Cosplay: Creepypasta na Halloween

Cosplay
Creepypasta na Halloween

Vůbec jsem si nebyl jistý, jestli jsem to trefil

Bylo to už strašně dlouho od té doby, co jsem se ukázal mezi lidmi, resp. mezi davem lidí, aniž by mě za to neodsuzovali a nepokoušeli se mě dostat. Nemohl jsem se jim divit; měli k tomu dobrý důvod. Ne vždycky mě takováhle sentimentalita dostihla, vlastně to pro mě je taková vzácnost. Povětšinou mám mysl zaměstnanou zcela jinými věcmi.

Jak jsem tam stál po straně ulice, jen jsem vnímal chladnoucí vzduch signalizující pomalu přicházející večer, a zvuky vydávané okolím, jak děti běhají po sousedství. Bylo to hezké, mít čas od času klid. Lidé se mě výjimečně nesnažili uhnat za činy, které jsem jednoduše musel udělat. Lidé mě nepoznali.

Zaslechl jsem kroky blížící se ke mně, doprovázené nadšenými, skoro až vyděšenými hlasy dětí. Došli ke mně; jejich kroky byly zdráhavější, čím blíže se ke mě dostávali. Bylo jich pár, ale netušil jsem, kolik by jich mohlo přesně být. Když se zastavili přede mnou, stále ještě v uctivé vzdálenosti, zaslechl jsem od nich přerývavé nádechy. Pravdou je, že asi ani nemuseli vědět, co si mají skutečně myslet.

Já sám bych se jim nedivil

Zhluboka jsem nosem nasál okolní vzduch a pocítil pachy ze svého okolí, hlavně zvýrazňující skupinku mladých chlapců přede mnou. „Máš boží kostým,“ odhodlal se jeden z nich konečně, po delší chvíli trapného ticha, promluvit. Jeho hlas byl roztřesený, ale navzdory tomu promluvil dost nahlas a odhodlaně.

„Díky,“ řekl jsem chraplavě. Chlapci se zahihňali a po chvíli odběhli pryč, snad měli strach či co. A právě díky této události jsem dospěl k závěru, že jsem se skutečně trefil do dne. Naštěstí. Jistě, o trochu dříve či o trochu déle by mě brali za cvoka, ale přišlo by jim to normální, ale i tak bych byl prostě radši za ten správný den.

Halloween

Je to svátek, kdy se děcka převlékají za děsivé postavy a chodí koledovat od domu k domu. A mezi takovými lidmi se já, i se svým normálním vzhledem, dovedu dost snadno ztratit; splynu mezi nimi. Není to nějak zvlášť obtížné, když je váš vzhled sám o sobě děsivý už mnoho let.

Měl jsem obavy, zda jsem se trefil na den a zda jsem zde skutečně správně, protože se o data nikterak nezajímám. Možná sem tam zaslechnu, kolikátého je, ale to je tak všechno. Víc prostě nic. Ani se nedokážu podívat do novin nebo na internet, abych si zjistil aktuální datum.

Neumím totiž číst

I když proč bych měl umět číst, když je můj život složen jen z toulání se po lesích a divokých oblastech přírody? Tam čtení skutečně nepotřebuji, možná leda tak na nějaké cedule, abych zjistil, kde se pohybuji. Ale nemá smysl se učit číst, když jsem kdysi dávno přišel dokonce o zrak.

Pravda, už strašně dlouho nevidím. Pořádně si ani nepamatuji událost, která to způsobila, ale ten fakt jsem nějak přijal a jsem prostě nucen s tím takhle žít. Pravdou tedy je, že mi ta událost a věci po ní následující zruinovala všechny šance na společenský život, ale já o něco takového vlastně ani nestál.

Tok myšlenek přerušily další kroky mířící ke mně, tentokrát se zdály těžší. Ten člověk bude starší, než běžná děcka tady. Začal jsem cítit obavu, jestli ta osoba náhodou neplánuje mě odsud vyhnat, nebo mě dokonce dohnat k policii či rovnou zastřelit, na místě zabít.

Postavil jsem se tak, abych měl těžiště na správném místě

a mohl zachovat rovnováhu, kdybych byl napaden, avšak slova, se kterými na mě daná osoba promluvila, mě poněkud uklidnila. „Máš cool cosplay! Vypadá to fakt reálně, je to skvělý. Ta maska je strašně super. Vidíš přes to vůbec něco?“

Natáhl ke mně ruku a já ji chytil za zápěstí. I přes svou slepotu jsem měl dost rychlé reflexy a bystré ostatní smysly, které můj zrak nahradily. To ho pravděpodobně přesvědčilo o tom, že vidím, a zároveň se nemusel dotýkat mé masky. Dvě mouchy jednou ranou.

„Díky moc,“ pokusil jsem se být alespoň zčásti zdvořilý a poté jsem jeho ruku, kterou jsem možná svíral pevněji, než bylo správné, pustil.

„Oukej, promiň. Ale vypadá to fakt hustě. Jseš za Eyeless Jacka, žejo?“

Odfrkl jsem si lehce posměšně a on to očividně bral jako souhlas, protože jsem se pokusil, aby to tak i trochu znělo.

„No, kam jdeš teď? Nechceš jít se mnou koledovat?“

Cítil bych se na jeho místě trapně. Mohlo mu být tak patnáct a pořád se mu chtělo jít koledovat? Jako chápal bych, kdyby šel na nějaký sraz s kamarády v creepy maskách, ale koledovat? V takovémhle věku?

Pokrčil jsem rameny. „Tak jako může bejt, viď.“

„Oukej. Ale půjdeme tudy – chtěl bych tamtudy jít nejdřív,“ pravděpodobně někam ukázal, ale já neměl šanci cokoliv spatřit.

„Fajn,“ odpověděl jsem mu na to. „Jsem hned za tebou.“ Díky tomuhle jsem se vyhnul nějakému podezření z mé slepoty. A tak chlapec přede mnou vykročil k lesu nedaleko silnice, který jsem měl doposud za zády. Přišlo mi to podivné a napadlo mě, že má s kamarády skutečně někde nějaký sraz, nebo kdo ví, třeba rituál. Vykročil jsem za ním a šli jsme takhle spolu až do lesa, který nás ukryl před zraky okolí.

Na mé čichové buňky agresivně zaútočila vůně krve přicházející z nedaleka. Zbystřil jsem a pocítil jsem, jak na mě pomalu jde hlad, jak se rozlézá skrz mé útroby a volá si mou pozornost.

Zrychlil jsem svůj krok a brzy jsem už jen dýchal chlapci na krk.

***

Den poté bylo nalezeno tělo patnáctiletého chlapce, zmrzačené a připravené o obě ledviny, a nedaleko ještě další hromádka mrtvých těl. Zatímco lidé opodál byli zbaveni života zbraní, kterou měl u sebe chlapec, sám chlapec byl o život připraven jiným způsobem. Spekuluje se o tom, že chlapec zavraždil několik dětí koledujících během svátku Halloweenu, a poté byl on sám zavražděn, ale je tu také možnost, že viník se pokusil zahladit většinu stop tím, že svalil vinu na chlapce. 

Případ je stále vyšetřován. 

*******

Chcete-li příběh jakkoliv využít, vaší povinností je nejprve se dohodnout s autorkou.
Autorka článku: Nautileen

Další Halloweenská Creepypasta: Jackův Halloween