Opuštěný ostrov
Onehdy jsem slyšel, že se občas neklidné duše vrátí na místo, kde prožily ty nejkrásnější momenty svého života. Sám tomu sice moc nevěřím, ale kdo ví. Byla to moje poslední naděje…
Jmenuji se Charles Harribel a dva roky zpět jsem přišel o manželku. Byli jsme svoji přes 36 let. Bylo to těch nejlepších 36 let mého života, nebudu lhát. Možná vám to připadá jako okecávání toho samého klišé stále dokola, ale prostě to tak je.
Bohužel jsem svoji ženu natolik miloval, že mě její smrt téměř zlomila. Hledal jsem proto způsoby, jak se spojit s duchy, abych s ní mohl alespoň naposledy mluvit.
Na jedné webové stránce jsem se doslechl o tom, že duše se vracejí na místo svých nejlepších vzpomínek. Okamžitě se mi vybavil ostrůvek na severozápad od Severního Irska, kde má žena vyrůstala. Na své dětství před přestěhováním se do Belfastu vzpomínala obzvláště ráda. Jestli by někde mohla její duše bloudit, bylo by to tam!
Kudy vede cesta?
Z Belfastu, našeho domova, jsem musel dojet až na sever do přístavu a tam se podívat po mapách, které by cestu na ostrov ukazovaly. Zjistil jsem, že pouze minimum map ukazovalo ostrov vůbec. Nakonec se mi ale jednu přesnější mapu povedlo nalézt, a mohl jsem si tak pronajmout loď.
Problém nastal s odvozem. Nikdo mě na Ostrov Úplňku nechtěl odvést. Zaslechl jsem mezi námořníky cosi o prokletí, či snad strašidlech, ale když jsem se zeptal přímo, neřekli už ani slovo. Zřejmě se o některých tajemstvích zkrátka nemluví.
Musel jsem se tedy na vodu vypravit sám. Prošel jsem rychlou instruktáží a vypustili mě na poklidné vlny. Před tím mě však jeden z námořníků zastavil.
„Poradím vám jednu věc, pane,“ řekl chraplavým hlasem a sině se rozkašlal, „bejt vámi, tak se tam nezdržuju moc dlouho. To je vo kejhák…“
Cesta ale nebyla tak jednoduchá.
Zdálo se to z počátku snadné, ale z východu začal brzy po vyplutí foukat silnější vítr. Takže se začaly tvořit vlny, které mě neustále vychylovaly z kurzu. Po asi hodině pomalé a opatrné plavby jsem konečně spatřil ten ostrov.
Moje srdce poskočilo štěstím. Byl jsem už tak blízko. To bylo ono! To místo kde má Jennifer vyrůstala. Byl jsem mu na dosah!
Doplul jsem blíže k ostrovu a nechal loď v doku. Na menší ostrov byly doky poměrně velké. No, není se čemu divit, jistě potřebovali spousty zásob, aby udrželi obyvatele při životě. Bylo mi ale zvláštní, že v docích nebyly žádné jiné lodě. Asi se vydali do Severního Irska a já je kvůli těm vlnám minul.
Nepřítomnost lodí by také vysvětlovala to ticho. Byl tu tak krásný klid, nedivím se, že se tu Jennifer líbilo. Byla to tak mírumilovná krajina.
Vyšel jsem z doků
a vyškrábal se mírným kopcem do vesnice. Za celou dobu jsem ale nepotkal jedinou živou duši. Ve vesnici mě čekala ještě horší podívaná. Domy byly opuštěné. Dveře i okna byly pootevírané, v pokojích byl rozházený a rozbitý nábytek. Vše nasvědčovalo tomu, že obyvatelé odkud rychle před něčím utíkali.
Rychle jsem se na podpatku otočil a směřoval ke své lodi, když se znovu zvedl prudký vítr. Z čistého nebe se snesl blesk a uhodil do motoru vypůjčené lodi, čímž ji kompletně vyřadil z provozu. Oblohu zakryly bouřkové mraky a začalo pršet. Každá kapka byla jako kámen. Bušily do mě hlava nehlava. silný vítr se mě snažl odnést.
Vlezl jsem rychle do jednoho z domů, abych jsem před tou šílenou bouří schoval. Přišla tak nenadále. Bylo mi divné, že se na takto lokalizovaném ostrově, kde řádí takové bouře rozhodli lidé usadit. Muselo to být k nevydržení.
Na takové přemýšlení ale nebyl čas.
