ČlánkyCreepypastyExtrémní

Můj příběh

Můj příběh…

Krutost…

Co je to vlastně krutost? Co je ve skutečném světě krutost? Kdybychom si představili krutost v říši zvířat, tak ji nenajdeme. Je to koloběh života. Jen lidé vynalezli slovo krutost. Proč jsem jediný komu to dochází?

Toto se mi honilo hlavou, když mě policejní eskorta převážela dodávkou do věznice. Seděl jsem uprostřed, sledoval jsem krajinu, která probíhala kolem, poslouchal puštěné rádio a na nic nemyslel. A co se vlastně stalo? Co jsem provedl, že směřuji na tak strašné místo? Povím vám, co jsem udělal tak strašného, že jedu do basy.  Takže když tohle čtete, dali jste mi tím svolení vyprávět dle vlastního uvážení. Takže začneme od úplného začátku.

Narodil jsem se v roce 1998 v Brněnské nemocnici. Moji rodiče byli tak šťastní, když jsem se narodil. Vyrůstal jsem jako jedináček. Podle mě se mé dětství vyvíjelo špatně. Jak už to bývá, byl jsem často šikanovaný. Slabšímu kusu ze stáda není dáno přežít. V mém případě alespoň ne úplně. Přestože jsem prosil dospělé, aby se za mě postavili, že mi ubližují, nikdy nic neudělali. Moje matka mi řekla že je mám ignorovat. Že je to omrzí a sami přestanou. Největší hloupost, kterou mi kdy řekla. Učitelka jim nemohla nic říct, protože by to stejně nic nezměnilo. Později mi diagnostikovali ADHD.

Když se zamyslím, už si ani nepamatuji, jak jsem tu informaci zpracoval. Dělal jsem si ze všeho srandu, neohlížel se na následky. Takže když máte ADHD, nikdo vám nebude věřit, když budete tvrdit, že to oni si začali a že jste neměli žádný důvod se vůbec prát.

Uběhlo pár let a moji rodiče se rozvedli.

Nedával jsem si to za vinu. Často jsem poslouchal, jak se hádají. Ať už to bylo o mě, o školu nebo o byt, či věci v něm. Když mi bylo 10, dostal jsem k narozeninám svůj první MP3 přehrávač a sluchátka. Takto jsem měl alespoň možnost uniknout posměškům a provokacím ve škole. Byl jsem jim jen pro smích. Když mi bylo 13, objevil jsem svůj talent umělce. Tak jsem se začal věnovat kreslení. Všechno však nabralo nový směr, když se v roce 2014 objevil příběhu Jeff the Killer a vstoupil mi do života. Byl jsem jím doslova okouzlen…

Byly jsme si tolik podobní. Měli jsme toho tolik společného. Takže se stal mým únikem od reality. Později jsem si řekl, že chci být taky tak slavný. A tak jsem se rozhodl, že napíšu svůj vlastní příběh a stanu se tak slavný. Postupem času jsem se zlepšoval v tom co dělám, až si rodiče začali dělat starosti. Nevěděli o tom, že píšu kruté horor. Viděli, jak se měním. Báli se o mě.
Dnes už mi to tak nepřipadá

Fascinován tím co dělám, hledal jsem po internetu stále víc a víc.

Našel jsem spousty videí, kde lidi skutečně umírali. U toho jsem si všiml, kde byly mé hranice. Postupem času jsem si zvykl na ten pohled. Zvrtlo se to až v ten říjnový večer. Ten, který mi změnil život. Šel jsem po ulici směrem domů, byla už tma a začínalo být chladno. Když z uličky vyběhla toulavá kočka. Byla pěkná, strakatá. V tu chvíli, co jsem se na ni díval, jsem dostal chuť vytáhnout nůž a podříznout jí krk. Mnozí mi tvrdili, že jsem měl zkrat.

