Charles Bonnet Syndrome
Trpím chorobou zvanou syndrom Charlese Bonneta, jiným termínem také vizuálními halucinacemi, pokud to chcete více odborně. Jde o chorobu více běžnou, než si dokážete představit – odhaduje se, že až polovina lidí s postupnou ztrátou zraku zažije alespoň jeden až dva záchvaty za celý život. I přesto se vsadím, že o tom většina z vás neslyšela. Důvodem toho je, že se postižení bojí říci komukoliv o tom, co zažili.
Já se také bál
Ale teď do toho půjdu po hlavě. Mé jméno je Andrew a je mi 26 let. Dva roky zpátky jsem se probudil s ohavně rozmazaným zřením, každý okraj i detail byl ,,zamlžený“, přirovnal bych to k zobrazení fotoaparátu, kterému někdo napatlal vazelínu na objektiv.
Už nikdy se to nezlepšilo. Vyděsilo mě to, a tak jsem se rozhodl navštívit ordinaci doktora Harpera jak nejrychleji to bylo možné. Cítil jsem potřebu jet raději taxíkem, než se škrábat až do auta, ve kterém jsem jezdil více jak tři roky od jeho koupi bez nejmenší nehody.
Doktor provedl pár testů, zeptal se mě na pár věcí (,,Měl jste v poslední době větší potřebu pít? Jak často močíte? Jak byste popsal úroveň vaší únavy?“) a poté stanovil diagnózu, která mi navždy změnila život.
Cukrovka
Prvního typu. Vysvětlil mi, že si budu muset ke každému jídlu brát dávku inzulínu a že jedení nesprávného jídla by mě mohlo dostat v mžiku do kómatu – nebo i hůře. Poté se mi podíval do očí. ,,Andrewe, vaše cukrovka vede k makulopatii. Víte, co to je?“ Tupě jsem zavrtěl hlavou, dočasně omámen svou diagnózou. Doktor přešel rovnou k věci. ,,Je to stav, kdy cukrovka postihne cévy zadní části vašeho oka a zablokuje je, což vede k jejich průniku do žluté skvrny, centrální části vaší sítnice, která vám umožňuje vnímat barvu a detail. Když tyto cévy pronikají do žluté skvrny, může to způsobit značné poškození.“
S knedlíkem v krku jsem se zeptal: ,,Aha… Takže jak to spravíme?“ Nemohl jsem Harperovu tvář zřetelně vidět, když jsme spolu mluvili, ale tón v jeho hlasu stačil na to, abych pochopil, že se mám čeho obávat. ,,Je mi to líto, Andrewe,“ odpověděl vážně. ,,Kdybychom to podchytili o trochu dříve, pravděpodobně by byl dostupný nějaký způsob léčby, ale obávám se, že poškození je příliš rozsáhlé. Můžeme provést určitá opatření, abychom zabránili dalšímu vývoji choroby, ale obávám se, že je to již nevratné.“
Cítil jsem se,
jako by se celý svět kolem mě právě rozpadal. Tehdy mi bylo dvacet čtyři let a byl jsem stále na vrcholu svých fyzických sil. Byl jsem aktivní, hrál basketbal a jezdil na kole několikrát týdně. A teď mi bylo odebráno mé zdraví, tělo i zrak.
Prvních šest měsíců to bylo těžké. Rozešel jsem se s mojí přítelkyní, moc milým děvčetem se jménem Holly, která se snažila udržet náš vztah v chodu, ale už dál nemohla, protože jsem byl celou dobu tak zatraceně naštvaný. Ztratil jsem práci. Pokud je nějaká věc, kterou architekt skutečně potřebuje, tak je to jeho zrak. Dokonce jsem se přestal bavit s několika přáteli. Stále jsem vymýšlel nějaké omluvy, abych se s nimi nemusel setkat, dokud se nepřestali ptát. Ve skutečnosti to byla z mojí strany závist.
