Aqua Vitae
Aqua Vitae
Když cestoval do oblasti bez slunce známé jako Země požehnaných, dobrý rytíř Alexander Makedonský, doprovázený 40 přáteli, 100 otroky a 1200 spolehlivými vojáky, našel mlhavou planinu nepřekříženou žádnou cestou a rozhodl se, že tam by měly být rozloženy stany.
Následujícího dne vzal tisíc ozbrojených mužů a odešel hledat konec světa. Ti, kteří zůstali v táboře, se v jeho dlouhé nepřítomnosti znudili, byli neklidní a putovali po okolí, aby se zabavili.
Jednoho rána
narazili dva vojáci na tůň pod převisem obklopenou shluky vysokých vlčích máků se světlými fialovými lístky, jaké ještě nikdy neviděli. Voda této skryté tůně byla dokonale nehybná, duhově modrá a tak hluboká, že když se na ni dívali déle než na okamžik, nikdo z nich si nebyl jistý, zdali má oči otevřené nebo zavřené.
Na jejím klidném povrchu se třpytily chuchvalce stříbřité mlhy, které klikatými cáry budovaly krátké záblesky dlouho opuštěných paláců, zarostlých zahrad, obrovské kavalérie na cestě temnými dálkami a nejzábavnějšími záblesky zmizelého světa, neuvěřitelně starého a nesrovnatelně krásného.
Oba byli touto nejednoznačnou vizí ohromeni, a tak poklekli k blátivému břehu, aby se na ni mohli blíže podívat. Slabé šeptání vánku je jako smíšené hlasy mnoha zesnulých duší z dálky lákaly, aby ponořily své ruce do té úžasné vody.
Každý z nich byl odměněn teplou vlnou extáze, která proplula jejich těly. Zapomenuté vůně z raného mládí vnikly zpět do paměti, ty z jejich prvních dnů v péči matky, viděli všechny barvy malé vesničky kde vyrůstaly živě vnikat do jejich představivosti, tak se míchající, jako kdyby byly viděny poprvé po celoživotní nepřítomnosti.
Jeden z vojáků,
šokován množstvím vjemů, vytáhl ruku z vody ven. Náhle jím projela ostrá bolest, přesný opak rozkoše který pociťoval před chvílí. Mrak výčitek přikryl jeho mysl, jako kdyby právě ztratil všechno co v životě měl.
Mezitím jeho druh zjistil, že slastný pocit ustal téměř okamžitě po kontaktu, vrhl druhou ruku a pak obě paže do oslňující modré tekutiny, dokud se přes okraj nejistě nenaklonil do té míry, že do tůně spadl.
Když jej první z vojáků z tůně vytáhl zaječel v totální agónii. První voják si nemohl představit, jak šílená musela být ta bolest kterou jeho kolega pociťoval. Uvolnil sevření a druhý voják se bezhlavě vrhl do vody, a zmizel, aniž by vodu rozvlnil. Voják spatřil kamarádovu tvář ještě naposledy mezi stříbřitými pramen, než zmizela do nicoty.
Voják byl zděšen a běžel zpět do tábora,
aby pověděl zbylým vojákům o té zvláštní a nebezpečné tůni. Spousta dalších vojáků se vydala najít to prokleté místo osobně. Většina z nich byla dostatečně vyděšená tím, co jim řekl první voják, když z tůně opatrně vytáhli prst, ale několik z nich sdílelo osud vojáka druhého, ztratili se v bouřlivé nostalgii a utopili se, nezanechávajíc po sobě žádnou stopu.
Když se Alexandr vrátil ze své cesty za koncem světa a našel své vojáky otřesené kvůli magické síle oné tůně, nakázal několika otrokům, aby pomocí krumpáčů oslabili převyšující část skály. Následně kavalérie strhla tyto balvany a pohřbily tůň s jejím tajemstvím navěky…
Autor: S. W. Rice
Originál: Creepypasta.com
Další Creepypasta: Děti Měsíce