ČlánkyCreepypasty

Po škole / After School

Po škole / After School

Začalo to jako normální pátek

Začal jsem jíst snídani, a pak jsem šel do školy. Nikdy jsem neměl rád pátky. Dobře, začíná víkend, ale je to i můj nejdelší den ve škole (aspoň já to tak cítím). Když jsem došel do školy, měl jsem najednou špatný pocit. Zapomněl jsem si udělat domácí úkol z fyziky.

Vždycky jsem nesnášel svého učitele fyziky a byl jsem si jistý, že mě potrestá. I když to není způsob, jakým by normální učitele trestali. Můj učitel fyziky vždycky rád přichází s vlastními tresty, většinou je to psaní tisíce řádku nebo zůstat ve škole a vyčistit třídu.

Fyzika byla dneska mou první hodinou, takže jsem už neměl čas udělat ten domácí úkol, a tak jsem doufal v to nejlepší. Když jsem přišel do třídy, učitel už začal s svým každodenním kázáním.

„Pokud si někdo z vás myslí, že je dovoleno ve třídě mluvit, tak máte o tom špatné mínění. Pokud jste neudělali domácí úkol, můžete jít hned teď. Nechci vás pak ve své třídě.“

Já neodešel

Důvod, proč jsem neodešel, bylo proto, že posílal email naším rodičům, a napsal by v něm, že jsme byli poslaní pryč ze třídy. Moji rodiče by byli naštvaní. Spíš bych si radši napsal „od této chvíle budu psát domácí úkol“ tisíckrát, než abych byl poslaný pryč ze třídy.

Dále, řekl,“Nyní zkontroluji vaše domácí úkoly. Prosím, položte je na vaši lavici a já se podívám.“

Začal kontrolovat lidi na mé levé straně. Byl jsem uprostřed třídy, takže tu mohl být tak za 30 sekund. Nechtěl jsem mu říct, že nic nemám, a tak jsem rychle psal nějaké špatné odpovědi, doufající, že nebude kontrolovat obsah mé práce.

Když přišel, podíval se do mé knihy. Neměl by tušit, že jsem zrovna  teď něco vyplnil. Doufal jsem, že rychle odejde.

Bohužel pro mě, to zjistil, a řekl mi:

Viděl jsem tě, jak jsi zrovna psal tuhle blbost. Viděl jsi, že nesnáším, když studenti neudělají své domácí úkoly, že? A protože jsi mi to neřekl na začátku hodiny, já sám osobně ti dám skvělý trest. Uvidíme se ve 4 odpoledne v této učebně.

Skvělý. Moje odpoledne je zničený. A potom budu muset vysvětlovat svým rodičům, proč jsem přišel domů tak pozdě. Nesnáším svůj život.

Ve 4 hodiny odpoledne jsem přišel do jeho učebny, abych byl potrestán

Když jsem vstoupil do třídy, viděl jsem, že tam ještě není. Ačkoliv byl jeho kufřík stále na stole. V své zvědavosti jsem rychle zkontroloval obsah kufříku. Doufal jsem, že najdu nějaké nelegální věci, jako zbraně nebo trávu, takže bych to mohl říct řediteli a mohl jít hned domů. Ale všechno, co jsem našel, byly nějaký fyzikální knihy, nějaké tužky, známky a papíry.

V ten moment vešel můj učitel fyziky, křičel na mě:

“Co si myslíš, že děláš?! Snažíš se ukrást moje věci?!

Řekl jsem mu, že jen hledám nějaké péro, abych mohl něco psát, a pak jsem se mu hrozně omlouval, že jsem hledal v jeho kufříku, ale nevěřil jsem tomu, že bych zněl nějak přesvědčivě.

