Děti Měsíce
Děti Měsíce
Ve městě Bisden nikdo neopustí svůj dům po setmění. Hned jak začne slunce zapadat, okenice jsou pevně zavřeny, svíčky sfouknuty a dveře zamčeny na petlici. Dříve než vyjde měsíc, celé město vypadá opuštěně, všude kolem vládne ticho.
„Slyšel jsi to?“ zašeptala Freja vyděšeně.
„Sklapni!“ syknul její starší bratr Freud skrze zaťaté zuby, zatímco nadále pozoroval potemnělá okna domu nejblíž k nim. Byla nejspíše zamčená. Nikdo rozumný by si v noci nenechal otevřená okna. Rozhodně ne v Bisdenu.
„Říkala jsem i, že bychom si neměli hrát v lese,“ pokračovala Freja, „Říkala jsem ti, abychom se vrátili dřív!“
„A já ti řek ať sklapneš!“ odsekl Freud, „Stěžovat si na minulost ti nijak nepomůže.“ Freud se podíval na svou sestru, třesoucí se ve tmě. „Nedostane nás to z téhle situace.“
Než Freja stihla odpovědět, vzduchem se prohnal zvuk dětského smíchu. Freudovi projela na rukách a za krkem husí kůže. Něco se na tom zvuku zdálo…spatně.
„Možná je tu něk-“ Freud zakryl Frejinu pusu svou rukou. Přitáhl ji k sobě a stáhl se do stínu postranní uličky. Znovu se jakýsi nelidský zvuk prohnal kolem. Freja se ve Freudových rukou třásla, jak si uvědomila závažnost jejich situace. Dětšký, podivně zkreslený, hlas prolomil ticho noci jako pěst prolétajíc sklem.
„Pojďtě ven, pojďte ven, ať jste kde jste!“
Ta Věc se mihla těsně kolem začátku uličky, byla jen několik metrů od Freudova a Frejina úkrytu. Bylo to zhruba velikosti malého dítěte, ale pomíchaného natolik, že jeho ruce vysely groteskně nízko u země, což dodávalo jeho neproporcionálnímu tělu lehce opičí vzhled.
Ta bytost byla úplně nahá a její kůže byla tak bílá, že odrážela měsíční světlo. Bytost otočila hlavu do uličky, když znovu procházela kolem. Její tvář byla nepřirozeně hladká kompletně postrádající jakékoliv rysy. Představte si nepřirozeně široký úsměv s tenkými rty krvavé barvy. Ten neupřímný úsměv se zdál roztáhlý od jednoho ucha k druhému. Freud cítil, jak se mu po stehně šíří teplo, když se strachem pomočil. Freja zaskuhrala.
Věc ztuhla uprostřed kroku a její tělo se zastavilo, jako kdyby se proměnilo v kámen. Pomalu otočila svůj trup, dokud nestála přímo naproti uličce. Udělala nejistý krok vpřed. Freja se prudce nadechla nosem, načež začala zrychleně dýchat. Freud jí rychle přikryl pusu dlaní, ale bylo už příliš pozdě. Monstrum trhnutím otočilo hlavu k jejich úkrytu a vydralo z hrdla praskající zvuk.
„Mám vás…!“
Ve městě Bisden nikdo neopustí svůj dům po setmění. Každý den je malým dětem striktně nakázáno, aby byly doma před soumrakem. Je jim vyprávěno o monstrech, které se po nocích toulají ulicemi. Je jim řečeno, aby zůstaly potichu, jinak je Děti Měsíce roztrhají na kusy.
Autor: RadLad
Originál: Creepypasta.com
Další creepypasta: Problémy spolubydlících
Super
Teda vy jedete s těma creepypastama. Parádní. Prostě PA-RÁ-DA
Teď už se domů budu vracet v 5 odpoledne🤣 zase super pasta