Já však tvrdím, že to bylo při plném vědomí, když jsem tu kočku chytil a uřízl jí celou hlavu. Chvíli jsem tam jen tak stál a sledoval ji. Pořád jsem si prohlížel její krk a sledoval tu spoustu krve. Pak jsem začal přemýšlet, nad tím proč jsem vlastně zabil tu kočku. Jak bych to jenom popsal? Prostě to najednou přišlo. Hned na to jsem vymýšlel, jak zakrýt tu krev. Proto jsem všechny šmouhy zakryl hlínou a mámě jsem řekl, že jsem zakopl a spadl do bláta.

Na naléhání školního poradce a rodičů, jsem si našel psychiatra a nějakou dobu k němu chodil.

Naivní a důvěřivý, řekl jsem mu o oné tajné události s kočkou. Neřekl jsem mu však, že jsem ji ve skutečnosti zabil. Když jsem skončil, zeptal se mě, jestli cítím, že mám sám nad sebou kontrolu. Odpověděl jsem ano. Myslím, že měl podezření, že mu neříkám pravdu. Nebo nic nevěděl? Na tom už stejně nezáleží. Poté mi předepsal nějaká antipsychotika. Nikdy jsem je nebral. Pokud je to má přirozenost, nechci to potlačovat.

Pak si pamatuji, že pár týdnů po prvním sezení jsem to už dělal pravidelně. Začal jsem chytat zatoulaná zvířata na ulici a odebírat jim krev, abych měl barvu na malování. Problém byl akorát s tím že rychle tuhla. Když na to přišla máma, měla mě za blázna. V 16 jsem šel do pasťáku. Bylo to tam celkem fajn. Zahrada se stromy se mi celkem nejvíc. Měli jsme tam televizi, čas na telefon, dokonce místnost pro kuřáky. Až na ten přístup, který ke mně měli. Tak moc jsem si zvykl předstírat přívětivost, že jsem se tak choval i k opatrovníkům. Časem mi to dělalo víc a víc problémů. Neměl jsem tam respekt. Spíš si mě tam dobírali. Nu což, je to už za mnou. Odsud mě po nějaké době propustili. Ztratil jsem tam pojem o čase, takže nevím, jestli to byly měsíce nebo roky.

Pak jsem se vrátil zase do školy a dokončil ji.

Udělal jsem si výuční list, pak ještě nadstavbu a po škole jsem si začal vydělávat jako zámečník. A proto jsem se vydal za svým štěstím do Prahy. Brno není zas tak malé město, ale Praha byla přece jenom větší město. Chvíli to celkem šlo. Měl jsem malý dům, auto a dokonce jsem si našel přítelkyni. Začleňování do společnosti probíhalo podle plánu. A šlo mi to dobře. Pak jsem se začal realizovat.

Bylo to 6. listopadu 2020. V ten večer jsem poprvé zabil člověka. Nechtěl jsem, aby to bylo nápadné, a tak jsem si vybral malou rybu. Jednoho bezdomovce v opuštěném domě, někde na Praze 5. Začínala zima, takže nebylo těžké ho přesvědčit, aby šel se mnou. Odvedl jsem ho opodál, kde jsem ho udeřil dvakrát do hlavy, čímž upadl do bezvědomí a svalil se na levý bok.. Už jsem nebral krev, tak jako kdysi. To by bylo neopatrné.

Zvláštní…

Přestože jsem už jednou zabil, stále jsem projevoval jistý sentiment vůči lidem.

To mě donutilo zavřít oči, když jsem pozvedl nůž nad hlavu a chystal se bodnout. Nedokázal jsem to. Nemohl jsem ho zabít. Měl jsem pro lidi slabost. Pak jsem si ale všiml, že se hýbe. Zpanikařil jsem, a tak jsem ho několikrát bodl do hrudi. Tělo sice reagovalo, ale to bylo všechno. Muž byl mrtvý. Dalším krokem bylo odstranění krve z nože. Vždycky něco zbyde. Takže jsem ho pak doma posypal neodisherem. Pokud vás zajímá proč jsem použil neodisher, skvěle odstraňuje krev a organické materiály, ale to záleží na typu. Čas plynul, jako voda.