Záviděl jsem jim, že byli schopni žít normální život, zatímco mi vše, v co jsem doufal, bylo odebráno. Stal se ze mě samotář, co nikdy neopouští svůj byt a sotva se obtěžoval se umýt, oholit nebo každý den převléknout. Byl jsem si tak moc jistý, že můj život tímto skončil, že jsem se i přestal snažit žít.
Byl jsem kretén.
Trvalo mi hodně dlouho, než jsem si to uvědomil. Koneckonců mi k tomu dopomohla sestřička, která mi byla přidělena, aby mě navštívila doma. Vysoká, sebevědomá a zkušená žena se jménem Lois, která mi pomohla si to uvědomit. ,,Jste kretén,“ řekla. ,,Co?“ zalapal jsem po dechu, šokovaný způsobem, jakým se mnou mluvila.
,,No tak máte cukrovku, a co? Víte, kolik lidí tím trpí?“ zeptala se, ale nečekala na odpověď a pokračovala: ,,Myslíte, že se všichni schovávají doma a odmítají žít? Ztráta zraku je příšerná věc a máte moji sympatii, ale, Andrewe, to není omluvou toho, že se vzdáváte.“ ,,Ale vy ne…“ pokoušel jsem se argumentovat, ale ona neskočila.
,,Rozumíte?“ zavrčela. ,,Jeden z nejstatečnějších mužů, kterého znám, byl paralyzován od krku dolů, když byl jen dítě, a nevzdal to. Můžete toho se svým životem ještě tolik podniknout, máte lidi, kteří vám s tím chtějí pomoci, ale vy se ani neobtěžujete si oholit ten zasraně ošklivý vous. Přestaňte být děcko a změňte to.“
Samozřejmě se změna neudála za noc a já se s ní hádal.
Byl jsem naštvaný na její tupou necitelnost a řekl jí, aby odešla. Řekl jsem, že to povím jejím nadřízeným, ale ona se jen zasmála a řekla, že to neudělám. ,,Neřeknete, protože jste chytrý muž a máte na to až příliš mnoho hrdosti,“ řekla. ,,Uvidíme se příští týden.“ Tu noc jsem se oholil. Roztáhl jsem závěsy a skutečně se rozhlédl. Věci byly rozmazané, ale když jsem se opravdu snažil, mohl jsem vidět věci poházené po mém domově. Ten nepořádek, kterému jsem dovolil tu vzniknout.
Když se Lois vrátila o týden později, můj byt byl uklizený. Byl jsem oholený, umytý, čistě oblečený a dokonce jsem se pokoušel se učesat. Nic na to neřekla, nezmiňovala se ani o naší hádce z minulého týdne, ale pozvala mě na kávu. Vedla mě celou cestu až do cukrárny, povídala si se mnou a ujišťovala mě. Bylo to skličující, i když to bylo jen jeden blok odtud. Cítil jsem se tak hrdý, když jsem tam dorazil.
Povídali jsme si a myslím, že jsem se i zasmál. Poté mě doprovodila, a když mi pomohla dojít zpět domů, řekla: ,,Je hezké tě zase vidět takového, jaký jsi, Andrew.“ Ten den byl začátkem mého nového života. Přestěhoval jsem se do nového bytu, který byl v přízemí, a přidal se ke skupině lidí s poruchami zraku. Našel jsem si přátele. Každý den jsem chodil ven, i když jen na krátké procházky, ale viděl jsem ze světa to, co jsem vidět mohl.
Koupil jsem, co jsem mohl, a Sawyerovi – starý pár vlastnící zdejší obchod – mi jednou týdně nosili potraviny. Clark je starý nevrlý bručoun, takže mě odmítá rozmazlovat. Řekl mi, že mě respektuje pro to, kým jsem, pro udržování mé nezávislosti a za to, že se nevzdávám. Je to jedna z nejsladších věcí, co jsem od někoho, jako je on, slyšel.
