Tajemství lesa

Šli jsme po ulici směrem k lesu. Lucy cloumala a škubala vodítkem, aby mohl prohnat kočku, která provokativně přeběhla přes silnici. Procházeli jsme kolem domu, kde nějaký muž řezal na cirkulárce dřevo. Letmo se na nás podíval a pak si dál hleděl své práce. My jsme udělali totéž a pokračovali dál k lesu. Na kraji jsem přikázal Lucy, aby si sedla a já jí tak mohl pustit z vodítka. Ta se pak rozeběhla do lesa a začala čenichat, jako to dělala vždycky.

Vyrazili jsme po asfaltce dál do lesa a došli k místu, kde kdysi býval muniční sklad. Z listí u kraje silnice ještě vykukovaly zbytky plotů a sloupky zapuštěné v betonu byly srovnané v příkopu. Dnes už tam není nic, jen písčitá půda se zasazenými stromky. Pokračovali jsme dál do lesa.

Sešli jsme z cesty a vydali se mezi stromy.

Lucy běhala kolem a vydávala zvuky, kterými mě vybízela k tomu, abych se pustil za ní. Samozřejmě že jsem se za ní hned rozběhl. Běželi jsme mezi stromy, přebíhali mírné kopečky a malá vyschlá řečiště.

Najednou jsme se dostali do nové části lesa, kterou jsme ještě neprobádali. Řekl jsem: ,,Lucy, pojď! Tady jsme ještě nebyli.“ Šli jsme dál, než jsme došli na malé prostranství, kde byla půda trochu propadlá pod úroveň okolní půdy. Vypadalo to jako rybník, který zarostl trávou. Ta však byla všude kolem uschlá. Trochu mě to překvapilo.

Stál jsem uprostřed kruhu. Vše mimo něj bylo však v pořádku. Zaujalo mě to. Najednou praskla větvička. Myslel jsem, že mě někdo pozoruje. Pomalu jsem se otočil tím směrem a málem jsem dostal infarkt. Lucy běžela proti mně a vyskočila na mě. ,,Sakra Lucy! Tohle mi nedělej! Ještě mě zabiješ.“ Zasmál jsem se a poškrabal ji na bocích a pohladil po hlavě. Pak jsme se rozešli někam směrem na jih, hlouběji do lesů. Ušli jsme asi kilometr, když jsme přišli k malé vyvýšenině, kde jsem se zastavil a rozhlédl se kolem. Zadíval jsem se na Lucy, jenž běhala všude kolem a dělala blbiny. Usmál jsem se.

Už jsem se chtěl rozejít a pokračovat dál, když jsem se v pohybu podíval na pařez porostlý mechem, asi půl metru ode mě. Byl pokrytý ptačím peřím. Napadlo mě, že nějaký dravec měl štěstí a ulovil ptáka, ale to mě přešlo, když jsem našel další takové kruhy peří. Nebylo to znepokojivé. V tu chvíli mi to přišlo jako místo, kam si nějaká liška odtáhla své kořisti. Takže po krátkém prohledání blízkého okolí, jsem se vydal zase dál.

Po nějaké chvíli mi začalo být divné, že jsem už nějakou chvíli nenarazil na cestu, nebo silnici.

Přesto jsem však byl i nadále v klidu. Teď si říkám, proč jsem byl takový hlupák, že jsem pokračoval stále dál. Kdybych to ještě tehdy otočil a šel zpátky, bylo by všechno v pohodě. Jenomže pak…
Pak to bylo čím dál horší.

 Po asi půl hodině jsme narazili na bažinu. Celá plocha, kde byla pevná zem, byla posetá kusy břízy a všemožným dřevem. Podíval jsem se na Lucy, která stála po mém boku a koukala před sebe. ,,Tak co teď? Zkusíme to obejít?“ Ta se na mě jenom podívala a zatvářila se vesele, tak jako vždycky. Najednou jsem dostal silný pocit, že nás někdo sleduje. Otočil jsem se za sebe, ale nic jsem neviděl. Už jsem chtěl vykročit, když jsem si všiml, že je pode mnou ježek. Byl roztomilý. Trochu mě překvapilo, že se odvážil tak blízko ke mně. Chystal jsem se na něj sáhnout, když jsem koutkem oka zahlédl něco před sebou. Zvedl jsem zrak k postavě v kápi, jenž stála přede mnou.

Ne… Stála není správné slovo. Vysela tam přede mnou ve vzduchu. Jako by chodila po hladině vody. Jinak by se propadla do bažin. To mi dochází až teď, když nad tím zpětně přemýšlím. V té chvíli jsem myslel, že je tam jenom nahromaděná voda a ve skutečnosti to není bažina ale jen louže vody kolem. Byl jsem překvapený, že se tam najednou objevila, aniž bych ji viděl nebo slyšel přicházet. Nenapadlo mě nic jiného než: „Halo?“. Postava ale neodpověděla. Jen tam dál nehybně stála jako nějaký neživý předmět. Pak se zadívala přímo na mě.

Pak na nedaleký strom přiletělo pár vran.

