ČlánkyCreepypastyZáhady

The Sandman Creepypasta Česky

The Sandman Creepypasta Česky

Ti, kdo sní ve dne, poznávají mnohé z toho, co uniká snivcům pouze nočním.

—Edgar Allen Poe, „Eleanora“

Běž do postele a počkej na pískaře.

Když to šlo z Jamsových úst, zdálo se mu zvláštní to říkat. Nebyl si jistý, proč to vůbec udělal, ale z nějakého důvodu to fungovalo: Daniel šel do postele

Další ráno, řekl:

“Jak vůbec Pískař vypadá? James udělal snídani. Daniel si sedl ke stolu, houpal svýma krákýma nohama pod židlí.

“Nic, opravdu,“ řekl James.
“Je to jen výmysl.“
“Co myslíš tím výmysl?“
„To je něco, o čem si lidi jen vykládají.“

Položil talíř s vejci před Daniela a políbil ho na čelo. Myslel si, že to tak nakonec bylo.

Než sám Pískaře uviděl

Než se chystal jít do postele, zastavil se u Danielova pokoje, zkontrolovat ho, jestli spí, jak to často dělal. Byla to běžná rutina. Najednou uviděl bledého, nahého muže, sedícího na okraji Danielovy postele. Houpal se tam a zpátky. Chvíli mu trvalo, než vstřebal to, co právě viděl.

Reagoval způsobem jako by udělal každý jiný otec:

Vběhl do pokoje, křičel, na jeden moment přemýšlel o útoku na vetřelce, ale pak se muž na posteli otočil. To, co James viděl, nebyl opravdový muž: Byla to bledá, slizská věc, zkroucená a holá, jeho klouby se obrátily špatným směrem a jeho tělo se vytvarovalo.  Když se pohnul, bylo to jako šilená marioneta, tancující na podiu.

James stuhl. Ta věc ho sledovala. Cítil teplo. Zjistil, že se podělal do gatí. Teprve když si vzpomněl, že je Daniel stále ještě v posteli, podíval se na tu divnou věc, sedící od něj jen pár kroků, získal odvahu, aby se pohnul. Vzal Daniela a utekl. Na chodbě se otočil, aby zjistil, jestli je ta věc sledovala, ale nestalo se tak.

Na moment sledoval a pak, hnal se jako by chtěl zastavit noční můru, přelezl okno a skočil. Nechal za sebou jen vějící se záslony na znamení, že odešel. James měl problém mluvit o tom s policíí. Nahlásil vloupání, ale když byl požádán, aby popsal vetřelce

Nevěděl, co má říct

Jak by to mohl popsat normálnímu muži v modré uniformě, sedícímu v jeho kuchyni u stolu, když mezitím dva z jeho kolegů prohledávají dům, aby pochopili tu věc, kterou viděl on sám?  Vždyť to nebyl schopný pochopit ani on sám. Aby to bylo ještě horší, Danielova paměť se neztotožňovala s Jamesovou:

Popsal ho jako obyčejně vypadajícího zloděje. “Muž v masce,“ řekl. James o tom přemýšlel: Byla to maska? Ne, to nemohl být celý kostým, jeden z těch propracovaných, co se používají pro film. To by nevysvětlilo způsob, jak se pohyboval…

Nakonec prostě zopakoval svědectví svého syna: „Muž v masce,“ řekl. “Zloděj.“.Lhaní ho znepokojilo stejně tak jako to, co se stalo. Doktoři řekli, že Daniel nebyl zraněn a že nebyly zjistěny žadné známky zneuživání. Jamesovi se ulevilo. Poté zůstali v motelu několik nocí, než byli připraveni jít zpátky domů.

Pak James nechal nainstalovat bezpečností systém

Společně s mřížemi na oknech. Nerad je viděl v Danielově pokoji, ale zdálo se to jako jediná možnost, kterou mohl udělat. James se bál první noc, když se vrátili do domu, ale Daniel, kupodivu ne. Když se ho zeptal, jestli je v pořádku na to, aby spal sám, řekl jen prosté ano.

Nakonec to byl James, který pochopil, že si jen on nepřeje, aby on nespal sám. Byl vzhůru celou noc. Poslouchal znovu cokoliv, co se pohlo po domě. Ačkoliv přesvědčoval sám sebe, že jeho pamět byla mylná a že to byl normální (i když hluboce narušený) muž v synově pokoji.

