Nech mě jít
,,Nemůžu spát,” zašeptala, když se plazila do postele a natiskla se proti mým zádům.
,,Ježiši, jsi studená,” zamumlal jsem. Jenom se přitulila blíž a vyhodila svou nohu přes moji. Pár chvil jsem jen tak ležel, lapen mezi mým alkoholem indukovaným spánkem a bdělostí, dokud jsem si neuvědomil, že ta chladná věc přitisknutá k zádům nebyla Danae.
Už 3 měsíce odpočívá v hrobu.
Mé oči se rozletěly, ale nemohl jsem se pohnout, nemohl dýchat. Adrenalin mi koloval žilami, ale ležel jsem paralyzovaný, neschopen hýbat ničím krom mých očí a srdce mi bylo jako o závod. Ta ledová věc, která mě držela, se nikdy nepohnula. Místo toho, aby přijímala mé teplo, jsem já přijímal její chlad.
Bojoval jsem proti ní a nějakým způsobem se mi podařilo hnout mými prsty u nohou. Potom jsem dostal křeč do celého těla, což mě vyhodilo z postele na podlahu. Náraz mé tváře na tvrdé dřevo mě zaslepila. Železitá chuť krve zaplnila mou pusu, ale aspoň jsem se mohl pohnout. Vyhrabal jsem se na všechny čtyři, bál jsem se zvednout hlavu, bál jsem se, že bych našel mrtvou vykrvácenou verze Danae, jak na mě zírá z matrace.
Pohled na hodiny
na mém nočním stolku rozptýlil část mého nočního děsu. Sakra! Měl jsem odejít před 10 minutami. Nemohl jsem zase přijít pozdě. Přestože jsem napůl očekával, že ucítím ledovou ruku na té mé, chytil jsem se matrace a postavil se.
Na prázdné posteli utkvělo zmuchlané povlečení a polštáře, ale má mrtvá manželka nebyla nikde v dohledu. Neodvážil jsem se jít do sprchy nebo vyčistit si zuby. Hodil jsem na sebe uniformu a běžel ven. Ta práce byla všechno, co jsem teď měl, a jsem si dost jistý, že bych novou ve svém stavu nenašel. U nemocnice jsem zaparkoval auto na nouzové parkoviště, popadl mé cigarety ležící na sedadle a vběhl dovnitř. Vrazil jsem dovnitř s rezervou dvaceti osmi vteřin. Tony, můj parťák při noční směně, se zamračil, když jsem vrazil do bezpečnostní kanceláře.
,,Kámo, vypadáš jako hovno,” řekl. Podíval jsem se na svou napůl zastrčenou košili a mé zmačkané kalhoty. Ani jsem si neučesal vlasy. “Chlape, omlouvám se. Nemohl jsem spát, a když jsem usnul, zaspal jsem.”
“No tak pojď,” řekl a pokynul mi, abych ho následoval.
Šel jsem za ním jako pokárané děcko. Skončili jsme v pokoji pro rodiny v 1. patře. Tony vyšel ven, zatímco jsem si oplachoval obličej růžovým tekutým mýdlem a usušil se papírovými ubrousky. Ve chvíli se objevil znovu s plastovým tubusem, který obsahoval uvítací soupravu pro pacienta – kartáček na zuby, pastu, hřeben a deodorant.
,,Mám o tebe starost,” řekl.
Vítej v klubu, pomyslel jsem si.
Moje máma, moji bratři, Abi, všichni mají starost. Pohled do mých rudých očí a pokleslé tváře v zrcadle — sakra, už i já o sebe měl obavy.
,,Nemůžu spát. A když jo, tak mám ty podělané noční můry.”
,,Bereš něco na spaní? Melatonin, Zolpidem?” zeptal se.
,,Počítá se Jack Daniels?”
Neusmál se. Místo toho mi položil ruku na rameno. ,,Jaku, je nám opravdu líto, co se stalo s Danae. Měli jsme ji rádi. Máme rádi tebe. Ale musíš se sebrat, chlape. Udělal jsi, co jsi mohl.”
Přikývl jsem a on mě poplácal po rameni. Pak mě nechal osamotě, abych se upravil. Když jsem o pár minut později vyšel ven, Tony už odešel na svoji obchůzku. Popadl jsem svou psací podložku a šel udělat tu svou.
Nemocniční ochranka nebyla špatná práce. O víkendu bylo hodně prostorů – jako třeba operační sál – prázdných. Samozřejmě dnes je úplněk, což bude mít s největší pravděpodobností negativní vliv na spánek.
Po své první obchůzce jsem se cítil lépe. Alespoň jsem před ranním incidentem trochu spal.
Zabloudil jsem dolů do pohotovostní čekárny.
Dvakrát denně místní církev přinášela free jídlo pro rodiny ubytované v těchto prostorách. Pokývl jsem na dobrovolníky, které jsem znal, opravil polystyrénovou desku a vyšel ven. Mack se zašklebil, když mě viděl, a uhasil cigaretu. Opatrně vložil napůl vykouřenou cigaretu do plechovky zastrčené v jeho kapse a sáhl po talíři, který jsem mu nabídl. ,,Dneska je ta křest, že?” zeptal se. ,,Ty malý ženský jsou ty nejlepší kuchařky.”
Zasmál jsem se. ,,Jó, bude se ti to líbit. Pečené kuře. Chceš, abych se jich zeptal, jestli není jedna z nich nezadaná?”
,,Kruci, hlavně to ne,” odpověděl. ,,Taťka je valící kámen.”