Řekl:

„Chtěl jsem tě nechat uklidit jen tuhle třídu, TAK-ŽES mohl jít v pět hodin domu, ale teď tě nechám uklidit i tu třídu vedle. nechám Tě tu pracovat aspoň do 6 hodin!“

Chtěl jsem mu začít nadávat přímo do tváře, ale na tohle rozhodně nebyl čas. Jen jsem řekl, ano pane, vzal jsem hadr a začal jsem čistit třídu. Učitel odešel se svým kufříkem. Věděl jsem, že můj učitel má přístup k bezpečnostním kamerám ve škole, takže jsem nemohl jen tak přestat na malou chvíli s prací.

Ačkoliv mě nenechá pracovat déle než do 6, protože v tu chvíli se zavírá škola. Pracoval jsem, jako kdyby to trvalo celou věčnost. Když na hodinách bylo 6, nepřestal jsem pracovat. Jen jsem stále uklízel věci, jako bych věděl, že by na mě mohl být naštvaný, kdyby přišel a viděl mě dělat něco jiného než práci.

„Jsem jediný, kdo rozhodne o  tom, kdy budeš mít hotovo, ne ty!“

by řekl.

Bylo 6:30 večer

Stále jsem se jen díval na hodiny, ale učitel stále nepřicházel. Škola by od teď měla být uzavřená. Rozhodl jsem se ho hledat. Nejprve jsem šel do sborovny. Nikdo tam nebyl. Tak jsem se rozhodl odejít. Učitel na mě musel zapomenout.

Šel jsem zpátky do třídy, vzal jsem si svou tašku a šel k předním dveřím školy. Byly zamčené. Začal jsem krapet panikařit. Škola se zavírá v 6 hodin, všichni už jsou pryč. Zkontroloval jsem nějaké ostatní dveře a taky nějaké únikové vchody.

Všechny byly zamčené. Začal jsem mít hlad a chtěl jsem domu. Tak rychle jak by to šlo. Všechno, co jsem chtěl, bylo uniknout ze školy. Nejprve jsem zkusil školní telefon. Ale vypadalo to, že byla v celé škole vypnuta šťáva.

Telefony nefungovaly a světla nesvítila

Neměl jsem sebou svůj mobil, protože venku pršelo. Nikdy si neberu sebou mobil, když prší, protože jsem měl obavy, že by déšť mohl poškodit můj mobil v kapse, když jedu na kole. Přišla na mysl poslední možná cesta, jak uniknout: mohl bych otevřít okno v pozemním patře a odejít tak ze školy takto.

Zkontroloval jsem všechny učebny a jiné místnosti v nižším patře budovy, ale všechna okna vypadala, že jsou zamčená na zámek. Ani jsem netušil, že okna mají zámky. Nikdy jsem je neviděl. V posledním úsilí zoufalství jsem hledal ve sborovně klíče, ale nemohl jsem najít žádné.

V době, kdy jsem se snažil uniknout z budovy všemi možnými způsoby, bylo už osm hodin. Ještě jsem nic nejedl, tak jsem se rozhodl vzít si něco z automatu. Měl jsem v tašce ještě nějaké peníze. Utratil jsem polovinu z nich na večeři: brambůrky, sušenky a sladkosti.

V automatu toho nebylo moc na výběr

Tak jako jsem nechtěl utrácet peníze na pití, použil jsem kávovar ve sborovně. Rozhodl jsem se po tu noc počkat. Věděl jsem, že učitel zjistí, že na něco zapomněl, a pokud ne, moji rodiče by zavolali policii, že jsem nepřišel domů.

Policie by zjistila, že jsem dostal tenhle trest, a později by policie zavolala mému učiteli fyziky a on by si vzpomněl. Protože se mi zdálo, že v tomhle současném stavu nemůžu usnout, rozhodl jsem se jít se porozhlídnout po škole a hledat nějaké zajímavé věci, jako baterku nebo možná i nějaké jídlo. Nic takového jsem nemohl najít. Taky jsem hledal po škole dveře, přes které jsem nikdy nešel. Teď byl čas to zjistit!