Když zavřel jen na moment své oči, představil si bledou kůži a zkroucenou, nelidskou tvář. V duchu přemýšlel: Proč můj dům? Proč moje rodina? Věděl, samozřejmě, že neexistuje žadný pádný důvod. Ale přesto o tom stále přemýšlel.

O dva týdny později Daniel přestal mluvit

James si toho prvně nevšiml; děti prochází občas tichými obdobími. Ale nakonec zkusil s Danielem mluvit, ale nepodařilo se. Nakonec, bylo jasné, že nemohl. Šli zpět k doktorovi. Nic špatného u něj nezjistili. To byla diagnoza. Je to trauma? Zeptal se James.

Mohla by být, řekli. Někdy tyhle věci přejdou později. Děti mohou být zahádné i když je známe nejlíp. Doporučil jim dětského psychologa, kterého si James nemohl dovolit. Nemohl si, přesto všechno dovolit ani zaplatit ten učet, který mu teď dali.

Nic nepomáhalo. Daniel někdy napsal odpovědi na otázky, ale nikdy víc než jen ano nebo ne. Když se ho James zeptal, co se děje nebo jestli viděl nebo slyšel něco, co ho vyděsilo, Daniel jen zíral. Zdál se potutelný a zadumaný. James začal postrádat hlas svého syna. Někdy ho chtěl slyšet tak moc, až ho to trápilo. Ale zdálo se, že

Daniel nepromluví do doby, než bude připravený

James měl jiné věci, které ho také trápily. Byl přesvědčený, bez žádných pochybností, že vetřelec doopravdy neoodešel. Přes alarm by nikdy neodešel. Zámky a mříže zůstaly nenarušené. Byl si jistý, že slyšel v noci pohyb. Nenormální pohyb: bylo to jako kdyby se v domě plazil obří had. Když to slyšel, představoval si hrozné věci.

Nic tam nebylo, když v domě se vyšetřovalo. Ačkoliv si myslel, že v koutku svého oka něco zahlédl – bledou nohu nebo znetvořený stín, který zmizel, když se otočil. Zřítkakdy spal a když ano, měl děsivé sny. Brzy mu došlo, že neopustil dům týdny. Až na to, když šel do banky nebo nakoupit.

Citil se obklopený něčím. S mlčícím Danielem, neměl skutečnou konverzaci s nikým týdny, takže zavolal své matce. Spojení bylo zlé a její hlas zněl slabě, jako by tam ani nebyla. “Myslím, že jsem v pohodě, mami,“ řekl. Na chvilku mlčel, aby si mohl utřít pot z dlaní a pak se ujistil, jestli slyší si hrát Daniela ve vedlejším pokoji. “Ale věci jsou trochu těžké.

Někdo se k nám vloupal

Ó, jak hrozné!“ řekla matka. Ukradli vám něco?“
“Ne. Jen utekl. Přesto to bylo divný. Od té doby se necitím moc pohodlně.“
“Stále pracuješ v té nemocnici?“
“Ne mami, odešel jsem minulý rok, ale to víš.“
Ó. No, vyrazil sis někdy? Co ta pěkná žena, kterou jsi viděl minulý rok. Ta, co hrála na piano?“

James se zamračil. Vždycky se ho ptala na takové věci. Netušila, jak to je těžké být svobodným tátou? Že nemá ani čas? Chtěl jí o tom říct, ale něco ho v tom zastavilo. Mami, je tam s tebou ještě někdo? “Nemyslíš si že?“

James si byl jistý, že něco slyšel, ale: kratký, zvuk někoho lapajícího po dechu, kdo se snaží zadržet dech a skomírá. Za krkem mu zamrazilo. “Jsi si jistá, že tě nikdo neposlouchá jiným telefonem?“

„Drahý, u telefonu nikdo jiný není. U telefonu jsem jenom já, asi je špatné spojení.“ Potom co je—“ James přestal. Pokud ten zvuk nepřicházel od ní, pak… Pustil telefon a utíkal do chodby. Šnura zůstala viset. Srdce mu bilo, vtrhl do garáže, přepojil se na telefon, který měl na pracovním stole.

Nikdo nebyl v dohledu

Ale mohl klidně být? Mohl tu být někdo po celou dobu, poslouchat jeho telefonát a pak jen odejít pryč? Mohli být tady i teď? Další den vytáhl další telefoní zařízení. Dokonce naplnil zvedáky gumovým cementem. Daniel ho sledoval při práci zvědavýma očima, ale James mu nic nevysvětlil.