Několik minut jsme jen tak kecali, než jsem mu řekl, že se potřebuji vrátit dovnitř. Tak jako vždy mi poděkoval a já mu jako vždycky řekl, že není zač. Technicky vzato jsme neměli krmit bezdomovce, ale všichni jsme Macka milovali. Nechtěl jsem nechat starého válečného veterána sedět venku hladového, když se stůl uvnitř prohýbal jídlem.
Vím, Abi mu před jejím odchodem dala snídani a měl jsem podezření, že se o něj starali i ostatní. Když jsem šel zpátky přes pohotovost, zahlédl jsem Abi, jak zahýbá za roh, a pospíšil jsem si, abych ji dohonil. Zatáhl jsem ji za její blond culík a ona se na mě s úsměvem otočila. ,,Hej, oblíbenče,” řekla. ,,Co je?”
Oslovovala mě tak už odnepaměti.
Vyrůstali jsme jako sousedé. Moji tři bratři jednu dobu dokonce soupeřili o její pozornost. Avšak já byl oblíbenec, nebo jak je ráda škádlila – #1 Fults. Ostatní se střídali mezi čísly #2 a #3, tedy kromě Joeho, který ji natolik naštval, že byl vždycky #4, nebo mu ráda říkala, že byl její nejméně oblíbený Fults. I v dospělosti jsme s Abi stále žili jako sousedé. Pomohla mi získat tuhle práci a také mi zajistila dům, ve kterém teď žiju. Dny jako tento mě činily vděčného, že jsem žil jen pět minut cesty od nemocnice.
,,Nic moc,” řekl jsem. ,,Zatím to vypadá klidně.”
,,Ššššš!” napomenula. ,,Oni tě uslyší.”
Pravděpodobně jsem otevřel brány pekla už jen vyslovení té věty.
Říct, že noc byla klidná, se vždy stalo kletbou. Vešli jsme do výtahu a dveře se otevřely dřív, než jsem vůbec mohl stisknout tlačítko. Podívali jsme se na sebe. ,,Abrakadabra!” řekl jsem a pokynul jí dovnitř.
,,Takže jak se máš?” zeptala se.
,, Jsem v pohodě.”
Zamračila se. ,,Lháři.”
,,Tak teda dostatečně dobře,” řekl jsem.
Podle jejího výrazu jsem mohl říct, že věděla, že to byla také lež. ,,Udělal jsi, co jsi mohl,” řekla.
,,Přál bych si, aby to lidé přestali říkat!” vyštěkl jsem dřív, než jsem si uvědomil, co dělám.
Neřekla nic, jen agresivně stiskla tlačítko čtvrtého podlaží. Povzdechl jsem.
,,Omlouvám se. Je to… Zklamal jsem ji, Abi. Byl to boj a já prostě jen tak odjel.”
,,Nemohl jsi to přece vědět,” naléhala.
Rukou jsem si promnul obličej. ,,Řekl jsem jí, že se chci rozvést.”
Abiny oči se rozšířily. ,,To jsi mi nikdy neřekl. Proč jsi mi to nikdy neřekl?”
Výtahové dveře se otevřely. Následoval jsem Abi ven a ona mi pokynula, abych počkal. Po krátké tlumené konverzaci s jinou sestrou se Abi vrátila a táhla mě do pokoje pro zaměstnance. Posadila mě na židli a řekla: ,,Mluv.” Když jsem nic neříkal, řekla: “Halverson?”
Celá nemocnice se hemžila pověrami o nevěře. Neřekl jsem Abi, kdy se Danae nakonec přiznala, protože by to mohlo zničit fragmenty našeho přátelství, které zbyly. Nepředpokládal jsem, že by na tom teď záleželo.
,,Halverson toho byl součástí. Přiznala to.”
Abi zavrtěla hlavou, její zelené oči se zúžily. ,,Zase? Zase tě podváděla? S Halversonem?”
Slovo ,zase’ mě na chvíli vyvedlo z míry a přemýšlel jsem, jestli tu nebyly další případy nevěry. Ale ne, Abi by mi to řekla. Byli jsme si až moc blízcí na to, abychom se navzájem bránili se před hořkou pravdou. Myslela dobu před třemi lety, před tím, než jsme se Danae a já vzali.
Abino znechucení nad Halversonovým jménem trochu štípalo, protože nevěděla to nejhorší. Ne jen že Danae spala se starým, nevrlým doktorem, ale taky to udělala za určitou cenu.
,,Přiznala se, řekla, že to byla chyba a prosila mě, abych jí odpustil. To vůbec nebyl ten skutečný problém. Byla zase na prášcích. Oxy a Som. Halverson jí napsal předpis.”
Abi zalapala po dechu.
,,Měl jsi ho udat! Znal její minulost. Mohl by přijít o licenci.”
,,Nemůžu dokázat, že to věděl. Byl bych za paroháče.”
,,Nikdy jsem doopravdy nevěřila těm fámám, co se o něm šíří. Jednou jsem se jí přímo zeptala. Popřela to, a já jí věřila. Moc se omlouvám, Jaku.”
Abi nepochopila, že její podvod nebyl to, co mě trápilo nejvíc. Danae řekla, že to byl jen sex, a já jí věřil. Uměla se uzavřít způsoby, které jsem nechápal. Řekla, že to bylo kvůli zneužívání v dětství, způsob, jak se s tím vyrovnat. Občas jsem jí byl blíž než kdokoliv jiný, ale v jejím srdci byla místa, kde jsem byl i já pouhým cizincem.
