Svatá Panna Marie / Virgin Mary’s Saint
Už je to nějaká doba, co jsem naposledy viděl svoji babičku. Zítra měly být její narozeniny, a tak jsme se jako rodina rozhodli ji navštívit. Mezi ní a mojí mamkou se před několika lety něco stalo, a důvod byl pořád neznámý. Kdykoliv jsem se na to chtěl mamky zeptat, změnila téma a nechtěla to řešit.
Já, máma a táta jsme jeli v autě několik hodin, a zanedlouho jsme dorazili k babičce. Cestou jsem si opíral hlavu o okno, a koukal se ven. Projeli jsme okolo nespočtu domů, pouliční lampy se začínaly pomalu rozsvěcet, když si den a noc vyměňovali svoje pozice.
Některá světla jen blikala, jiná čistě svítila do tmy. Sousedství tam vypadalo tak… opuštěně. Keře a všelijaké ty křoviny působily neupraveně, zanedbaně. Zapištění pneumatik značilo, že jsme dojeli na místo určení.
❝Jsme na místě!❞ ohlásila mamka z předního sedadla
Vzal jsem do ruky svoje tašky, které doteď ležely na prázdném sedadle vedle mě, vykročil jsem z auta a zavřel dveře. Viděl jsem, jak se na mě mamka otočila a zkontrolovala můj obličej. Prstem z něj očistila ještě kus špíny.
❝Můj malý kluk by měl zůstat čistý a úhledný,❞ usmála se. Úsměv jsem opětoval. Stáli jsme na verandě a čekali, mamka zazvonila na zvonek. Koukal jsem se okolo sebe a prozkoumával okolí, než se dveře otevřou. Neviděl jsem sice vše pořádně, ale to, co jsem vidět mohl, byly zvadlé květiny, suchá a drsná tráva v odstínech hnědé a zelené.
Otevření dveří mě vrátilo do reality. Sledoval jsem, jak moje babička neslyšně vyšla ze dveří, a objala nejdřív tátu, pak mámu a nakonec mě.
❝Konečně jste přijeli, zlatíčka! Už to je nějaký čas!❞
Hlas mé babičky zněl mile a laskavě. Pustila nás dovnitř, a maminka si s ní hned začala povídat. Já jsem se rozhodl jít do jedné světlé místnosti. Byla plná složitých maleb. Spoustu z nich byly z živých a zářivých barev. Ucítil jsem zatáhnutí za rukáv a otočil jsem se, byl to můj táta, bral mi tašky, které jsem nesl.
❝Odnesu ti je do tvého pokoje. Budeš si s našimi drahými dámami na chvilku povídat, dobře, chlapče?❞ Kývl jsem mu na to a rozhlédl jsem se, kde ❝drahé dámy❞, jak řekl, sedí. Když jse si jich všiml, přešel jsem za nimi, mířil jsem k babičce a znovu jsem ji objal.
❝Ahoj zlatíčko!❞ řekla mamka.
❝Oh, Lauro! Malý Matthew hrozně vyrostl od té doby, co jsem ho viděla naposledy,❞ řekla babička a chytila mě za tvář a držela tak dlouho, dokud má tvář nenabyla červené barvy. Mamka se zasmála.
❝Ano, hodně vyrostl,❞ přitakala mamka, s pohledem upřeným na mě. Protočil jsem očima
Ženský bývaj tak nudné
Slyšel jsem kroky po dřevěných schodech, takže táta už přicházel z mého pokoje. ❝Tak jo, chapče,❞ položil ruku na mou hlavu. ❝Běž si vybalit věci a trochu si odpočiň.❞ Kývl jsem a objal jsem babičku na dobrou noc. ❝Je skvělé, že tě zas vidím,❞ řekl jsem, když jsem vycházel po schodech a chystal jsem se jít spát.
Otevřel jsem svůj pokoj a vstoupil. Místnost byla mnohem zaprášenější, než když jsme tu byli minule. Barva na zdech byla ošoupaná, na některých místech chyběla. Došel jsem si ke svým kufrům a vybalil je, ukládal jsem si oblečení do starých šuplíků.
Pak jsem pokračoval v prohrabávání svého kufru a vytáhl jsem prostě vypadající kovové hodiny. Na jejich displayi se zobrazily zelené digitální číslice, když jsem je zapojil do zásuvky zabudované ve zdi. Položil jsem je na noční stolek vedle mé postele. Víc jsem si moc nevybaloval, stejně jsme tu byli jen na dva dny.
Svlékl jsem si tričko
a hodil na sebe mnohem pohodlnější vršek pyžama černé barvy. Pak jsem vyměnil džíny za kalhoty od pyžama, také v černé barvě. Vyndal jsem si z tašky zubní kartáček a zamířil jsem do koupelny. Zastavil jsem se v půli cesty, protože jsem si všiml něčeho podivného.