S Lucy jsme oslavili Vánoce, pak výročí, narozeniny a já se posouval dál.Raději jsem si užíval jejich bolest, než to, že je zabiju. Ale kdybych je nechal žít, tak by mluvili. Proto jsem nikdy nikoho nenechal žít.
Pamatuji si jednu vraždu, která byla nechutná, ale i krásná zároveň.
Ulovil jsem si jednoto kluka. Podle dokladů se jmenoval Adam Černý. Bylo mu 17. Odvezl jsem si ho k sobě domů, kde jsem ho ve sklepě přivázal ruce k trubkám, které vedly po místnosti. Na břicho jsem mu položil krysu, kterou jsem předem koupil a na ni pak položil plechový kýbl. Ten jsem pevně připnul k jeho tělu, aby krysa nemohla utéct. Postupně Adam přišel k vědomí. Neposlouchal jsem jeho otázky a prosby. Soustředil jsem se jen na ohřívání kbelíku plamenem.Místo, kam jsem směřoval plamen, už svítilo do oranžova a krysa už začala pracovat. Adam začal křičet.

Nešlo slyšet, jak si krysa prokousává cestu přes měkkou tkáň.

Jen Adamův křik. Z pod kýblu už začala vytékat krev. Křik byl každou vteřinou intenzivnější.
V pravém boku jsem zpozoroval pohyb. Jako když zaboříte prst do matrace, ale zevnitř. Pak se kůže protrhla a krysa vylezla ven. Hned za ní se vyvalila spousta krve. Nenechal jsem ho krvácet na zem, bez obav. Dal jsem pod něj plachtu. Uklízení pak bylo jednoduší. Po chvíli křik slábl, až úplně utichl. Vstal jsem od těla a vydal se chytit tu krysu. Byla trochu vystrašená. Chytil jsem ji a zabalil do kusu látky. Když jsem ji očistil od krve a podíval se ji do těch malých očí, dostal jsem nápad.
,,Budu ti říkat Charlie.“

Usmál jsem se na něj a začal se s ním mazlit.

Charlie mě však kousl do tváře. Ucukl jsem a chytil se za tvář. Chápu, že je na mě naštvaný, i přes to to bolelo. Vrátil jsem ho do klece a nechal ho, aby se umyl. Zalíbil jsem si ho. Troufám si říct, že jsem k němu měl bližší vztah, než k rodičům. Tenkrát mi to přišlo zvláštní, ale dnes už mi to tak nepřipadá. Otce už jsem skoro ani nevídal, matka se mi vzdalovala a já se vzdaloval čím dál víc od reality. Alespoň psychiatr tvrdil, že mám cílený odstup od reality. Postupem času jsem se měnil. Ve všem…
Začal jsem mít pestřejší chutě, byl jsem více pochmurnější, uzavíral jsem se víc do sebe, přestal jsem se starat o Charlieho, až mě nakonec opustila i má přítelkyně.

Já jen dál zabíjel a užíval si jejich bolest. Jednou ráno, když jsem šel zkontrolovat Charlieho, jsem zjistil, že Charlie umřel. Byl jsem z toho zničený. Zavolal jsem do práce a řekl, že si potřebuji vzít den volna. Bylo mi smutno. Do očí mi vyhrkly slzy, i když jsem už nevěřil, že jsem toho ještě schopen. Jen jsem tam jen tak klečel u jeho klece a zíral na jeho nehybné tělo. Zazdálo se mi, jakoby se nadechoval, ale byla to jenom představa. Dal jsem Charlieho do krabice a zakopal ho na zahradě. Dokonce jsem mu vyrobil i malý křížek s jeho jménem.

Normálně alkohol nepiju, ale v ten den jsem udělal výjimku.

