ČlánkyCreepypasty

Velký Zlý Vlk / Big Bad Wolf

Velký zlý vlk

Creepypastu Velký zlý Vlk nedoporučujeme mladším divákům a slabším povahám. Berte navědomí, že nikdo z Darktownu po vás nechce, aby jste ze sebe dělali machry.
Přejeme příjemné čtení!

Dnes večer je venku bouřka. Vítr divoce kvílí. Hrom a bouřka burácí každou chvíli. A já jsem sama uvnitř našeho dvoupatrového domu. Náš dům má dva vchody. Přední a zadní dveře samozřejmě. Máme taky půdu a suterén. Náš dům je dost velký. Má spoustu místa. Ale osud nás nenávidí. Táta nás dávno opustil (umřel). A náš první dům shořel. Ještě se navrátila. Doufám, že je v pořádku, protože tahle bouřka je zabiják.

Cítím se divně dneska. Mám strach o mámu. Doufám, že tahle bouřka brzy skončí. Ležím na gauči ve společenské místnosti nahoře, a sleduji televizi. Zvedla jsem telefon a snažila jsem se dovolat několikrát mámě. Ale neodpovídala. Co jí tak dlouho může trvat? Jasně, to ta bouřka. Vypnu televizi a jdu dolů do obýváku. Snažím se jí ještě jednou dovolat. Její telefon zvoní. A zvoní. A zvoní. Bez odpovědi.

Začíná se ochlazovat. Dobře, že máme elektrický krb s ovládáním. Stiskla jsem tlačítko. Okamžitě je teplo. Sednu si do křesla a čekám. Bouřka začíná být čím dál horší. Déšť padá tvrdě, blesk hlasitě burácí a hřmí.  Možná bych měla jít něco dělat, abych zabila čas. Šla jsem do kuchyně a otevřela jsem ledničku. Co je tu dobrého? Mám si vzít ten zbývající kus jahodového dortu nebo porci lasagní z včerejší párty?

Světla najednou zhasla.

Lednice přestala svítit, elektrický krb zhasl. Všechno zhaslo. Zůstala jenom tma.  Černočerná tma. Temnota zžírala můj dům. Jediným světlem mi zůstal občasný zásah blesku. A pokaždé, co zasáhl, cítila jsem se, jako by to zasahovalo mě. Vlasy se mi zježily vzadu na krku. Měla jsem z toho husí kůži. Jsem vystrašená. Nikdy jsem nebála tmy, nebo blesku a hromu, nebo být sama navzdory tomu všemu. Stalo se mi jednou. Byla jsem tehdy malá. Jen jsem čekala. Tak jako to dělám dneska. A víte co se stalo? Máma přišla. Šla ke mě, jako kdybych byla 9-ti létá holčička. Teď to udělá znovu. Vím, že se vrátí.

Běžím po schodech, několikrát klopýtnu. Nikdy jsem nebyla opatrná. Venku použiji světlo z baterky, mířím do svého pokoje a otevírám skříň, vezmu si baterku pro případ nouze, kterou jsem tam schovávala. Ochladilo se. Jdu znovu do obýváku, nyní vybavená baterkou. Stále tu není. Proč? Podívám se na hodiny. Sakra! Už je 11 hodin večer. Měla bych jí znovu zavolat? Teď už mám o ní obavy. Už se bojím. Bojím se o ni. Náhle dostanu pocit. Chci jít tam ven a hledat ji. Ale možná je blízko. Musím chodit venku. Měla bych se po ní podívat.

Spěchám k vchodovým dveřím, otevřu je, a vidím temné nebe nad mnou. Rozhlížím se okolo. Máma nikde. Všude vidím obrovské místo plné mokré trávy a nějaké stromy. Cesta je nalevo. Ledový vánek mrazí moje tělo, a chlad proniká do mých kostí. Hlasitý náraz exploze z nebes. Je tak silný, že to na moment osvítilo místo, jen na malou sekundu to vypadalo jako ve dne. Viděla jsem něco jako záblesk, nebo něco, stojící mezi stromy. „Kdo je to?“

„Jsi to ty mami?“

Podívala jsem se pořádně, pošetile jsem používala mou baterku, jako by mi jeho slabé světlo mohlo pomoci vidět přes tu obrovskou temnotu. Další silný záblesk bouřky. A celý dům ožil. Šťáva je zpátky. Bylo to jako o Vánocích s těmi všemi světly zapnutými v mém domě. Podívala jsem se mezi stromy znovu a uviděla jsem to. To nebyla matka. Ale někdo jiný. A běžel rychle směrem ke mě. Jako blázen. Utíkal jako kdyby utekl z vězení.

Srdce mi začalo bušit, jak má mysl zatemněla. Blížil se. Co bych měla udělat? V jeho ruce jsem viděla záblesk a pochopila jsem, co to drží. Byl to velký, smrtící nůž. Křičela jsem se jako kdybych neměla nad svým tělem kontrolu. S třísknutím jsem zabouchla dveře, když byl jen palec pryč od verandy a rychle jsem zamkla. Nevěděla jsem co mám dělat dál. Kopal do dveří silně. Ten zvuk mi připomněl hrom. Křičela jsem znova. Co bych měla udělat?