Předpokládám, že Abi a Danae spolu velmi dobře vycházely, ale nikdy jsem nepochyboval, kde leží oddanost Abi. Danae na ni vždycky trochu žárlila a absolutně nesnášela, že mě Abi oslovuje jako oblíbence, ale vysvětlil jsem jí to, když jsme spolu začali randit, že o mém přátelství s Abi vyjednávat nebudu. Nikdy jsem nebyl nevěrný, nikdy jsem Danae nedal důvod o mně pochybovat. Nemohla říci to samé.
,,Ten den jsme se zase hádali.
Vyhodil jsem všechny léky, které jsem našel, ale hádám, že měla skrýš. Stále při jídle usínala. Kurevsky jsem to nesnášel. Stále to popírala. Řekl jsem jí, že nemůžu žít s někým, komu nemůžu věřit. Tak jsem nasedl do dodávky a odjel.”
Zavřel jsem oči a vzpomínal na ten hrozný den, kdy mě Danae pronásledovala do zahrady, plakala a prosila, abych zůstal, ale já naskočil do dodávky a odjel. Zkoušela se mi tucetkrát dovolat, ale já vypínal upozornění. Poté jsem obdržel tu zprávu. Než jsem se vrátil domů, bylo téměř pozdě. Sakra, hádám že to bylo příliš pozdě, protože ačkoliv žila jen 3 dny, už nikdy nenabrala vědomí. Ztratil jsem se v té vzpomínce na bušení do dveří koupelny. Ve vzpomínce jejího bledého obličeje ponořeného v té vířící rudé vodě.
Abi stiskla mou ruku. ,,Přestaň,” řekla. ,,Nebyla to tvá chyba. Danae měla depresivní minulost. Zkoušela se poprvé zabít dlouho před tím, než tu začala pracovat. Dlouho před tím, než potkala tebe.”
,,Právě proto jsem měl být mnohem opatrnější. Jeden pokus jsem viděl, vzpomínáš? Věděl jsem, jak křehká byla.”
,,Nebyl jsi odpovědný za její štěstí.
Nevěděl jsi, že by to mohla udělat. Nejsi Bůh.”
Můj pager zabzučel a poprvé jsem za to byl vděčný. Podíval jsem se na display a řekl: ,,Budu muset jít. Mám převoz.”
,,Dobře,” řekla. ,,Ale vrať se za mnou později.” Když jsme vstali, objala mě. ,,Mám tě ráda, oblíbenče. Dostaneme tě přes to.”
,,Já tebe taky, Abi.”
Ta nejhorší část mé práce byly zajisté převozy. Carla, dohlížející ošetřovatelka, na mě čekala na pohotovosti.
,,Ahoj krasavče,” pozdravila mě. ,,Připraven na jízdu?”
,,Já vždy.”
Měl jsem Carlu rád. Byla ve své práci dobrá a silná jako býk. Kdybych měl s někým dělat převoz, hned bych si vybral ji. Ale zašklebil jsem se, když mě zavedla do vyšetřovny #3, tedy do stejného pokoje, kam odvezli Danae, když jsme ji poprvé přivezli.
Naštěstí prostěradlo již pokrývalo tělo na posteli. ,,Je to dítě?” Zeptal jsem se.
,,Nah, je jí dvacet, ale je maličká.
Pravděpodobně by sis ji mohl vyhodit na rameno.” Neměla na mysli žádnou neúctu. Takhle to v nemocnicích bylo. Pomocí šibeničního humoru jsme se vyrovnávali s hrůzou.
Přenesli jsme tělo z postele na nosítka a pak jeli výtahem pro zaměstnance do sklepa. Carla a já jsme trochu mluvili, než se zeptala, jak to zvládám. Někdy bylo tak skvělé pracovat s lidmi, kteří věděli čím jsem si procházel a kteří se o mě starali a podpořili jako rodina, ale někdy jsem si přál, abych byl jen nějaký chlápek na nějakém místě, kde o mě nikdo nic nevěděl.
Carla odešla, její práce byla hotova. Nahodil jsem obrazovku počítače, otevřel knihu márnice a sundal prostěradlo, abych se podíval na štítek té mrtvé holky. Tetování na jejím chodidle mě zamrazilo uprostřed pohybu.
Sedmikráska.
Danae měla tetování na stejném místě. Nechala si ho na udělat našem prvním rande. Vzal jsem ji do malého pajzlu v Nashvillu, abychom viděli jednu z mých oblíbených skupin, Goodbye June. Zamilovala si jejich song ,,Sedmikráska” a já se zamiloval do ní. Tu noc si nechala udělat tetování na 10. Avenue. Zpíval jsem jí: ,,Šílím z tebe, Daisy”, což se vyvinulo mojí přezdívky. I když jsem věděl, že dívka na desce není ona a to tetování nebylo ani stejné, děsilo mě to.
Úponky té odpolední noční můry mě hladily, hrozilo, že mě znovu obalí. Skoro jsem ji slyšel říkat: ,,Nemůžu spát.”
Setřepal jsem to z mysli a pospíšil si s hledáním informací o té dívce, abych odtamtud mohl vypadnout. Dokončil jsem práci na počítači a pak jsem se podíval zpátky na štítek, abych znovu zkontroloval, jak se píše její přímení.
Její mobil začal zvonit,
na vyzvánění měla nastavenou píseň od kapely Evanescence – Bring Me to Life. Uskočil jsem dozadu a bouchl se hlavou o polici. Bylo by strašně vtipné, kdyby tam Carla se mnou stále byla, ale v mém současném stavu jsem se skoro strachy posral. Píseň stále hrála, když jsem projížděl zápisník márnice. Neměl jsem ponětí, jak tady její mobil mohl chytat signál. Musel jsem u sebe nosit pager. S tlustými betonovými zdmi tohohle místa jsem byl rád, když jsem chytil signál i mimo sklep.