Začal každý týden dávat Danielovi lehkou fyzickou zkoušku. Jeho CNA trénink byl trochu náročný po roce nezpůsobilosti, ale nikdy na to opravdu nezapomněl. Byla to samozřejmě absurdní věc to dělat, i kdyby existovala fyzická příčina pro Danielovo chování, nebylo by z toho nic, co by mohl tímto zpsobem objevit.

A on byl na úrovni, že bylo jeho chování divné. Přesto se cítil lépe. Jednoho rána zkoušel James použít stetoskop na Danielově hrudi, ale nenašel tlukot jeho srdce. Svou rukou se pohyboval, aby našel to správné místo, ale bez výsledku. Pak to otestoval tím, že poslouchal svůj vlastní tlukot srdce; ten šel stabilně a čístě.

Ale když zkontroloval Daniela znovu, neslyšel nic

Zdálo se mu to nečekané, jako by to byl plecháč ze “Země Oz“, který měl hruď prázdnou jako kotel. Špatný pocit přešel jeho žaludkem. Dal pryč stetoskop a chytil Daniela za ramena. Díval se mu do tváře. Daniel se zadíval na něj jasnýma očima. Dokonce se trochu usmál koutkama svých úst. James cítil v svých očích slzy.

Zvedl svého syna do náručí a objal ho, Daniel jeho objetí opětoval. Pak mu James oblékl zpátky tričko a poslal ho si hrát. Stetoskop, domníval se, byl rozbitý. Vyhodil ho do koše. Věci se zhošovaly. James už nebyl odsouzený k hrůzám při pozdních nočních hodinách.

Zdálo se, že je to něco odporného, nějaké pobíhaní a cupitání, nějaký neznámý zvuk v temném rohu nebo tak něco. To všechno vyplňovalo každou sekundu jeho dne. Myšlenky, jak moc začíná být dům pro něj přítěží: Bylo tam tolik míst, ve kterých nebyl.Tolik míst, kde by to někdo – nebo něco – mohlo klidně být.

Představil si divné vypadající postavy, okupující zbytek jeho domu, kde nebyl. Pak zmizely ve stěnách nebo splývaly ve stínech, kdykoliv rožnul světlo nebo otevřel dveře.

Jak by mohl tušit, že tam jsou?  Jak by to kdy mohl tušit?

Brzy ani nemusel být mimo pokoj, aby si to mohl představit. Když šel nahoru po schodech, představoval si bledé postavy, číhající za ním. Když šel dolů do chodby, představil si, jak se ta věc plazí za stěnu, sledující každý jeho pohyb. Když seděl ve stejném křesle dost dlouho, představil si, že ta věc je přímo za ním.

A nikdy se neuklidnil, dokud se neotočil a nic nenašel. Takže v té chvili mohl přepokládat, že se ta věc pohla, rychle a tiše, za ním znovu. Kdykoliv se hned nepodíval, bylo to místo, kde si ho představoval. Ztrácí rozum, pomyslel si. Jediná věc, která mu pomohla udržet si zdravý rozum bylo, že Daniel vypadal nerušeně.

Kromě svého mlčení se jinak choval naprosto normálně. A kdykoliv mu připadalo, že je jeho otec znepokojený, buď ho objal nebo mu stiskl ruku. Dokonce se někdy i smál. Někdy, když Daniel odešel do pokoje, James plakal. Jednou v noci, našel sám sebe, plížít se po domě beze světla ve dvě hodiny ráno.

Pokud by ta rušící věc narušovala jeho denní aktivity

Pak by se jí mohl pomstít tím, že jí konfrontuje v jejím vlastním prostředí: a to v noci. A opravdu, noc pro něj nebyla tak strašidelná nyní jako den. Byly skoro zaměnitelné. Chodil bosý po chodbách, po schodech, dovnitř a ven z nepoužívaných místností.

Někdy se zastavil, aby mohl poslouchat, doufající, že najde ten zvuk: byla to tichá, hnusná věc, tušil ale, že to byla nevhodná doba. A ta věc se nemohla vždycky skrýt, jeho zvláštně tvarované končetiny vytvařely zřetelné, nepravidelné kroky. Nejmenší hluk by mohl vést k tomu, že je pryč…

Byl tam jeden pokoj, který podezříval, kde trávil nejvíce času: oddělená ložnice. Ne ložnice ve všem, opravdu, spíše šatna, tak dost velká na postel pro jednoho, která byla nakloněná. Byla nevymalovaná, bez koberce a táhlo v ní; vždycky jí chtěl opravit. Nechodil sem velmi často, protože neměl rád prázdný, nevyužitý vzhled toho pokoje.

