Vánoční varování
A Christmas Warning
Neskrývám fakt, že nesnáším Vánoce
Říkejte mi lakomče, urážejte mě jak chcete, ale každý rok cítím děs větší než kdokoliv jiný, kdo tuto sezónu nenávidí. Pokud byste mě znali, usoudili byste, že je to kvůli zmizení mého mladšího bratra. A z větší části byste měli pravdu.
Stalo se to jednoho rána, kdy jsme měli dávno sedět u vánočního stromečku, rozbalovat naše dárky a vytvářet drahocenné vzpomínky na dětství. Ale místo toho celý den policie zoufale prohledávala náš dům i sousedství, mezitím co se vyptávala mých rozrušených rodičů. Samozřejmě se ptali i mě, ale jako desetiletá holčička jsem jim toho neměla moc co říci.
Řekla jsem jim, že jsme šli spát, natěšeni na další den, a to bylo naposled, co jsem ho viděla. Už nikdy nesešel dolů, aby otevřel jeho dárky. Máma zjistila, že je jeho pokoj prázdný. Ale to je lež. Vím, co se s Chrisem stalo. Vím, kdo jej odvedl. A vím, že pokud bych řekla pravdu, nikdo by mi nikdy nevěřil.
Santa unesl mého bratra
Prosím, nesmějte se. Vím, jak to zní – a máte pravdu – zní to směšně! Není skutečný, i kdyby byl, měl by na děti být milý. Ale vím, co jsem viděla – nebyl to ale nějaký blázen v obleku Santy. Ten muž byl skutečný jako zimní poryv větru, který mrazí až do morku kostí. Předpokládám, že bych vám měla říci, jak to všechno začalo.
Než byly celé naše Vánoce zruinovány, přichystali jsme pro Santu sušenky, povídali si, v co doufáme, že nám přinese, a poté nám rodiče přečetli pohádku Ukradené Vánoce. Ovšem ten rok se lišil mým výrazně nižším nadšením z celého procesu. Byl to první rok, kdy jsem otevřeně přestala věřit na Santu.
Byla jsem podivné a cynické dítě
Abych pravdu řekla, nikdy jsem v něj ani nevěřila, tedy až do té osudné noci. Většinou to byla jen přetvářka, aby byli dospělí šťastní, ale ten rok už mě to unavovalo. Je to jeden z mnoha způsobů, jak jsme se od sebe s bratrem lišili. Chris byl mladý, energetický a zvědavý chlapec. Vzpomínám si, že ten rok, kdy byl unesen, byl zároveň rokem, kdy zjistil, kde rodiče schovávají naše dárky.
Ovšem odmítal říci své vlastní velké sestře, co dostane. I když byl ode mě mladší jen o tři roky, stále dost věřil, to je to hlavní. Má prostá zamítání Santovi existence pro něj byla výzvou a trval na tom, že dokáže opak. Šli jsme nahoru po schodech, když upoutal mou pozornost.
,,Zůstaň vzhůru se mnou!“ řekl, když mě tahal za rukáv pyžama. ,,Ukážu ti, že je skutečný. Chytíme ho při činu! Vsadím se, že budeme první, komu se to podaří! A vsadím se, že nám za to dá plno věcí.“
Povzdechla jsem si
,,Raději si půjdu odpočinout,“ řekla jsem mu. ,,Můžeš s tou vírou pokračovat, jestli chceš, ale já tento rok nemám dobré Vánoce.“ Vždy jsem se snažila nebýt pro jeho vřelého ducha ledovou sprchou. Myslela jsem, že když ho přesvědčím, aby upustil od jeho splašených plánů, bude to mnohem lepší, než čekat celou noc, jen abych viděla jeho zklamání.