Jen co se za mnou dveře márnice zavřely, cítil jsem, že mohu zase dýchat. Ale má úleva netrvala dlouho. Když jsem došel k výtahu, dveře se otevřely, aniž bych zmáčkl tlačítko. Věděl jsem, že to není nic, kvůli čemu bych měl vyšilovat, pravděpodobně jen nějaké dítě pomačkalo všechna tlačítka, ale dneska jsem byl extra nervózní. Skoro jsem neměl nervy na to do něj vstoupit. Nějakou dobu se kolem mě děly věci.
Děsivé věci. Předměty se pohybovaly kolem domu, dostával jsem příchozí hovory bez informací o volajícím, z rádia hrály její oblíbené písně – dokonce i ty starší, ty temné. Nevěděl jsem jestli to mám přisoudit velkému množství alkoholu, nedostatku spánku, nebo faktu, že přicházím o zatracený rozum. Ale jakákoliv z těch věcí byla lepší, než možnost, že mě Danae možná pronásledovala ze záhrobí.
Naštěstí dalších pár hodin proběhlo v poklidu.
Kolem půlnoci jsem šel opět najít Abi kvůli jídlu. Vzhlédla, když se dveře výtahu otevřely. Zamával jsem a zamířil dolů chodbou přímo k ní. Když jsem procházel kolem posledních pokojů, zvuk zevnitř mě znepokojil. Píp, píp, píp… ve zběsilém rytmu, jako by něčí srdce pulzovalo 170 tepů za minutu. Znělo to tak zvláštně, že jsem se zastavil, abych to slyšel. Zpomalilo to, dokud to neznělo víc jako píp… píp… píp. Pak to přestalo úplně.
“Hej!” zakřičel jsem. ,,Někoho ztrácíme!”
Abi mi věnovala zmatený pohled, ale nepohnula se.
“Rychle!” křikl jsem a rozrazil dveře. Starý muž sedící na jeho nemocniční posteli se na mě zamračil, a pak přesunul pozornost k seriálu The Price is Right. Ten hluk – to pípání – někdo si se mnou zahrával.
Abina ruka se objevila na mém rameni. Zahihňala se mi do ucha, pak vybuchla smíchy. Smála se, dokud nezačala brečet smíchy.
Cítil jsem se opravdu hloupě a snažil se neusmát, takže jsem zabouchl dveře a zamumlal, “Kreténe.”
Abi se rozesmála ještě víc, dokud se nedržela za břicho a neopírala se o zeď. Tasha, další sestra, vyšla z jednoho z pokojů. ,,Co je tak tady vtipného?”
,,Kód Bob!” vypískla Abi a nemohl jsem si pomoct. Začal jsem se smát taky.
,,Teď je to kód Drew,” řekl jsem. ,,Notak, blbče, a koupím ti oběd.”
,,Dej mi tak dvě minuty.” Otřela si oči. ,,Bože, tohle jsem potřebovala.”
Dalo jí to víc jak 5 minut, ale pak popadla svou peněženku a zamířili jsme do jídelny. Vzpomněl jsem si ,co řekla o potřebě se zasmát, a zeptal se: ,,Těžká noc?”
,,Ne,” řekla. ,,Nebyla špatná. Ty?”
Řekl jsem jí ho té holce v márnici a chystal se, že schytám další výsměch, ale ona stiskla mé předloktí a řekla: ,,Mrzí mě to.”
Nechtěl jsem s ní mluvit o zlých věcech. Už slyšela dost, byla tu pro mě. Pracovala na pohotovosti tu noc, když jsem pronesl Danaenino krvácející, téměř mrtvé tělo přes dvojité dveře a křičel o pomoc. Sám jsem přivezl Danae do nemocnice. Po snaze zaškrtit zmrzlé zápěstí, které prořízla podélně a tak hluboce, že jsem zpanikařil, jsem ji hodil ji do dodávky. Žili jsme tak blízko nemocnice, že jsem myslel, že to bude rychlejší, než čekat na sanitku. Abi mi řekla, že to byla správná reakce, ačkoliv v tom nebyl žádný rozdíl.
Jídelna, jako obvykle, nedávala moc na výběr. Vzal jsem předbalený cheeseburger a Abi měla salát v plastovém obalu. Když na to dosáhla, její rukáv se vyhrnul a já si tak všiml ošklivé fialové modřiny na jejím zápěstí.
,,Hej!” řekl jsem. ,,Co to sakra je?” Popadl jsem její ruku dřív, než mě mohla zastavit, a otočil jsem její zápěstí, abych si ho prohlédl. Rozhodně to byly otisky prstů. “Connor něco–”
,,Co? Ne!”
Ohlédla se. ,,Ne,” zopakovala. ,,To byl pacient. Jeden z těch psychoušů.”
Odpověděla dostatečně rychle a její odpověď dávala smysl, ale v očích se jí něco zablesklo, než se odtáhla a načepovala si šťávu z chladiče. Počkal jsem, dokud jsem nemohl zaplatit za naše věci a sednout si. “Podívej, jestli ti Connor ublížil–”
,,Shh, ne. Řekla jsem ti, co se stalo, tak to nech být. Prosím.”