Po chvilce jsem našel dveře v přízemí, které jsem předtím nikdy neviděl

Přísahám, nikdy tam nebyly, ačkoliv si nemůžu být jistý, protože to byla část školy, kde jsem skoro nikdy nechodil. Vešel jsem do dveří, abych zjistil, že to vedou do suterénu. Nevěděl jsem, že tato škola má suterén.

Mohlo to být místo, kde mohli ukrývat zkoušky, a proto jsem o těchto dveřích nevěděl – nebylo nám to dovoleno vědět. Protože jsem byl v posledním ročníku na škole, byl hodně zvědavý ohledně zkoušek, tak jsem se rozhodl to omrknout.

V suterénu byla velká tma, a jelikož jsem neměl baterku, nemohl jsem vidět nic. Myslel jsem na experiment, který jsme kdysi dělali ve fyzice. Bylo to o solárních panelech. Použili jsme na to baterky! Utíkal jsem do skladu vedle třídy, kterou jsem uklízel.

Všechny věci, které používáme ve fyzice a chemii, tam byly skladovány. Hledal jsem ve věcech a našel baterku. Zmáčkl jsem tlačítko, abych zjistil, jestli funguje. Konečně, můj první zdroj světla za tu noc.

Šel jsem zpátky dolů do suterénu a zapnul mou baterku

Rozhlížel jsem se kolem. Vypadalo to, jako místnost školníka. Byly tam nějaké košťata a jiné věci na uklízení. Nic zvláštního. Pak jsem viděl na stěně obrázky. Byly to černobílé fotky naší školy, velmi staré fotky.

Školní budova je více než 200 let stará. Předtím to byla nemocnice, a ta byla přestavěna, než se stala školou. Byly tam nějaké obrázky nemocničních podlaží, s postelemi a věcmi. Byly tam taky nějaké plánky podlaží.

Celkem tři. Jedno z nich bylo přízemí. Plánky podlaží se zdály být z časů, když byla budova ještě nemocnicí. Viděl jsem názvy pokojů. Ačkoliv, plánek přízemí se zdál být stejný, tak jak vypadá škola dnes. Pokoje měly jména jako ‘pokoje 101-201‘ nebo operační sál 1‘. Nikdy bych nečekal, že učebna výtvarné výchovy byla dříve operační sál, ale de facto, jsem se ani nestaral.

Druhý plánek byl plán prvního patra

Taky tenhle byl velmi stejný s tím, jak vypadá škola dnes. Všechny třídy byly pokoje pacientů, kde v nich spali. Poslední plánek byl plán suterénu. Ačkoliv, byl velmi velký. Stejně tak velký jako ostatní patra v téhle škole.

Tenhle pokoj v suterénu, kde jsem byl teď, rozhodně nebyl jen pokoj. Škola, jak se zdálo, má hodně tunelů a pokojů pod tímhle pokojem. Jeden velký tunel vedl pryč z plánku, nazvaný ‘únikový východ‘.

Pokoje v plánku rozhodně nebyly pokoje pro pacienty, aby v nich mohli zůstat. Jeden pokoj se jmenoval, ‚sklad mrtvol‘. Byla to nějaká zvracená blbost. Ale, začal jsem být v tu chvíli velmi zvědavý. Musel jsem vědět, jestli tyto tunely a pokoje tam stále ještě existují.

Začal jsem být velmi unavený, takže jsem si sebou vzal plánky a začal jsem hledat jsem ve škole, kde bych si mohl odpočinout. Pamatoval jsem si, že v prvním patře byly nějaká pěkná křesílka ke spaní, vedle místnosti s počítači.

Šel jsem tam, použil jsem nějaké polštáře jako deku, a usnul

Usnul jsem rychle. Bylo už 2 hodiny ráno, když jsem šel spát. Spal jsem až do 9 rána. Nejprve jsem dostal hlad, šel jsem znovu do automatu a vzal si Snickers, nějaké sušenky a hrnek kafe. Poté, jelikož jsem neměl nic lepší na práci, jsem šel znovu do suterénu.