,,Ale no!“ zvolal. ,,Musím tě vždycky nutit, aby ses bavila? Kdyby nebylo mě, stala by se z tebe nudná stará dáma jako je paní Hendersonová.“ Musela jsem se zatvářit znechuceně, protože Chris se zasmál, obdaroval mě uličnickým úšklebkem a řekl, ,,Tak co to bude, paní Hendersonová? Chytneme Santu při činu, nebo ne?“
Paní Hendersonová byla moje učitelka ze čtvrtého ročníku, vášnivě tou babiznou opovrhuji. Chris věděl, jak na mě. ,,Fajn, prcku, máš to mít,“ řekla jsem s větší touhou v hlase, než jsem ve skutečnosti měla. ,,Ten, kdo usne jako první, musí počkat až do dalšího roku, aby si otevřel dárky od Santy.“
Chrisovy oči probleskly vzrušením nad sázkou
,,To beru!“ A tak jsme se odebrali do pokojů a čekali, až rodiče půjdou spát. Poté, co světla v dolním patře zhasla, jsem čekala ještě půl hodiny, abych si byla jistá, že opravdu spí. Vylezla jsem z postele a plížila se po schodech dolů.
V obýváku bylo světlo. Chris už seděl u krbu. ,,Co ti tak dlouho trvalo?“ zeptal se. On byl ten, kdo byl sebejistý. ,,Čekala jsem, než máma s tátou půjdou spát, idiote,“ odpověděla jsem. ,,Nebyli by šťastní, kdyby nás tady našli.“ Nenuceně jsem se posadila na gauč, přímo před krb.
,,Takže jak očekáváš, že dokážeme zůstat celou noc vzhůru?“
,,Očekávám, že na to teprve přijdu,“ odpověděl Chris. Nejsem si jistá, jak dlouho jsme čekali na takzvaného ,,svatého Nicka“, než se objeví. Ale když už to vypadalo, že Chris každou chvíli usne, byli jsme šokovaně probuzeni dusotem něčeho těžkého a velkého, který přicházel ze střechy.
Po krátké chvíli ticha se ozval zvuk tření a škrábání bot
Jsem si jistá, že se ozval zvuk cinkání malých rolniček. ,,Oh bože!“ zašeptal Chris v hrůze. ,,To je fakt on!“
Na nějakou dobu jsem přemýšlela, proč máma ani táta nebyli probuzeni ničím z toho, co se dělo. Všechen ten randál byl dost na to, aby vzbudil i mrtvého, ale proud myšlenek byl zaražen, když se z komína začala sypat saze. Chris ke mně přiběhl a začal se mnou třást.
,,Co jsem ti říkal? Je skutečný! Je skutečný!“
Na rozdíl od Chrise jsem si nemyslela, že by za tím vším byla nějaká nadpřirozená entita. Byla jsem přesvědčena, že je to lupič, co se snaží najít si cestu dovnitř nekonvenčními prostředky. Seděla jsem a chvíli upjatě pozorovala krb, nejista, co dělat, dokud jsem se nezvedla a nezajela pod gauč, abych se schovala.
,,Co to děláš?“ vykřikl Chris ve zmatku. ,,Už přichází!“
,,Pojď dolů!“ sykla jsem na něj zuřivě. ,,Nevíme, kdo to doopravdy je!“
Otevřel ústa, aby protestoval, ale z komína se ozvalo zabručení, které ho natolik vyděsilo, že si našel své místo. Schoval se za tátovo velké kožené houpací křeslo v rohu. Po několika konečných momentech se ozvalo hlasité bouchnutí.
Celé okolí krbu bylo pokryto sazí, která poletovala i ve vzduchu.
Zakryla jsem si ústa i nos ve snaze nezačít kašlat. Když se saze konečně usadila, naskytl se mi pohled který zasadil mé cynické mysli pěknou šokovou ránu.
Starý muž, který přede mnou stál, byl opravdu oblečený jako Santa Claus a každým centimetrem jeho těla se na něj podobal. Jeho tělo bylo perfektní velikosti, měl ten dlouhý bílý plnovous a jeho oblečení tvořil onen nádherně ušitý červený kabátek s džíny. Tvář byla zdobena měkkými milujícími rysy starého muže, jenž si užíval onen kouzelný moment.
Co mě na tom starci nejvíce překvapilo byl fakt, že ačkoliv přišel skrze plesnivý komín, neměl na sobě ani špeku saze. Bylo to, jako by vše, co by mělo kazit jeho dokonalost, bylo přirozeně okamžitě likvidováno nebo odpuzováno. To, co mělo přijít, mě konečně přesvědčilo, že je skutečný.