Věci šly tak dobře…
Ale pak to začalo. Před rokem. Vešel jsem do svého obýváku s šálkem kávy v ruce a uviděl viktoriánský pohřební průvod přímo na mém koberci, kompletně se dvěma obrovskými hrdými koňmi v kompletním postroji. Jejich uzdy byly zdobeny dlouhým černým peřím. Stáli v dokonalém klidu, mezitím co kočí – malý vousatý mužík s kloboučkem v obleku typickém pro jejich období – neklidně pohyboval s otěžemi a očekávaně na mě hleděl. Bylo zvláštní, že jsem je viděl daleko ostřeji, než ostatní věci kolem. Sakra, skoro jsem si nachcal do kalhot.
Upustil jsem hrnek a rozlil si vařící kávu po bosé noze, s výkřikem bolesti jsem poplašeně uskočil dozadu. Když jsem svou pozornost opět obrátil na kočár s koňmi, byl pryč. V ten moment jsem přemýšlel, zda jsem se zbláznil. Většině z nás se to stane, což je pochopitelné. Jak byste se cítili vy, kdybyste přesně tohle viděli u vás doma? Pokud nejste Jack Rozparovač, tak pochybuji, že má někdo z vás kočár i s kočím, co se mu jen tak poflakují kolem domu. Já rozhodně neměl.
Po hromadě tichých nadávek a víceméně malém sebeklamu jsem se dokázal přesvědčit, že jsem neviděl to, co jsem si myslel. Byl to jen velmi živý výplod mé fantazie. Zdálo se, že to funguje, a já se vrátil zpět do normálního života, i když jsem se do oné místnosti následující dny vracel s větší opatrností. Nakonec jsem na celou věc zapomněl. O dva týdny později jsem v mojí koupelně viděl levitující točící se oranžový balón. Zase jsem se skoro pochcal.
Stál jsem a zíral na tuhle podivnou rotující kouli,
která byla jen o trochu větší než plážový míč, jak si jen tak visela ve vzduchu nad mou vanou. Sledoval jsem ji s otevřenou pusou po celých deset sekund, než jsem pevně zavřel oči a šeptal sám sobě: ,,Není tady… Není tady…“ Po zhruba pěti sekundách jsem je opět otevřel. Nebyla tam. Stalo se vám někdy, že jste zpochybňovali vlastní duševní zdraví? Přemýšleli jste, zda to, co vnímáte, je opravdu tam, nebo jste byli zrazeni vlastní myslí?
Upřímně… vzhledem ke ztrátě mého zraku se vyhlídka na ztrátu rozumu zdála daleko více děsivá. Bojoval jsem proti nepřízni osudu a našel hrdost ve faktu, že nejsem jen přeživší. Jsem někdo, kdo žije vlastní život. Jak bych v tom mohl pokračovat, pokud bych byl šílený? V noci jsem stěží spal a dlouhé dny poté zůstával konstantně nervózní. Jakákoliv známka nepatrného pohybu nebo kterýkoliv neznámý objekt mi prudce rozbušil srdce. Pokaždé jsem zpochybňoval, zda je ta věc skutečně tady.
Byl to ten nejtěžší čas, kterým jsem kdy procházel. Dokonce horší, než když jsem byl diagnostikován cukrovkou. Když mi doktor Harper sdělil informace o cukrovce, měl jsem alespoň definitivní prognózu. Byla mi dána fakta od lékařského profesionála. Moje utrpení bylo fyzické, mělo název… A co je nejdůležitější, mělo plán léčby.
Tohle bylo něco jiného. Má vlastní mysl se obrátila proti mě, mé smysly a vnímání reality se staly zkreslenými a nespolehlivými. Byl jsem právě tam, kde si uvědomíte, jak děsivé to je. Vaše smysly a způsob, kterým je váš mozek tlumočí, jsou vaší jedinou obranou proti nebezpečí. Vnímáte nebezpečí a vyhnete se mu, předcházíte zranění vašeho těla. Ale co se stane, když nemůžete věřit vlastním vjemům, které vás mají varovat před nebezpečím, které tam skutečně je?
Další Creepypasta: My Harry
Dakrtown trh: Creepyshop
Druhá část: Charles Bonnet Syndrome 2/2