Začínalo to být trochu podezřelé. Myslel jsem si, že to je jen nějaká žena, která děsí kolemjdoucí. ,,To má být nějaká skrytá kamera? Další prank na youtube?“ Bez odezvy…
Pobídl jsem Lucy a chystal se k odchodu, když mě něco srazilo k zemi. Přesněji jsem dopadl dlaněmi do listí a na nějaké větvičky. Došlo mi, že tam musí být někdo další, ale ne. Nikdo jiný tam nebyl. To už se ale ta stará žena pohybovala vzduchem směrem ke mně.

Nevěřil jsem tomu co vidím. Skutečně se ta žena vznášela? Na tom už stejně nezáleželo. Rychle jsem vstal a rozběhl se od ní. Párkrát jsem se ohlédl zpátky, abych ji viděl jak jen stojí na místě. Bylo mi jedno kam běžím, jestli přes příkop nebo vodu. Jenom jsem běžel a běžel. Domnívám se, že jsem musel běžet dál na jih. Slunce už zašlo za obzor a světla ubývalo.

Po nějaké té chvíli, kdy jsem si byl jistý, že mě nesleduje, schoval jsem se za strom a pozoroval okolí. Najednou mi došlo, že Lucy není se mnou. Víc posrat se to fakt nemohlo. Došlo mi, že jsem ji tam nechal a sám běžel pryč. V průběhu toho všeho jsem však zjistil, že mohlo. Ale nebudu předbíhat událostem.

Přesvědčoval jsem se, abych zůstal na místě, nebo se vydal na severovýchod, ale nemohl jsem odejít bez svého psa. Měl jsem ji příliš rád, než abych ji tam nechal. Vrátil jsem se tedy zpět na místo, kde jsem narazil na tu starou ženu. Byla pryč. Lucy tak též.
Hledal jsem po okolí, když se vedle mě objevila za stará žena a pak jsem už neviděl nic, než tmu.

Probudil jsem se v nějaké místnosti.

Jak bych to jenom nazval… Cela? Rozhlížel jsem se a všiml si, že místo kovových mříží tu byly větve. Vlastně to ani nepřipomínalo celu. Tohle byla klec. Chlév, při nejlepším. Na zemi se válela sláma a v rohu byla dřevěná mísa, patrně k jídlu. Z chléva jsem viděl stůl, židle, pec a taky postel. U pece stála ta stařena. „Tohle je její domov? Celkem díra.“  Jakoby slyšela mé myšlenky, otočila se a podívala se přímo na mě. Odvrátil jsem zrak, když mi naskytla pohled na její… nevím které slovo by to vystihlo líp. Přirovnal bych to k okamžiku, kdy zvracíte a letí to z vás proudem. Taky nic moc zážitek. Sledoval jsem jen stín na zemi, který se plazil ke mně. Ten efekt toho ještě doplňoval plamen svíčky. Stín byl trhavý, ne kvůli pohybům té stařeny, ale kvůli tomu mizernému osvětlení. Ano… teď mi už naplno vadí ten interiér z dob středověku. Copak nikdy neviděla lucernu, nebo elektrickou lampu?

Když se konečně přišourala ke dveřím, otvorem mezi větvemi mi hodila něco malého a kulatého. Ve stínu, který na mě vrhala, jsem neviděl co to je. Vlastně jsem byl rád, že jsem viděl vůbec něco. Když jsem to uchopil do prstů, povrch byl slizký. Stařena se odšourala někam stranou a já konečně spatřil, co to držím v prstech. Bylo to oko. Skutečné oko. Odhodil jsem ho se zděšením a znechucením. Čekal jsem že to bude jídlo a ona mi předhodí tohle. Ona se jenom chechtala a pak se vrátila k peci.

Když jsem se tím směrem podíval, abych viděl co tam dělá, ve světle plamene jsem rozpoznal jen srst.

S tím okem co mi sem hodila, to mohlo bít nějaké divoké zvíře. Zdála se být primitivní, přesto jsem na ni zkusil promluvit.
,,Kde to jsem? Co jste zač? Co ode mě chcete?“ Stařena nijak nereagovala. Napadlo mě po ní něco hodit. Tak jsem vzal to oko, protáhl ruku mezi větvemi a mrskl ho po stařeně. Ta se prudce otočila a zasyčela. Zavřel jsem oči a polkl. Pak jsem jen pronesl svou otázku. ,,Řeknete mi alespoň něco?“ Jen se otočila zpět a sáhla pro něco do koše. Byly to muchomůrky. „Takže jsem v domě feťáka, no skvěle.“

,,Nemůžete položit ty svoje podělané muchomůrky a říct mi kde to jsem?“ Neskutečně rychle se přiřítila ke mně a už mě držela za oblečení. Z toho, co udělala pak, se mi i do teď dělá špatně. Otevřela pusu a začala řvát. Nejhorší však bylo vidět jak se její pusa rozevřela jako tlama anakondy a odhalila mi tak své zuby. Možná vám to příjde divné, to nechám na vás, ale měla železné zuby. Nejhorší byl ten odpudivý zápach z úst. Tím by přebila i mého mladšího bráchu. Když mě pustila, skácel jsem se k zemi a po kolenou jsem se doplazil do kouta, kde jsem se pozvracel.