Vzal jsem si třetí plánek (plán suterénu), abych mohl zjistit, kde jsem mohl být. Našel jsem pokoj, kde jsem byl. Bylo to někde uprostřed plánku.  Důvod, proč jsem si byl jistý, že ten pokoj byl jediný pokoj se schodištěm.

Plánek říkal, že na mé levé straně by mohla být chodba, vedoucí do ‚bezpečného pokoje‘. Zajímalo mě, proč měla nemocnice takový pokoj. Kvůli nějakým šíleným pacientům? Ta myšlenka mě rozesmála.

Zkontroloval jsem mou levou stranu a viděl jsem zeď. Byla to jednoduchá dřevěná zeď, vyrobená z nějakých prken. Viděl jsem hřebíky, které držely tuhle zeď a byly velmi rezavé. Mohly se každou chvíli ulomit. Šel jsem po schodech do přízemí, zkontrolovat, jestli tu někdo okolo nebyl

Nebyl tam. Tohle byla moje šance

Viděl jsem, že bych mohl být vyhozený ze školy, pokud bych zničil dřevěnou zed, ale jelikož mě škola dostala do téhle situace, ve které jsem byl ted, tak mě to opravdu nezajímalo. Rozhodl jsem se odstranit jen tři spodní prkna, abych potom mohl pod tím začít se plazit.

Začal jsem ničit hřebíky, abych mohl odstranit první prkno. Vytvořený prostor nestačil, abych mohl pod tím plazit, ale bylo to dost na to, abych tam viděl chodbu. Přemýšlel jsem: ‘Proč nepoužívali tenhle prostor?

Proč to nechali jen tak? Začal jsem odstraňovat další dvě prkna. Když jsem byl hotov, vybavil jsem se svou baterkou a začal podlézat pod tím. V chvíli, když jsem vešel dovnitř, uvědomil jsem si, že dělám věci, které bych neměl dělat.

Tyto desky jsem odstranil tak, aby na to někdo přišel

Ačkoliv mi nevadilo, že by mě už z téhle školy vyhodili. Z celé téhle školy jsem měl právě ted pocit, že byla temným místem. Těsně předtím, než jsem začal váhat, převzala moje zvědavost kontrolu a já jsem pokračoval ve své cestě do chodby

Chodba byla úplně tmavá, takže jsem potřeboval baterku, abych mohl vidět cokoli. V chodbě byly všude pavučiny. Doufal jsem, že nepotkám žádné krysy nebo myši. Vzal jsem svůj plánek a rozhodl jsem se zkontrolovat nejprve bezpečnou místnost.

Dveře bezpečné místnosti byly jako velké trezorové dveře. Kdyby byly zamčené, nemohl bych se dostat dovnitř, ale naštěstí pro mě to byly pootevřené. Otevřel jsem ‘trezorové dveře‘ a podíval jsem se dovnitř. Pokoj byly plný pavučin.

Bylo tam velmi chladno. Ukázal jsem baterkou na zem

Přál bych si, abych to nikdy neudělal. Na zemi tam bylo tělo, aspoň to bylo to, co tu zde zůstalo. Pak tam byly jen další trezorové dveře, takže kdokoliv to byl, vypadal, že zemřel, když se snažil zavřít ty trezorové dveře, aby unikl všemu, co ho pronásledovalo.

Křičel jsem. Utíkal jsem tak rychle, jak jsem mohl, zpátky do místnosti školníka, abych unikl z tohohle suterénu tak rychle, jak to jen šlo. Strašně jsem se bál. Měl jsem utéct z téhle budovy co možná nejdřív.

Ačkoliv tahle budova byla pěkně velká, měl jsem pocit, že jsem začal panikařit. Pravděpodobně to způsobila moje klaustrofobie. Byla tu jen jediná cesta, jak se dostat odtud pryč – musel jsem zničit okno.