Dnes se mi už ani nechce věřit, že jsem tenkrát brečel, kvůli obyčejné kryse. Jen obyčejné zvíře. Ale i tak mě trochu ranila jeho ztráta. Po tomto jsem se přestal upínat na pomíjivé. Nač si vytvářet vztah k něčemu, co stejně jednou ztratíme? A tak byla pro mě empatie až na druhém místě.

Posunul jsem se i v mučení. Důležitou přísadou byl příběh o 44 dnech pekla. Musím říct, že jsem je v tomto ohledu obdivoval. U každé oběti jsem si dal záležet. Těla jsem pak stáhl z kůže a odstranil maso z kostí. Kosti jsem jednoduše rozdrtil na prášek a vysypal do popelnice. Ale nebudu jmenovat všechny případy. To by bylo na dlouho. Nicméně, takhle to šlo určitou dobu.

Než přišla má první a osudová chyba…
Všechny, které jsem zabil, jsem si pečlivě zapsal. Jak datum, kdy zemřeli, tak i jméno a číslo občanky. Takže si pamatuji, kdy to bylo a celý ten den velice dobře. Bylo to horký večer ve středu 14. července 2021. Pamatuji si, že předpověď počasí bylo zataženo, občasné přeháňky. Nakonec byla bouřka. Byl jsem v parku a hledal si novou oběť, když mou pozornost upoutala mladá bruneta. Vypadala celkem pěkně. Byla velmi přitažlivá a atraktivní, to ano, ale mě nepřitahovala. Stačilo mi to, že byla hezká. Rozhodl jsem se, že to bude ona.
Po asi 20 minutách sledování, jsem konečně dostal příležitost. Byla sama, okolí bylo prázdné, tak jsem se za ní vydal. Všimla si mě, ale nebála se. Jak by vůbec mohla? Holka is nic netušit.

Udeřil jsem ji zezadu do hlavy a skácela se k zemi.

Spoutal jsem jí ruce a nohy, pak jsem si ji vyhodil na rameno a odnesl ji do auta. Tam jsem jí později nasadil šátek přes oči a nasadil roubík. Doma jsem ji položil na židli ve sklepě, hned vedle matrace. Sám jsem na ní čas od času spával. Prohledal jsem jí kapsy a vytáhl peněženku s doklady. Jmenovala se Kateřina Goliášová, 21 let. Když tam přede mnou jen tak ležela, přemýšlel jsem, jestli jsem ji třeba omylem nezabil.

Zadíval jsem se na hrudník a sledoval jak se pomalu zvedá a zase klesá. Najednou se probrala. Snažila se mluvit, ale bránil jí v tom roubík. Možná to bylo tak lepší, alespoň mě to ušetřilo poslouchat to škemrání, abych ji nechal žít. Neměl jsem ve zvyku mluvit s oběťmi, ale u Kateřiny jsem udělal výjimku. ,,Je zcela v pořádku, že jsi zmatená. To všichni bývají.“ Postavil jsem se před ni a pak jsem si dřepl.

,,Jsem přesvědčen, že asi víš, co jsem a kde právě jsi.

Ale rád bych to slyšel přímo od tebe. Takže teď ti sundám roubík. Předem tě prosím, abys nekřičela. Nikdo tě stejně neuslyší.“ Dořekl jsem to a stáhl jí roubík z úst. ,,Kde to jsem? Kdo jsi? Proč jsi mě unesl? A proč zrovna já?“ Když to dořekla, povzdechl jsem ji a začal kroužit po místnosti. ,,Kde to jsi? Není to snad zřejmé? Jsi ve sklepě. Kdo jsem já? Své jméno ti neřeknu. A jelikož jsem tady byl při tvém probuzení a nezbavil tě pout, znamená ti, že jsem asi tvůj únosce.

Proč jsem tě unesl? Protože jsem to chtěl. A proč zrovna ty?“ Při této otázce jsem se zastavil a hledal důvod, proč právě ji. Pak jsem si vzpomněl, proč. ,,Prostě jen tak. Nemělo to žádný důvod. Bylas prostě pěkná.“ Šokovaně se na mě podívala. Její výraz vyjadřoval šok, ale i hněv. ,,Ale všechny tyto otázky nemají význam. Jediná důležitá otázka je jen jedna.“ ,,Co mi chcete udělat?“ ,,Správně! Nejsi až tak hloupá.“ Poplácal jsem ji na rameni a pak jí zase nasadil roubík.

