Needles
Utíkání. Zdá se, že to je vše, co za poslední dobu dělám. Zatím se mi všichni pletou do cesty, když chci běžet.
Temnota jde stále po mně a je vždy na druhém místě. Pitomá, pitomá temnota, já budu stále první, ale jen tak dlouho, dokud se mi zase někdo nepřiplete do cesty. Nikdy mě nechytíte, ani kdybyste to zkoušeli sebevíc.
Dívka vešla do parku, pobroukávala si melodii, když procházela kolem těch temných stromů a kolem toho, co se mezi nimi skrývalo. Hlupáku, proč jsi se připletla do cesty? Nenuť mě, abych zklamal, protože jednoduše zemřu, pokud skončím jako druhý, pracoval jsem příliš tvrdě, abych skončil na druhém místě.
Nesmím skončit na druhém místě! Dívka se otočila a strachy se jí rozšířily oči, když uslyšela šelest křoví.
,,K-kdo je t-tam?“
,,Jen já, zlatíčko. A zdá se, že jsi se mi připletla do cesty.“
Snažila se otočit a dát se na útěk, ale já byl ten, kdo to měl udělat první. Není to špinavé plýtvání časem.
Vyskočil jsem a v tomto procesu ji popadl za ruku. Kroucení, praskání, lámání…
Brzy její ozvěna křiku utichla a park byl zase prázdný a temný. Jak sladké, ona mě povzbuzovala. Roztrhl jsem její triko, když jsem jí rozerval hrudník, všude se rozlila červená a křik ustal.
,,Jakej blbej fanoušek,“ mumlal jsem si, ,,Jak se opovažuješ přestat mě povzbuzovat?“
Pak se země otřásla a světla potemněla.
,,Je mi to líto, drahoušku, ale musím jít, nebudu se už zdržovat!“ A tak jsem se dal znovu na útěk a při běhu si olizoval prsty. Byla takový milý fanoušek, škoda, že jsem musel odejít a opustit ji.
Oh, bolí mě hlava. Temnota se dostala blíže? Ještě nechci prohrát, ještě jsme nedokončili náš závod!
Počkat, odkud jsem slyšel ty hlasy? Hlasy a smích, haha, a opilé pády. Jsem si jistý, že to budou úžasní fanoušci, jak zábavné.
Přátelé? Neutíkejte, myslel jsem, že mi pomáháte. A možná by jste mohli křičet trochu hlasitěji, ne?
Pěkně prosím?
A tak jsem utíkal rychleji, ale samozřejmě, že mě chtěli vidět. Musel jsem se smát, když klopýtali a padli k zemi. ,,Teď si můžeme užít legraci, lidi.“
Můj úsměv se ještě více rozšířil, když jsem trhal mé fanoušky na kousky. Končetinu od končetiny. Střeva, která kdysi byla orgánem držícím je při životě, teď byla jen cáry na chodníku a trávě.
Ponořil jsem svůj obličej do teplé krve, která vytékala z jejich čerstvě mrtvých těl, olízl jsem si rty a ochutnal tak strach, který převzal kontrolu jejich myšlenek. Oddával jsem se krásnému dílu, které jsem vytvořil, že jsem si ani nevšiml světla, které prošlo kolem mě, dokud jsem se nepodíval nahoru. Uslyšel jsem hluk.
Myslím, že temnota mě nakonec dohnala. Ale já nechci ukončit závod, ještě ne. Mé oči se rozšířily strachem.
Temnoto, ne! Ještě nejsem připravený!
Mrkl jsem na sekundu, pak ještě jednou otevřel oči. Vidím matnou bílou místnost s podivnými tvary kolem sebe. Kam se poděla temnota?
Ucítím ostrý vpich v mém rameni a než zavřu znovu oči, slyším výkřiky radosti. Pak se navrátila temnota a už nebylo kam utéct…
Original: Needles
Další Creepypasta: I’ll Be Waiting