To ho domnělo přemýšlet o tom, jestli tam není častečně rozříznutá mrtvola.

Půjdu tam teď, pomyslel si

Kdyby si ta věc udělala doupě v jednom místě v domě, mohlo by to být tohle. Samozřejmě, tam nebylo teď nic…ale to neznamenalo, že tam nic nebylo. Proklínal se, přejel si rukou své zpocené vlasy. Co mu chybí? Jak se dokáže před ním schovávat? Co bylo jeho tajemnstvím?

Prohlédl každý roh pokoje jeden po druhým, tvaří byl několik centimetrů od omítky a dřevěné podlahy, aby si mohl být jistý –jistý! – že tam nebylo žádné místo, kde by se mohl skrývat. Žárovka blikala. Ztuhl.Můj bože, pomyslel si…Je to na stropě!Přestavil si, že se nad ním plazí obrovský, bledý ještěr.

Takhle se to dostane okolo, pomyslel si. To takhle uniká kdykoliv, kdy bych měl příležitost ho obklíčít, jenom uteče do zdi a skryje se mi před očíma! Představil si, jak visí dolů za ním jako pavouk. Když se otočím, pomyslel si, bude tam, viset se svou tváří přímo vedle té mojí. Zadržel dech. Nechtěl se otočit, ale neměl na vybranou; bylo to mezi ním a dveřmi.

S tichým vzlykem, se otočil na patách

Samozřejmě, byl sám. Nebyl žádný můž na stropě; zkontroloval ho dvakrát. Možná, že se odplazil pryč a čeká na něj na chodbě…ale když to tam zkontroloval, vzduch byl znovu čístý. Měla by to být pro něj úleva, jenže nebyla. Po tom všem, by to mělo tady někde být.

Pokud strop nebyl jeho trik, který jen znamenal něco jiného, něco ještě divnějšího, ještě chytřejšího … Šel do Danielova pokoje. Nezkotroloval ho v noci, jak to vždycky dělával. Tentokrát, myslel si, raději než otevře dveře, bude nejdřív poslouchat. Přiložil svoje ucho na fládr levného dřeva a zdržel dech. Bál se, že by mohl slyšet zvuk pohybu na druhé straně pokoje.

To, co místo toho slyšel, ho šokovalo daleko víc: Daniel s někým mluvil James se na okamžik odvrátil. Pak, když se nadechl, vykopl vší silou dveře dovnitř. Daniel byl už vzhůru, samozřejmě seděl na posteli, ale nic už teď neříkal. Světlo svítilo a James se zastavil v půlce pokoje, náhle rozpolcený (duševně): Co chtěl víc, než aby se potvrdilo, že jeho syn může znovu mluvit, nebo najít toho, s kým mluvil?

Zavrzání pantu závěsu u dveří ho vyvedlo z míry

Běžel do skříně a otevřel ji: Nebylo tam nic, nebo alespoň nic, co by tam být nemělo. Posunil stranou oděvy s jejich ramínky, ale nic se tam mezi nimi neskrývalo. Pak vzal krabici s hračkami a vysypal ji na podlahu: Nic. Důkladně prohledal prázdné stěny a podlahu i strop. Odsunul každý kus odpadu a hračku, takže si mohl být jistý, opravdu jistý, že se tam nic neskrývalo.

Celou tu dobu ho Daniel sledoval. Po několika minutách James těžce dýchal a byl pokrytý potem. Šatna byla prázdná, a nebyli tam žádní vetřelci ani odpověď uvnitř. Příšlo mu to vtipné a začal se velmi potichu smát. Odkopl hračky svého syna z cesty, jak si šel sednout na postel celý vyčerpaný.

Během jednoho okamžiku si uvědomil několik věcí. Nejdřív, že několik dní nespal a tím pádem nebyl při smyslech. Druhé bylo to, že byl tak blízko, že by nakonec nadobro příšel o rozum. Zítra, rozhodl se, bysme mohli oba spát až do odpoledne a až se probudíme, mohli bysme se dostat pryč z toho špinavého starého domu.

Už žádné přežívání jako vězni

Žádné kontrolování, už žádné sny o příšerách. Mohli bysme sundat ty mříže z oken. Už byl čas zase žít jako normální lidé. Byl čas– James se díval, když projížděl rukou po Danielových vlasech. Vzal Daniela (trochu příliš hrubě) blíž.

