Temná Kočka / The Grinny Cat
Pamatuju si na první den, kdy jsem ho uviděl. Bylo u mě obvyklé, že jsem si vyšel na takovou noční procházku, a nikdy jsem z toho nemíval strach. Tady v těchto ulicích jsem si nikdy nevšiml nějakého většího… „zločinu“, než nějaké to štípnutí něčeho v obchodě nebo nepovolené rychlosti. Není čeho se bát.
Tak jsem teda šel takhle zase na procházku. Mířil jsem do místního parku a tam si sedl na lavičku pod lampou. A ke mě přikráčela tmavá kočka. Slyšel jsem, jak vrní, a nevypadala, že by mi chtěla ublížit nebo tak něco. Pohladil jsem ji a ona zamňoukala, roztomile předla.
A předla trochu hlasitěji, přitom se mi otřela o nohu, což kočky dělávají. Otevřel pusu. Ale ne aby mňouknul, ale ukázal mi místo toho svoje zuby, jako kdyby se usmíval. Jen na chvíli, hned potom zase pusu zavřel. Protože zaslechl, jak něco zašustilo v křoví. Lekl se a odběhl pryč.
A já neměl co dělat, tak jsem zase zamířil domů
Stál jsem před dveřmi a vytahoval klíče, když jsem za sebou zaslechl mňouknutí. Otočil jsem se. Přímo za mnou stála ta stejná kočka, která seděla a sledovala mě svýma zářivýma očima. Děsivě zelenýma, skoro až neonovýma očima.
A ten kocour vypadal hladově. Ano, ano, ano, cizí zvířata odmítám krmit, ale… Já si nemohl pomoct. Vypadal vážně hladově. Vešel jsem dovnitř a vytáhl nějaký malinký talířek, na který jsem mu položil pár plátků šunky a dal mu ho ven. Ale… kocour byl pryč. Položil jsem talíř před dveře a pokusil se ho přivolat tím ❝čičí❞, na což slyší většina koček. Ale nic.
Okolo 11:30 jsem šel do postele, a v tu noc mě ještě něco vzbudilo. Ťukání na okno. Ohlédl jsem se. A v okně seděl onen kocour, své zelené oči upíral na mě. A usmíval se, zcela se usmíval. Jeho ocas vesele poskakoval na parapetu, zatímco kocour znovu ťuknul na okno. Byla tu jedna věc, které jsem si v té chvíli nevšiml, ale pak mi to došlo.
Vždy mám v noci zatažené žaluzie a závěsy
Ale když tam seděl ten kocour, závěsy byly roztažené a žaluzie nahoře. Když jsem se ráno vzbudil, nepamatoval jsem si na to, co se stalo. Připravil jsem se na svůj obyčejný den, několik hodin strávil v práci a pak jel domů. A na mé příjezdové cestě byla ta kočka.
Seděla a usmívala se, její zelené oči se zdály o něco větší. Došlo mi, že tu asi nebylo něco v pořádku, a tak jsem zavolal ochranáře zvířat. Přijeli a odchytili ho, po tu dobu se na mě zamračeně díval, jako kdyby mu hodně vadilo, že jsem ho od sebe takhle odtlačil. Ale byl to pro mě najednou větší klid.
V noci jsem nešel ven, neobvykle, byl jsem totiž z té kočky trochu vynervovaný. Ve skutečnosti jsem vůbec nevycházel ven, celý den. Než jsem usnul, slyšel jsem něco, a přísahal bych, že to byly tlapky pochodující u dveří mé ložnice. Ale namlouval jsem si, že to nejspíš byla jen myška, nebo nějaký ten zvuk udělala pračka, nebo tak něco.
Jenže když jsem se ráno vzbudil, vyjekl jsem leknutím
na konci mé postele v klidu podřimoval ten kocour. Se stejným úsměvem na tváři. A v tu chvíli jsem toho měl dost; chytl jsem kocoura za srst na zádech a nesl ho pryč. Nevyjeknul, nezasyčel, nevydal žádný zvuk, který by normální kočka vydala.