Bez šance. Abi pro mě znamenala příliš mnoho. Při myšlence, jak jí někdo ubližuje, se mi sevřel žaludek. Byl to dobrý pocit, cítit něco jiného než bolest a zármutek. Nehodlal jsem to nechat být, při příští zmínce bych si to s ním vyřídil. Opovrhoval jsem Connorem ode dne, kdy jsem ho potkal. Arogantní, nadutý doktor se pro ni rozhodně nehodil. Řekla mi to samé o Danae – že je pro mě naprosto nevhodná – ale možná měla místo mě varovat Danae.
,,Hej,” řekla Abi. ,,Píp píp.”
,,Na to jen tak nezapomeneš, že?”
“Bože, to rozhodně ne!” řekla a já po ní hodil víčko od Coca Coly. zazubila se a poté řekla: ,,Dnes mi volala tvoje máma. Chtěla vědět, co říkám na naplánování tvého narozeninového překvapení na příští týden.”
,,Cože? Prosím, řekni mi, žes to odmítla.“
Obrátila oči v sloup. ,,Samozřejmě. Kryju ti záda, smolaři.”
Poděkoval jsem jí a pohrával si se solničkou. ,,Moje máma volá tobě víc než mně. Nemyslím si, že by se vzdala představy naší společné budoucnosti.”
Abi se zaksichtila. ,,Uh, odpusť mi. Musíš mít fakt štěstí.”
,,Mám problém s očima,” řekl jsem. ,,Nemůžu je z tebe spustit!”
Zazubila se, načež nadšeně a svůdně vzdychla. ,,Taky s nimi mám problém, protože nevidím, že bys o mě nějak bojoval.” Smáli jsme se našim vtipům. Cítil jsem zvláštní potěšení, když jsem měl tu čest sedět vedle ní jedné noci v baru, když to na ni zkoušel nějaký chlápek a ona ho doslova upálila větami.
Byl to dobrý pocit… znovu se zasmát a vyjít si s Abi.
Ale taky jsem cítil vinu. Jak jsem se něčemu mohl smát, když byla má žena mrtvá?
Po jídle, jsem provedl další okruh mé obchůzky, než jsem se vrátil zpět do kanceláře, abych sledoval monitory čekárny kvůli bezdomovcům, kteří občas vklouzli dovnitř, nebo kvůli aktivitě gangů.
Všechno se zdálo klidné. Skenoval jsem všech deset prostor čekáren. Zdálo se, že většina přítomných noc prospala, i když v šeru zářilo několik mobilních telefonů. Televize stále hrála na třetím poschodí, ale lidem uvnitř to nevadilo. Tři z nich spali, zatím co čtvrtý koukal do telefonu. Po chvíli, co jsem ho sledoval, položil mobil a přetáhl si přikrývku přes hlavu.
Netuším, proč ta věc přitáhla mou pozornost.
Skoro mi unikla. Naproti lehátkům u jedné z židlí bylo cosi, co vypadalo jako místy načervenalý kouř. Na chvíli jsem zpanikařil, myslel jsem, že je to plamen. Ale nevypadalo to jako oheň. Vypadalo to jako… stojící osoba. Zíral jsem do monitoru a zdálo se, že ta věc nabírala tvar. Skoro to mělo tvář, kterou natočilo ke chlápkovi s mobilním telefonem. Televize zhasla a ponořila celý pokoj do temnoty. Televize tady byly staré. Neměly ovladače ani časovače. K jejímu vypnutí bylo třeba lidského doteku.
Mobilní telefon toho chlápka se rozsvítil. Držel ho u hlavy jako baterku a prohlížel pokoj. Potom si lehl zpátky na postel. V ten moment Tony vešel dovnitř, čímž mě podruhé za noc vyděsil.
,,Kámo, tohle musíš vidět,” řekl jsem. ,,Řekni mi, co to je.”
Přehrál jsem pro něj to video. Zamračil se a pustil to ještě jednou. ,,To je jen zkreslení na nahrávce.”
,,A ta televize?”
Pokrčil rameny. ,,Možná u nich vypadl proud.”
Tony byl jeden z těch nejpraktičtějších lidí, které jsem kdy poznal. I kdyby dveřmi projel leprikón na jednorožci, jsem si jistý, že by z toho nějakým způsobem vymlátil logiku tak, aby to dávalo smysl. Ale on nebyl jediný, komu jsem to chtěl ukázat. Chtěl jsem to ukázat Abi.
,,Jdu se projít, ” řekl jsem.
Když jsem se postavil, popadl mou ruku. ,,Hej, něco pro tebe mám.” Sáhl do kapsy vytáhl cosi malého zabaleného do papírového ubrousku. ,,Zolpidem. Pomáhá mi to usnout. Napadlo mě, že bys ho možná chtěl zkusit, a kdybys chtěl, můžu sehnat někoho, kdo napíše předpis.”
,,Uh, díky,”
poděkoval jsem a vzal si to od něj. Vlastně jsem už o tom přemýšlel. Zkusím cokoliv, abych zahnal ty noční můry.
Vstoupil jsem se do výtahu a po pár vteřinách váhání jsem zmáčkl tlačítko do třetího patra. Musel jsem zkontrolovat čekárnu. Lidé uvnitř spali – všichni čtyři – a televize zůstala vypnutá. Přesunul jsem se k židli a očekával, že se z ní něco bílého každý okamžik zvedne, ale nic se nestalo. Žádný dušan. Ale židle nebyla prázdná. Na sedadle ležela jediná sedmikráska.
Nervózní jsem šel zpět do výtahu a jel do Abina patra. Po cestě ke stolu sester na mě někdo zavolal z jednoho z pokojů. Nakoukl jsem dovnitř a postarší žena na posteli mi pokynula, abych šel blíž.
,,Madam? Můžu vám s něčím pomoct?”