Kopal znovu. Křičela jsem hlasitěji. Nic se nestane, pokud tady budu jen stát a čekat na nabodnutí. Utíkala jsem do sklepa. Zoufale jsem se pro něco rozhlédla. Nic. Nevěděla jsem po čem se mám dívat. Slyšela jsem to znovu. Chtěl se dostat dovnitř. Byl hladový po zabíjení.  Co bych mu řekla; že zavolám policii? Vystrašilo by ho to? Možná je už pozdě. Začala jsem panikařit. Měla bych ho při mém plánu něčím udeřit.

Vidím perfektní zbraň.

Páčidlo. Zvednu ho. Měla bych se vrátit do obývacího pokoje a počkat na něj až rozbije dveře? Ne To je sebevražda. Jen se schovám tady. Navíc, není jednoduché se jen tak dostat přes ty dveře. Najednou, je přestal rozbíjet. Proč s tím přestal? Vzdal to? Možná. Počkat. Ne. Zadní dveře! Spěchala jsem nahoru, doufala jsem, že není moc pozdě. Držel jsem zbraň pevně. Ať přijde odkudkoliv, jsem připravená. Aspoň to bylo to, co jsem si říkala. Utíkala jsem přes obyvák, směrem do kuchyně. Déšť začal být čím dál hroznější, jak vítr vládl mému sluchu

A zastavila jsem své kroky. Tamhle je, stojící na prahu. Jak jsem se obávala, šel přes zadní dveře. Byl mokrý, pravděpodobně promrznutý. Jeho vysoká postava vytvořila stín pokrývající celou místnost. V jeho ruce se blýskal nůž. Hrom a blesk udeřil, zabíjející šťávu znovu. Jeho dlouhé, černé vlasy zakrývaly většinu jeho tváře, ale cítila jsem zlost v jeho pohledu. Měl na sobě černé košili a nerozeznala jsem barvu jeho kalhot kvůli té tmě.

Ahoj,” řekl. Úsměv se mu vytvořil po celé jeho holohlavé tváři. V duchu jsem křičela. Zpátky!” křičela jsem ze všech sil, “Řekla jsem jdi pryč!” Běžel směrem ke mě, rychle a vražedně. Máchala jsem svým páčidlem ale zastavilo se v půlce švihu. Chytil ho. Teď mě pobodá. Nechala jsem páčidlo a utíkala jsem tak rychle, jak to jen šlo, pryč od něj. Chytil mě, stiskl moje vlasy a přimáčkl mě k zemi. Křičela jsem bolestí, jak mě chytil.

Skončila jsem.

Jsem mrtvá. Ale nevzdám to. Ne pro moji mámu. Kopla jsem ho silně a měla jsem štěstí, že jsem trefila jeho rozkrok. Naříkal a proklínal mě. Využila jsem příležitosti tak, že jsem spěchala po schodech přímo do mého pokoje. Bylo to trochu zábavné, protože jsem ani jednou nezakopla. Zavřela jsem dveře a zamkl je. Co bych měla teď udělat? Sesunula jsem se na podlahu, bezmocná. Třásla jsem se jako nikdy předtím.

Blesk udeřil znovu. Křičela jsem. Nikdy předtím jsem kvůli blesku nekřičela. Déšť slábl. Zvedla jsem a začala jsem se pomalu vzpamatovávat. Hluboce jsem se nadechla a rozhlídla jsem se. Stále musím ochránit sama sebe. Sakra, zapomněla jsem si vzít zbraň do svého pokoje. Pak jsem ho slyšela mě volat. Slyšela jsem jeho kroky, směřující ze schodů. „Vylez, děťátko,” řekl děsivým hlasem. „Neublížím ti.” Snažila jsem se nepanikařit. Nekřičet. Být v klidu jak to bylo možné.

Hledala jsem mobil. Nemyslím si, že mi pomůže, ale co můžu ztratit? Vytočil jsem 911. Můj život na tom závisel. Slyšela jsem odpověď, ale můj telefon se najednou vybil. O, skvělý. Klepání,klepání. Je před mým pokojem. Ošklivý psychopat. No tak, zlatíčko, vím že tam jsi.” Skoro jsem ucukla. Malá holčičko,malá holčičko, prosím, pust mě dovnitř,” řekl velký, zlý maniak. Polib si!” odpověděla jsem naštvaně.

Slyšela jsem ho běsnit, jak se snažil rozkopat dveře.

Moje dveře nejsou tak silné jako ty vchodové. Kopal znovu. Snažil jsem se mít zavřenou pusu, ale můj mozek šílel ve strachu. Blesk udeřil ještě jednou znovu. Slyšela jsem ho znovu kopat. Pak jsem slyšela jiný zvuk. Něco povědomého. Něco za co bych byl velmi vděčná to slyšet, ale teď mi kvůli tomu ztuhla krev. Něco, na co jsem čekala celý ten čas, ale teď, toho lituji.