Jeho syn souhlasil s prohlížením, aniž by se vrtěl nebo si stěžoval, když mu James prohmatával stranu jeho hlavy. Doufal, že to, co viděl, by nějak přestalo být zřejmé. Díval se na něj, dokud neucítil, že nepřestal mrkat, ale nedalo se popřít to, co viděl před očíma: Danielovi chybělo ucho.

Ne, uvědomil si narůstajícím odporem: obě uši. Nebylo tam žádné zranění, žádný řez, žádná známka toho, kde by mohly být. Prostě hladké, prázdné tělo. Tak prázdné jako Danielovo tiché, nenarušené chování. James ho zvedl do náruče a utíkal do chodby.

Nebyl si jistý, kam jde nebo co chce udělat, když se tam dostal

Prostě v té chvili věděl, že teď není nic pro něj důležitější, než dostat svého syna z toho domu. Ale jejich cesta byla odříznuta: Nahý muž seděl v chodbě zády k nim. Ne, nebyl to muž: James rozpoznal protáhlé končetiny a skloněná ramena. Bledá věc, naklánějící se zády, se houpala tam a zpátky, jako kdyby byla paralyzovaná.

Skoro se zdálo, jako kdyby byl v bolesti. James objal svého syna blíž a vrátil se zpátky. Pak slyšel Danielův hlas:  Tatí-íí.“ James se otočil k Danielovi a znovu slyšel hlas: Tatí-íí.“ Ale Danielovy rty se nepohnuly. James se podíval zpět na skrčenou postavu. Jeho hlava se třásla, když mluvil, jako kdyby měl tik. “Ahoj. Tatí-íí.“

James měl sucho v puse. Několik pokusů mu trvalo, než mohl mluvit. „Neříkej mi tak.“ “ Je to. Tohle zvučné jméno. Pro tebe.“ “Odejdi. Nech mou rodinu na pokoji.“ Ale já. Jsem tvoje rodina.“ Čím déle to mluvilo, tím více se hlas stával zkresleným a nejasným. Jamesovi zamrazilo v žaludku. “Kdo jsi?“

“Někdo. Kdo přišel na návštěvu.“

“Proč jsi tady?“ “Ty. Jsi mě pozval.“ Jamesovo srdce se třáslo unvnitř jeho hrudi. „Proč?“ “Měl. Jsem něco, co jsi chtěl.“ James si olizl své suché rty. “Lžeš. Ty nemáš nic, co bych chtěl. Chci, abys odešel. Odejdi a nikdy se už nevracej.“ “Kdo. Je. Danielova. Matka?“ James mrkl. “Co?“ “Kdo. Je. Danielova. Matka?“

“Co je to sakra za otázku?“ “Jak. Starý. Je. Daniel?“ James zamrkal znovu. Hlas té věci mu způsobil bolest hlavy. “Přestan se mě ptát na takové věci.“ „Kdy. Má. Daniel. Narozeniny?“ “…Nevím.“ “Jaké. Je. Jeho. Prostřední. Jméno?“ “Zklapni.“ „Co. Bylo. Jeho. První slovo?“

„Řekl jsem zklapni!“ James chtěl plakat před tou věcí do svých dlaní. Jen Danielova váha v jeho náručí ho nechala tak, jak byl. “Byl jsi. Sám. Chtěl jsi. Syna. Tak jsem. Udělal jednoho. Pro tebe.“ Jamesovy ruce se začaly třást. “To nedává smysl. Udělaný z čeho?“ “Ze. Mě.“

Jamesovi se zvedl z toho žaludek

“Ale teď. Potřebuji ty části. Zpátky.“ Daniel zatukal Jamesovi za rameno, aby si získal jeho pozornost. S Danielovou tváří bylo něco divné. “Danny? Otevři oči.“ Daniel zamžikal očima. “Otevři oči. Danny? Danny. Otevři oči. Otevři oči!“ Daniel pootočil hlavou, odmítal, ale nemohl udržet ten stav navždycky.  Nakonec mu víčka praskla a James viděl pravdu.