Nikdo by to neměl zjistit

Vzal jsem těžkou židli a hodil jí do okna. Ta se odrazila a okno nemělo ani škrábnutí. Použil jsem  ještě několik těžkých věcí a zkoušel jsem zničit jiná okna, ale nedostal jsem se přes ně.

Co se sakra s tímhle místem děje?!

Teď jsem nejen uvízl ve škole, ale taky se mi zdálo, že jsem uvízl v budově plné mrtvých lidí uvnitř. Dostal jsem hlad, tak jsem vzal židli, abych rozbil sklo automatu, ale bylo stejně silné jako u oken v budově.

Nakonec to vypadalo, že není a tak židle prošla sklem přímo. Podělal jsem to. Lidé zjistí, že jsem byl v téhle škole a že jsem zničil automat. Vlastně jsem vzal nějaké jídlo, protože jsem měl velký hlad. Bylo 4 hodiny odpoledne.

Nechtěl jsem už jít do suterénu a nebyl jsem už ani zvědavý na to všechno. Šel jsem ke křeslům v prvním patře a rozhodl jsem se jen nic nedělat (prostě chill). Vzal jsem si sebou nějaké jídlo a mou baterku.

Jak jsem se teď obával tmy, bral jsem svou baterku sebou všude. Nechtěl jsem tam umřít, takže jsem vzal všechny baterie ze všech baterek, co byly ve skladu. Nastala noc. Dvě noci, pomyslel jsem si.

Bylo 8 hodin a už jsem se snažil usnout

Nemohl jsem usnout, takže jsem tam jen tak ležel. Najednou jsem něco zaslechl…kroky. Ze schodů do prvního patra. Sledoval jsem, jak tahle osoba vstoupila do pokoje, kde jsem byl. Byl to vysoký muž, a ve své ruce měl sekyru.

Sekyra byla červená, byl jsem si jistý, že byla od krve. V budově už byla velká tma, takže jsem mu nemohl vidět do tváře. V té chvíli jsem se začal hodně bát. Odkud se tu vzal? Blížil se blíž a blíž, jako by věděl mou pozici. Bylo to jako by mě mohl cítit. Měl jsem jít pryč.

Když byl skoro vedle mě, rozhodl jsem se utéct. Utíkal jsem tak rychle, jak jsem mohl, směrem ke schodům do přízemí. Tenhle muž by přišel přes přední dveře, takže ty jsem zkontroloval jako první. Ten muž mě honil, dělal divné zvuky.

Byl jsem od něj pryč o 20 kroků, ale on se zdál být rychlejší

Když jsem došel k předním dveřím školy, zkontroloval jsem je, jestli jsou otevřené. Nebyly. Muž byl přímo za mnou. Pokud bych teď chtěl utéct do třídy, byl bych určitě mrtvý. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo být uvízlý v rohu.

Mohl jsem utéct na toaletu a zamknout se, ale viděl jsem, že by se ta jeho sekera mohla dostat přes ty dveře. Existovala jediná možnost na útěk: jít do ‘bezpečné místnosti‘ v suterénu. Běžel jsem tak rychle, jak jsem mohl, s adrenalinem, který mi proudil tělem.

Došel jsem ke dveřím k suterénu, šel jsem dolů po schodech, podlezl jsem znovu pod těmi deskami a byl jsem na chodbě. Zapnul jsem mou baterku a podíval se za sebe. Ten muž se plazil stejnou cestou za mnou. Tohle bylo poprvé, kdy jsem mohl vidět jeho tvář.

Jeho tvář vypadala strašně

Vypadalo to, že mu kůže spadla a měl tam všude krev. Jeho oči byly vypouklé. Běžel jsem tak rychle, jak jen jsem mohl do bezpečné místnosti a snažil se otevřít dveře.

