký. Hned na to jsem ale dopadl tvrdě na podlahu.

Zvedl jsem se a oprášil. Nacházeli jsme se v metru. Malá a mdlá osvětlení dávala tunelům nádech vybledlé žluté. Všude byly různé trubky a kabely všech typů barev. Počkat! Pokud mám probudit schopnosti, tak proč zrovna v metru?

,,Jelikož je to nejlepší místo pro vytvoření nebezpečí.“ ozval se nade mnou Maestrův hlas. ,,Jakého nebezpečí?“ zeptal jsme se. ,,Tak se podívej.“ zasmál se Maestro a ukázal někam za mě. Otočil jsem se s připraveným mečem v rukou.

Trénink

Rmuti. Bylo jich snad tisíce. ,,Chápu že se bojíš, ale musíš to překonat jinak své schopnosti neprobereš!“ ozval se nade mnou Maestro. ,,A teď mí Rmuti, zaútočte!“ Od Rmutů se ozvalo souhlasné zavrčení, na což se na mě vrhli.

Setnou hlavu tady, probodnout tělo tu, byla to zábava. Tedy až do chvíle kdy se opět ozval Maestro. Jsi rychlý, ale co když ho nebudeš moct zranit zvenčí?“ Na to se Rmutové obalili železem. Pohybovali se ale když jsem do něj uhodil mečem, nenechal jsem tam ani škrábanec.

Michale dělej, vymysli něco! Mám to. Pekelně jsem se soustředil až jsem nakonec ucítil jak ze země otřásá. Zpoza mě vyběhlo stádo asi o tuctu slonů. Mně se vyhlo, ale Rmuty vraždili jako nepřítele, jenž vstoupil na cizí teritorium. Sloni vyhazovali své nohy vysoko do vzduchu a rozdupali všechno co na mě Maestro poslal.

Proměna

Vrhl jsem na něj pyšný pohled a sledoval ten jeho zaskočený. Maestro se na mě otočil a bylo vidět, že se něčeho zalekl. Otočil jsem se, ale nic za mnou nestálo. Podrbal jsem se na hlavě a pohled mi sklouzl na můj loket. Zlatě světélkoval. Celá ruka byla zlatá a to zlato se šířilo na celé mé tělo.

Za chvilku jsem byl celý pokrytý zlatem. Vstřebával jsem každičký kousek vědění vesmíru. Cítil jsem jak se mé svaly zesilují. Byl to skvělý pocit. A když už jsem nečekal že to půjde dál, tak jsem se začal vznášet. Začal jsem vstřebávat spousty energie. Byl jsem…Bůh.

Zlato zmizelo a já jsem dopadl zpět na zem. Maestro sletěl a položil mi ruce na ramena. ,,V životě jsem neviděl rychlejší zasvěcení.“ pravil. ,,I tak tě ale postavím před jednu závěrečnou zkoušku. Musíš se dostat ven. Najdi východ, poznáš ho. V tu chvíli se vypařil, nebylo po něm vidu ani slechu.

Vydal jsem se na cestu ven.

Bloudění

Bloudím tady už přes dvě hodiny a pořád jsem nenašel východ! Doleva, doleva, doprava a opět doleva. Nic, nic a zase nic. Žádná známka východu z tohoto bohem netknutého místa.

Sednul jsem si a začal si masírovat bolavé nohy. Musel jsem nachodit minimálně třicet kilometrů. Přitáhl jsem si levou nohu k sobě a v koleni mi nepříjemně křuplo. Nebolelo to, ale suché tunely, které tento zvuk nesly hodně daleko, mi přidaly na strachu.

Po nějaké době jsem se mohl opět postavit a vyšel jsem dál. Šel jsem opět proklatě dlouhou dobu, když tu náhle jsem zpozoroval pohyb v mém periferním vidění. Otočil jsem se tím směrem a spatřil ji. Z poza pravého rohu vykukovala něčí hlava. Viděl jsem ale pouze polovinu obličeje, jelikož mi ve výhledu bránila šedá kapuce. Přesto nezabránila pár zatoulaným pramínkům blonďatých (téměř až bílých) vlasů, vylézt na světlo.

Ta osoba zalezla. ,,Ne, počkej!“ zakřičel jsem a vyběhl za ní. Zabočil jsem zrovna když osoba přede mnou zabočila za levý roh. Nepřestával jsem běžet a následoval jsem tu osobu skrz nikdy nekončící labyrint těchto tunelů. Byl jsem jí v patách a měl jsem ji na dosah ruky. Hbitě jsem tu osobu chytil za mikinu a prudké zastavení nás strhlo k zemi. Posadil jsem se na tu osobu a ruce jí přitiskl k zemi.

Seznámení

Konečně jsem se mohl podívat na zbytek obličeje. Bylo to chlapec. Celý jeho obličej byl vybledlý a bez jediné vrásky. Působil jako obličej nějaké figuríny. Nejdivnější na tom chlapci ale byly oči. Vystouplé, podivně bledě modré oči mě přitahovaly jako dva malé magnety. Zdálo se mi jako by v nich byl celý vesmír.

Z hlubokého zamyšlení mě vytrhlo hluboké, táhlé zavrčení napravo ode mě. Otočil jsem se tím směrem a spatřil otrhanou, přerostlou, rudookou krysu. Skočila po mě. Pustil jsem toho kluka a padl na záda tak, aby me ta krysa přeskočila. Vytáhl jsem pistoli a začal střílet. Tři rány do hlavy a krysa byla tuhá. Jenže když jsem se otočil zpět viděl jsem tam další. A ten kluk byl pryč. Skvělý. Střílel jsem jako divý dokud mi nedošly náboje. No tak počkat, kde sem tady vzal pistoli když tu nic nemám.

Asi jsem v tu chvíli neměl přemýšlet, jelikož mě jedna z krys povalila na zem. Natáhla tlapu a praštila mě do spánku. Před očima se mi zatmělo a krysí čelist přede mnou se rozevřela.

Krysu však zastavilo táhlé syčení, které vycházelo od toho chlapce. Byl ale jiný. Oči byly teď hadí, z úst mu šlehal dlouhý jazyk, svaly se mu napínaly po celém těle a nehty se protáhly do velmi ostrých drápů. Rozběhl se a skočil do pole krys. Trhal je na cucky a pohazoval si s nimi jako s hračkami. Krysa, sedící na mé hrudi byla chycena drápy a rozervána na dvě poloviny.

Cesta ven

Teď už normální chlapec mě zvedl ze země a odnášel tunely dál. Hlava mi třeštila a očí se zavíraly. Díval jsem se mu do tváře, ale stále jsem nemohl přijít na to kdo to je. I přes to jsem měl pocit že ho už dávno znám, ale nemohl jsem přijít na jméno.

V koutku oka jsem zahlédl slabou zář. Před námi byla světelná stěna. Bílá jako mléko. Neměl jsem ale sílu se udržet vzhůru. Podíval jsem se opět na zachráncův obličej a před pádem do říše spánku jsem si vzpomněl.

Adam

Další kapitola: Nástup temnoty 9

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podívej se
Close
Back to top button
Don`t copy text!