To něco byla na rohu chodby. Byla tam látka, a její barva byla kdysi pravděpodobně čistě bílá, jenže teď byla celá poskvrněná, špinavá. Přišel jsem k tomu a látku jsem zvedl. Pod látkou se schovávala socha Panny Marie. Proč byla schovaná? No, tohle nebyla moje záležitost, tak jsem pokrčil rameny, zakryl sochu zpátky a pokračoval v cestě do koupelny.
Když jsem si vyčistil zuby, zamířil jsem do pokoje a cestou jsem si široce zívnul. Hodil jsem sebou do postele na polštář a spokojeně jsem se usmál. Pokoj byl sice poněkud zanedbaný, ale ta postel byla sakra pohodlná. Zhasnul jsem všechna světla a přivítal jsem se s noční tmou.
Jediné světlo svítící v mém pokoji byl měsíc, tiše zářící skrz okno
Ležel jsem v posteli, zavřel oči a nechal svoje myšlenky se rozplynout. Oči jsem rychle otevřel, když jsem zaslechl zaklepání na okno. Vylekaně jsem na něj chvíli zíral. Možná jsem měl kvůli nedostatku spánku halucinace. Znovu jsem zívl, doufajíc, že svůj odpočinek obnovím.. když jsem to znovu uslyšel. Je možný, že jsem si to jenom vymýšlel.
Klepání se ale měnilo v pištění, jako když přejedeš nehtem po školní křídové tabuli. Vstal jsem z postele, trošku rozrušeně, a vydal jsem se k oknu. Bez rozmýšlení jsem rozhrnul záclony, abych viděl, co ten zvuk vydávalo. Nic jsem neviděl, jen měsíc, stromy a babiččin dvorek. Zvuk byl pořád nepatrně slyšet.
Pokusil jsem se ho ignorovat a vklouzl jsem zpátky do postele. Minuta rychle utíkala za minutou, než jsem dokázal usnout. Vzbudil mě nepříjemné pípání mého budíku. Podrážděně jsem položil svou ruku na noční stolek a mačkal jsem všechna možná tlačítka budíku, doufajíc, že se trefím do toho, který budík vypínal.
Otevřel jsem oči a zašilhal jsem na oslňující světlo slunce mihotající se v mém okně.
Zvedl jsem se a otřel jsem si oči
Potom jsem zvedl hlavu a podíval se před sebe – u předku mojí postele stála socha Virgin Mary, přímo naproti mě. Znervóznilo mě to. Ucítil jsem kapičky potu na svém čele. Nikdy jsem si nemyslel, že by mě socha Panny Marie mohla vyděsit.
Vylezl jsem z postele a protáhl se, přitom jsem stále obezřetně sledoval koutkem oka tu sochu. ❝Možná ji sem dal někdo z rodiny,❞ pomyslel jsem si a vyšel z místnosti. Měl jsem pocit, že mě Panna Marie sledovala. Sešel jsem po dřevěných schodech dolů. Vypadalo to, že všichni spali. Asi bylo ještě brzo.
Šel jsem do kuchyně a letmo jsem si všiml papírku na lednici. ❝Vyzvedáváme dort pro babičku. Do dvou budem zpátky. – Máma,❞ bylo na něm napsáno. Povzdechl jsem si a prohrábl si svoje docela rozcuchané vlasy. Vystoupil jsem z kuchyně a znovu šel nahoru po schodech, abych babičce popřál ❝Šťastné narozeniny❞. Než jsem k ní vstoupil, třikrát jsem zaklepal.
❝Babi? Jsi vzhůru?❞ trpělivě jsem čekal na odpověď
Místo ní jsem uslyšel jen tiché mumlání. Když jsem pomalu otevřel dveře a vstoupil do místnosti, přivítala mě podlaha pode mnou zlověstným zapraskáním. Malé svíčky ozařovali tenhle mrňavý, stísněný pokojík. Babička seděla uprostřed nich, a říkala podivná slova. Uslyšel jsem, jak se za mnou dveře zavřely s typickým ❝cvaknutím❞.
❝Babi?❞ zeptal jsem se, přitom, co jsem se na ni díval. Hodila po mě zlým pohledem a vychrstla na mě jakousi vodu. Byla to svěcená voda? Neměl jsem čas na jakoukoliv reakci, vzala totiž kladivo ze svého prádelníku a trefovala se mi s ním opakovaně do kolen, což mě podrazilo, spadl jsem na podlahu v neskutečné bolesti.
Nechala toho, dokud mi po tvářích nezačaly stékat slzy z bolesti vycházející z mých kolen. ❝Proč…? Proč tohleto děláš?❞ zeptal jsem se, hned, co jsem popadl dech. Moje srdce bilo jako o závod, když na mě upřela svoje chladné, zelené oči.
