Neohlížej se!
Znáte ten pocit, který vám přeběhne po zádech, když jdete tmavou chodbou? Ten pocit který vám říká, že za vámi, v místnosti kde jste právě zhasli světla, něco stojí jen pár metrů od vás? Ať už v takové chvíli uděláte cokoliv, hlavně se neohlížejte!
Jmenuji se Michal a nedávno jsem oslavil dvacáté narozeniny. Pracuji jako sekuriťák v malé společnosti v sousedství. Dělají doklady nebi tak něco, kolegům noc pozornosti nevěnuji. Sedím u vchodu a kontroluji každou osobu, jenž vejde dovnitř nebo ven. Je to jednoduchá práce a mohu si za ní zaplatit noční školu. Pracuji přes den a nezdržím se déle než do šesti večer. Jednoho dne jsem ale musel.
Přišel za mnou můj šéf s dotazem, zda bych nemohl vzít noční službu. Noční hlídač se totiž nemohl za „záhadných okolností“ dostavit. Souhlasil jsem, ale pouze protentokrát. Stejně jsem musel jsem všude zamknout a pak už jen relaxovat v kanceláři, ne? Ne, ani zdaleka. Obdržel jsem papírs instrukcemi, které jsem si měl pečlivě prostudovat.
- Jakmile všichni zaměstnanci opustí budovu, zamkněte hlavní vchod, nejpozději ve 12 hodin večer.
- Jděte západní chodbou a zamkněte všechny dveře krom dveří číslo 6. Stoupněte si zády k těmto dveřím a nehnutě vyčkejte 10 sekund. Po uplynutí zmíněného času, běžte zpět do pracovny. Vždy jen jeden krok za vteřinu. A neohlížejte se, za žádnou cenu!
- Vraťte se do pracovny a schovejte se pod stůl. Čelem směřujte ke zdi a vyčkejte než se dveře číslo 6 zavřou a zamknou.
- Opusťte budovu v 6:30 ráno. Hlavní vchod nechte odemčený, ale zamkněte branku.
Nehezký úkol
Z počátku to znělo jako normální postup, ale to co bylo potom… Nevím zda ne mě kolegové přichystali nějaký žertík, ale pokud mě chtěli vystrašit, povedlo se jim to. Instrukce mnou zaručeně otřásly. Byly tak specifické a společně měly velmi strašidelný nádech. Co by se stalo kdybych se o vteřinu nebo dvě zpozdil? Co když neodejdu v 6:30? Co by se mi stalo? Pokoušel jsem se dostat myšlenky z hlavy. Musel jsem se soustředit! Chtěl jsem si instrukce ještě přečíst, abych neudělal žádnou chybu.
Než jsem se nadál, bylo jedenáct a většina pracovníků se ubírala k odchodu. Uklízeči a pracovníci, kteří odcházeli později, mi přáli hodně štěstí. Proč by to dělali? Vyhnal jsem černé myšlenky z hlavy a počkal, než se budova zcela vyprázdnila. Ve tři čtvrtě na dvanáct jsem zamkl hlavní vchod a vydal se chodbou, kde jsem zamkl všechny dveře až na šestku. Tak, teď se k nim jen postavit zády a počkat. Pohodička.
Začal jsem si v hlavě počítat. Jedna, dvě… náhle se teplota změnila. Tři, čtyři… ochladilo se. Právě tehdy jsem zaslechl dveře. Pět… otevřely se. Šest… cosi mi dýchalo na krk. Sedm, osm… chtěl jsem utéct, ale pamatoval jsem na instrukce. Nesměl jsem se pohnout. Devět, deset… vyšel jsem. Jedna vteřina, jeden krok. Sedce mi bilo jako o závod. Z toho strachu mi bylo na omdlení. Šel jsem zdánlivě nekonečnou chodbou, nechávajíc to „něco“ za sebou. Cítil jsem však, že me to pozorovalo. Mezi mnou a tou věcí nebyla žádná překážka. Mohlo mě to zabít hned teď a tady, tím jsem si byl jistý. Netuším, co to bylo, ale necítil jsem se nikde blízko toho bezpečně.
Monstrum
V polovině cesty, když jsem míjel hasičský přístroj, jsem zahlédl odraz té věci. Nemohl jsem to moc dobře rozpoznat, ale jednu věc jsem viděl dobře. Přibližovalo se to. Šel jsem už tak přirozeně, že jsem nevnímal ani chůzi, ani zem pode mnou. Zmrzlý a upocený jsem ale stále šel dál! Už jsem byl skoro u kanceláře. Stačilo se už jen schovat pod ten pitomej stůl. Modlil jsem se abych vůbec došel. Už jsem se ani nebál, chtěl jsem se jen dostat z této noční můry!
Konečně jsem stál u dveří a uvědomil si, že ta věc je přímo za mnou. Otevřel jsem dveře, hned je za sebou zabouchl a ukryl se pod stůl. Otočil jsem se čelem ke zdi. Byl jsem vyděšený, jelikož ta věc byla stále za dveřmi. Měl jsem pocit, že bych měl vypustit duši a odebrat se k věčnému spánku. Uběhlo pár dalších chvil a dveře se otevřely. ,,Co teď?“ zhrozil jsem se. O tomhle se v instrukcích nepsalo! Instrukce… Teprve teď jsem si uvědomil, že je nemám u sebe. Kde jsem je nechal? Neupustil jsem je někde? Co teď budu dělat?
Když to stvoření vešlo do místnosti, teplota opět klesla. Co to vlastně je? Monstrum? Démon? Ať už to bylo cokoliv, nehrálo to podle pravidel. Hledalo mě to! Slzy mi tekly po tvářích. Snažil jsem se to zadržet, ale strach mě kompletně přemohl. Nemohl jsem se hnout, můj zrak byl zastřený a já cítil, že omdlévám.
Konec teroru
A tehdy se dveře kanceláře zavřely. Odešlo to! Poslouchal jsem, zda uslyším i dveře číslo 6. Zavřely se…a zamkly. Vypustil jsem ze sebe úplně všechno. Slzy, vzlyky… Zkontroloval jsem čas. Bylo 6:23. Už jen sedm minut a budu moc vypadnout z tohodle prokletého místa! Zůstal jsem i nadále pod stolem, pro jistotu. Jakmile nastal čas, otevřel jsem dveře kanceláře a vyběhl ven. Zamkl jsem branku a nasedl do auta.
V euforii z bezpečí jsem se podíval zpět na místo, kde jsem noc hrůzy. Strnul jsem. Ta věc stála u vchodu a zírala přímo na mě. Dupl jsem na plyn a ujížděl domů! Následující den jsem podal výpověď. Už je to pár týdnů, co mám novou práci, ale tu věc stále nemohu dostat z hlavy. Občas se cítím, jako kdybych to měl stále za sebou. Neměl jsem se ohlížet a tu chybu už nikdy neudělám…
Originál (EN): Creepypasta.com – Don’t ever look back
Další Creepypasta: Ve spárech ledu
