Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy’s. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.
Zajímáte-li se o hru samotnou, prosím, nechte se odkázat na štítek Five Nights at Freddy’s články.
Chcete-li si přečíst více článků o Five Nights at Freddy’s, společně s dalšími fanfikcemi, přejděte na štítek Five Nights at Freddy’s.
Pro všechny díly této fanfikce otevřete štítek Forever With Us.
« Předchozí díl || Další díl »
16. Kapitola – Forever With Us
Když už vytahovala mobil, že jí zavolá, zaslechla na ulici kroky, a když se ohlédla, spatřila svou sestru, poněkud vyčerpanou, jak se šine ke svému bytu.
❝May!❞ vykřikla, nechala zavazadla přede dveřmi do bytovky a rozeběhla se ke své sestře, kterou okamžitě objala.
❝Ahoj Sammy,❞ přivítala ji May unaveně. ❝Ty už jsi tu?❞
❝Nebudu mít potom tolik volna, takže tu chci strávit co nejvíc času. Kde jsi probůh byla?!❞
❝Pojď, zavedu tě do bytu… tohle je na dlouhý povídání.❞
***
Chvíli nato seděly May a Sammy na Mayiné posteli a Sammy dychtivě hltala každé slovo své sestry, a s každým novým poznatkem o ni měla větší a větší starost.
❝Všechno bylo naprosto v pohodě,❞ vyprávěla May o svém zaměstnání, ❝dokud jsem tam neuvízla po zavíračce. Sama jsem nemohla uvěřit tomu, co se tam děje, a pokládala bych to za výplod mé fantazie, pokud bych to neviděla na vlastní oči. Jeremy – noční hlídač, kdybys netušila – mi taky nevěřil, dokud jsem ho tam nepřivedla…❞
❝Ty se znáš s nočním hlídačem?! To je hustý!❞ vykřikla Sammy úžasem.
❝Nechala bys mě prosím domluvit? Díky,❞ šťouchla May do své sestry a ta hned zmlkla a poslouchala dál.
❝Každopádně jo, s Jeremym se snažíme tak trochu spolupracovat… ale zpátky k tomu, co se tam děje. Prosím, nekoukej na mě jako na blázna, vážně nevím, čím to je, ale… V době mezi provozní dobou pizzerie a pracovní dobou nočního hlídače jsou roboti nahrazeni… lidmi.❞
Sammy netušila, zda se má smát, nebo to vzít skutečně vážně. Ale výraz její sestry jí napověděl, že burácivý smích v této situaci rozhodně není na místě.
❝Jestli chceš, klidně tě tam brzo vezmu s sebou,❞ řekla May, když Sammy dlouho neodpovídala.
❝A ty lidi… se tě pokouší zabít, jak to říkají povídačky?❞ zeptala se Sammy s rozvahou.
❝Ne, ne, vůbec. Jenom se někteří snaží působit hrozivě, ale v tuhle dobu jsou nanejvýš neškodní. Obzvlášť někteří z nich se chovají maximálně mile a přátelsky. Uznávám, že byla vážně paráda si s nimi popovídat, bavit se. Líp jsem ani svůj čas využít nemohla. Ale… v době, co nastane půlnoc, se tihle vrací zpátky, ani nevím, kam, a přichází na scénu zase zpátky roboti se vším všudy, a jsou připraveni zabíjet. A jelikož jsem se dneska nemohla dostat ven, zůstala jsem tam přes noc… A je to šílenej zážitek, to ti povím.❞
❝Jakto, že ses nemohla dostat ven?❞
May nyní začala přemýšlet, zda své sestře nezatají některé části pravdy, aby ji donutila tam s ní jít, ale brzy jí došlo, že je to přeci jen pořád její sestra a nechce ji za žádných okolností vystavovat nebezpečí proti její vůli – nejraději by ji nevystavila nebezpečí vůbec, ale záleží tu hlavně na jejím vlastním rozhodnutí. Takže bylo načase přijít ven s celou pravdou.
❝Řeknu ti to asi takhle – pizzerie jde odemknout jen zvenčí. Tak to funguje proto, aby noční hlídač neopustil svoje stanoviště během pracovní doby. A jelikož jsem se tam podruhé dostala jen díky tomu, že jsem tam zašla společně s Jeremym, nebyl tu nikdo, kdo by nám mohl odemknout a pustit mě domů. Samozřejmě mi to Jeremy řekl až tehdy, když už bylo pozdě, a taky jsme se kvůli tomu šeredně pohádali.
Potom, když odbila půlnoc, jsme seděli v kanceláři a snažili se nějak přežít útoky animatroniků, což taky nepatří mezi nejjednodušší činnosti. Ale to bys poznala, pokud bych tě tam vzala – upřímně tě tam ale vzít nechci, protože je to nebezpečný. Taky tě nechci nějak omezovat.❞
Sammy svítily oči. Už z jejího výrazu šla znát odpověď. Její přirozená zvědavost a tvrdohlavost ji hnaly dál a přesvědčovaly ji, že to je dobrý nápad a že chce vědět víc, a May ji znala dost dobře na to, aby si byla jistá tím, že v tuhle chvíli Sammy nic nezabrání tam s ní jít, ani její vlastní přesvědčování.
❝Jdu tam s tebou,❞ usmála se Sammy.
❝Víš, doufám, do čeho jdeš, že ano?❞ zkusila to May. Přeci jenom alespoň pokus by se mohl počítat.
❝Vím, do čeho jdu. A jdu do toho. Potřebuju vědět, co to má všechno znamenat.❞
❝Bránit ti nehodlám, to dobře víš. Ale nechci, aby se ti něco stalo… Pamatuj, že bych si to neodpustila.❞
❝Dám na sebe pozor, pokud budeš dávat ty pozor na sebe.❞ Přesně tohle bylo na jejich sourozeneckém vztahu tak zvláštní a neobvyklé. Schopnost sebeobětování, respektu, důvěry a všemožných dalších emocí. K tomu, aby jedna druhou vnímaly takhle, bylo zapotřebí takových dvacet let společného soužití pod jednou střechou. Samozřejmě jejich dětství dost často provázely hádky a rvačky, ale každá neshoda nakonec dovedla obě dvě k takovéhle obětavosti a silnému sourozeneckému poutu.
❝Beru to na vědomí. A pokud dovolíš… Asi si půjdu zdřímnout,❞ zívla May a v obličeji bylo nanejvýš jasné, že je šíleně unavená.
❝A co škola?❞ připomenula jí Sammy. ❝Žádný volno přeci nemáš, ne? Neměla by ses dneska učit?❞
❝Vypadám snad jako někdo, koho škola zajímá? Dneska na to kašlu, dneska to nedám,❞ odfrkla si May a padla na postel, ani se nesnažila se převléct, jen se zachumlala do peřiny a zavřela oči.
V tu chvíli jí ale zazvonil telefon.
« Předchozí díl || Další díl »