Přes rameno si přehodil jeho mohutný pytel s dárky a ustoupil od krbu, odkud přispěchala malá elfí dívka, aby jej následovala. Měla špičaté uši a třpytivý zelený obleček, byla tak maličká, že sotva dosahovala po Santova kolena. Na rozdíl od rozjařeného starého muže se zdálo, jako by ji děsilo udělat jediný krok do našeho domu.
Dívala se všude kolem, jako by tu někde měla být skryta strašlivá hrozba, a zdála se, že ji částečně zalila úleva, když zjistila svůj omyl. Santa si jejího strachu všiml, ale místo toho, aby ji uklidnil, jak by každý předpokládal, byla jeho milost a láska v očích nahrazena na zlomek vteřiny čistou hrozivou záští. Jako by byl milý starý muž nahrazen šíleným nemilosrdným pánem, jen aby se za nanosekundu opět vrátil.
Elfův výraz se okamžitě změnil.
Chvíli na to plnila dětské ponožky u krbu sladkostmi a hračkami s úsměvem ztvrdlým na její tváři, který se zdál, jako by se měl každou chvíli sesypat. Vzhledem k její výšce musela používat jakési levitační kouzlo, které ji nadnášelo.
Cílevědomými, přesto tichými kroky se Santa vydal směrem ke stromečku. Z pytle vytáhl dva dárečky a položil je na jejich náležité místo, poté se vydal tam, kam jsme mu přichystali jeho tradiční svačinku. Elf byl také hotov s prací, ale nezdálo se, že by se chtěl Santa dělit.
Teď, když makala, jak měla, si jí stěží všímal. Prostě tam vedle něj jen stála a čekala, až bude hotov. Třela si ruce v nervozitě.
Vypadalo to jako scénka vytržená přímo z vánočního filmu, ale i navzdory mému mladému věku jsem chápala, že šlo o mnoho více. Něco se dělo.
Jako by to vše byla jedna velká scéna, kterou se snažili zahrát. Malý elf sotva uspěl jako přesvědčivý herec a ten sekundový záblesk Santova výrazu jen stmelil mé podezření. Je to něco, co jsem si v tu dobu nebyla schopná uvědomit.
Ale teď už vím; byla to lest. Chris na to ihned skočil. Musel být příliš mladý na to, aby si všiml zlověstných známek, kterých jsem si byla schopna všimnout.
Z mého úhlu pohledu jsem byla schopna jej vidět v jeho místě úkrytu. Výraz v jeho tváři mi řekl vše, co jsem potřebovala vědět. Byl jimi naprosto okouzlený.
K mému zděšení se pomalu vyplížil ven zpoza židle.
Chtěla jsem na něj zavolat, aby zůstal tam, kde je, že nevíme, co by se mohlo stát, kdyby se o nás návštěvníci dozvěděli, ale to by prozradilo nás oba. A navíc by mě ani neposlouchal. Kolik dětí by asi tak nevěřilo samotnému Santovi?
,,Wow,“ zašeptal směrem k podivným návštěvníkům. ,,Opravdu jsi to ty!“
V ten moment se Santa i elf otočili a spatřili Chrise stojícího uprostřed místnosti. Oba měli ve tvářích ten falešný výraz překvapení, který mě ještě více znepokojil.
,,Čekáš na nás, huh?“ komentoval Santa s vřelým úsměvem na tváři.
,,Ano!“ řekl Chris nadšeně. ,,Chtěl jsem dokázat, že jsi skutečný!“
,,Vypadá to, že se ti to povedlo,“ odpověděl Santa s úšklebkem. Posadil se do tátova křesla a pokynul směrem ke Chrisovi, aby si s ním sedl. Ihned uposlechl.
,,Oh bože, mám tolik otázek!“ zvolal Chris. ,,Jsou sobíci na střeše? Můžu je vidět? Jaké to je žít na severním pólu? Ah, přál bych si to jednoho dne zjistit!“
,,Vše ve správný čas,“ řekl Santa a zubil se jeho poznámce. Možná by to někomu mohlo připadat jako přátelský úsměv, ale mně se zdál, jako by obsahoval sebeuspokojení plynoucí z výhry.