❝Jsi syn hříšníka.❞
Udělala malou pauzu, než začala pokračovat svým laskavým, ušlechtilým hlasem. ❝Tvoje matka… spáchala cizoložství. Brzy čekala tvoje narození, dítěte, které vyrostlo bezbožně. Dítěte, které vyrůstalo kvůli dvěma hříšníkům. Bůh nikdy neodp-❞
Rychle jsem ji přerušil. ❝Sakra, ale je to tvoje dcera! Co to má všechno znamenat? Taky jsi hřešila, jen pro to, aby jsi ji měla!❞ Docela jsem na ni křičel, rozhněvaly mě tyhle myšlenky mojí vlastní babičky. Od ní se ozvalo slabé uchechtnutí. ❝Chlapče… ona není moje dcera. Je adoptovaná. Já jsem tedy nikdy nehřešila.❞
Moje oči se rozšířily. ❝Co… co jsi to řekla?❞ Moje tělo se z toho adrenalinu docela otřáslo. Žena naproti mě neřekla ani slovo. Jediné, co udělala, bylo to, že pokračovala ve své práci. ❝Možná by ti to mohlo očistit tvou duši.❞ To bylo to poslední, co jsem slyšel, než mě stáhla ještě níž.
Nebyl jsem schopný bojovat, strach a bolest mě paralyzovaly
Sledoval jsem svou babičku, odříkávajíc nazpaměť modlitbu. ❝Duše Krista, spas mě, tělo Krista, zachraň mě, krev Krista, opoj mě, vodo u Krista, umyj mě; vyslechni mě; bez tvých zranění, ukryj mě; před všemi zlými, ochraňuj mě; v hodinu mé smrti, se svými světci; budu tě chválit vždy a navždy…❞ pokračovala dál v rituálu.
Moje bolest nabývala na intenzitě, protočily se mi oči. Spalující rozrušení zaplnilo moje tělo, až jsem ze sebe vypustil hrůzostrašný řev. Otočil jsem konečně hlavu doprava, a viděl jsem tam tu sochu. Jen jedna věc na ní byla jiná – tekla jí krev z očí a nosu. Moje srdce začalo bít jako o závod, když jsem začal cítit něco podivného.
Z mých vlastních očí začala také téct krev. Otáčel jsem hlavu ze strany na stranu, a snažil jsem se přinutit tu šílenou ženskou přestat. ❝Vypadni ode mě!❞ zakřičel jsem, čímž jsem ji vyrušil. Konečně jsem se rozhodl ji ze sebe shodit. Zkusil jsem vstát, ale bolest si ze mě udělala rukojmího, nedokázal jsem to.
Snažil jsem se to vydržet, jenže tohle bylo na mě až příliš moc
Moje takzvaná ❝babička❞ se pokusila zvednout, uchopila lahev svěcené vody a chrstla ji na mě. V tom okamžiku jsem začal cítit spalující bolest, jakoby mě zaživa sžíraly plameny, následovaná mým šíleným křikem. Věděl jsem, že moje příčetnost pomalu odplouvá, že moje duševní zdraví začíná mizet.
Myšlenky prolétávaly mojí hlavou rychlostí blesku. Zvedl jsem se, nahmatal jsem kliku dveří, otevřel jsem a snažil jsem se utéct, ignorujíc palčivou bolest v kolenou. Šlo mi tu o život. Krev mi stékala po tvářích, stejně jako té proklaté soše Virgin Mary v babiččině pokoji.
Mým očím začala chybět duhovka i zornička, zanechávajíc pouze bílou barvu sem tam protkanou žílami. Když jsem dosáhl ke dřevěnému schodišti, klopýtl jsem. Kolena vypověděla službu. Moje ❝babička❞ mě chytila a odtáhla někam, kde by mě mohla pohřbít, přitom si plánovala zabití mého otce a matky.
Babička na chvíli odešla pro lopatu
kterou by mě mohla pohřbít, a vzala s sebou nějaké květiny z barevné vázy na stole. Když balancovala ve dveřích, zarazila se. Její ❝nesvatý vnuk❞ byl pryč. Už to bude rok, co byla Matthewova babička obviněna z vraždy svého vnuka.
Laura a její manžel Drew poskytli policii veškeré informace, které měli. Každou noc, se zlomeným srdcem, vysílali spolu tiché modlitby, aby se k nim jejich malý syn vrátil.
No, případ o ztraceném chlapci Matthewovi Sullivanovi zůstal stále otevřený.
Chcete-li překlad jakkoliv využít, je vaší povinností nejprve se dohodnout s překladatelem.
Překladatel: Nautileen
Autor: Yukella
Originál: Creepypasta: Virgin Mary’s Saint
Další Creepypasta: Slaughtershy – Ponypasta
