Ve zdech

Ve zdech

Minulý rok v létě jsem se přestěhoval do domu střední třídy. Tento krok proběhl hladce a zdálo se, že všechno prostě… funguje. Během cyklu se nic nerozbilo, měl jsem spoustu přátel, kteří mi pomohli, sakra, dokonce jsem v gauči našel dvacet babek! Pivní peníze? Sakra že jo!

Ale zpět k domu. První den nebo dva jsem myslel, že život už nemůže být lepší; moje přítelkyně byla krásná, moji přátelé byli šťastní a moji rodiče napravovali svůj vztah. Nicméně jsem si neuvědomil – dokud nebylo pozdě – že jsem byl odsouzen k tomu, abych zůstat v tomto vězení, ve kterém teď sedím, když vám vyprávím tento příběh.

Když se to stalo poprvé, byl jsem ve svém pokoji. Byl jsem v zóně na mém Xboxu. Víte, co mám na mysli – zónu ve hře, kde dostanete 10 headshotů bez toho, aby jste se zapotili, přesně tohle myslím. Nakopával jsem teroristovi jeho tlustej zadek, když jsem ze zdola slyšel pohyb (můj pokoj byl ve druhém patře). Znělo to, jako by tam dole někdo pobíhal . Jako by běhali z místnosti do místnosti, bušili do stěn, bylo to prostě nepříjemné.

“Hej, Jeffe! Vypadni z mého domu, řekl jsem ve tři, blbečku !”

Hluk přestal.

Počkal jsem pár okamžiků, než jsem se vrátil ke hře, ale bylo už pozdě. Byl jsem tuhej. Všiml jsem si toho příliš pozdě… Tank.

“Zatracenej…” Povzdychl jsem.

Několik dalších dní bylo vše normální, neozývaly se žádné zvuky, které by se ozývat neměly, jen trubky, topení… znáte ho. Ale o tři dny později se ten idiot Jeff vplížil do mého domu a začal bušit do zdi.

,,Dobře, tentokrát se ven jen tak nedostaneš!” zakřičel jsem, když jsem se řítil ze schodů. Jakmile se má nohy dotkla posledního schodu, něco se v koutku mého oka hnulo. Podíval jsem se tak rychle, až to zabolelo, jako bych dostal ránu. ,,Ah, zatraceně!” zasténal jsem. Vůbec jsem nedával pozor na fakt, že cokoliv bylo v domě – zmizelo.

Potom se to zhoršilo.

Tu samou noc jsem ležel v posteli a znovu se ozvalo to bušení. Bylo to nejen horší, ale tentokrát to bylo na mém patře domu. Byl jsem si jistý, že jsem všechno zamkl, než jsem vyšel nahoru, takže jsem se málem pochcal strachy, zatímco mi něco demolovalo barák.

Vlastně jsem si přes sebe přetáhl přikrývku – hej, byl jsem vyděšený – když se ten hluk přiblížil k mým dveřím. Zrovna v momentě, kdy jsem očekával, že mi to otevře dveře a zabije mě to, vše ustalo.

Druhý den ráno, když jsem vstal z postele, jsem popadl svou baseballovou pálku. Ať už to bylo cokoliv, bylo to pořád tam a bude toho litovat. Nic jsem nenašel, ale můj dům byl zničený. Skoro všechno bylo převrácené, roztrhané, rozbité, chybělo, nebo ještě hůř. Myslel jsem, že jsem byl vykraden.

Zavolal jsem policii, ale neudělali ani hovno. Ale ten hluk ustal na týden nebo tak nějak, což vše usnadnilo. Samozřejmě jsem byl nasraný, že nějaký sráč zničil můj nový dům, ale aspoň jsem byl v pohodě. Ovšem teď už vím, že to nebyl zloděj, Jeff nebo trubky ve zdech… BYLO to ve zdech.

Týden po incidentu se to vrátilo.

Tentokrát jsem byl nasraný. Ze spánku jsem byl vytržen hlukem vázy, která se dole rozbila na tisíc kusů. Rozbila se a malé kousky se ještě několik sekund po počátečním rozbíjení lámaly, jako by se mi vysmívaly.

Nedlouho poté jsem slyšet hlubší bušivé zvuky na zdech. Vycházelo to nepochybně z nich. Když jsem si lehl na postel, pouhou chybou jsem vydal ten nejtišší a nejděsivější pískot a hluk ustal.

Mělo to ten nejostřejší sluch, se kterým jsem se kdy setkal.

Po několika dlouhých okamžicích ticha jsem uvolnil dech, který jsem zadržoval v domnění, že to prozatím skončilo. Velká chyba, uvědomil jsem si, když zvuky začaly řádit v patře. V neskutečné rychlosti a se vším hlukem to mlátilo, naráželo a vráželo do dveří mého pokoje.

Zvíře, pokud to tak mohu nazvat, rozbilo mé dveře intenzivní silou a odhodilo je až na opačnou stranu místnosti. Jako inteligentní jedinec jsem se dávno schoval pod svůj neproniknutelný štít bezpečí známý jako deka.

Hluk toho monstra běžící přes můj pokoj byly kroky. Hluk, který monstrum procházející mým pokojem vydávalo, stačil na to, aby mi v této blízkosti poškodil ušní bubínky, byla to ta nejděsivější věc, jakou jsem kdy v životě zažil.

S náhlým výbuchem adrenalinu

jsem odhodil přikrývku ve směru té … věci a nějakým způsobem přímo zasáhl její tvář. Kdokoliv – nebo cokoliv – to bylo, bylo omráčeno. Ale ne na dlouho a já to věděl. Zběsile jsem se přesunul napříč mým pokojem a pokoušel se dostat ven ze dveří, dolů a ven, kde jsem mohl přitáhnout pozornost veřejnosti.

Tu noc jsem neměl štěstí na své straně. Věděl jsem to, protože jsem byl zezadu popaden za velký kus mých vlasů a vytažen za ně takovou silou, že spolu s nimi povolily i kousky kůže, což následovala hromada krve. Než stihl výkřik uniknout z mého hrdla, uvědomil jsem si, že mě drží tmavé bezsrsté zvíře chodící po čtyřech, s tváří, kterou si těžko dokážu znovu představit. Rozbil mi hlavu pěstí, čímž mě poslal do temnoty vítaného spánku.

…

Nastěhoval se někdo nový, ale neuvědomoval si mou existenci, pitomec. Trpělivě sleduji, čekám, slyším a doufám, že ano. Ale ne. Já ne. Nestojím jim to za to.

Možná kdybych zabouchal na zdi.

ODKAZ: Creepypasta.com
Další Creepypasta: Lékař