Elfovi se vytratila všechna barva z tvářičky
Od doby, co si spolu ti dva sedli, se nepohnula ani o kousek. Ale její výraz ve tváři mi říkal, že stane něco příšerného.
,,Věděl jsem, že jsi skutečný! Prostě jsem to věděl!“ řekl Chris. ,,Všechny starší děti ve škole se nám za to smáli. I sestra tomu už nevěří, jen počkej, až o tom uslyší!“
,,Neuslyší, chlapče,“ odpověděl Santa a rukou schovanou v rukavici mu stiskl rameno.
,,Huh? Proč ne? Musím to zachovat v tajemství?“
Santa se hluboce a ďábelsky zasmál, ani zdánlivě to nepřipomínalo jeho legendární ,ho-ho-ho!‘.
,,Upřímně… Myslíš si, že jsi jediný, kdo mě kdy viděl? Skrze tu dlouhou historii… Myslíš, že nikdo z dětí po celém světě neměl stejný nápad jako ty?“
Chris se nepohodlně zavrtěl na klínu starého muže. ,,Myslím, že ne.“
,,Tak vidíš, hochu,“ začal Santa. ,,Dětem se nedá věřit. Jsou to ignorantští sebestřední chtivý potomci lidí; sebestředné a chtivé rasy.
Za ta léta jsem byl schopen se těchto vlastností zdržet, ale lidé vybělili mou osobnost, jen aby uspokojili své touhy bez viny. Je na to perfektní sezóna, nemyslíš, můj drahý chlapče?“
Všechno vzrušení se rázem vytratilo z Chrisovy tváře. Začínal si to uvědomovat.
,,Děti, které mě vyhledávají, vždycky něco chtějí,“ pokračoval Santa. ,,Více bezvýznamného majetku, uspokojení zvědavosti nebo důkaz. To vše je jen malým zlomkem příkladů.
Ovšem… Za porušení pravidel a nalezení něčeho, co nalezeno být nemělo, se vždy platí určitá cena.“
Během tohoto rozhovoru se elfka odebrala a s náznakem neochotnosti začala shromažďovat všechny dárky, které přinesli. Dokonce navrátila sušenky, které Santa snědl, zpátky na talíř. Zbavovala dům všech důkazů o jejich přítomnosti.
Santova ruka pevně stiskla Chrisovo rameno
,,Vždy hledám další pomocníky,“ pokračoval. ,,Děti, které mě viděly, by nikdy neudržely tajemství. To z nich dělá dokonalé kandidáty.“
Výraz mého bratra se naplnil absolutním děsem. Uvědomil si jeho fatální chybu.
,,Nejsi první,“ řekl, ,,a rozhodně ani poslední.“ Poté se Santa otočil k jeho společnici a vyštěkl na ni příkaz: ,,Annabele! Je čas! Proměň ho!“
,,Ne! P-prosím, já-“ koktala. ,,Prosím, nenuťte mne…“
Santa ji obdařil krutým pohledem pohrdání a mávl k ní rukou zvláštním způsobem. Vyděsilo mě, když jsem viděla, jak si zaryla nehty do tváře a zoufale si začala škrábat kůži z obličeje. Pištěla bolestí, neschopna přestat si ubližovat.
Santa znovu mávl rukou, uvolnil ji z utrpení. Tvář měla celou doškrábanou a odkapávala z ní krev. Chris vykřikl a seskočil ze Santova klínu, pokoušel se utéci z místnosti, ale stařec opět mávl rukou a přiměl mého bratra zastavit se uprostřed pohybu. Otočil se, aby mu čelil, jako by byl posedlý.
Byl pod absolutní kontrolou toho muže
,,Nevidíš? Už je příliš pozdě!“ řekl vítězně. ,,Přijmi svůj osud!“
Se samolibostí se podíval na elfa. ,,Opravdu bych tě měl ustrojit do červené tuniky,“ řekl urážlivým tónem.