Danielovy oči byly pryč. James ho skoro upustil. Za chvilku ho chtěl položit dolů, aby se nemusel dívat na ty prázdné díry v jeho tváři. Daniel otevřel pusu, jak by chtěl mluvit, ale samozřejmě, neměl žádný hlas. “Vrácí se zpátky. Aby se stal součástí mě. Znovu.“ “Ne, ne, ne, ne, vrat ho zpátky, dej mi ho zpátky!“

“Já. Nemůžu.Bylo by to. Příliš dlouho. Varoval jsem tě. Že by se tohle. Mohlo stát. Lžeš! Lžeš, jsi zas***nej lhář, dej mi mého syna zpátky, vrat mi ho!“ “Já. Ti nelžu. Já. Tě varoval. Nemohl by navždy existovat. Ale ty. Si to nepamatuješ. Ty. Si jen mužeš pamatovat. Co jsem ti chtěl říct já. Ty jsi zapoměl. Po ten celý čas. My jsme o tom mluvili.

Daniel se cítil jako panenka, nebo jako prázdná taška

Jeho vlasy padaly, mizely předtím, než se dotkly země. Jeho ruce mizely v rukávech a nohy se mu kroutily v kalhotách. James držel malou, beztvarou věc. Z jeho tváře proudily slzy. Brzy držel hromadu prázdných oděvů a pak i ty byly pryč.

Rozhlédl se po domě; hračky zmizely, fotky zmizely ze svých rámů, Danielovy malé botičky už dlouho nebyly u dveří. James se otočil směrem k Danielovu pokoji a čelil stěně, kde měly být dveře. Nahmatal prázdnou plochu. Kousl se do prstu. Udeřil hlavou do zdi. Necitil skutečnou bolest.

Proč jsi to udělal?“ “Bylo to. Co jsi chtěl. A já tě naučil. Tak moc.“ To je nemožné. Lidé se budou ptát, budou se zajímat: policie, nemocnice, lidé v sousedství!“ “Oni. Už. Zapomněli. Oni si jen. Pamatují. Co jsem chtěl já. Jako ty.“ James si přiložil ruce na svou zraněnou lebku.

“Budu si aspoň já ho po tom všem pamatovat?“

„Mužeš zkusit. Ale tvoje pamět. Ti selže. Nyní to všechno. Co on byl. Je znovu součástí mě.“ Koutkem oka viděl, jak se odporná věc blíží k němu. Dokonce cítil její mokrou ruku na svém rameni, ale nepodíval se na ni. James si sedl na podlahu, podíval se na prázdnou stěnu.

Pokud si nic z toho nebudu pamatovat,“ řekl,“pak proč mi to říkáš?“ „Protože. Otec. By to měl vědět.“ A pak James zůstal sám. Abigail se o Jamese někdy bála. Když se před rokem seznamili, řekl, že nikdy nebyl ženatý a že nikdy neměl děti, ale měl bolestný výraz, když řekl tu poslední část.

Abigail znala ten výraz: Znala rodiče, kteří předtím ztratili dítě. To se pak naučíte poznávat. A byly i jiné věci, které jí na něm trápily. Někdy ho našla zírat na určité místo na stěně; s obočím zvednutým, jak byl soustředěný. Nevěděl, proč to dělá. Ovšem byla tam možná nespavost, anebo se taky dalo uvažovat o náměsíčnosti. Ano, bylo toho dost, čeho se obávala.

Ale přesto všechno ho milovala

James pořad tvrdil, že nikdy neměl děti, a ani ona ne. Dlouho po jednom toužila, ale bylo to nemožné, a měla obavy, že by James nezůstal s ženou, která by nemohla být matkou (ačkoli ji neustále ujišťoval, že to tak není).

Byly doby – a čím dál častěji byly později v noci doby, kdy na Jamese přišla náměsíčnost, a i když si Abigail představovala, že slyší po domě divné zvuky a viděla v tmavých koutech nadpřirozené siluety – když si myslela, že udělá cokoli, absolutně cokoli, i kdyby to znamenalo mít malou dcerušku, kterou by s Jamesem vychovavala.

A v těchto okamžicích se skutečně bála. Ale nikdy nevěděla, proč.

Originál (EN): The Sandman

Další Creepypasta: MortalKombat.exe

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Kirushina

Mé jméno je Kirushina, můžeš říkat zkráceně Kiruš nebo Kira. Je mi 20 let, studovala jsem na gymnáziu, mám ráda hudbu, vtipy a jsem milovník anime. Jsem překladatelka začátečnice ale neustále se učím něco nového. S překládáním jsem začala před rokem. Odjakživa mě baví čtení a tak jsem začala s překládáním. Na mém Youtube kanále se kromě překladu, věnuji i tvorbou audioknih či herních videí. Nechť vás všechny provází síla Darktownu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close