Musel jsem odtamtud zmizet

Nevěděl jsem jak, neměl jsem zbraň a přemoct ji v boji z blízka jsem mohl rovnou vyloučit. Začal jsem vymýšlet plán, jak se z téhle díry dostat. Nebyla tu žádná možnost, jak odsud utéct, aniž by mě chytila. Mé soustředění však vyrušil pohyb otvírajících se dveří od mojí cely.
Byl jsem trochu zmatený a nevěděl jsem co očekávat. Ta stařena ke mně přišla, chytila mě za oblečení a vytáhla mě na nohy. Vzpouzel jsem se, jak jen to šlo. Byla mnohem silnější, než já.

To mě opravdu překvapilo. Snažil jsem se jí jakkoliv ublížit. Od škrábanců po údery pěstí. Dokonce jsem jí tlačil palec do oka. Ale jen mě víc sevřela. Když jí konečně došla trpělivost, hodila mě přes celou místnost. Přistání bylo tvrdší, než jsem čekal. Navíc jsem se ještě uhodil do hlavy o nohu skříně. Ale měl jsem štěstí. Hodila mě právě k policím, kde měla své… záhadné lektvary.

Nezajímalo mě, co tam vaří.

Měl jsem co po ní házet. A tak jsem bral jedenu sklenici za druhou. Nakonec jsem hodil sklenici, která po rozbití explodovala a zažehla plamen.
To byla má příležitost. Vydal jsem se ke dveřím a při chůzi se podíval co před tím vařila. Když jsem ten obraz zpracoval, zastavil jsem a přistoupil blíž k plotně. Nebylo to divoké zvíře z lesa. Byla to Lucy.

Nechtěl jsem věřit tomu, že přede mnou ležel můj vlastní pes. Nebyl však čas truchlit. Musel jsem utéct. Tak jsem jí na památku sundal obojek a vběhl do tunelu. Na povrchu jsem zjistil, že jsme na břehu ostrova v jezeře. ,,No to si snad…“ Rozběhl jsem se ke břehu, kde jsem se zastavil a hledal možnost, jak se dostat na druhou stranu. Neviděl jsem žádnou možnost, než to přeplavat. Ve chvíli, kdy jsem vešel do vody, se z tunelu vyvalil plamen a ozval se řev.

Po dosažení protějšího břehu jsem se rozběhl do lesa.

Běžel jsem mezi stromy, ale byla tma a já neviděl ani na krok. Takže jsem každou chvíli klopýtl o kámen nebo o větev. Najednou celé okolí pokryla jasná záře. Nebylo to slunce. Byl to oheň. Stromy jsou celé v plamenech. Ozývalo se strašné praskání dřeva a šlehání plamenů ve větru.

Pak jsem si všiml postavy uprostřed toho všeho. Jako svíčka ve tmě. Nehybně tam stála a koukala přímo na mě. Pak pozvedla ruku a ukázala mým směrem. Začal jsem utíkat, když jsem uviděl příkop. Skočil jsem do něj těsně před tím, než mě stihly pohltit plameny. „Plamenomet“, říkal jsem si. Vyhlédl jsem z úkrytu, abych viděl, jak silou vůle zvedá do vzduchu strom a hází ho na mě. Tak tak jsem se stačil vyhnout větvím a tím i jisté smrti.

Běžel jsem už několik minut. Najednou mi svitla naděje, když jsem si všiml, že les je tu řidší. To znamenalo, že se blížím k okraji lesa. Ve skutečnosti to neznamenalo nic, ale nezbývalo mi nic než doufat. Několik metrů před sebou jsem uviděl lesní cestu. „Konečně uniknu z tohohle šílenství“ blesklo mi hlavou. Běžel jsem po cestě a našel křižovatku. To byla má záchrana. Do leva, do prava, bylo to fuk. Hlavně abych utekl té příšeře za mnou.

Nakonec se mi podařilo dostat se z lesů.

Zesláblý, zraněný, ale živý. Došel jsem do města, které jsem viděl z dálky. Tam jsem zjistil, že jsem vyšel z lesa o asi 8 kilometrů dál, než jsem původně vstoupil. Taky čas se lišil. Nebyl jsem tam jednu noc. Podle policie a rodiny jsem byl pryč dva dny.

Když jsem jim řekl všechno co se stalo, vysmáli se mi a řekli že nevěří, že mě honila po lese „Baba Jaga“ a zabila mého psa. Nikdy jsem se úplně nezotavil. Nakonec to bylo stejně jedno. Teď je hlavní to, abych ji našel a ulovil. Strávil jsem několik let pátráním po jakékoliv zprávě, pohřešovaném dítěti nebo uhynutí zvěře. Ale teď jsem u konce. Beru si svou kuši a pomstím se za Lucy. Takže pokud se už nevrátím, je tohle mé poslední sbohem.

Mějte se a ještě jedna rada. Nikdy nechoďte hluboko do lesa. A hlavně bez nože.
Možná si právě vás najde Baba Jaga….