,,Alespoň by tolik nešla vidět ta krev. Uděláš to, co jsem ti řekl, nebo mám vymyslet něco horšího?“
Elfka těžce vzlykla a podívala se na mého vyděšeného bratra.
,,Omlouvám se,“ řekla ve smutném pisklavém tónu hlasu. Z místa mé skrýše jsem mohla vidět slzy prolínající se krví, když vytáhla ze záhybu své tuniky malou stříbrnou hůlku. Namířila ji přímo proti němu a oslepující záblesk zalil celou místnost.
Chvíli trvalo, než se můj zrak zotavil z oslnění. Ale když jsem opět viděla, věděla jsem, že Chris, kterého jsem znala, pomalu mizel. Vypadalo to, jako by se jeho celé tělo doslova roztékalo před mýma očima.
Přesněji řečeno, měnilo tvar a odpadávaly z něj nepotřebné kusy masa. Když byla transformace u konce, byl menší a širší. Uši byly špičatější, nos kulatější a načervenalý, jako by byl dlouho na mraze.
I jeho oblečení se změnilo. Bylo podobné tomu, které měla Santova společnice, tentokrát ale v červené barvě. Jeho nový elfí vzhled byl karikaturou jeho starého.
Musel být opravdu vyděšený. Díval se dolů na svůj nový vzhled a vyrazil ze sebe jen lítostné vypísknutí. Stejně tak vyděšená jsem byla i já, když jsem ležela pod gaučem a pevně svírala koberec.
Když jej ten hnusný obézní muž vtáhl do našeho krbu, zíral dolů přímo na mě, jeho výraz byl jedním zoufalým křikem o pomoc. Ale co jsem mohla dělat?
Jak jsem mohla sama porazit dvě magické bytosti, aniž bych se sama dostala do té hrozné situace? A tak jsem neudělala nic.
Stále se mi o tom zdají noční můry
S Chrisem v závěsu všichni vyletěli skrze komín pomocí jejich podivné magie a to bylo naposled, co jsem svého malého bratra spatřila. Skoro po celý zbytek noci jsem zůstala pod gaučem a plakala. Ve stádiu mého šoku jsem neměla sílu dělat cokoliv jiného.
Jakmile se první sluneční paprsky prodraly nad obzor, věděla jsem, že je bezpečné vylézt a jít do svého pokoje. Zbytek je historií. Do tohoto dne nebudu mít s tímto příšerným svátkem nic společného.
Nezdobím. Nedávám dárky. Nechodím na oslavy.
Dokonce ani nebudu žít v domě s komínem nebo krbem. Sakra, dokonce odmítám navštívit dům, který jej má. Ani mě nenuťte začít ohledně těch malých Santíků na výzdobu.
Zůstávám zalezlá doma, jak jen to jde. Kvůli mé paranoii se každý rok měním v ponurého zavřence, protože vím, že někde ve světě se bude ztrácet více nešťastných dětí. Stále nevím, proč mě nepotkal stejný osud, jako mého brášku.
Copak svým únoscům nikdy neřekl, že jsem tam byla také? Opravdu to držel v tajnosti tak dlouho? Nemohli z něj nějak… Vytáhnout… Pravdu?
Každé Vánoce jsem k smrti vyděšená, že si pro mě konečně přijdou. Všichni se musí divit, proč o tom teď cokoliv říkám. Abych pravdu řekla, chci, protože… Si nejsem jistá, co by mi ten tlustej bastard mohl udělat…
Tím myslím, že není šance, aby mohl změnit dospělého ve skřítka, že? Ale to, co chci nejvíce vědět, je, co se stalo s Chrisem. Bolí to, když pomyslím, co všechno se mu za ta léta mohlo přihodit.
A já to potřebuji zjistit.
Možná… Pokud se o tento příběh podělím se světem, někdo by mi mohl dát odpovědi. Možná tu je způsob, jakým bych mu mohla pomoci. Hodlám to riskovat.
Jen doufám, že se žádná z těch hrůzných možností nestane pravdou.
Štědrý den se blíží. Držte mi palce.
Originál (EN): A Christman Warning
Další Creepypasta: Marie Thibodeaux