,,Je mi zima,” řekla. ,Mohl byste mi sehnat ještě jednu přikrývku?”
Přinesl jsem jí jednu ze skříně a přikryl ji.
,,Děkuji, drahoušku. Ale co ona?”
,,Kdo?” zeptal jsem se a zíral na prázdnou postel na druhé straně.
Ukázala za mě do prázdného rohu.
,,To děvče v růžovém županu říká, že je jí také zima.”
Neřekl jsem nic. Nemohl jsem. Otočil jsem se na patě a vyběhl z pokoje. Zapomněl jsem na Abi, zapomněl jsem na všechno krom toho, jaké to bylo vytáhnout krásnou bledou ženu z vany plné horké vody a krve a jak to zbarvilo její bílý župan do růžova.
Nějak jsem to zvládl vydržet přes zbytek směny. Nezajímal mě duch v čekárně, nebo duch v pokoji té staré ženy. Starost mi dělal jen duch, který na mě čekal doma. To je jeden z důvodů, proč jsem zastavil u pumpy blízko mého domu a vzal bednu šesti lahví s Bud Lite.
Můj dům nebyl cítit přítomností ducha. Necítil jsem ničí přítomnost, ani tu svou. Stále jsem neměl dveře v koupelně, i když jsem ty roztříštěné hodil dozadu mé dodávky a odvezl je na skládku. Vzal jsem si Zolpidem, vypil tři ze šesti piv a vlezl do sprchy.
Pustil jsem horkou vodu –
tak horkou jako měla Danae v té samé vaně. Zavřel jsem oči pod smrští vody, ale zase je musel otevřít, protože všechno, co jsem viděl, byla její tvář. Rudá vařící voda. Její zkrvavené zápěstí a i to druhé, které od krve nebylo, protože odvedla tak zatraceně dobrou práci na tom prvním, že nebyla schopná pořezat druhé – přeřezala si šlachy.
Sakra, na tohle jsem před spaním myslet nepotřeboval. Uvažoval jsem o pokusu zůstat vzhůru, ale v poslední době toho bylo příliš mnoho. Zoufale jsem potřeboval spánek. Vypnul jsem vodu a popadl ručník. Po usušení obličeje jsem se podíval do zrcadla.
Na zrcadle stála slova NECH MĚ JÍT, načmáraná na zapařeném skle.
Zasáhlo mě to jako rána. Nevěděl jsem co si myslet. Nevěděl jsem, jak dlouho to tam bylo, nebo jestli to bylo skutečné. Přemýšlel jsem. Docoural jsem se do kuchyně v mých boxerkách a vyhlížel ven z okna na Abin dům. Connorův Mustang stál na příjezdové cestě. Díval jsem se na dveře od ložnice, nemohl jsem vejít dovnitř. Místo toho jsem se posadil na gauč, dopil poslední tři láhve a odpadl.
* * * * * *
Po více snech o mé mrtvé ženě, co se ke mně tulila ve snaze uniknout chladu jejího hrobu, jsem se probudil ve své posteli. Naštěstí bylo v ložnici rozsvícené světlo. Hodiny na nočním stolku ukazovaly 9:43. Zamrazilo mě, než jsem si uvědomil, že je pondělí – můj den volna. Hluboce jsem si oddechl a svalil jsem se na záda. Prostor vedle mě byl prázdný.
Když jsem na sebe zase hodil deku, mé srdce vynechalo úder. Bahno zbarvilo spodní část bílých prostěradel i moje nohy. Špinavé stopy chodidel pokrývaly podlahu ložnice. Mé srdce bolestivě bušilo, když jsem si uvědomil, že tam byly dva páry. Moje vedoucí do pokoje a ty menší, které vedly přímo do vany.
Občas se mi zdálo, jak po domě honím jedovatého hada. Bál jsem se jej pronásledovat, ale mnohem víc mě děsila představa, že bych mu dovolil uniknout, protože pak bych nevěděl, kam se poděl. Takhle jsem se cítil, když jsem se díval na ty stopy. Nechtěl jsem je sledovat kvůli tomu, k čemu vedly, ale tu nevědomost jsem také nemohl vystát. Následoval jsem je přes obývák až do kuchyně.
Obaly od jídla se povalovaly po celé kuchyňské lince, jako by byla kuchyň rabována někým opravdu hladovým. Na mramorovém povrchu linky seděla poloprázdná láhev od Nehi s příchutí broskve. Její oblíbené pití. Nesnášel jsem ty věci. Po její smrti jsem nebyl schopný je vyhodit.
Stopy vedly ven ze dveří.
Zaváhal jsem, ruku položenou na klice s dětinským strachem vstoupit do temna.
Vyhlédl jsem ven z okna na Abin dům. Connorův Mustang stále stál na příjezdové cestě zaparkovaný vedle jejího Camara. Ale když jsem se odvrátil, něco jsem v koutku oka zahlédl. Cigareta zářící ve tmě. Záblesk blonďatých vlasů na sedadle řidiče jejího auta. Chvíli jsem se díval, ale jenom tam seděla. Nikdy jsem nevěděl, že Abi kouří. Má zvědavost a potřeba s ní mluvit potlačila strach z temnoty. Bosý jsem vyšel ven.
Zaklepal jsem na okno a ona nadskočila. Pak se podívala na dům za ní a stáhla okýnko. Bylo zřejmé, že plakala, i když klopila hlavu a snažila se přede mnou skrýt oteklé oči. Všechny mé šílené myšlenky se rozptýlily jako kouř z její cigarety, byly rázem nahrazeny starostí.
