Před dvěma lety
Jsem šla společně se třemi kamarádkami (ozn. těch kamarádek – A,B,C) do opuštěné nemocnice, která byla známá pro lovce zajímavostí.
Od chvíle, kdy jsme vystoupily do budovy, bylo nám jasné, že je s tím místem něco špatně, protože vevnitř byl studený vzduch, i když venku byl horký letní den. Cítila jsem husí kůži. Chvilku jsme se procházeli, poschodí po poschodí, dokud jsme se nedostali do lůžkového oddělení.
Ve stejném patře byla ošetřovna. Jakmile ji moje kamarádka A viděla, poznamenala:
“Právě jsem tam někoho viděla.“
To byl začátek všeho
Začaly jsme se bát, ale přišli jsme zde otestovat naši kuráž a nikdo z nás nevypadal, že se chce už vrátit domů. Rozhodli jsme se rozdělit do dvojic a pokračovat v průzkumu. Spárovala jsem se s A, a rozhodly jsme se prozkoumat to kolem ošetřovny. Jen tak jsme se potloukaly kolem, když A, bledá a třesoucí se, mě poklepala na rameni a řekla:
„Viděla jsem stín, který následoval B, právě když šla do jednoho z pokojů na konci chodby.“ A hned po tom se mě zeptala,
“Ty sis zranila rameno?“
Zmatená, jsem se podívala na své pravé rameno a nějaká blátivá voda byla rozmazaná po celém mém bílém tričku. Protože to bylo jedno z mých nejoblíbenějších triček, rozčílila jsem se a odpověděla A ostrým tonem.
„Hej, udělala jsi to, když jsi mi zaklepala na rameno, právě teď!“
Dívala se na mě překvapeně a řekla:
„Co? Nikdy jsem tě nepoklepala na rameni!“
Začala jsem se bát a křičet naštvaně na A.
„Přestaň mě v tomhle okamžiku tahat za nohu!“
Ale A odpověděla narovinu.
„O čem to mluvíš? Přísahám, teď jsem se tě nedotkla.“
Začala jsem být opravdu vyděšená
Navrhla jsem, že zavoláme B a C, skončíme hru a půjdeme domů. Vypadalo to, že se také bojí a řekla, že i kdybychom byli blízko místnosti, v které B a C zmizely, nebylo otázkou, a tak jsme si myslely, že bychom měli volat jejich jména odtud.
Ale bez ohledu na to, kolikrát jsme je volaly, nedostaly jsme jejich odpověď zpátky. Také jsem se zdráhala přiblížit se k místu po tom, co jsem slyšela od A o stínu, který sledoval B. Také mé pravé rameno bylo podivně těžké a bolestivé.
Pak se mě A zeptala:
„Můžeme zkusit najít její mobil?“ A zkusila zavolat B. O chvíli později jsme slyšeli vyzváněcí tón, který nepřicházel z chodby, kde by měla být B, ale z chodby naproti tomu. Byly jsme zaskočené a to bylo samo o sobě dost bizarní, ale k naší hrůze ten, kdo odpověděl na zavolání, byl cizinec a nepochybně muž.
Nakonec to A vzdala a zavěsila. Řekla mi:
“Možná bychom měli jít domu sami.“
Potom mi A řekla o podivném muži, který jí právě odpověděl.
Byly jsme téměř bez důvtipu, když jsme spěchaly po schodech plnou rychlostí.
Jakmile jsme byli venku z nemocnice a zpátky v autě, cítili jsme se klidněji, a řekla jsem A:
„Myslíš, že bychom měli zavolat C?“ A tentokrát jsem zkusila zavolat C.
Okamžitě jsem slyšela hlas C na druhém konci linky:
Hej, kde je B? Právě zmizela. Jste vy dvě spolu? Neříkej mi, že jsem jediná, která zbyla! V žádném případě!“
Zněla nečekaně vesele a my jsme si s úlevou vydechly
Řekli jsme jí, aby odešla z budovy a přišla k nám co nejdříve, a pak jsme zkusili znovu zavolat B, ale ta stále neodpovídala.
Zaparkovali jsme autem před bránou nemocnice a čekali na C.
Za nějaký čas se objevila C, která vrávorala.
„Dívala jsem se všude, ale po B ani stopy! Snažila jsem se jí dovolat, ale nezvedla to…Myslím, že se něco stalo. Co budeme dělat?“C promluvila nadšeně, když se přiblížila k autu.
Dostali jsme ji do auta a řekla nám, co se s nimi stalo v nemocnici. Podle C, právě když vstoupily do jednoho z pokojů na konci chodby, začala B nějakým způsobem opakovaně srkat C do zad a přinutila ji, aby se ohlédla přes rameno. Ale když se C otočila, B zmizela. C si myslela, že B ztratila nervy a vrátila se k A a mě.
Poté, co obdržela náš telefonát, C začala hledat B sama. Pak uslyšela mužský hlas z toalety. Byla odvážnou dívkou, která otevřela a zkontrolovala každou skříňku, ale nenašla žádného.
Stále křičela jméno B, ale nedostala odpověď, a tak se rozhodla jít ven. Nevěděla, co má dělat. Diskutovali jsme o tom, jaké kroky bychom mohli dál podniknout, když jsme najednou viděli, jak se B blíží k autu a naříká.
Byla to taková úleva, otevřeli jsme dveře, abysme ji dostaly dovnitř, ale ona nešla, jen tam stála, šíleně plakala.
„Co jste si myslely? Vy všechny, ignorovali jste mě tam! Víte, kolikrát jsem na vás volala? A vy plánovaly jet domů beze mě!“ Křičela tak, že náhle na místě zkolabovala.
Byly jsme v naprosté panice, když jsme volaly sanitku.
B byla odvezena do nemocnice, kde zemřela na mrtvici. Řekli, že bylo příliš pozdě, ale zdálo se jim divné, že má jen 26 let a že byla okamžitě ošetřena poté, co zkolabovala.
Zdravotníci se mě také ptali: „Co se vám stalo s ramenem?“ To mě donutilo si znovu prohlédnout rameno. Pak jsem si uvědomila, že to, co jsem myslela, že byla špinavá voda, byla vlastně nějaká tmavá krev.
A také jsem si všimla, že záda C byla pokryta mnoha podobnými krvavými otisky ruky.
Asi rok po incidentu
C zemřela na leukémii a ještě před uplynutím půl roku předtím, A zemřela při autonehodě; a teď jsem jediná, která je ještě naživu. V květnu jsem měla mrtvici, která mi paralyzovala pravou stranu těla. Stále jsem v nemocnici kvůli rehabilitaci.
Ale moje mysl je v klidu. Předtím, než jsem byla přijatá do nemocnice, už jsem strašně bláznila ze strachu, ale cítím se divně, když jsem v nemocnici. Zajímalo by mě, jestli jsou nemocnice chráněné nějakou neviditelnou silou. Je to velmi zvláštní.
Už mě nemusí trápit ty noční můry, které jsem měla, když jsem byla doma.
Už mě netrápí stín, který jsem viděla, když jsem se podívala do zrcadla.
Dokonce i myšlenka zůstat v nemocnici navždy, je pro mě lákavá.
Je mi líto ostatních třech, ale myslím, že přežiju.
Další Creepypasta: Deník Abigail