Hodil jsem ho na zahradu a s lopatou ho umlátil. Celých deset minut, co jsem do něj mlátil, nemňouknul, nezasyčel. Ani jednou. Když jsem zjistil, co to vlastně sakra dělám, kočka byla nerozpoznatelná. Její přední nohy byly zlámané, uši už vůbec, ty byly potrhané, jeho žebra zpřelámaná a obličej hodně poškozený.
Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem to udělal. Ten den jsem ani nešel do práce, jenom vložil jeho tělo do krabice, odvezl na kraj města a tam ho pohřbil. Třásl jsem se. Fakt třásl. Přemýšlel jsem, cestou domů jsem nad tím přemýšlel.
Jak se mi mohla kočka dostat do pokoje? Do domu?
Cestou jsem se stavil do fastfoodu a tam si dal oběd, potom jel zpátky domů. Bylo okolo 12:30 odpoledne a já byl trochu unavený, tak jsem si rozhodl na chvíli si dáchnout. Nakonec jsem prospal celý den, a přeci jen bych byl rád, kdybych spal déle.
Vzbudil jsem se sám, a něco mě prostě donutilo podívat se na okno, jen abych viděl něco, co mě poslední dobou jednoduše děsilo. Seděl tam kocour, ten kocour, s polámaným tělem, zničenýma nohama… přesně v takovém stavu, v jakém byl, když jsem ho zakopal. Jeho úsměv byl širší, než předtím, a z očí, které už zelenou barvu neměly, tekla krev.
Jeho oči byly vlastně čistě černé, jako kdyby měl naprosto rozšířené zorničky. Koukal se na mě a začal tančit. Předváděl děsivý tanec, klátil svýma polámanýma končetinama. Kdykoliv se pohnul, zaslechl jsem hlasitý praskavý zvuk už zpřelámaných nohou. Vykřikl jsem a vyběhl z pokoje, nasedl do auta a odjel pryč.
Začal jsem žít nový život
Kdykoliv potkám divoké zvíře, mám strach, ale snažím se to nějak překonávat. Jenže jednou jsem takhle šel z práce domů a otevřel dveře do svého pokoje. Něco leželo na mé posteli ten kocour. Byl to on, i když vypadal nějak divně. Jeho oči měly čistě rudou barvu a z jeho úsměvu se dalo vyčíst zlo.
Sakra, vyděsil mě. Vůbec jsem netušil, jak se sem mohl dostat. A když z postele seskočil a syčíc mířil ke mě, vyjekl jsem. Hodně hlasitě jsem zakřičel a začal po něm házet věci, které mi přišly pod ruku nic ho ale nezasáhlo. Pak vyskočil. Vyskočil a přistál na mé hrudi, já zakopl a spadl na zem.
Křičel jsem, zatímco se kocour oháněl drápy na mém obličeji a zanechával za nimi bolavé jizvy. Usmíval se přitom jako zralý do blázince. Naštěstí mezitím dveře rozrazila policie; nejspíš někdo něco slyšel a zavolal je. Viděli, co se děje, a tak toho démona ze mě sestřelili. Neptali se mě na nic, co se stalo, a kdyby ano, co bych asi řekl?
Tenhle den se mi vryl do paměti, a nejspíš na něj nikdy nezapomenu
Po chvíli přemýšlení mi docvaklo.
Když se dokázal vrátit jednou, co mu zabrání vrátit se znova…?
Chcete-li překlad jakkoliv využít, je vaší povinností nejprve se dohodnout s překladatelem.
Překladatel: Nautileen
Autor: ComicKit
Originál: The Grinny Cat
Další Creepypasta: Pravda za „Čas na dobrodružství“ / The Truth Behind „Adventure Time“