,,Abi, co se děje?”
Otevřela pusu a znovu se rozbrečela. Vší silou jsem otevřel dveře a vzal ji do náruče. Chvíli se ke mně tiskla, pak jsme zaslechli zevnitř Connora.
,,Bež!” řekla. ,,Běž, prosím. Za… za chvíli za tebou přijdu. Musím to skoncovat sama. Pokud tady budeš, bude to jen horší.”
,,Co? Rozcházíš se s ním?“
,,Abigail!” zařval Connor.
Nenáviděl jsem, jak ji oslovoval. Abigail, jako by pro něj oslovení Abi nebylo dost dobré. Abi byla dost dobrá pro všechny. Zabouchla dveře od auta, zahodila cigaretu na cestu a típla ji podrážkou.
Pak udělala něco co mě omráčilo. Popadla mě a políbila mě.
Když se odtrhla, stál jsem tam paralyzovaný. Dala se do kroku k jejímu domu. Pak se ohlédla přes rameno, střelila mi chmurný úsměv a řekla: ,,Tohle jsem chtěla udělat celý můj život. Promluvím si s tebou později, oblíbenče.”
Nevěděl jsem, co dělat. Chvíli jsem poslouchal, ale neslyšel jsem křik, takže jsem šel čekat zpátky do domu.
Zastavil jsem uprostřed zahrady a zíral na Danaenin záhon.Všechny sedmikrásky byly vykopány. Sedmikrásky a shluky bláta pokryly můj trávník.
Udělal jsem to?
Pravidelně jsem se skrze kuchyňské okno ohlížel na Abin dům, zatímco jsem uklízel nepořádek, a pak si dal sprchu. Nevěděl jsem, co si myslet. Nikdy jsme s Abi takoví nebyli. Ne že bych o tom v průběhu let nepřemýšlel. Myslím tím, kdo by ne? I když to připadalo jako zrada, ten polibek mi přinesl skvělý pocit.
,,Nech mě jít.”
Danaenin hlas mě vyděsil, v prázdnotě obýváku byl zřetelný jako zvon. Nadskočil jsem, pak se otočil a napůl očekával, že ji uvidím za mnou. Nic.
Popadl jsem svatební fotku 8×10 ze stěny a mrštil s ní o zem. Sklo se rozletělo po místnosti.
,,Ty mě nech jít!” Křičel jsem. ,,Tys mě opustila. Tys mě opustila, Danae.”
Můj mobil zazvonil.
Zvedl jsem to v očekávání, že je to Abi, ale byla to nemocnice. Lanny, jedna ze sester na noční směně, řekla: ,,Chlape, nerada ruším tvé volno, ale jde o Macka. Myslím, že je to mrtvice. Je to moc zlé. Vyžádal si tě.”
Nevěděl jsem, co dělat s Abi, takže jsem jí poslal SMS: ,,Mack je na jednotce intenzivní péče. Jsem na cestě do nemocnice.”
Myslím, že jsem byl asi míli po silnici, když jsem si uvědomil, že mé CD hrálo stejnou skladbu znovu a znovu: ,,Nech mě jít“ od 3 Doors Down.
V nemocnici jsem se setkal s Lanny u stolu. ,,Jsem ráda, že jsi to zvládl. Nemyslím, že vydrží dlouho. Stále říká tvé jméno. Myslela jsem–”
,,Díky,” přerušil jsem ji. ,,Kde je?”
Samozřejmě. Vyšetřovací místnost #3.
Mackovy oči byly zavřené, když jsem prošel kolem záclony, a myslel jsem si, že už je pryč, ale pak je otevřel a pokynul mi.
Myslím, že jsem dokázal číst z jeho rtů lépe než kdokoliv jiný, ale řekl: „Danae.“
,,Danae?”
Řekl ještě něco jiného, ale neslyšel jsem ho, tak jsem se naklonil. Řekl: ,,Smlouva.”
Poté zemřel.
To slovo mě zmátlo. Jaká smlouva?
,,Sbohem, Macku,” řekl jsem a vyšel ven.
Otupělost. Cítil jsem se tak otupělý, nedokázal jsem pochopit, co se dělo. Nevěděl jsem, co ode mě Danae chtěla, a určitě jsem nevěděl o žádné smlouvě. Jen kdybych s ní mohl mluvit… pak jsem si uvědomil, že bych možná mohl.
Chytil jsem výtah do čtvrtého patra a ocitl jsem se přede dveřmi staré dámy, té, která zmínila dívku v růžových šatech. Jestli mluvila s Danae jednou, možná by mohla zase. Zaklepal jsem.
,,Vstupte,” zavolala.
Naštěstí ještě neměla spolubydlícího.
,,Madam, nevím jestli si mě pamatujete–”
,,Přinesl jste mi deku,” řekla. ,,Ještě nejsem senilní.” Zdvořile jsem se zasmál, ale můj úsměv zmizel, když dodala, ,,To děvče v růžovém županu o vás mluví. Říká, že vaše jméno je Jake.”
,,Ano,” řekl jsem.
,,Mé jméno je Jake. Řekla ještě něco?”
Stará žena se natáhla pro mou ruku a já ji podal. Přejela po ní svými křehkými prsty. ,,Řekla, že ji musíš nechat jít. Nemůže odejít, dokud ji nenecháš.”
,,Co to znamená?”
“Říká, že existuje smlouva, kterou nemůže porušit.”
Potřásl jsem hlavou. ,,Nevím nic o žádné smlouvě. Nevím, co tím myslí.”
,,Omluvte mne. Nevím.”