Zdálo se mi, že stojím na mrtvole, ale o to jsem v tu chvíli nestaral. Trezorové dveře byly těžké jako čert. Použil jsem všechnu svou sílu, abych je zavřel, a zamkl jsem otočením vnitřního zámku. Byl jsem v bezpečí.

Ale nemohl bych tu zůstat věčně, kvůli nedostatku zásob.  Mým plánem bylo počkat tady v téhle zimě, držený v téhle místnosti až do pondělí, pak vylézt a běžet do školy.  Škola by  v tu chvíli byla plná studentů, takže bych se nemusel bát.

Měl jsem jen jeden problém v tomhle plánu – neměl jsem tu žádný svědky. Věděl jsem, že zbývalo 35 hodin, abych mohl vyjít, takže jsem se musel držet tohoto plánu a počkat v místnosti společně s mrtvolou. Všechno, co jsem měl sebou, byla baterka, 20 baterií, nějaké sladkosti, sušenky a plánky.

Protože v místnosti nebylo žádný světlo, všechno světlo, které jsem měl, mi poskytla má baterka. Všiml jsem si, že v téhle místnosti byla police. Police byla plná zápisníků. Každý zápisník měl své datům.

Vzal jsem si zápisník s nejpozdějším datem (byl z 23. Března 1949). Jelikož škola začala fungovat  až v roce 1960, musel být nějaký důvod, proč nejdřív přestala existovat nemocnice.

Vypadalo to, jako nějaký druh deníku nějaké sestřičky

Psala tam o svých pacientech a kolezích. Začal docela normálně. Také v něm popisovala nemoci svých pacientů. Nalistoval jsem poslední stránku. Poslední stránka byla většinou prázdná. Všechno, co bylo napsané na té stránce:

“Věci začínají být dost vážné.Všichni teď PŘíchozí pacienti přišli se stejnou nemoc. Všichni ztratili svou kůži. Jeden z pacientů se zbláznil a zabil Margaret. Zjistilo se, že si vyrobil svou vlastní sekyru. Byl to Shane Willfort, 53 let. Vyděsilo nás to, že čím dál více lidí začalo mít agresivní formu nemoci. Budu se snažit o to, abych přežila. “

To bylo vše.

Tušil jsem, že nezůstala na živu po tom všem

Takže tenhle zápisník nebyl nikdy dokončen. Bylo tam spoustu zvláštních věcí.  Nadpřirozené věci. Pokud ten muž, který mě pronásleduje, byl ten Shane Willfort, mohlo by mu být teď  tak 118.

To by mohl být, protože nikdy nevíte, co s vámi nemoc udělá. Přečetl jsem si něco víc ze zápisníku, ale nic víc zajímavého jsem se nedočetl. Poslední list vypadal, jako nějaké shrnutí všech událostí časů před tímhle dnem. Vzal jsem znovu plánek.

Zkontroloval jsem plánek suterénu. Viděl jsem všechny pokoje, ale jejich jména nezněla tak logicky pro mě, kam jít v tenhle moment. Jen jsem se držel svého plánu, snažil jsem se usnout na téhle studené kovové podlaze.

Uběhlo spoustu času, ale nakonec jsem usnul

Když jsem se probudil, měl jsem hlad. Snědl jsem snad půlku jídla z toho, které jsem stále měl. Neměl jsem sebou nějaké pití. Ale měl jsem dost, abych byl schopný přežít. Možná bych bez něj, ale to by bylo těžké.

Rozhodl jsem se jít pryč z bezpečné místnosti a šel jsem pro nějaké pití z automatu. Mohl jsem také dostat více nějaké jídla a pak se vrátit znovu do bezpečné místnosti. Otevřel jsem dveře a zkontroloval jsem okolí mou baterkou. Nikdo.

Šel jsem přes zeď z desek, podlezl sem pod ní a šel nahoru. Všiml jsem si, že dveře do suterénu byly zavřené. Snažil jsem se je otevřít, ale zdály se být zamčené. Bušil jsem do dveří, ale neexistovala žádná cesta, jak se přes ně dostat. Utíkal jsem zpátky do bezpečné místnosti, ale bylo zavřeno.

