Líná sobotní noc
A tak si tu ležím zachumlaný v posteli, hezky v teple a zcela spokojen pod měkkými sametovými přikrývkami, sleduji nějaký stupidní dokument v televizi, o kterém jsem nikdy neslyšel. Vypnul bych to, ale ten kopec zmrzliny s příchutí sušenek mi nedovoloval natáhnout ruku pro nic jiného než pro další studené sousto.
Noci jako tahle jsou vzácné, není obvyklé, že jsou všichni krom mě pryč z domu, a tak se ujišťuji, že si je plně vychutnám, popravdě jsem ani neočekával, že by někdo přišel před ranní hodinou. To bylo to, co udělalo ze zvuku otevírajících se dolních dveří tak alarmující věc.
Panika mě srazila jako parní lokomotiva. Tiše jsem se vyplížil z podkroví, rozlil rozteklou zmrzlinu všude po bílém nedotčeném koberci na podlaze a se skřípáním otevřel šatní skříň vedle postele. Slyšel jsem kroky. Těžké a netaktní kroky, jako by se dotyčný snažil, abych věděl o jeho přítomnosti. Vydechl jsem a zvedl lžíci, kterou jsem právě používal při své odpočinkové noci.
Kroky zesílily.
Přinutil jsem se narvat své tělo do miniaturního prostoru, který ve skříni zbýval, a zavřel dveře právě v momentě, kdy cizinec otevřel pokojové dveře, aniž by nechával jedinou vteřinu ticha. Pokukoval jsem přes škvíru. Jeho tvář vypadala známě, ale nemohl jsem si vzpomenout, odkud jej znám. Všiml si rozlité zmrzliny na koberci a rychle se podíval přes široký prostor ložnice.
,,Haló?“ zavolal, aniž by zněl jakkoliv zlověstně, ale tuhle chybu jsem udělal už předtím. Nikdy, za žádných okolností, se nenechte zmást přátelským tónem hlasu! Podíval se pod postel. Ah sakra, někoho hledá. Zadržel jsem fňuknutí a začal ohýbat rukojeť lžičky sem a tam v naději, že ji zlomím a vytvořím tím něco, čím bych se mohl v nejhorším bránit.
Zlomila se, ale vydala přitom kovové cvaknutí, muž otočil hlavu ke skříni a šel směrem k šatníku. Začal jsem se třást. Prosím, neotvírej ty dveře, prosím, neotvírej ty dveře, prosím, neotvírej ty dveře!
Dveře se otevřely.
Uviděl mě a oba jsme začali křičet ve strachu a překvapení. Bez váhání jsem na něj skočil a začal bodat do jakékoliv části těla, do které se zlomená lžička zabořila, křičel značnou bolestí, ale já nepřestával, vrážel jsem rukojeť hlouběji do hrudníku a do krku, znovu a znovu, dokud se nepřestal hýbat. Zabil jsem jej.
Vykřikl jsem znechucením, sprintoval dolů po schodech a pryč od domu, dolů po silnici. Nezastavil jsem se, dokud jsem necítil, že jsem dostatečně daleko. Na chvíli jsem si sedl a těžce vydechoval, než jsem se znovu uklidnil. Vytáhl jsem mobil, otevřel Twitter a vyhledal ,,#party“. Doufejme, že tentokrát najdu domácnost, která nelže, když říká, že rodina bude celou noc pryč!
Originál: Lazy Saturday Night
Credit to: The Fear Collective
Další Creepypasta: Tajemství domu