Přistoupil jsem ke stolu, kde jsem si před tím vybalil své nože a ostatní nářadí.

Nevěděl jsem čím vůbec začnu. Jestli menším polechtáním, nebo rovnou začnu oddělovat jednotlivé části. Nebo nejdřív dušení? Nemohl jsem se rozhodnout. Začal jsem přemýšlet, co bych jí mohl provést. Nakonec mě napadlo, že by mohla mít problém s nahotou. A tak jsem jí strhal všechno oblečení. Bránila se, nadávala, snažila se tomu zabránit, ale se spoutanýma rukama toho stejně moc nezmohla. Seděla tam přede mnou úplně obnažená, plná studu a hněvu. Překvapila mě tím, že  vůbec nebrečela. Jiné holky by se ošívaly, snažily by se udělat cokoliv, aby se mohly prostě jen zakrýt.

Byla tvrdší než ostatní. Já například měl nahotu rád. Chodil jsem dokonce nahý i spát. Otočil jsem se, abych si vybral nářadí ze stolu. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli vzít kladivo a zlomit jí pár kostí, nebo vzít nůž a trochu si s ním pohrát. Usmál jsem se na ni. Nakonec jsem si vzal kombinačky a strhl jí nehet na ukazováčku. Sice ruku svírala v pěst, ale to jí moc nepomohlo. Šlo to z tuha. Trhal jsem jeden nehet za druhým, až jsem skončil u malíčku na druhé ruce. Nicméně když jsem se otočil, abych si vybral něco ze stolu, Kateřina mě srazila k zemi a do stehna mi zabodla nůž. Začal jsem křičet a ona mi přiložila nůž na krk. Tohle mě v tu chvíli nepřekvapilo.

Překvapilo mě, když jsem zjistil, že ta holka, kterou jsem unesl, chodila v Praze na nějakou policejní školu. Když mě pak vyváděli ven z mého domu, byla už tma a celé okolí osvěcovala modrá blikající světla policejních majáků. Bylo to nádherné. Představoval jsem si jak mě všichni sledují a já ta před nimi stojím s rozpřaženýma rukama jako kouzelník, co právě ukončil své vystoupení a vychutnával si ten pohled. Trochu jsem se pousmál.

Následně jsem byl převezen na stanici k výslechu a šel jsem do vazby. Potom co jsem jim vyprávěl o všech vraždách, jsem se trochu zasmál, protože vyšetřovatelé byli trochu bledí. Krátce poté soud nařídil psychologické vyšetření. Při němž mě diagnostikovali jako psychopata. Na základě toho mě soudili jako způsobilého a odsoudili na doživotí. No a skončil jsem tady. Ve věznici s maximální ostrahou, s omezenými možnostmi a vyhlídkami na jednotvárný život. To vše pod jménem Mírov. Ale má to i své klady. Je tu spousta lidí, jako jsem já. Čímž se nemusím bát, že bych nebyl mezi svými. Určitě si tu najdu i nějaké přátele. Takže takhle končí můj normální život a začíná nový. Takže když už je mé vyprávění u konce, budu se s vámi muset rozloučit.
Sbohem a děkuji, že jste vyslechli můj příběh…

Další Creepypasta: Podzemí
Další záhady: Paraweb

Mike-K

Zdravím vás přátelé. Má přezdívku Mike K. A píšu gore horory. Jsem ročník 02. Baví mě kreslení/malování a hraní na klavír. Zajímá mě historie 20. století a záhady. Píšu příběhy o zabíjení, protože mi to jde a dávám do toho své myšlenky a úvahy.

Související články

One Comment

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podívej se
Close
Back to top button
Don`t copy text!