Rozhodl jsem se o tom chvilku přemýšlet, abych byl schopný se dobře rozhodnout, kam teď půjdu. Vzal jsem plánek, a rozhodl jsem se jít směrem k nouzovému východu. Mohlo to být během 30 minut, když jsem se rozhodl sníst všechno mé jídlo, které jsem si nechal, abych byl dost silný na útěk.

Zkontroloval jsem svou cestu na plánku tisíckrát, takže jsem si byl jistý, že bych nemohl jít špatně. O 20 minut později, jsem se rozhodl jít dál. Otevřel jsem trezorové dveře a utíkal. Chodba mě vedla přes ‚experimentální místnost‘, ‚místnost s nebezpečnými chemikáliemi‘ a přes ‚sklad mrtvol‘.

V své zvědavosti jsem se rychle podíval dovnitř

Místnost byla plná lidí, a všichni měli kůži, jako by byla vyrvaná od jejich hlav. Nevěděl jsem, kolik jich tam bylo, ale myslel jsem si, že tam bylo aspoň 10. Utíkal jsem, jako by mě všichni pronásledovali.

Tunel k nouzovému východu byl delší, než jsem si myslel, a neměl jsem ani ponětí, kde by mohl končit. Vyhýbal jsem se kamenům na zemi, když jsem utíkal. Nechtěl jsem teď spadnout. Viděl jsem konec tunelu, s padacími dveřmi nad tím. Rychle jsem se chytl rukojeti padacích dveří, když ke mně šli nemocní lidé.

Otevřel jsem padací dveře a viděl jsem nad sebou les: byl to les vedle mé školy.  Jak jsem přes něj šel každé ráno cestou do školy, tak jsem ho znal velmi dobře a znal jsem i svou cestu domů.

Jak jsem se snažil vylézt přes ty padací dveře do lesa sám, jeden z těch nemocných lidí chytl mou nohu. Přitáhl mě zpátky do tunelu. Všichni ti nemocní lidé se kolem mě shromáždili, a pak mě jeden z nich udeřil baseballovou pálkou po hlavě. Všechno ztmavlo…

Když jsem se probudil, bolela mě hlava

Měl jsem strašnou bolest hlavy. Ležel jsem na zemi, a nad sebou jsem mohl vidět otevřené padací dveře. S veškerou silou jsem se stále snažil vylézt sám přes ty padací dveře a plazil jsem se domů. Když jsem přišel domů, přední dveře byly otevřené. Zdálo se, že jsem byl schopný se postavit, tak jsem se postavil. Vešel jsem do obývacího pokoje, kde moje máma seděla na gauči.

Podívala se na mě a řekla:

„Zlatíčko?! Kde jsi byl? Tolik jsem se o tebe bála. Příště, až pojedeš pryč na víkend, prosím, řekni mi o tom.“

Postavila se a šla ke mně. Těsně předtím, než jsem jí mohl vyprávět svůj příběh, jsem zaslechl její křik.

Zakřičela:

„Synu, proč ti na obličeji visí kůže?! A tvoje oči, vypadají, jako by byly vypouklé.“

V další moment jsem vzal nůž a bodl jsem svou matku.

Originál: After School
Další Creepypasta: The DarkWeb

Kirushina

Mé jméno je Kirushina, můžeš říkat zkráceně Kiruš nebo Kira. Je mi 20 let, studovala jsem na gymnáziu, mám ráda hudbu, vtipy a jsem milovník anime. Jsem překladatelka začátečnice ale neustále se učím něco nového. S překládáním jsem začala před rokem. Odjakživa mě baví čtení a tak jsem začala s překládáním. Na mém Youtube kanále se kromě překladu, věnuji i tvorbou audioknih či herních videí. Nechť vás všechny provází síla Darktownu.

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button
Don`t copy text!