Musel jsem se nějak dostat z ostrova. Zkusil jsem si zavolat záchrannou službu, ale spojení bylo slabé a nerozuměli mi. Ksakru! Copak nikdy nemůže fungovat správně?! Budu to muset zkusit až ta bouřka odejde.
Zatím jsem tedy seděl v opuštěném domě, na opuštěném ostrově za silné bouřky. Upřímně mi to nahánělo husí kůži. A to jsem nebyl žádný strašpytel. Bylo mi jen nepříjemné, že nevím proč všichni odešli. Bouře určitě nebyly ten důvod. Bouře vždycky přejdu. Po celou tu dobu, kdy jsem se před deštěm schovával, jsem vyhlížel z okna a zem ani nebyla tak promáčená jak bych čekal. Déšť určitě nebyl problém.
Když konečně déšť ustoupil, vydal jsem se dál na ostrov k jakýmsi věžím za vesnicí u přístavu. Doufal jsem že by tam mohl být lepší signál a já bych se tak konečně dostal z ostrova. Omlouvám se Jennifer, ale byla hloupost sem jezdit. Moje zoufalá situace mi konečně otevřela oči. Mohl jsem vidět, jak zoufale jsem se celou tu dobu choval.
Když jsem se přiblížil k těm zvláštním věžím,
ukázalo se, že jsou to vyhlídky menší výzkumné stanice. Výzkumné stanice daleko od jakékoliv pořádné společnosti. Co by sakra na tomhle místě dělali? Vešel jsem dovnitř a prošel recepcí. Na rozdíl od vesnice bylo tady všechno v pořádku, spořádané. „Jennifer, co jste tu sakra měli…?“ utrousil jsem poznámku, když mě má zvědavost dovedla až do skladu dokumentů.
Z velké části se tu podíleli na testování jakéhosi léku na rakovinu. Testy na zvířatech byly samozřejmostí. Co mě ale zaujalo nejvíce byl „boční projekt“ Půlnoc-03. Ve složce byla jen jedna kazeta, kterou jsem si ihned přehrál.
„Půlnoční ostrov pluje přes mrtvoly.“
„Takto zní pověra, kterou si mezi sebou šuškají zdejší obyvatelé. Kdyby jen bývali věděli do čeho se upsali.
Půlnoční ostrov je jedno velké umělé výzkumné středisko, zbudované ke konci 80. let. Cílem je najít lék na rakovinu, která sužuje populaci Země čím dál tím víc. Pro zamaskování ostrova byly nainstalovány rušičky a vědci se sem přistěhovali s rodinami. Dnes tu bude žít už čtvrtá generace obyvatel.
Na cestě za objevením léku jsme nuceni testovat jak na zvířatech tak obyvatelích. Je zajištěno aby si po testování nic nepamatovali. Bohužel je lék stále ve fázi smrtící účinnosti i po 20 letech výzkumu. Laboratoř byla zavřena, my se ale odmítli vzdát. Musela sem přijet armáda a všechny vyhnat. Trvalo jen něco přes hodinu dostat všechny obyvatele na lodě a odplout s nimi.
Zůstalo nás tu jen pár.
Musíme tu po sobě prý uklidit. Proto jsme se rozhodli, že připravíme plán Půlnoc-03. Nastal čas spravit naše chyby a dát to tu zase do pořádku.
Kód k aktivaci je 86-49-21-75-63.“
Z nahrávky se náhle ozvaly výstřely. Zabili snad toho muže co právě mluvil? Nic jiného to být asi nemohlo. Už jim byl k ničemu, tak se ho radši zbavili, než aby s ostatními vyžvanil, co tu dělali. I když, proč by skrývali tvorbu léku na rakovinu…?
Ten chlap chtěl napravit své chyby,
chyby té společnosti. Zvědavost mě znovu přemohla a tak jsem se vrátil zpět na recepci. Byl tam jeden velký panel s číselníkem. Bez váhání jsem zadal kód z nahrávky a zmáčkl enter.
Chvíli se nic nedělo. Pak se zem otřásla. A znovu. A ještě jednou. Zdi kolem recepce se začaly zvedat, podlaha se otevřela. Za těmito umělými zdi byla akvária. Ohromné nádoby naplněné vodou. A v té vodě se na sebe mačkalo nespočet mrtvol. Muži, ženy, děti. Různý věk, rasy.
Chtěl jsem vyběhnout ven, ale dveře byly náhle zamčené. Rozezněl se alarm, z rozhlasu ženský hlas ohlašoval „Nepovolený přístup!“ a stovky mrtvol kolem mě začaly pomalu otevírat oči…
Půlnoční ostrov pluje přes mrtvoly…
Další Creepypasta: Aqua Vitae