Poděkoval jsem jí a odešel. Na půl cesty k parkovišti zazvonil můj telefon. Vylovil jsem ho z kapsy a zmrzl, když jsem viděl jméno příchozího hovoru.
Danae volá…
Její telefon ležel v kuchyňském šuplíku odpojený a vybitý už několik týdnů. Zmáčkl jsem tlačítko přijetí hovoru a řekl: ,,Haló?”
Mé ucho zaplnil šum, ale bušení mého srdce ho téměř utopilo. Pokusil jsem se znovu říct haló, ale vyschlo mi v puse. Ozval se křičící kostrbatý hlas, ale nepochybně patřil Danae.
,,Rychle!” křičela. ,,Rychle!”
Pak zakřičela něco, co mi vyrazilo dech.
,,Abi!”
Naskočil jsem do dodávky a vyrazil z parkoviště.
Connorovo auto bylo stále na její příjezdové cestě, ale bylo mi to jedno. Zběsile jsem mlátil na dveře. Něco se rozbilo. Naplněný adrenalinem jsem trhl klikou a vtrhl dovnitř.
Connor na ní seděl obkročmo na podlaze v obýváku a škrtil ji. Abiny malé ruce do něj neúčinně bily, její tvář byla ošklivě rudá.
Popadl jsem ho za hlavu a škubl s ním dozadu. Pustil ji, aby bránil sebe, a Abi se plazila dozadu jako krab, lapala po dechu.
Převalovali jsme se po celém obýváku, vyměňovali si mezi sebou rány a shazovali nábytek. Konečně jsem se dostal zpět na své nohy a vyhodil jej ze dveří. Snažil jsem se ho hodit dolů ze schodů, ale stihl se chytit mého trika a už jsme letěli oba.
V dálce se ozvaly sirény a zanedlouho se před domem objevila modrá blikající světla.
Necelé 3 hodiny po incidentu jsem seděl s Abi na schodech před jejím domem, přidržoval si na oku led a pil Jacka s Colou.
,,Co se stalo?” zeptal jsem se.
Nic neříkala a stálo mě to hromadu úsilí, abych to z ní dostal. Hádali se kvůli mě.
Abi se vrátila z obchodu s potravinami a našla mě odpadlého v Danaenině záhonu. Pomohla mi dovnitř, čímž povzbudila Connorovu žárlivost a hněv. Ty druhé stopy patřily jí.
“Chtěla jsem se vrátit a uklidit po sobě,” řekla. ,,Ale věci se trochu zvrtly.”
Nevěděl jsem, co říct, takže jsem jednoduše stiskl její ruku.
,,Už nějakou dobu jsem věděla, že pro mě nebyl ten pravý, ale nechtěla jsem si to přiznat. Myslela jsem, že bych ho mohla změnit, ale vše, co jsem udělala, bylo, že jsem ublížila sama sobě.”
Ublížila sama sobě …
Najednou jsem si uvědomil jakou smlouvu Danae myslela. Vyskočil jsem.
,,Abi, všechno ti hned vysvětlím, jen musím něco najít.”
,,Můžu pomoct?” zeptala se, když jsem překračoval trávník na můj pozemek.
“Myslím, že to musím udělat sám. Můžu přijít a popovídat si o tom později?”
,,To bys raději měl,” řekla.
Trvalo mi to skoro hodinu, ale nakonec jsem to našel. Hledal jsem Danaeninu šperkovnici, byla zasunutá v šuplíku. Natáhl jsem se přes postel, abych si přečetl vzkaz.
Danae se poprvé pokusila o sebevraždu, když byla náctiletá, ale její druhý pokus následoval asi rok poté, co jsme si spolu začali. Řekla mi o jejím boji s depresí, ale nikdy bych to nečekal. Nikdy neměl ponětí, jak zlé to ve skutečnosti bylo, dokud jsem ten den nevstoupil do domu a nenašel ji na podlaze s prázdnou lahvičkou od prášků na předpis v ruce. Ten den to bylo taky těsně.
O pár dní později jsme spolu leželi v její nemocniční posteli a žádal jsem ji, aby to už nikdy nedělala.
Slíbila to, poté vtipkovala o napsání smlouvy, aby situaci alespoň trochu odlehčila.
,,To se mi líbí,” řekl jsem, a ona to vzala víc vážně, než jsem myslel.
Následující den mi představila tohle:
Já, Danae Robertová, se zavazuji k žití. Neublížím za žádných okolností sama sobě ani komukoliv jinému. Nepokusím se o sebevraždu, nebo jakékoliv jiné sebepoškozování. Pokud začnu mít myšlenky na sebepoškozování:
1) Pokusím se identifikovat, co mě přesně činí smutnou.
2) Budu hledat alternativy pro sebepoškozování, jako je přemýšlení o mých kamarádech, rodině a mém starostlivém a sexy příteli Jakovi.
3) Budu hledat odpovědného, pečujícího a podporujícího člověka, pokud budou myšlenky na sebepoškozování pokračovat.
4) Pokud nebudu mít pocit, že jsem schopna ovládat své chování, kontaktuji 911 nebo nejbližší pohotovost.
S famfárami to podepsala , pak mě učinila svědkem a přidala datum.
* * * * * *
,,Mrzí mě, že jsi nemohla dodržet svůj slib,” řekl jsem. ,,Ale už tím nejsi vázaná. Doufám, že najdeš mír, sedmikrásko.”
Spálil jsem smlouvu v umyvadle v koupelně a popel spláchl do odtoku.
ZDROJ: Let Me Go
Autor originálního článku: Stephanie Scissom
Další Článek: Dying Happy