Byla to moje matka. “Susan? Susan, kde jsi?” A byla jsem si jistý, že on jí taky slyší. Ne! Křičela jsem.” Ne mou mámu! NE MOU MÁMU!” Slyšela jsem ho jít dolu po schodech. Odvážně, jsem otevřela dveře a sledovala ho. Ale byl mimo můj dosah. Byla jsem vystrašená. A taky naštvaná. Jít dolů po schodech trvalo celou věčnost. Zdálo se to být nekonečné. Dostala jsem se dolů a viděla to.

Seděl na ni. Zuřivě jí bodal.  Bodal. Bodal. Bodal. Bodal. Bodal. Bodal. Moje matka tam jen ležela, nehybná. Její krev tekla po podlaze. Snažila se křičet, ale krev, která jí bublala z její pusy jí v tom zabraňovala. Její oči se vrhaly pohled na mě. Byly plné strachu, šoku, a taky něco říkaly. Uteč. Neustála jsem to. Byla jsem zmatená. Zapoměla jsem, jak se mám cítit. Směřoval zpátky ke mě. “Jsi na řadě.” Moje smysly se vrátily právě včas, abych viděla maniaka směřovat ke mě. Utíkala jsem z kuchyně a otočila jsem se, abych viděla, jak daleko je za mnou.

Byl blízko. 

Byl tak pevný. Tak nezastavitelný. A šel si pro mě. Jako vlk pro ovci. Utíkala jsem rychle. Snažila jsem se dostat přes zadní dveře, když jsem cítila studený řez v zádech. On mě sekl. Vzala jsem první věc, která byla v mém dosahu a třískla jsem ho s tím. Byla to pánvička. Nemělo to na něj žádný účinek. Chytl mě na za krk a mrskl se mnou na podlahu. Neboj se, nezabiju tě ještě. Nejdřív si spolu pohrajem.” O, ne. Ne, prosím.

Klekl si na mě a strhl ze mě šaty jako divoké zvíře. Jsem mrtvá. Jsem odsouzená k záhubě. Kousl mě do ramene. Pak moje ucho. Vytáhl svůj penis. Chystám se tě sedřít z kůže!” zakřičel s nadšením. Otvíral si mě, jako dítě si otvírá Vánoční dárek. Je to beznadějný. Dostává se do mě.  Vzdávám to. Přijímám svůj osud. Ale ne. Ne. Moje matka by určitě nechtěla, aby se tohle stalo.

Rozhlédla jsem se zoufale. Byl tam regál s noži. Nic jiného mi nezbývá. Buď tohle nebo bezmocně zemřít. Podívala jsem mu zpříma do očí. Byly zelené. Zelené, šílené oči. Oči které mě propalovaly. Vlk měl hlad. Kousla jsem ho do nosu. Zařval. Kousala jsem ho silněji, dokud to nekrvácelo. Podařilo se mi dostat se z jeho sevření. Využila jsem příležitosti, kdy byl v šoku, zvedla jsem se a utíkala pro nože. Chytl mě za kotník. Bodl mě do nohy a já spadla.

Byla jsem příliš naštvaná na to, abych něco cítila. 

Skočila jsem pro nože a ty spadly na podlahu. Zvedla jsem jeden a zapíchla ho do jeho oka. Kutálel se a ležel na zádech, ale nikdy nepustil mou nohu, vzala jsem další a uřízla jsem mu jeho penis. Křičel hlasitěji, jako malá holka. Vědíc, že nemá dost síly se bránit, sedla jsem si na něj. Bodala jsem ho. Bodnutí. Bodnutí. Bodnutí. Bodnutí. Bodnutí.  Jeho zkrvavené kalhoty na mém na půl nahém těle. Přestal. Už je mrtvý. Přemýšlela jsem o své matce. Byla mou poslední rodinou. Pamatovala jsem si, co jí udělal.

Podívala jsem se mu do tváře. Kde jeho levé oko bylo, tam nyní byl jen prázdný oční důlek. Cítila jsem se divně. Byl to ten nejdivnější pocit v životě. Byla…zábava. Požitek. Potěšení. Blesk znovu udeřil. Vzala jsem jeho velký nůž a uchopila ho pevně. Potřebovala jsem více. Cítila jsem se tak dobře. Bodala jsem do jeho mrtvého těla znovu. Pak znovu. Bodnutí. Bodnutí. Bodnutí. Bodnutí.

Originál (EN): Big Bad Wolf
Další Creepypasta: Temná Kočka

4/5 (1)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Kirushina

Mé jméno je Kirushina, můžeš říkat zkráceně Kiruš nebo Kira. Je mi 20 let, studovala jsem na gymnáziu, mám ráda hudbu, vtipy a jsem milovník anime. Jsem překladatelka začátečnice ale neustále se učím něco nového. S překládáním jsem začala před rokem. Odjakživa mě baví čtení a tak jsem začala s překládáním. Na mém Youtube kanále se kromě překladu, věnuji i tvorbou audioknih či herních videí. Nechť vás všechny provází síla Darktownu.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close